Pentateuch (Hejčl)/O původu a celistvosti pentateuchu

Pentateuch Jan Hejčl
Názvy jednotlivých dílů pentateuchu	O původu a celistvosti pentateuchu	Hypothesa písemných památek

Údaje o textu
Titulek:	Pentateuch
Podtitulek:	O původu a celistvosti pentateuchu
Autor:	Jan Hejčl
Zdroj:	Časopis katolického duchovenstva 1905, 9, str. 830–836 Dostupné online Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Index stran
Související články ve Wikipedii: Teorie vzniku Tóry, Tóra

Do řady záhad, kterými se obírá tak zvaná kritika pentateuchu, patří též otázka, zda-li jest pentateuch aspoň v podstatě prací jednoho autora, zda-li jest to dílo jednotné, celistvé, za- okrouhlené, či zda jest pentateuch souborem prací několika autorů více neb méně souvisle sestavených v jeden celek, jinými slovy, zda jest připustiti tak zvanou »komposici« (= složení, skladbu) pentateuchu. S tímto problémem souvisí úzce jiná otázka: Kdy žil tento autor, resp. kdy žili tito autoři, a kdy došel pentateuch formy, ve které se nás dochoval?^[1] Dříve než tyto otázky zodpovíme a odpovědi své odůvodníme, předešleme kratičký historický přehled názorů o původu a celistvosti pentateuchu.

Dějiny náhledů o původu a celistvosti pentateuchu lze rozděliti na dvě periody. Perioda prvá sáhá od časů nejstarších až do druhé poloviny století XVII. Jest to doba, kdy všeobecně vládlo přesvědčení, že až na nepatrné výjimky celý pentateuch napsal Mojžíš. Perioda druhá začíná koncem století XVII. a sáhá až na časy naše. Jest to doba, ve které začaly širší vrstvy kritiky biblické, hlavně německo-protestantské, jednak pochybovati o mojžišském původu a celistvosti, jednak obojí popírati.

A. Perioda 1.

Josephus Flavius (Ant. IV. 8, 48) a Philo (Vita Moysis, kniha poslední, III.) tvrdili, že celý pentateuch do poslední písmenky jest. literárním plodem jednoho autora, Mojžíše. Náhled ten byl i v pozdějších dobách za pravý brán, tak že ještě došel ochrany učeného španělského dominikána XVII. věku, Tomáše Malvendy († 1628).

Záhy však začaly se též ozývati hlasy, že některé glossy, vysvětlivky, ano poslední kapitoly pentateuchu vyplynuly z péra jiného autora neb jiných autorů. První, kdo popíral autorství Mojžíšovo, byla sekta Nazareů, která však nečinila tak z důvodů historicko-kritických, nýbrž z důvodů dogmatických. Nemohla popříti, že Mojžíš existoval, že zákon od Hospodina obdržel: znění pentateuchu však se nesrovnávala s jejich dogmatickým systémem a proto »Pentateuchum ipsum … repudiat (Nazaraeorum secta); Moysen tamen agnoscit, eumque legem accepisse credit, at non hanc, sed aliam« (Epiph. Adv. haer. 18, 1)^[2].

Ptolomeus, žák Valentinův, ve svém listě k Floře piše^[3]: Quaedam enim (legio mandata) ad ipsum Deum, eiusque sanctiones pertinent; alia Moysi tribuenda sunt … aliorum denique seniores, qui in populo erant, auctores exstiterunt, ac primi illi privata quaedam praecepta inserere ausi sun«.

Dle domnění Origenova (c. Cels. IV., 42) považoval i Celsus pentateuch za dílo více autorů: Καὶ οἵεται ταῦτα Μωϋσεά ἀναγεγραφέναι ῥαδιοςγοῦντα τὰ κατὰ τὸν παῤ Ἕλλησι Δευκαλίονα εἰ μὴ ἅρα οὐδὲ Μωϋσέως οἵεται εἷναι τὴν γραφὴν, ἀλλὰ τίνων πλείονων. (Migne, Cursus patr. gr. XI. 1097.)

Sám Talmud doznává (Baba Bathra fol. 14b): »Mojžíš napsal knihu svoji … Josue napsal knihu svoji a oněch osm veršů v zákoně« (t. j. poslední verše Dt.).

Spisovatel pseudoklementských homilií (hom. 3, 47. Migne, C p. II. 141) poznamenává, že teprv po smrti Mojžíšově celý pentateuch sepsán jest. Tvrzení své však opírá o důvod, který stačí sice, bychom popřeli autorské právo Mojžíšovi na konec Dt., který však naprosto nestačí k nelogickému závěru Lžiklementovu. »Respondit Petrus — tak vykládá — Dei lex per Moysen septuaginta viris sapientibus absque scripto data est … Post Moysi vero assumptionem scripta est ab aliquo, sed non a Moyse. In ipsa enim lege scriptum est: Et mortuus est Moyses … Potuitne mortuus Moyses scribere: mortuus est Moyses?«

Ve věku IX. Rabbi Josue ben Salomon, v XII. pak Abenesra uznávali sice Pt. za dílo jednotné, ale tvrdili, že některé verše ^[4] neb i perikopy ^[5] jsou původu pozdějšího a že byly do Pt. vsunuty. Ve století XV. přičítal celou 34. kap. Pt jinému než Mojžíšovi španělský exegeta Alfons Tostado (Alfonsus Tostatus), biskup v Avile († 1455)^[6].

Co svého času tvrdil spisovatel lžiklementinek, skoro totéž aspoň za možné považoval v době »reformace« Karlstadt. Defendi potest — píše ve svém spise »De canon. script. 1520« — Moysen non fuisse scriptorem quinque librorum, quoniam sepulto Moyse filum orationis idem videmus, non eundem Moysen; ridiculum sane fnerit, defunctum Moysen haec verba locutum esse: Mortuus est Moyses…«

Belgický právník (katolík) Ondřej Masius (1514—1573) ve svém výborném kommentáři ke knize Josue^[7] píše, že asi mladší spisovatelé pentateuchu k vůli srozumitelnosti přidali některé glossy a dokládá: Moysis opus longo post Moysen tempore interiectis saltem hic illic verborum et sententiarum clausulis veluti sarcitum atque omnino explicatius redditum est.

Benediktovi Pereyrovi (Pererius) S. J. († 1610) zamlouvá se »eorum sententia, qui existimant, hoc pentateuchum longo post Moysen tempore, interiectis multifariam verborum et sententiarum clausulis veluti sarcitum et explicatius redditum et ad continuandam historiae seriem melius esse dispositum (Commentanus in Genesin, Coloniae 1606 str. 3).

Dle svědectví Jakuba Tirina S. J. († 1636) většina exegetů se domnívá, že celá kap. 34. Dt. a i více jiných míst (»plura quoque alia loca«) v pentateuchu, zvláště ta, která Mojžíše chválí, napsal Josue.

Dále již pokročil slovutný exegeta Kornelius van der Steen S. J. (a Lapide) † 1637, jenž upozorňuje své čtenáře, že »Mojžíš sepsal pentateuch ve formě denníku nebo annalů; Josue pak neb někdo jiný že tyto letopisy podle jistého pořádku roztřídil, uspořádal a některé myšlenky přidal (In Pentateuchum, Argentorati). Žák jeho Jakub Bonfrère S. J. † 1643 následoval aspoň v příčině 34. kap. Dt. svého učitele.

Dle náhledu Kornelia Jansenia mladšího († 1628) »oněch pět knih není napsáno od Mojžíše tak, aby nebylo lze říci, že některé části, jako smrt Mojžíšova, jméno Dan Gn. 14. a jiná některá místa (»quaedam alia«) od některých spisovatelů jiných přidána byla (Cornelii Jansenii episcopi Iprensis Pentateuchus. Lonanii 1685).

Ve století XVIII. opakoval náhled předešlých exegetů o původu kap. 34. Dt. francouzský biblista Augustin Calmet O. S. B. († 1757).

Z toho, co dosud bylo řečeno, plyne, že až do této doby celý pentateuch v podstatě byl považován za celotné dílo jednoho autora, Mojžíše, a že jen zpráva o jeho smrti, pak některá slova, glossy. vysvětlivky, věty, myšlenky, závěrky neb i malé perikopy, tedy nepatrné částky, byly přičítány autoru jinému neb i autorům jiným.

B. Perioda II.

Od druhé polovice století XVII. a ještě více o sto let později nastal v této otázce zvláště v biblické kritické literatuře německých protestantů veliký obrat. Celistvost a jednota pentateuchu začala býti popírána na celé čáře. Již proslulý filosof anglický Tomáš Hobbes († 1679) tvrdil, že Mojžíšovi třeba přičítati jen ty části pentateuchu, o kterých výslovně se v P. S. praví, že je napsal Mojžíš, jako »knihu zákona« (IX. 11—27). (Leviathan, sive de materia, forma et potestate civitatis ecclesiasticae et civilis c. 33. Londýn 1653.)

V témž duchu dále kráčeli a dráhu pozdější protestantské kritice razili Isaac de là Peyrèr († 1676) a žid Benedikt Spinoza († 1677). První z nich ve svém »Systema theologicum ex Praeadamitarum hypothesi«^[8] praví, že Mojžíš napsal sice dějiny dob nejstarších, ano i t. zv. doby »předadamitské«, že vydal i annály, popisující východ Israelitů z Egypta a pochody jejich po poušti, dílo to však že zaniklo a dnešní náš Pt. jest hubený výtah velikého onoho díla Mojžíšova. Po způsobu »moderní kritiky« vidí v Pt. neuspořádanost a spor některých vypravováni s historickou pravdou.

Spinoza (Tractatus theolog. polit.)^[9] snažil se dokázati, že nynější stylistická úprava textu nejen pentateuchu, nýbrž i knih historických jest dílem Esdráše, jemuž však úpravu tu dokončiti zabránila předčasná smrt. Za důvod uvádí to, že se o Mojžíšovi skoro všude mluví ve třetí osobě a že některá místa přímo prý ukazují na dobu pozdější.

Antonín Van Dale odvážil se tvrditi, že byl Pt. sdělán od Esdráše a ostatních proroků jednak (komposice!) ze samého zákona Mojžíšova, jednak z ostatních knih prorockých v Zákoně jmenovaných a snad i jiných knih prorockých, jež tehdy ještě existovaly (Dissertationes de origine et progressu idololatriae etc. Amstelodami 1696).

Mojžíšský původ pentateuchu popíral později i Jean le Clerc (Joannes Glericus † 1736), a to pro znalost zeměpisu, jaká prý se jeví v Gen. 2, 11 »Nomen uni Phison: ipse est, qui circuit omnem terram Hevilath, ubi nascitur aurum…«, Gn. 10; Gn. 14, 14: »Quod cum audisset Abraham, captum videlicet Lot, fratrem suum, numeravit expeditos vernaculos suos trecentos decem et octo: et persecutus est usque Dan«, a Gn. 35, 21 »Egressus inde (Jacobus) fixit tabernaculum trans Turrem gregis«^[10]. Clericus vyslovil i myšlenku v pravdě bizzarní, že prý Pt. napsal onen kněz, kterého (dle 4. Král. 17, 27 nn.) assyrský král Assarhaddon poslal do území bývalého království israelského, by zůstalé Židy, smíšené s kolonisovanými přistěhovalci, vyučoval znalosti domácího Boha Jahve. Štěstí, že tento nápad později odvolal^[11].

Směru tomuto cestu značně klestil »otec novodobé kritiky biblické« francouzský oratorián Richard Simon (1638—1712), zvláště svou knihou: Histoire critique du Vieux Testament (Roterdam 1685). Dle něho pentateuch se skládá

1. z částí legálních, jež napsal Mojžíš sám;
2. z části výpravných, jež psali annalisté na jeho rozkaz a které Mojžíš do svého díla pojal;
3. ze starších pramenů, jež Mojžíš buď do svého díla opsal, neb je zpracoval.

Ač možno mluviti zde již o jakés »komposici pentateuchu«, přece se jen liší kniha Richarda Simona od pozdějších »vyšších kritiků«, a to tím, že nezašel ještě tak daleko, aby i do detailů naznačil, které perikopy neb docela verše jsou z péra Mojžíšova, které ze starých památek a t. d., jinými slovy nenalézáme u něho ještě t. zv. rozloučení pramenů (Quellenscheidung).

Nového rozmachu a netušeného rozšíření došly tyto myšlenky o »skladbě pentateuchu« o sto let později, kdy jim nové sily a života dodal filosofický skepticismus a rationalismus, který slavil tehdy triumfy a nespokojen jsa s polem filosofickým přešel na pole biblické a opanoval je tak, že nyní málo kdy se vyskytne protestantský autor v Německu, který by nepovažoval náhled o celistvosti pentateuchu za překonané stanovisko a který by nemluvil o »komposici pentateuchu« jako o věci nade vši pochybnost jisté. Ačkoliv se však v tomto náhledu o složení pentateuchu všichni »vyšší kritikové« shodují, přece při podrobnějším výkladu se tolik rozcházejí, že právem můžeme o nich říci s Cornelym, že neplatí tu jen zásada: kolik hlav tolik smyslů, nýbrž více smyslů nežli hlav, poněvadž jeden spisovatel mnohdy pronese postupem své literárně-kritické činnosti dvě i více hypothés, které si sice navzájem odporuji, ale přece mu slouží »ke cti«, poněvadž svou originalitou, novotou, samostatností a t. d. činí »ve vzdělaném světě« rozruch.

Spousta těchto domněnek dělivá se obyčejně se zřetelem na jejich historický vývoj na čtyři skupiny a to:

1. hypothesu písemných památek (Urkundenhypothese),
2. hypothesu písemných zlomků (Fragmentenhypothese),
3. hypothesu písemných doplňků (Ergänzungshypothese),
4. nejnovější hypothesu písemných památek čili evoluční hypothesu (Entwickelungshypothese)^[12].

---

1. Někteří sice spisovatelé, jako Kley a částečně i Baudissin, podávají zvláště historický přehled názorův o jednotnosti pentateuchu a zvláště přehled nahledův o jeho stáří. Jest uznati, že tato methoda podává čtenáři jasné poučení o věci, ale za to nemůže se vyhnouti mnohému opakování.
2. Podobně »argumentovaly« i jiné sekty gnostické, i »Bogomilci«.
3. Epiph. Adv. haer. 33, 4.
4. Ku př. Gn. 12, 6. Pertransiit Abraham terram usque ad locum Sichem usque ad convallem illustrem: Chananaeus autem erat tunc in terra. Gn. 22, 14. Appellavitque nomen loci illius Dominus videt. Unde usque hodie dicitur: »In monte Dominus videbit«.
5. Gn. 36, 31 a nn. Dt. c. 34.
6. Antverpy, 1574.
7. Opp. om. tom. III. Coloniae Aprippinae 1613.
8. IV., 1. 2. Amsterodam 1655.
9. C. 8. sqq. Hamburg 1670. Biedermann O. Die Methode der Auslegung und Kritik der biblischen Schriften in Spinoza's theol.-polit. Traktat im Zusammenhang mit seiner Ethik. Erlangen 1903.
10. Sentiments de quelques théologiens de Hollande. Lettre 6. (Amsterodam 1685.)
11. Diss. 3. Comment. in Pentat. 1693.
12. Joseph Kley, Die Pentateuchfrage. Münster i. W. 1903. S. 78. Anm. (Von der h. kath.-theol. Fakultät zu Tübingen gekrönte Preisschrift.)