Poesie francouzská nové doby/Štvanice

Poesie francouzská nové doby
Svatá Bohèma	Štvanice	Idol

Údaje o textu
Titulek:	Štvanice
Autor:	Auguste Barbier
Původní titulek:	La Curée
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 31–35. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

I.

Když slunce těžký žár na dlažbu ulic sršel,
na mosty dechem plamenným,
když zvony hřímaly a koulí liják pršel
a hvízdal vzduchem stísněným:
v Paříži veškeré jak moře stoupající,
když lid se pozvednul a hřměl
a Marseillaisy zvuk když v odvet jásající
zněl v teskný hukot starých děl:
tu zdobných uniform jak v našem podlém věku
jsi neuviděl v ulicích,
ne, pouze pod hadry zde bila srdce reků,
jen ze špinavých rukou jich
blesk lítal z ručnice a šavle kmitla vzmachem,
tu ústa zvyklá pouze klít
patrony trhala a řvala černá prachem:
„vpřed občané! pro volnosť mřít!“

II.

Ti s trikolorou kdys ve fraku mody nové,
ti s bílým prádlem šviháci,
ti muži v korsetu, ti zbabělci, ti lvové,
ti na boulevardech panáci,
co tenkrát dělali, když děl a pušek hrůzou
pod šavlí, které klnuli,
ten národ veliký se svatou svojí lůzou
se k nesmrtnosti vypnuli;
když Paříž, jeden div, se zvedla ku životu,
ty panáčky jal náhlý strach,
své uši zacpali a krčili se v potu
kdes za záclonou v tmách.

III.

To tím, že svoboda hraběnkou není žádnou,
jež v Saint-Germainu přebývá,
že není z oněch žen, jež náhle do mdlob padnou
a z nichž se každá líčívá;
že silná žena to, s mohutných ňader vlnou
a s hlasem drsným, drsných vnad,
a s kůží nahnědlou, zornicí ohně plnou,
jíž svižný krok jde v útok rád;
má ráda lidu ryk a boje těsnou vřavu,
vír bubnů ztemělý a krev
a cítí ráda prach a ráda slyší, v davu
jak bouří zvonů a děl hněv;
jež svého miláčka chce z lidu si jen bráti,
jež nabízí svůj plný bok
jen mužům rovným jí, že smí ji objímati,
čí páže zbarvil krve tok.

IV.

To panna nezkrotná, to bastilly je dítě,
jež druhdy, jak se zjevila,
svým bujným rozmarem kam pohnula se hbitě,
lid pět let sebou vodila,
jež pozděj zapěla a na pochod se dala,
svých milců syta byla hned,
pryč vrhla čapku svou, se markýtankou stala,
u vůdce, jenž stár dvacet let:
to ona žena jest, jež nahá a vždy krásná,
na čele trikolory znak,
k nám s prostřílených zdí se snesla v záři jasná,
by sušila náš v slzách zrak,
jež sáhla ve třech dnech si na korunu smělá,
ji lidu dala v nadšení,
armadu sdrtila a trůn ten rozemlela
jen trochem svého dláždění.

V.

Však hanba! Paříž ta v svém hněvu dřív tak krásná
u velebnosti vznešené,
v dnech bouře divoké vichřice lidu hlasná,
když trůn zvrátila z kořene,
Paříž tak nádherná se všemi pohřby svými
a s hroby mrtvým hrdinům,
ta Paříž bez dlažby se zděmi děravými,
rovnými starým praporům,
to město lavříny kol kolem obepjaté,
na které žárlil celý svět,
jež lidstvu celému vždy, všady bylo svaté,
jež s chvěním vyslovoval ret,
ta Paříž nádherná je močál nehostinný,
jest chmurný kanál bláta pln,
kam tisíc ručejů se vleče plných špíny
a stříká tam kal svojich vln,
jest krčma darebů bez odvahy a síly
a tichošlápků potají,
jenž od vrat ku vratům, od schodů k schodům pílí,
by chytli cíp jen lokaji:
to cynická je sluj, kde tisíc hrdel vříská,
kde každý v snaze obrovské,
chce urvat hadrů kus, na kterých krev se blýská
hasnoucí moci královské!

VI.

Tak ve svém brlohu, jenž spráhlý, osamělý
se tají kanec raněný,
a všecek chvěje se na zem roztažen celý
pod slunce stená plameny,
a hnout se nemůže, vypláznul jazyk zpola,
jsa pokryt třísní bílých pěn,
juž zmírá v úzkostech, an honby trouba volá
naň litou smečku psů a fen.
A celá smečka hned se vzchopí; děsná vřava!
a skočí každý buldok v ráz,
zavyje radostí a napřed uchystává
tesáky svoje v nový kvas;
a potom přijde dav a štěkání a vytí
se valí z dolu v údol hned,
tu chrti, jamníci a buldoci se řití,
vše vzpne se a vše řičí v před!
Ó kanec divoký když na písku se kácí,
vpřed! králem je tu každý pes,
tu náš ten mrtvol jest, svou zaplaťme si práci,
své rány zubem a svůj ples!
Vpřed! není sluhy tu, který nás práská denně,
vždy u nás, jak by s námi srost,
teď rychle maso, krev, krev teplou neprodleně,
a nacpěme se dost a dost!
A jako dělníci, jenž s prací pílí v spěchu
celými čumáky mu pářou plec,
a spáry, zuby jich pracují bez oddechu,
chce každý kousek míti přec!
Je třeba, do psince když po své práci zajde,
by ohlodaný hnát si vzal
a hrdou čubku svou, když na práhu svém najde,
jíž chlup se žárlivostí vzpjal,
by ukázat jí moh svou tlamu skrvácenou,
kus hnátu, jenž mu v zubech zbyl,
jí s vytím hodit moh část mrchy ohryzenou,
„zde království viz též můj díl!“