Pestré květy/Za hanáckým stolem

Pestré květy František Vladimír Vykoukal
V hanácké dědině	Za hanáckým stolem	Z historie našich kalendářů

Údaje o textu
Titulek:	Za hanáckým stolem
Autor:	František Vladimír Vykoukal
Zdroj:	VYKOUKAL, František Vladimír. Pestré květy. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 19–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mezi věcmi, jichž si všímají národopisci a z cestovatelů ti, kteří se netoulají po světě jen na ukrácení dlouhé chvíle aneb z touhy naplniti zápisník dlouhými záznamy míst, která navštívili, a hor, které slezli, mezi těmi věcmi tedy neposlední místo zaujímá způsob, jakým si kde lidé vedou při jídle. Bystrý pozorovatel nalezl by, kdyby si hleděl toliko jednotlivců, dosti zajímavé látky i ve velikém městě v různých místnostech, v nichž ti, kdož nemají vlastního krbu, buď z potřeby nebo mnohdy toliko ze zvyku ukájejí požadavky svého žaludku, který, jak známo, jest pánem mnohem neodbytnějším, než na př. srdce nebo hlava. A v městě přece umějí se lidé i při jídle přetvařovati, aby si dodali lepšího, uhlazenějšího rázu.

Daleko hojnější kořist však naskytá se pozorovateli při celých vrstvách lidu, který věren jsa dosud z veliké části svým zvykům, nedá zvláště v soukromém životě svém vládnouti vlivům cizím, ale pevně jako zákonu jakéhosi drží se mravu po otcích zděděného. Zde nalezneme při oběde příspěvek pro poznání toho lidu ne bezvýznamný. Zvu laskavého čtenáře, aby se podíval se mnou do končiny dle jména předobře známé, jejíž obyvatelé u nás i na Moravě zvláštním leskem jsou obestřeni, o níž však jinak jest rozšířeno nad potřebu klamných smyšlének — na Hanou. Pozval bych vás přímo na oběd, ale jsem tu jednak sám toliko hostem, jednak neznám vašich choutek a vaší citlivosti ve věcech stolovnických, proti níž nechci se prohřešiti. Ostatně jsou Hanáci k cizím dosti nedůvěřiví a třeba vás snad jinak rádi viděli, jistě by jim alespoň na poprvé nebylo ve vaší společnosti tak volno, jako jindy. Musíme se tedy chtěj nechtěj spokojiti pouhým toliko pozorováním; však ona se hospodyně o nás již nějak postará, abychom i při tom hladu netrpěli.

Vidíte, posadíme se tuhle k tomu okénku a přesvědčíte se, že nám nic neujde. Díváme se do přésanku, což by se dalo asi srovnati s naším čeledníkem nebo s hlavní společnou světnicí. V levo ode dveří stojí v koutě na širokých, skřižovaných a silnou příčkou spojených nohách důkladný stůl, kol něho se tří stran jsou lavke — lavice, nad ním pak na stěnách navěšeny jsou „svaté“ obrázky. — Jsou žně. Hospodář i s čeledí sešli se právě k obědu. Robe (ženské) a pacholci — tenhle výraz nemá zde významu příhanného — sedají zvlášť, a to na lavicích; při prázdné čtvrté straně stolu sedí na legátě (stolici) hospodář. Hanáci jsou jak na Moravě, tak u nás pokládáni za jakési panstvo mezi svými sousedy a vedou si k nim obyčejně s příslušným sebevědomím; ale nemysli nikdo, že jsou tak pyšni také doma. Hospodář jí tu s čeládkou v plném slova smyslu z jedné mísy, neodděluje se od ní a nedává ani sobě, ani dětem svým podstrojovati čehosi lepšího, než má jeho dělnictvo. Žijí tu všichni opravdu jako jedna rodina, a čeládka chová se k hospodáři jako k otci, nikde není slyšeti hádek ani spurných slov, jakými u nás čeleď často bez příčiny a z pouhé svévole svým pánům odmlouvá.

Než se dají do jídla, povstanou všichni a pomodlí se, při čemž hospodář obyčejně hlasitě modlitbu předříkává. Potom usedne každý na své místo. Hospodyně zatím přinese na veliké míse zelí, jež se tu vaří a upravuje tak, že se podobá jakési husté omáčce, a postaví je doprostřed stolu. Starší pacholek nakrájí chleba, z něhož se k zelí přikusuje, a to krájí pro všechny po řadě, počínaje od hospodáře. Úcta k hospodáři je tak veliká, že se nikdo nedá do jídla, dokud on nezačne, teprve když hospodář ruku k zelné míse vztáhne, pustí se také ostatní chutě do práce.

V tom vchází sousedův syn — jde si k hospodáři vypůjčit fokar (mlýnek čisticí), a pozdraviv praví: „Rač Pámbu žehnat.“ — „Dejž to Pámbu“ odpovídají stolovníci. „Sedněte s nama“, zve příchozího hospodář, ale ten děkuje: „Deť sem jož poobědval“, a vyřídiv své odchází, dav „S Pánem Bohem“.

Po zelí následuje ve veliké míse polivka. Starší dívka (děvečka, služka) donese misky, do nichž se polévky nandá vždy pro dva a dva, kteří jedí ze společné nádoby. Při tom stane se někdy také, že dostanou se k jedné misce dívka a pacholek, kdežto jinak jen stejné pohlaví jídá společně. Aby se chasa u stolu předháněla a větší jedlík aby se sytil na úkor soudruha, toho tu nespatříme. Kdo má chuť, nabírá si, když dojedl, ze společné zásoby znovu. —

Povšimněte si také, prosím, jak se tu při jídle sedá. Zde se nesluší „strkat nosa do miske“, a proto sedí všichni zcela rovně, nikterak se nad stůl nebo nad talíře neshýbajíce. Že jsou Hanáci vážní, volní, ba těžkopádní, slyšeli jste již zajisté — také zde se můžete o tom přesvědčiti. Nevím, platí-li také zde přísloví „jak k jídlu, tak k dílu“, ale pak by se zdejší lid do práce jistě tuze nehnal. Nabíráť každý zdlouhavě a pomalu donáší k ústům, i nebude se zajisté nikdo diviti, že od společné mísy k místům, kde sedí jednotlivci, ať více, ať méně obratní, nakropeny jsou znatelné potůčky, k nimž se pak od malých misek družně vinou drobnější praménky jinobarevné. Nebývá tudíž po obědě i na pouhém stole nesnadno poznati, na jaké hostině si domácí pochutnávali. Za to v kuchyni panuje, jak jsem se přesvědčil na několika místech, největší čistota, kteroužto milou vlastností též ostatní části Hanákova bytu se vyznačují.

Po polévce přijde na malé misce na stůl máčka (omáčka), výslovně připomínám omáčka samotná. K té jest arci třeba chleba; komu nezbyl již z prvé dávky, tomu starší pacholek znova ukrojí. Jí se zase ze společné misky, a to lžicemi; rozumí se, že se při tom nabírá toliko na špičku lžíce, neboť nikdo není taký nesrsta, t. j. nenasytný chlamstal, aby ponořil do máčky lžíci celou. Chléb se neomáčí, nýbrž prostě přikusuje. Hospodář si při tom trochu popílí, jdeť potom do kuchyně rozkrájet a rozdělit maso, neboť ten úkol zde obyčejně náleží hospodáři. On také rozdělené porce dá dvěma a dvěma do společných misek. A jako se dříve snědla omáčka samotná, tak se nyní pojídá maso samo bez omáčky, věc, která by nejednu českou kuchařku a nejednoho českého strávníka dovedla naplniti hotovým úžasem. Čeládka mimo to obyčejně neshání se ani po vidličkách a nožích, ale chápe se masa bez dlouhých okolků pouhýma rukama. Je to již tak na světě, že se někdo nedovede najísti bez ubrousku, kdežto jinému jest tvrdá, upracovaná ruka také vidličkou; zvláštní jest při tom jen to, že tomuto obyčejně lépe chutná a lépe svědčí než onomu, který má přece každý den na vybranou z celého rejstříku kuchařských výrobkův. U nás na venku dostává čeládka maso obyčejně jen v neděli, také na Hané, ač by nás to při skutečné zámožnosti zdejší a dobrém hospodaření nijak nepřekvapovalo, nemá ho každodenně; jen ve žních prý je to zvykem a pak v zimě, kdy se poráží ob čas nějaký ten krmník, z něhož je pak masa na delší čas.

Po mase přinesou na veliké míse oharke, kterýmž jménem zde naznačují okurkový salát, slovem „salát“ rozumějíce po výtce salát hlávkový, jejž tu připravují jako v našich vsích obyčejně s kyselou smetanou. Oharkami se oběd končívá — někdy však, buď že se hospodyni zdá, že by se domácí dosyta nenajedli, buď z jakékoliv jiné příčiny podávají se také bochte nebo vdolke. — Tak vypadává hanácký oběd všedního dne mimo pátek. V pátek zachovává se přísně půst, a požiti masa bylo by těžkým hříchem. V ten den přinese hospodyně po polívce buchty a dolky, jež jsou pak hlavní podstatou oběda; o nich promluvíme si maličko níže.

Také na zákusky pamatováno, ovšem jenom tehdy, když je na jídlo čas; v létě, to víte, to aby si člověk pro samou práci i k tomu obědu čas zrovna ukrádal, zvláště když se na všecko tak dlouho musí „rozkévávat“ jako každý pravý Hanák. Vařívají pak tu a požívají rádi i po večeři vychladlé sušené ovoce — byl-li zabit krmník, pak mívají po obědě neb večeři na veliké míse kote — vepřový rosol, na němž si prý všichni zvláště pochutnávají. Abych nezapomněl: při obědě pije se voda, pivo bývá jen tu a tam o žních, a pak je mívá hospodář obyčejně v zásobě ve vlastním sklepě, byť i mělkém a nevalně studeném.

Stolující obyčejně při obědě mnoho řečí nenadělají; vždyť víte sami, jak to bývá — má-li člověk hlad, hledí si raději mísy než řeči — a venkované ve žních mají příležitosti vyhladnouti věru dost. Ale i když již nejdůtklivější naléhání neúprosného žaludku jest utišeno a jazyk rozvazovati by se počínal, velí zde úcta k hospodáři nedávati se do řeči dříve, než on sám hovor začne. Kdyby se některý mladý všetečka z čeledi aneb cizí dělník (těchto je tu ovšem velice pořídku) proti tomu zvyku prohřešil, jistě jej starší čeledín naučí držeti jazyk za zuby, dokud se ho kdosi moudřejší netáže.

Viděli jsme prostý oběd všedního dne. Také v neděli a ve svátek bývá pořad jídel týž, jen že pokrmy jsou úpravnější a rozmanitější. Tak na př. místo polévky krupičné, bramborové nebo drobkové (t. j. s drobením) bývá v neděli polívka lokšová (nudlová) a místo masa prostě vařeného maso přepěkany, upravené asi na způsob roštěnky. Hlavně však docházejí tu cti bochte a vůbec pečivo, ať již nazývá se společným obecným jménem žetny (pšeničné) nebo drobny (drobné). Hanácké buchty jsou, tuším, po vší vlasti českomoravské proslulé; samo slovo „bochte“ stalo se tak okřídleným a pro Hanáky významným, jako známé hrdé heslo jejich „me sme me“. Ale dlužno dáti svědectví pravdě, takových buchet, takových koláčův a všelikého jiného zboží moučného nenalezne člověk hned tak někde, nedím na vsi, ale ani u městských pekařův a umělých kuchařek, jako robí hanácké selky.

Namítne snad někdo, že se to snadno zadělává, když jsou moučnice plny nejjemnější mouky z hanácké pšenice a když ve sklípku stojí krajáč smetany za krajáčem. Inu ano, máte pravdu, ale to přece také víte, že nezáleží jenom na tom, jak se zadělá, ale také jak se těsto nechá skynouti, jak se vypracuje, jak se k němu pec vytopí atd., zkrátka, že záleží také na dovedných rukou, které s tím božím darem pracují; a v té příčině těžko by bylo leckomu s Hanačkami se měřiti. Podají-li vám na Hané jako hostům buchet — a toho učiniti neopomenou, třeba jste se tam nezdrželi déle jediného dne — povšimněte si, prosím, že to široké, neforemné slovo „bochte“ je pro tento drobný, jemný a z míry chutný výrobek zcela nepříhodno, ba že byste i zdrobnělým názvem „buchtičky“ nevyjádřili míry spokojenosti, jakou byste nad podaným pečivem pocítili. A což pobudete-li tam více dní nebo docela celé téhodny! Pak budete míti jistě příležitost pochutnávati si na různých druzích malých koláčů zavinovaných, otevřených i velikých, jimž my v Čechách říkáme „německé“, na svítcích, bábovkách, dolcích a dolečcích, a podány vám budou také rohléčke, makovničke, pečená kropica (veliká buchta z jemné krupice), ostrožke (ptáci z těsta zrobení, pečivo obvyklé hlavně o slavnostech) a celá řada jiných věcí, při nichž budete na rozpacích, zrobil-li je pekař neb cukrář. A jistě vám při vší té rozmanitosti také neujde, že ty věci vynikají nejen chutností, ale též úpravou a úhledností. Jenom, prosím vás, neříkejte, když vás do jídla pobízejí, že věci z mouky neradi jíte; věru nevím, čím byste hospodyni i její obratnou dcerku více mohli zarmoutiti než takovým slovem. Přemozte se již trochu, i když vám nesou v jedné ruce talíř kyprých koláčkův a ve druhé sklenici podkvasného piva, a nedivte se jim. Vědíť Hanačky zajisté dobře, že jsou v této části kuchařského umění mistryněmi; a kde na světě naleznete ženu, která by se nechtěla pochlubiti tím, co jest jí jakkoliv ke chvále? — Pronesl jsem jednou k naší hospodyni domněnku, že se jistě v dobré škole učila kuchařiti. „Ale kde,“ odvětila, „to aji naše stařenka (babička) tak dělali.“

U domácích dochází tato dovednost hanáckých hospodyněk zasloužené a náležité pozornosti; jako jdou při obědě, ano i po obědě všedního dne na odbyt dolky zvící skoro malého kola, tak i při hostinách o hrobych hodech, kdy se jí kolikero maso a pečeně, o věncích^[1] a zvláště při hostinách svatebních odpraví se značné množství pečiva se světa. Hanáci, jak se zdá, mají dobrý a zdravý žaludek; ten onen strýc při hodech mívá heslem jísti „co vleze“ a pokračuje dle svého hesla, „až se rozdóvá“, ale přineste mu co chcete nového, věru vám nedá košíčkem. A při tom dovede píti pivo, víno, rosolku i sodovku, všecko „do kope“, či jak my říkáme, na hromadu.

Ale hleďte, rozpovídal jsem se tu o buchtách, a zatím se naši stolovníci již pomodlili po obědě, přésanek je prázdný a snad vystydne oběd, který nám hospodyně v malé izbě připravila. Pojďme, dobré chuti!

---

1. Věnce jsou asi naše obžinky; po žitech a ječmenech strojí se věnec režne, po pšenicích žetne. Jméno samo vzato s obilných věnců, jež se při slavnosti zavěšují ve přésanku.