Poesie (Asnyk)/Ašera

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ašera
Autor: Adam Asnyk
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 39–41.
CBN Polona
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

Nad zemí se vznáším, planu
rosy brillantové v moři,
na mých vlasech růže hoří,
břečťan splývá s ramen mých.
Nad vpadlým vždy rovem stanu,
polibky pak smutné stíny
uvádím v sen nový, jiný,
v kraje pouští lazurných.

Dříve, ach! svět mladý švarně
vbájila jsem ke snům něžným,
k ňadrům svým jej tulíc sněžným,
v rozkoše jej strojíc květ;
dnes mne růže věnčí marně,
božství bludné, kteréž mine,
bez polibků vadne, hyne,
želíc dávna, toužíc zpět.

Ač tu žáru tolik v lůně,
na rtech touhy plamen bují,
motýli se nesletují
věčné rozkoše sen pít —
po miláčku darmo stůně
srdce, lilje žehnouc dechem:
nad luzným dob zašlých echem
zadumána musím snít.

Květy vadnou, blesky hasnou,
paprsků již ranních není —
ani lásky, opojení
nezatouží zimný tlum,
chtíč a žádosť smyslů jasnou,
vznícenou úst na purpuře,
topí v žalů temné chmuře,
v povzdechů ji vlévá šum.

Za perlou slz běží, plove,
ohněm žití nezatrýská,
smutně zřím těl na ohniska —
tepla nedá jejich rod.
Složím žezlo brillantové,
na hvězdy se vznesu jiné —
věncem růží mých zde siné
zhrdají už lilje vod.

Aneb zrak můj blyskavice
v tiché mrtvých stíny vžene,
ňader chvění roztoužené
spící prach ten zbudí spíš:
žhoucí dech snad mojí líce
kosti ztaví, ve zápětí
že pak vyjdou z nepaměti,
milenců on vydá skrýš.

Ke mně, ke mně, v lůno moje,
znova kvést a znova pláti —
polibků kde snové zlatí,
splyňte, bledé roje, sem!
Otvírám svých ramen dvoje,
zlíbám, vlíbám novou vesnu,
tam sen v hrobě, tu rán ze snů,
lásky věčné zářný lem.

Mám snad sypat poklad žárný
hvězd a perel, věnců, krásy,
ruměn lící, hedbáv řasy,
alabastr měkkých těl,
ve třpyt odít lepotvárný
rajský strom ten chtíče, touhy,
aby splál v slz pramen pouhý,
ovoce by vichr měl?

Mladosť, krásu, vděk i sílu
žárem nebes, jara pěnou
v lásky vrkoč zapletenou,
těžkých stínů pokryl chlad.
Adonisa na mohylu
v Byblosu již troskách v taji
odalisky nesedají
plné vášně, plné vnad.

Rozkoš bujná, náruživá
srdce bleskem nesžehne si,
slunce v mraky nezavěsí,
tvůrčích nepomnoží sil,
vášní jeseň smutná, divá
žitírodné ohně tráví,
v souzvuk těl však nedostaví
odumřelé hmoty cíl.

V tepně světa opozdilé
Erótova božská vláda
skřehlých údů neomládá,
sotva stačí dále žít.
Holoubků mých duhy bílé
v podvazků síť zavěšeny
bez myrty již, okřídleny
čekají na větší svit.

Smyslné pak blesky vrhnu,
slz těch zpilosť, která vládne,
sopkou žhavé lásky padne!
Tím vzplá opět nový tém,
rytířský prach hrobů strhnu,
polibkem se rozplamení —
vyjde silné pokolení
Kananejskou získat zem!