Poesie francouzská nové doby/Příroda

Poesie francouzská nové doby
Fantasie	Příroda	Vzpomínka a přání

Údaje o textu
Titulek:	Příroda
Autor:	Amédée Pigeon
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 263–265. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Kdys v noci mdlý jsem byl víc než mám v obyčeji,
v mé srdce pochybnost jak červ se vplížila,
já cítil, nade mnou jak v těžké mlhy reji
              se smutná zima blížila.

Bych věřil, marný byl můj každý pokus smělý,
v té noci bez boha, bez víry sám jsem bděl
a smuten hleděl jsem, jak v tanci na popeli
              se třpyt ohnivých jisker chvěl.

Tu náhle slyšel jsem hlas tichým zněti dechem,
— tak zpívá bludička neb skřítek v taji as,
když hlavu vystrčí v dvou stéblech mezi mechem —
              já slyšel, mne ten volal hlas.

Já ani nemyslil, co měl bych jemu říci,
já pouze poslouchal ten hlas, jenž sladce zněl,
jak v slunce paprscích led zvoní praskající,
              a onen hlas mi takto pěl:

Pojď ke mně, věř, já jsem vždy milostivá, šťastná,
když tebe pochybnost a práce znavila,
ó přijď jen ke mně, přijď, věř já jsem dosti krásná,
              bych smrt a hrob ti zakryla.

Ó pojď, dám balšámu v tvá prsa poraněná,
na mocných ňadrech svých tě zvolna utiším,
já tobě budu tím, čím milující žena,
              která bdí nad miláčkem svým.

Pojď, já tě opojím sny, bájemi a taji,
svou náruč otevru, jsem povolná, pojď blíž,
vše nebes tajemství se ve mně ukrývají,
              ó pojď jen, však ty pochopíš.

A jest-li třeba je tvé staré rány zhojit,
jen bříze pokynu neb dubu do chvění,
ty mohou v jeden ráz tě kolébavkou skojit,
              když přijde večer do snění.

A když se probudíš, hned ucítíš rty moje,
jak žhoucí čelo hned ti vlahou posvětí,
jen věř, já ztišila tak mnohých zimnic znoje
              v svém vroucím, prudkém objetí.

Jen věř, jsem Příroda, tvá věčná matka milá,
já hojím bolesti a trudy všeliké.
Lukrece, Platona má hudba zkonejšila,
              a všecky snilky veliké.

Ty všecky, jejichž hlas byl tvůrcem slavných zpěvů,
jenž v touhách obrovských své síly zmrhali,
Danteho, Spinozu, ty věštce jasných zjevů,
              jenž propastí dno hledali.

Ó pojď jen ke mně, pojď, jsem matka ve dne, v noci,
jež o dítěti sní snem vždycky líbezným,
pojď ke mně rychle, pojď, jest pouze v mojí moci,
              bys šťastným byl a vítězným.

Chceš dny a noci mé? svou krev dám tobě všecku,
pojď, v lesích hlubokých je sladce míti chýš,
pojď a když uvidíš, jak dobrou jsem ti, děcku,
              mne neopustíš nikdy již.

Ty písně budeš pět, jimž pouze hlas můj sladký
bez práce, starostí tě proto vyučí,
bys mohl klesnouti bez bolu z klínu matky
              do chladné smrti náručí.