Poesie (nová řada)/V zátoce Baja

Poesie (nová řada)
Poutníci	V zátoce Baja	Různé slzy

Údaje o textu
Titulek:	V zátoce Baja
Autor:	Adam Asnyk
Původní titulek:	W zatoce Baja
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 82–85. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

    Plyňme duchů jak četa,
    plachty zavěsme bílé;
    tůň tak ticha kol plna,
    o břeh nešplíchne vlna —
vášnivé též utajme již vzněty,
vlhký zrak v tmy nořme zasmušilé.

    Den již ve propast klesl,
    chmurných mraků znik’ v tlumy;
    jak roj letících stínů
    pijme rosu mlh v klínu,
pěny stříbrné kam vír nás snesl
v zátoce, jež o dnech zašlých šumí.

    Před námi se tu černá
    hřbitov dějin, hle, tmavý —
    trosky kolem kol v pláni
    peruť anděla chrání;
přistanem zde, náhrobků stráž věrná,
schýlit znavené a těžké hlavy.

    Echa, snící v té době
    dlouhých sloupení v šedi,
    sny, jichž zapadly světy,
    nežli došly své mety,
snad náš příchod zbudí v jejich hrobě
a nám jitra děj pak dopovědí.

    Vonných jalovců v středu
    dumající ty zjevy
    v trosky šeptají sterá
    jména zapadlá, šerá…
Poutníky snad přijmou mračných hledů,
o kterých ni minulost již neví.

    Serapisa zde v chrámě
    složme rodné již Lary,
    a snad z trosek těch, věží
    vyjdou slunce zas kněží
s otázkou, co zde chce naše rámě,
a zdaž svit nám neplá jiný, jarý?

    Z Kumej Sybilla, skrytá
    v hloubi jeskyně, v touze
    nad trojnožkou sníc děsná
    vzkřikne v úžasu ze sna:
— Zdaž svět Atillu zde opět vítá?
Nebo Césary to vraždí pouze?

    Diana před prostylem
    držíc nad hlavou měsíc,
    až nás uzří, mnít bude
    v nás rod Niobin všude —
pro luk v zmatku půjde v kroku čilém,
kamenné té bolesti se děsíc.

    Prchši prorvou, již snivý
    akanth listy zde tvoří,
    bude myslit, že v dáli
    zří dceř Tantala, stálý
zrak jež upírá k ní lítostivý,
obemžený potokem slz v hoři.

    Vrať se, Hekate bledá!
    trosky želí tvé ztráty:
    frýz, prost ozdob a lesku,
    za tebou zří pln stesku —
ne zde ceny za krev tlum náš hledá,
nejdem rušit hřbitova mír svatý.

    Hvězdo Erebu, plamy
    tul dál strašidel roje!
    Již psů pekelných vytí
    hlásá příchod náš z žití:
z pohřbu vlastního jdem smutní sami,
pod křídla se utíkáme tvoje!

    Tvůj svit poslední, siný
    buď nám v podsvětí svící:
    snad že na břehu bědném
    Acherontu pak shlédnem
našich bratří bloudící již stíny,
a že temno, k nebi žalující!