Poesie (Asnyk)/Mořské oko

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mořské oko
Autor: Adam Asnyk
Původní titulek: Morskie Oko
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 5–7.
CBN Polona
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

I.[editovat]

Nad černou řízou hvozdů, uzavřeno svorem
stěn příkrých, obrovských, jež kruhem kol se tměly,
jezero posupné své vody chmuří vzdorem
a ztápí v lůno své těch skal svět odumřelý.

Balvany sřícené, v mech ze všad kryté skorem,
po břehu rumiště své srázné rozestřely,
kdež křivé, skroucené jen kleče pruty čněly
a nahou poušť svým nízkým zahalily borem.

Žulová, příkrá hradba, pnoucí se až v mraky,
jen zřídka pablesk slunce k vlnám kalným vpouští
a ztichlou tůň stín chmurný skrývá přede zraky.

Tiš — v dáli jen kdes potok šepce, šumí v houští,
neb vichr, letě v skalách vírem nad oblaky,
svým úpěním jen množí hrůzu divých pouští.

II.[editovat]

Zde tvůrčí myšlenka svou děsnou krásou pučí,
tou vnadou bezměrné vždy moci, strašné síly,
jež, blesky vbita do skal zvrácených, nás učí
o hrozných převratech, v hruď země jež se vryly.

Směs divoká! Skal koryta, v nichž příval hučí,
jsou bojiště, kde bozi severní se bili,
když mrtvých obětí se krví napojili
z poháru, roztříštěn jenž pad vln do náručí.

Vše v drsný, ostrý tón se bystří zde a vtíná:
hor zryté čeřeny a vody s tváří ztmělou,
skaliska, led a sníh i houšť a mlha siná.

Kol přísná velikosť jen, před níž v prach se stelou
sny plaché člověka, jak děcko když se vzpíná
před epopejí dávných bohů zkamenělou!

III.[editovat]

Když slunce na západě zlatý štít svůj kloní,
skal koruny pak ještě purpurem si zlatí —
duhových světel tisíc vrcholky se honí,
tu siví, tam v žár blýskne, na to v mrak se vrátí.

A níže, zkalená tůň o skály kde zvoní,
lesk rudý krvaví vod šero nad závratí,
vln stříbro pokud zas háv mlhy nezacloní
a ruměn večera než poslední se ztratí.

Vše zhaslo. Celý svět pln chmur a v dáli šeré
žuloví tonou obři, mizí a se chvějí,
vzrůstají v nezměrnosť a pnou se v tvary steré.

Mhou tmí se propasti, mrak vstal vod na peřeji,
skryl jezero — leč ztad šum vln se k sluchu dere
a proud s hor letící, jenž lká vždy žalostněji.

IV.[editovat]

Noc kraluje — hvězd korunu si ve vlas vpletla;
skrz blankyt proráží zář nejistá a snivá
bludného měsíce, jež v něm se oku skrývá;
mhy letí do výše jak haluz mráčků zkvětlá.

Vše v modrou noří se síť paprsků a světla,
a nad propastmi jen se temnosť chvěje divá.
Skal trhlinou tvář luny nad vodopád slétla,
proud stříbra vrhá tam, v tůň s vlnami jej zrývá.

Tak celá kotlina i spících vod síň zlatá
se zvedá, kouzelné jak knihy obraz kleslý.
Pláň břehu bělostným hvězd odleskem je spjata

jak mrtvých rubášem, jež právě k hrobu nesli;
proud černý v plamenné se pruhy nořit chvátá
a kruhy pekelné jak Dante do nich kreslí.

V.[editovat]

Ó velká básní přírody! Kdo v tužeb hoři
smí spěti za fantomem tvojí krásy vnadné?
Kdo chytí červánky, když z jitra letí k zoři,
a vznítí zlatý nach, když v nebe hvězdné padne?

Kdo v žule omšené kdy kaskad lože stvoří,
a vichrem promluví neb šeptem vlny chladné?
Kdo mráčky zavěsí tam v safírovém moři
a na vod zrcadlo skal hroty vdechne ladné?

Ó básni nesmírná! Lze cítit, slavit tebe
jen srdce zachvěním, jež kradou plaší chmuru,
když oko užasle zdroj paprsků všech střebe

a v tichém nadšení slz proudem trýskne vzhůru,
když touhy na křídlech duch s bázní letí v nebe
a vlastních zlatých snů se kryje do lazuru!