Pestré květy/V hanácké dědině

Pestré květy František Vladimír Vykoukal
	V hanácké dědině	Za hanáckým stolem

Údaje o textu
Titulek:	V hanácké dědině
Autor:	František Vladimír Vykoukal
Zdroj:	VYKOUKAL, František Vladimír. Pestré květy. Praha : Alojs Hynek, 1900. s. 1–18. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Jeli jste někdy v létě státní dráhou z České Třebové k Olomouci? Pamatujete se tedy na rozkošné údolí, které, tvořeno jsouc s jedné strany výběžky Jesenníku a s druhé pohořím Českomoravským, stále více se otvírá a šíří, až konečně výšiny po pravé straně oku divákovu naprosto zmizejí. Jsme v Litovli, kteréžto město jest jaksi severní hranicí širé a žírné roviny, která odtud k jihu se táhne, a kterou již jako malí žáčkové v čítankách jménem požehnané Hané znáti jsme se učili. Objedeme-li si potom rovinu tuto přes Přerov severní dráhou k Napajedlům, spatříme asi celý východní její bok, a chceme-li jeti dráhou čistě hanáckou, vypravme se obloukovitou lokálkou z Olomouce do Čelechovic, kteráž pohodlím a rychlostí nejednu větší dráhu předčí. — Tu a tam zdvihá se do té roviny výběžek táhlého návrší, jehož bělavé boky ukazují půdu chudou; v těch místech nalezneme vesničky neveliké a domky nepatrné, — tam nejsou Hanáci, nýbrž dle pojmu těchto „horáce“. Hanák bydlí jenom v rovině, kopců a vrchů od jakživa nemiluje.

Blížíme-li se k dědině hanácké, padne nám hned z dáli do oka zvláštní její ráz, v nejedné příčině se lišící na př. od rázu vesnic českých. Spatřujemeť v širokém lemu svěžích sadů, jež celou dědinu vroubí, kolem do kola nejdříve řadu prostranných, z pravidla zděných stodol. Stojíť zde stodoly, zejména ty, jež pocházejí ze starších let, až na konci sadu, od stodoly ke stodole pak táhne se dosti vysoká zeď, tak že se příchozímu zdá, jakoby dědina byla opevněna. Do každého sadu vedou ze záhumení dvířka — obyčejně s padacím zámkem dřevěným, jež nalézají se vedle stodoly. Stodola sama nemívá vrat hned na kraji průčelních zdí, nýbrž zdi tyto zahýbají se v ostrém úhlu do vnitř a tam teprve jsou vrata. Tím povstává v předu i v zadu stodoly volný prostor, zvaný zde špaléta nebo špalét. Na špalétě pokládá se vymlácená sláma, kdež chráněna jest při nepohodě od deště, a vystavují se tam při mlácení snopy, aby vyschly a lépe se daly mlátiti. Že se špalétami stodola značně zvětšuje a že tudíž při stavbě tím také náklad vzrůstá, upouštívá se v novější době od tohoto staršího způsobu stavby.

Při vchodech do dědiny bývaly na hlavní cestě branky, jež se na noc zavíraly, aby nikdo nepovolaný klidu nočního nerušil. Zrobeny byly velmi prostě ze šprlí (latí), tak že nebyly hradbou právě nerozbornou. Jako v našich městech starobylé brány čím dále, tím více klesají pod rovnající rukou moderních potřeb, tak zanikají také prosté branky hanácké.

Minuli jsme pěkně vyzděné močidlo, nádržku, v níž hospodyně dávají močiti len a konopí, aby pak z něho na trdlicích pazdeří lépe pouštělo, minuli jsme také nedaleké plavisko, lemované vrbovím, — hanáckou to palmou. — Plavisko jest určeno, jako naše „rybníčky“, ku plavení koní a ovšem také pro vodní ptactvo domácí, vedle něhož zde, právě jako na močidle, hlásí se o právo vlastnické četný sbor žab, spouštějících zde za letních večerů různozvuké koncerty. Jen že plavisko z pravidla nehyzdí, jako u nás zmíněné rybníčky, t. j. bahnité louže, středu vesnice.

Potom přicházíme již do dědiny samé. Projděme si ji hned celou, abychom měli dojem celistvý. Vyznáme zajisté, že dojem ten jest plnou měrou dobrý, že jsme jak náleží spokojeni. Mile nás tu překvapuje spořádanost a jakási úpravnost celku i částí; k tomu pojí se ovšem na předním místě pečlivá jakási čistota, pocházející jak ze přirozeného pudu obyvatelstva samého, tak zvláště také z bedlivé péče úřadů dozorčích. Bez velikého nákladu a beze vší námahy zdejší vesničané docilují v zevním uspořádání domů svých příjemného ladu, jenž pak i z celé dědiny mile oku lahodí.

Střed dědiny — náves — mívá z pravidla podobu obdélníku, často též kruhu, ovšem často dosti nepravidelného. Postranních ulic bývá pro rozlehlost hanáckých dědin leckde také slušný počet. Před domy všude vidíme vysázené stromoví, zejména hrušně, jež v úrodných letech pod tíží krásného ovoce jen jen se rozhýbají; na návsi a vůbec kde jest dosti místa, sázeny jsou i dvěma řadami. Většinou spatříš před domy také zahrádku, z níž sytě zelené větve révové pnou se vysoko nad okna a celé téměř průčelí hustým listím svým zahalují. — Náves bývá z pravidla urovnána a není tu viděti potůčků močůvky, kterýmžto výborným hnojivem v českých dědinách dosud leckde hříšně bývá plýtváno; cesty jsou většinou pevny a pohodlny.

Nemá-li dědina kostela a fary, má zajisté na návsi kapličku, prostrannou a výstavnou dle toho, jak je sama zámožna; nad „zvoničky“ našich dědin však vyniká kaple i sebe chudší dědinky. V těchto kaplích, stromovím, obyčejně lipami lemovaných, sloužívá se jednou dvakrát do roka mše sv., při níž ovšem zbožným věřícím nepoměrnou většinou na návsi jest státi.

Příchozímu neujde také, že zdejším návsím schází nevyhnutelný u nás příznak — kupy dětí různé velikosti, ve prachu se batolících a si hrajících. Proto jest tam také méně křiku, ale i méně života.

Veliká část domů, po nichž tu na návsi máme příležitost se ohlédnouti, jest stavěna z pálených cihel bez omítky, při čemž kryt střechy jest obyčejně břidlicový; úhrn barev tedy vyznívá ve výslednici temnou, vážnou, čímž dědina sama nabývá rázu jaksi vážného, dumného. Ovšem mnoho domů bývá také „ulíčeno“ — obíleno, a jsou to zvlášť domky bezzemků, postranní ulice a kraje dědiny zabírající, — jež své chudé, z pouhých vepřovic zřízené boky alespoň ulíčením zastírají. Tak nebývalo ovšem vždycky. Před lety byly skoro všecky domy stavěny z části ze dřeva, z části z vepřovic a všecky obíleny. Teprv asi od let šedesátých začalo se při zmáhající se zámožnosti stavěti z cihel a nelíčiti stavení. — Stavby všecky provedeny jsou z cihel; o kámen je na Hané nouze, — jako na poli, ba i na cestách polních zřídka uzříš kus oblázku, tak také lomů je tu po sporu. Cihelnám daří se tu proto dobře.

Naši umělci, ať již jsou z cechu malířského, ať architekti, mnoho mají práce, aby stanovili ráz a sloh českého stavení selského: Hanáci mají svůj sloh stavitelský, jejž i při nových stavbách napořád zachovávají. Staví pak se zde vesměs na půl patra; nad přízemím obývacím a nad místnostmi vedlejšími zřízeny jsou totiž „komory“, rovnající se asi našim sýpkám; ukládáť se tu vymlácené obilí, sušené ovoce, — hospodyně má zde moučnici se všemi zásobami potravními atd. Svému účelu hoví místnosti tyto zajisté velmi dobře, jelikož jsou zcela suchy, ba činí i jinak obyčejně dojem slušného prvního patra. Zvenčí pak hodí se malá okénka hořejších komor zcela dobře k celku, dům se tím pěkně zvyšuje a dědina vypadá pak v skutku výstavně.

Dlužno také připomenouti, že takto stavěny jsou i chaty domkářů. „Žudry“, totiž zvláštní předdomí klenuté, určené hlavně ke svátečním besedám a podvečerním schůzkám, bývaly také zde v obyčeji, jako jinde na Moravě dosud, ale nyní nalezneme je jen výminečně jako zůstatky starších dob.

Domácí vcházejí do domu obyčejně dvorem, do něhož vedou vrata, a vedle nich se nalézají dvířka. Dům sám má mimo to dvéře na síň vedoucí, jež však jsou stále zavřeny — zastrčeny zastrkovadlem. Jde-li kdo tudy, třeba mu klepati, a po klepání pozná se hned, je-li z dědiny, či je-li cizí. Tak na př. v celé farnosti Nákelské „kloče se“ třemi údery, volně po sobě padajícími; tluče-li kdo zprudka, hned si myslí uvnitř, to že je jakýsi cizí potrhlec, a rozváží si to dobře, než mu jdou otevřít. U těchto dveří jest také žebrákům prositi za almužnu; aby je uvnitř snáze slyšeli, přistrčí žebráci hlavu buď ke skulině u zámku, obyčejně však k čáře mezi prkny, tak že se o nich právem říká, že „prosijó do čáre“. Kus potraviny, jež se almužnou dává, musí si žebrák řádně vymodliti a zle by pochodil, kdyby, jak to naši žebráci na venku činí, vyhrnul ze sebe jen obvyklé „s ponížeností prosím za boží almužničku, co vám Pánbůh ráčí nadělit“. — Po takových nedočkavých prosebnících opakuje se tu uštěpačně „prosba“: „S ponížeností, uctivostí — hlava bolí a břuch taky, — šak vám to Pámbu zaplatí.“

V hanáckých „grontech“ nalezneme nyní v úpravě bytu z pravidla zařízení zcela moderní, městské. Netřeba ovšem připomínati, že to pochodí teprve z let posledních. Pohodlí, jakýmž byt má se vyznačovati, vyhledává se tu také zařízením hojných místností. V domě, v němž jsem já vlídného pohostinství požíval, měli jsme po jedné straně síně „maló“ a za ní „hrobó izbo“, vlastní to obydlí rodiny hospodářovy, podél nich byla kocheň a světnička, která jest jakousi příruční špižírnou a zároveň skladištěm pečiva. Na druhé straně byly za sebou dvě komory (v našem smyslu), z nichž prvá byla ložnicí pro „divke“ (služky), — čeledínové spí ve stájích — ve druhé pak byly „harmare na šate a chlib a močnica na režnó móko“. Podél těchto komor na straně do dvora byl prostranný „přésanek“ (přístěnek), kdež se v létě jídá, a „tmavá komurka“, skladiště pro všeliké „harabózi“ (haraburdí). Odtud v pravém úhlu vybíhaly do dvora hospodářské místnosti, prádelna, řezárna, chlévy, stáje, „drvárňa“ a t. d.

Na dvoře, stranou od bytu hospodářova, má chaloupku „hofer“, jenž ovšem jest proti našim podruhům hotovým pánem; máť svou zahrádku i chlév na krávu a nějakého toho krmníka, a ve svém bytu není od nikoho vyrušován. Volnosti té hospodář rád mu přeje, jen aby měl v čas potřeby po ruce dělníka, — jemuž ovšem platí jako dělníkům jiným.

II.

Poohlédnuvše se po dědině, povšimněme si nyní jejích obyvatelů. Jsme tu cizí, mějme se tedy dobře na pozoru, abychom si to s nimi nezkazili.

Když druhdy carští manželé byli u našeho mocnáře na Moravě návštěvou, dala si carevna ruská hanácké deputace fotografovati. Jsem jist, že čin tento naplnil celou Hanou upřímným uspokojením, — nedím hrdostí, a že se za to ke vznešené choti cara batušky nesla vřelá láska celého kraje toho, ztrpčená poněkud jen tím, že se té pozornosti dostalo také sousedním Slovákům. Záliba carevnina týkala se především pestrých a pěkných krojů národních, ač jest pochopitelno, že sebe pěknější kroj nevynikl by, kdyby k němu nebyla také pěkně urostlá postava. Ale přijdete-li na Hanou, zvláště severní, za příležitosti neslavnostní nebo dokona všední, jen sporé stopy kroje toho se vám namanou; majíť jej hlavně muži již jen jako oděv parádní, jinak se v něm neukazujíce. Naleznete jen u některých starců „červeny gatě“, — u žen pak starších („robe“) vůbec „šátek zavázané na napleták“, čili, jak u nás se říká, „na babku“. Jsou ovšem hlavně na jižní Hané dědiny, kde hanácký kroj nosí se všeobecně. Když tam kdosi před lety navlékl si moderní šat, vystrojili tamní chasníci „hajdaláka slaměnyho“ na potupu novotáři, což tohoto hned pohnulo upustiti od nového výstroje.

Pátráme-li po povaze zdejšího lidu, nemůžeme přehlédnouti ušlechtilé jeho hrdosti osobní i kmenové, která zvlášť příchozímu mimovolně sic, ale znatelně jeviti se dává. Hanáckému „me sme me“, jehož také u nás v Čechách tu a tam v původním nářečí jsme se zmocnili, porozumíme řádně teprve, pronese-li je Hanák ve své dědině. A věru Hanák je pán, a sedí-li „na svom grontě, včel co je mu po ostatnim světě!“ Hanáci jsou mezi ostatními Moravany jaksi přirozenými vzdělanci. Jsou jimi zajisté alespoň potud, pokud bývá také jinde za vážnějšího a lepšího pokládán boháč mezi krajany méně zámožnými. A právě takovým jest Hanák, srovnáváme-li jej s jeho sousedy.

Zdejší půda jest opravdu svým vzdělavatelům nepřebernou studnicí blahobytu. Jsouť tu místa, kde vůbec není třeba hnojiti a rodí se přece stále dobře. Když jinde úroda přílišným vedrem bývá téměř spálena, libují si na Hané, že jim osení alespoň tak nelehne jako za let mokrých. Proto také mají zdejší statky menší sice výměru našich — obyčejně 100 měřic — ale jsou nad naše mnohem více v ceně. Ježto tedy zdejší půda rodí tolik, že při dobrém hospodaření po vší spotřebě zbývá slušný přebytek, může ovšem Hanák úplně na sebe spoléhati, může také hrdě každému se postaviti.

Znaje pak rodnou půdu jako nejpřednější dobroditelku svoji, lne k ní Hanák láskou vskutku příkladnou. Nerad ji opouští, a věru trestem nemalým by mu bylo, kdyby byl přinucen opustiti jen svou rovinku a přesídliti na sousední vrchy. Z té příčiny zdejší chasníci neradi chodí na vojnu. Neoddávaje se obchodu, ježto půda hojně a dobře jej živí, není nucen potloukati se po světě a posmívá se lidem, kteří více se zdržují v cizině než u krbu domácího. A je-li již okolnostmi nucen pobývati déle mimo domov, jistě touží po návratu co možná brzkém. Na nás Češích se Hanákovi nelíbí, že všude rychle zdomácníme, všude si zvykneme.

Odtud vysvětlíme si také Hanákovu setrvačnost, jež se jeví ve mnohých věcech kromě hospodářství. Náš sedlák, když v nové době poměry jeho se zlepšily, rychle se popanštil; kdo jen poněkud je zámožnější, přitírá se, třeba nepovedeně, ke mravu městskému, zvyká nebývalým potřebám, odcizuje se vlastnímu povolání a oddaluje se lidu pracovnímu, čímž vzniká v této druhdy skoro jednolité vrstvě nemalá mezera. Že tím způsobem jmění jednotlivců také se nemnoží, netřeba dokládati. Hanák zcela jinak si vede; ač pokrokům moderním v leckteré příčině se neuzavírá, zůstává přece, zvláště ve svém domě, věren mravu otcovskému, z něhož pro něho vzniká dojista nejedna hmotná výhoda. Domu, v němž se žije dobře sic, ale prostě, drží se peníze. Půda, jak praveno, rodí zde bohatě, — může tedy hospodáři slušná suma přebývati. A hospodářové ukládají své přebytky ve vlastních, rolnických záložnách, zřízených nejen ve městech, ale hojně i v dědinách. Za příklad pak, jak se tu hospodaří, uvedu jen dědinu, v níž jsem bydlil, Příkazy, která měla ve 147 číslech (55 je „grontů“) přes tisíc obyvatel, a tito měli ve své domácí záložně uloženo 300.000 zl., — stejná část pak připadá na obce sousední, ač tu nedaleko jest podobných záložen několik. Na takovou sumu jest u nás třeba již širých okresů.

Pokud jde o vzdělání, Hanáci touží po vytříbení rozumovém, čtou rádi, a mnoho synů jejich také studuje. Zřejmě o tom svědčí hojný počet jejich synů na českých školách středních v Olomouci, Kroměříži, Prostějově a jinde, čtou se ovšem hlavně knihy směru náboženského, ale ze starších dob i kroniku Hájkovu a Beckovského tu a tam nalezneme a shledáme pečlivě pořízené přepisy jiných děl, druhdy oblíbených. Nejoblíbenějším spisovatelem, jako na Moravě vůbec, jest Kosmák. Také novin odebírá se na Hané dosti.

Povaha Hanákova vyznačuje se dále jistou rozvahou, klidnou mírností, jež stěží dá se rozrušiti ve vášnivost, a jakousi pevností a vytrvalostí ve všem jednání. — Na pohodlné půdě své zvykl Hanák také pohodlným pohybům, jež nesnadno opustí, aby se dal v tempo rychlejší. A vskutku prý se otočí Hanák sotva jednou, co Slovák dvakrát. — Šlo kdysi procesí na pouť. Cestou zůstal „starší bratr“ — předříkávač — pozadu, tak že na něho kdosi volal, aby si popílil. „Šak já předo,“ zněla odpověď, „až se rozkévám.“

Hanák jest z míry nábožný — a to upřímně nábožný. Do kostela, třeba dosti vzdáleného, horlivě dochází a při tom i doma pilně pobožnosti koná. V neděli čeládka o své ujmě spěchá do kostela a nejde tam snad jen lelkovat — a kdyby se nejdbalejší chasník opozdíval, nebo dokonce kostelu se chtěl vyhnouti, hospodář, který bdí nad mravností celého domu, jistě by ho důtklivě pobídl. Proto také „panáčkové“ (kněží) nejvíce tu platí a mají větší vliv než kterýkoli stav jiný. — Zbožná mysl obyvatelstva jeví se také ve zřizování četných křížů a božích muk nejen v dědinách, ale i na rozcestích a po různu při cestách polních. A bývají to kříže velmi nákladné. Kolemjdoucí nikdy neopomene u kříže pozdraviti, ba pozdravuje též u starých kapliček, majících sice několik výklenků, ale žádného kříže nebo jinakého obrazu.

Pravil jsem, že zdejší lid jest upřímně nábožný. O tom svědčí dle mého domnění také tato okolnost. Při zdejších kostelích jest mimo placeného kostelníka také několik kostelníků čestných, kteří v neděli a ve svátek, často však i všedního dne zastávají službu kostelnickou, pokládajíce si to za zvláštní čest a vyznamenání. A nikomu není nápadno, že zámožný hospodář, který je ve své dědině členem obecního výboru a správní rady v záložně, kromě toho pak i zasedá ve správní radě v akciovém cukrovaru a v akciové sladovně, jest vedle těchto funkcí také ve svém farním chrámu kostelníkem.

Ku příchozímu a cizinci chová se Hanák, ne-li chladně, dojista s velkou zdrželivostí. Neníť lehkověrný a přízně jeho nelze získati slovy nebo uhlazeným zevnějškem, který na našeho venkovana obyčejně klamně působí, ale dříve jest ti osvědčiti skutky své smýšlení, svou povahu, než se ti Hanák nakloní. Jsi-li úpravně a po městsku oděn, jsi pokládán za „pána“, a s těmi Hanák věru nerad třešní jídá. Bystrým okem objeví na tobě hned něco, co se příčí jeho názorům — a hned brousí o to svůj vtip, který ostatně stíhá také vlastní rodáky z jiných dědin, v nichž lze ovšem na vzájem slyšeti leckteré slovo štiplavě uštěpačné.

Sobotkova „Kratochvilná historie“ sebrala by tu jistě ještě značné množství dobré látky.

Ale z té uzavřenosti nesudiž nikdo, že by zdejší lid neznal slovanského pohostinství. Poznají-li tě, nebo jsi-li od známých uveden, budeš se jistě těšiti účinné pozornosti a zasypou tě vším, co mají. Poznal jsem vzornou vlastnost tuto sám plnou měrou. K chuďasovi a k mrzákovi, jenž beze své viny upadl v neštěstí, projevuje zámožnější Hanák, — ovšem beze vší okázalosti a co možná tajně — štědrou a horlivou útrpnost.

Ve projevování citů svých jest Hanák z míry střízliv; již my Češi zdáme se mu v té příčině nejednou směšnými, — co by asi říkal Polákovi, nás nepoměrně ohnivějšímu! Lidé dospělí nelíbají se na Hané, neboť „lóbat se“ sluší leda dětem. Vrací-li se domů na př. syn, který rok nebo déle dlel v cizině, podává bratřím prostě ruku, vítaje se s nimi, rodičům pak ruku podanou políbí. A jako posuny, tak i slova citům sloužící jsou sporá.

Ve příčině národního povědomí lze, tuším, Hanáky z Moravy — poněkud opožděné — pokládati za nejprobudilejší. Podmínkou ovšem jest, aby vlastenectví nijak neodporovalo náboženskému smýšlení. — Okázalostí však Hanák nemiluje, spolkové stejnokroje, prapory a mašličky se mu skoro protiví, plané řečňování a provolávání na povel vzbuzuje již úplnou nelibost jeho. Novotám se zdejší lid brání, a nelze-li se ubrániti, alespoň nějakým způsobem si odleví. Když se zaváděly spolky sokolské, zdály se Hanákům červené košile jejich tuze bohaprázdným vynálezem. Touž dobou objevil se na jejich polích nový brouk dosud neznámý, který valně pokazil mák, zde přehojně pěstovaný. Nemajíce pro něho jména, nazvali Hanáci nezvaného hosta ihned „sokolem“.

Pozdravovati při potkání se na cestě a pod. není na Hané, jak jsem se přesvědčil, módou právě příliš rozšířenou. Kdežto Slovák nemine tě bez pozdravu, a tážeš-li se ho, zevrubně a s ochotou ti poví, co ví, dostaneš od Hanáka obyčejně jen skoupou odpověď. Vysvětloval jsem si to uzavřeností Hanáků vůbec, a že málo pozdravují, toho příčina je jiná. Jest tu totiž v obyčeji skoro výhradně pozdrav křesťanský, — a na ten dostává se zdejšímu lidu od „pánů“ zřídka poděkování žádaného. Z toho prostý a na starých zásadách svých lpící lid čerpá nedůvěru ku každému člověku neznámému a z opatrnosti pak raději si nikoho nevšímá.

Jako pozdravují jen po křesťansku, tak také Hanáci zpívají při práci v poli i doma velmi často písně pobožné, — celkem však zpívají mnohem méně než v jiných krajinách moravských. Jejich usedlá, vážná povaha nesnáší se se zpěvem písniček veselých, ač ovšem i ty zde zaslechneme. Že se málo zpívá, proto je po dědině klid a ticho, jež zvláště za nedělního soumraku skoro až překvapuje. Kdežto v české dědině tou dobou celá náves se ozývá smíchem a zpěvy veselící se chasy, jest na Hané úplné ticho, a sotva se večer nade krajinou skloní, je tu jako po vymření. Mládež by ovšem ani zde neoddávala se životu tak příliš pokojnému, ale jako v rodině hospodář bdí nad pořádkem a mravností, tak činí to v obci starosta, jehož úřad těší se z pravidla obecné úctě, a starosta takých potulek večerních netrpí. Čemu by mládež navykla, to by též v pozdějších letech chtěla provozovati, — dobrý mrav hanácký by hynul, a jak by pak Haná za několik let vypadala!