Poesie (Asnyk)/Mořské oko

Poesie (Asnyk)
	Mořské oko	Jitro v horách

Údaje o textu
Titulek:	Mořské oko
Autor:	Adam Asnyk
Původní titulek:	Morskie Oko
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 5–7. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

I.

Nad černou řízou hvozdů, uzavřeno svorem
stěn příkrých, obrovských, jež kruhem kol se tměly,
jezero posupné své vody chmuří vzdorem
a ztápí v lůno své těch skal svět odumřelý.

Balvany sřícené, v mech ze všad kryté skorem,
po břehu rumiště své srázné rozestřely,
kdež křivé, skroucené jen kleče pruty čněly
a nahou poušť svým nízkým zahalily borem.

Žulová, příkrá hradba, pnoucí se až v mraky,
jen zřídka pablesk slunce k vlnám kalným vpouští
a ztichlou tůň stín chmurný skrývá přede zraky.

Tiš — v dáli jen kdes potok šepce, šumí v houští,
neb vichr, letě v skalách vírem nad oblaky,
svým úpěním jen množí hrůzu divých pouští.

II.

Zde tvůrčí myšlenka svou děsnou krásou pučí,
tou vnadou bezměrné vždy moci, strašné síly,
jež, blesky vbita do skal zvrácených, nás učí
o hrozných převratech, v hruď země jež se vryly.

Směs divoká! Skal koryta, v nichž příval hučí,
jsou bojiště, kde bozi severní se bili,
když mrtvých obětí se krví napojili
z poháru, roztříštěn jenž pad vln do náručí.

Vše v drsný, ostrý tón se bystří zde a vtíná:
hor zryté čeřeny a vody s tváří ztmělou,
skaliska, led a sníh i houšť a mlha siná.

Kol přísná velikosť jen, před níž v prach se stelou
sny plaché člověka, jak děcko když se vzpíná
před epopejí dávných bohů zkamenělou!

III.

Když slunce na západě zlatý štít svůj kloní,
skal koruny pak ještě purpurem si zlatí —
duhových světel tisíc vrcholky se honí,
tu siví, tam v žár blýskne, na to v mrak se vrátí.

A níže, zkalená tůň o skály kde zvoní,
lesk rudý krvaví vod šero nad závratí,
vln stříbro pokud zas háv mlhy nezacloní
a ruměn večera než poslední se ztratí.

Vše zhaslo. Celý svět pln chmur a v dáli šeré
žuloví tonou obři, mizí a se chvějí,
vzrůstají v nezměrnosť a pnou se v tvary steré.

Mhou tmí se propasti, mrak vstal vod na peřeji,
skryl jezero — leč ztad šum vln se k sluchu dere
a proud s hor letící, jenž lká vždy žalostněji.

IV.

Noc kraluje — hvězd korunu si ve vlas vpletla;
skrz blankyt proráží zář nejistá a snivá
bludného měsíce, jež v něm se oku skrývá;
mhy letí do výše jak haluz mráčků zkvětlá.

Vše v modrou noří se síť paprsků a světla,
a nad propastmi jen se temnosť chvěje divá.
Skal trhlinou tvář luny nad vodopád slétla,
proud stříbra vrhá tam, v tůň s vlnami jej zrývá.

Tak celá kotlina i spících vod síň zlatá
se zvedá, kouzelné jak knihy obraz kleslý.
Pláň břehu bělostným hvězd odleskem je spjata

jak mrtvých rubášem, jež právě k hrobu nesli;
proud černý v plamenné se pruhy nořit chvátá
a kruhy pekelné jak Dante do nich kreslí.

V.

Ó velká básní přírody! Kdo v tužeb hoři
smí spěti za fantomem tvojí krásy vnadné?
Kdo chytí červánky, když z jitra letí k zoři,
a vznítí zlatý nach, když v nebe hvězdné padne?

Kdo v žule omšené kdy kaskad lože stvoří,
a vichrem promluví neb šeptem vlny chladné?
Kdo mráčky zavěsí tam v safírovém moři
a na vod zrcadlo skal hroty vdechne ladné?

Ó básni nesmírná! Lze cítit, slavit tebe
jen srdce zachvěním, jež kradou plaší chmuru,
když oko užasle zdroj paprsků všech střebe

a v tichém nadšení slz proudem trýskne vzhůru,
když touhy na křídlech duch s bázní letí v nebe
a vlastních zlatých snů se kryje do lazuru!