Poesie (Asnyk)/Memnon

Poesie (Asnyk)
Z egyptského ritualu mrtvých	Memnon	Ašera

Údaje o textu
Titulek:	Memnon
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 37–38. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Kde hřmí šumné moře, ztichlém na pobřeží
v jeskyni, kam zlatý zoře kryje svit,
v mechu vlhkém raněn velký Memnon leží,
    nemůže ni zemřít, ani žít.

Eos každou noc, než křídlem k nebi vzlétla,
nad synem tam pláče, na rtu žalný sten,
matčiných slz rosa na chvíli pak světlá
    s čela odhání mu těžký sen.

Tu pak vyrývá se z jeho ňader lkavý
tichých stesků smutný, melodický tón,
vzpomíná dnů zašlých velikosti, slávy,
    tak své matce stěžuje si on:

„Proč mi vyprosila, matko, tvoje ústa
posmrtného žití strašlivý ten dar?
Těm, kdož v podsvětí jsou, pohádka jsem pustá,
    živým — pouhý přízrak jen a zmar.

Nač mi bylo žádat bohy v časů reji
za trvání věčné, z něhož proudí žel?
Nač jsem stanout musil pouze u veřejí,
    v šťastnější když luh jsem vjíti měl?

Bývalo by lépe s jinými hned stíny
zemských tužeb ztratit paměť, každý vzdech,
než tu v světě zbýti mrtvý pol a siný,
    s duší, jež sní o minulých dnech.

Což mám z toho, že jsem v duši hrdé zchvátil
jiskru žití za tu mračnou hrobu noc,
když jsem všecky jeho luzné dary ztratil,
    slávu, činy královské i moc!

Bez trestu mne každý tupit může v zlobě,
může směle deptat lva, jenž nemá sil,
a já musím strpět tyto strasti obě —
    že tak chtěl tvé lásky bludný cíl!…“

S mateřskou však něhou Eos dí mu sladce:
„Ubohý můj synu, nežel těchto ztrát!
Je ti snášet osud hořký jenom krátce,
    bys moh’ záhy v poslední boj vstát!

Marných proseb věčné Fatum neuslyší,
všeho dobyt nutno, zválčit věků tok —
musí v hrobě získat moc zas ducha vyšší,
    kdo chce v bránu žití zvrátit smělý krok!“