Poesie francouzská nové doby/Slonové

Poesie francouzská nové doby
Slzy medvěda	Slonové	Vyjící psi

Údaje o textu
Titulek:	Slonové
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek:	Les Éléphants
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 204–206. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Kol písek červený jak oceán se vlní,
jenž němý bez hrází plá na dně skonejšený
a tichým vlněním kol obzor naplněný,
kde člověk obývá, se rudou parou plní.

Kde ruch a život jest? lvi unavení tají
se v slujích hlubokých mil tisíc odsud skryti,
ku zřídlům modravým jen žirafa jde píti
tam pod datlemi níž, jež pardalové znají.

Vzduch hustý perutí ni ptáče neprolítne,
jen slunce ohromné se s nebe tiše dívá,
jen boa chvílemi, jenž na slunci se zhřívá,
pne do vlny svůj hřbet a šupinami kmitne.

Kol prostor zničený pod jasným sluncem hoří,
však zatím co vše dlí v samotě truchle spící,
jdou sloni zdlouhaví a vážní cestující
do rodné země zpět. Hle, z pouště jak se noří.

Od konce obzoru jak hnědé davy valí
se zvolna blíž a blíž, prach v sloupech kol se zvedá,
lze vidět jejich sbor, jak přímou cestu hledá,
pod těžkou nohou jich jak zem se bortí z dáli.

V jich čele vůdce jde, má tělo rozbrázděné
jak stromu starý peň, jež drtí čas a hryže,
jak balvan hlavu má a oblouk jeho kříže,
jak trochu se jen hne, mohutně výš se klene.

On neuvolní krok a dráhu nezastaví,
svůj zaprášený sbor on vede jistě k cíli,
ten brázdou písčitou již ryje za ním pílí,
za patriarchou svým jak poutníků jdou davy.

Ve zubech nosce své a uši ve vějíři
jdou s okem zavřeným, jich břich se kouře houpá,
ve vzduchu zničeném pot jejich parou vstoupá
a hmyzu vzteklého kol celý zástup víří.

Však co jest žízeň jim, co kotouče much žravých,
co slunce pálící jich svraštělý hřbet černý,
z nich každý v zpomínkách rodnému kraji věrný,
kde tábořili kdys u lesa fíků tmavých.

Zas řeku uzří tam, jak s velkých hor se řítí
a kde hroch nestvůrný s řvaním se do vln hrouží,
kde bílé měsícem se tvary jejich dlouží,
kde chodívali pít, drtíce velké sítí.

Tak plni odvahy a klidu táhnou v sboru
jak černá linie po písku beze hrází,
v svou děsnou nehybnost poušť nesmírná zas vchází,
ti vážní poutníci když mizí na obzoru.