Poesie (Asnyk)/Noc pod Vysokou

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Noc pod Vysokou
Autor: Adam Asnyk
Původní titulek: Noc pod Wysoką
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 10–13.
CBN Polona
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

Již večer blížil se, nám nade hlavy
vždy nové rostly strmé, příkré stěny,
dál jíti zdál se vrchol jejich tmavý,
paprsky slunce rudě vyzlacený.
Teď bylo třeba myslit o noclehu,
než zrádné tmy nás zaskočí kdes v mraku
neb nad strží, skal na zříceném břehu.

V tom našemu se objevila zraku,
dvou vrchů v ramena se tulíc směle,
sluj, plná štěrku ze žuly a zlomků,
jež z dálky trčely jak hradby ztmělé
dobytých hradů, jak zdi spadlých domků.
Ten úval chmurný byl a holý zcela,
dvou hrozných štítů černým stínem spjatý.
Tůň modrá jezera se v hloubi chvěla,
a po skále mech rostl šedozlatý.
Ni travičky tam, kleče ani křoví —
jen voda, skály, mech si v tůni hoví.

Tam k břehu jezírka jsme sešli strání
v balvany žulové, jež s výšin spadly,
vyhledat sobě na noc místo k spaní
a pod svou hlavu hedbávný mech zvadlý,
kde velká skaliska a divé srázy
před větrem nočním bezpečnou jsou hrází.
Na nebi ještě den se usmál dálí
a slunce, za hřbet hor se chýlíc chvatem,
barvilo rozryté jich vršky, skály
buď nachem, fialkami aneb zlatem.
Dost času k soumraku. Já sedl si tam
a zmrzlé zrcadlo vod ztichlých vítám,
jež, vroubeno kol břehů sněhem, ledy,
vraštilo v dálce proud svůj černošedý.
I zřel jsem, vlna v neustálé práci
svůj povlak stříbrný jak podemílá,
až praská ledu síť jak sklo, se zvrací
a puká, dále plynouc sněhobílá.
I zřel jsem, na chmurné jak tůni zvoní
kry urvané, kol břehu jak se kroutí,
jak vzájemně se drtí vždy a honí,
určené osudem k té trudné pouti:
a litoval jsem, že tak marně krouží,
sám na strasť lidskou vzpomínaje s bolem —
v ni snahy dobré též se často hrouží
a zakletým pak vracejí se kolem!
Leč hustší rostly zatím dole stíny,
sivěly hvozdy mlhy šerým hávem,
štít nad hlavou nám hasl, bledl siný,
a zvolna mizel v šatu popelavém.
S tím leskem paprsků, jenž znikl cele,
poslední žití prchaly již sledy…
Mrak zvětšil mrtvo pouště zkamenělé
a obzor stydl posupný a bledý,
a ztlumil ohromností svou vždy tišší
myšlenky, bloudící v té skalné říši.
Těch výšin genius, tak přísný, děsný,
vstal z propasti, zřel na mne hrůzou hledu,
mrazného dechu slal mi pověv plesný,
a ruku obrovskou pak vztáhl ku předu —
nade mnou rozestřel jak přízí jemnou
mlčení pustin, nekonečnosť temnou,
i samotu též zmrtvělého světa,
jež smutkem lidskou hruď vždy hněte kletá;
samotu, v jejíž tiché bezměrnosti
svou slabosť člověk poznává a hostí,
i prchati chce před neznámou mocí,
před rozloženou nad propastmi nocí,
před objevem sil divokým a zlostným,
před právem neúprosným, bezlítostným,
před zmatkem živlů, jenž vzdor každý zlomí,
jenž tajný, nespoután a bezvědomý.

Přemožen pocitem té hrůzy divé
se vracím v zátiší hor klidné, snivé,
kde soudruzi již lehli ztrmáceni
skal pod střechou kdes na mech, na kamení.
I sám jsem složil hlavu na tom loži
a dumy v polosnu se v duši množí.

Noc hustý soumrak spustila již všade;
i lazur nebes průsvitný a čistý,
jejž vroubí římsy černých skal, se klade
vždy temnější a hlubší, pouze místy
skrz šero blankytné se kolikráte
zamihly spěchem velké hvězdy zlaté.
Tma vrhla na most, kde propasti se šklebí,
a srovnala hor vnitřek rozervaný,
jen lešení tam velké čnělo k nebi,
žulové hřbety, zryté na vše strany,
nad nimiž vrcholku dvě věže stály,
dva kužely dvou stínů, které vezdy
v nebeském étheru se chvěti zdály
v kmitavém paprsku, jímž plály hvězdy.
Kol tiš — a přec v té zdánlivé jen tiši
pozorné ucho stálé vření slyší,
šum věčný, v nějž se sbírá vše a kvasí,
co zvukem k životu se vzpíná, hlásí:
i voda, v skulině jež syčí kdesi,
i vzduchových vln tajný šept a plesy,
jej pukajících skalisk rachot jímá,
i každičký ruch světa, který dřímá.
Též časem od vrcholku balvan těžký
se dolů valí s hlukem, padá v sluje
a s jekotem se tříští o výběžky.
Skal echo dlouho ryk ten opětuje,
až v drobty rozbitý jak krupobití
kdes v propasť rozdrcený štěrk se sřítí.

Pak vše zas k míru vrací se tichne.
Jen, jako dřív, cos hora šeptne hoře,
neb potok zašumí, v nějž větřík dýchne:
a píseň přírody zas vlá jak moře
do hvězdných sfér, v tu klenbu nekonečnou,
kam všecky písně plynou drahou věčnou,
a tam se bratří, slévá, spájí v letu
s tím souzvukem všech nadpozemských světů.

Mé myšlenky v sled spěly za tou písní,
a smělé strhly hrůzy řetěz tvrdý.
Můj duch, ač věčné zákony jej tísní,
na vozy hvězdné stoupal volný, hrdý,
a lidských bytostí svět tratil s očí
i stopu svou tam zemském na úbočí,
a na jho své pak nadšen zapomínal
a na hrot běd, jenž do snů se mu vtínal.
On vnořil se v ty věčně živé zdroje,
jež velkým kolem žití pohybují,
a článkem řetězu se cítil, roje,
přes lazurnou tůň jehož křídla dují;
i životů všech našel střed a svazky
s vesmírem všeho tvorstva, plným zmaru,
i s věčným duchem, jenž mu z pouhé lásky
chce podat ruku z tmy neb hvězdných žárů.
V propastech noci, jež se pne kol v snění,
již bezmoc nezřel svou ni opuštění,
a mohl poddati se, atom lidí,
myšlence tvůrčí, která světy řídí,
i shodnouti se s osudem, když hřímá
a v klidu snít — jak matky před očima!