Pentateuch (Hejčl)/Hypothesa písemných památek

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hypothesa písemných památek
Podtitulek: Hypothesa písemných památek
Autor: Jan Hejčl
Krátký popis: část článku o historii Pentateuchu a jeho zkoumání
Zdroj: Časopis katolického duchovenstva 1906, 1, str. 38–41
Dostupné online Dostupné online.
Licence: PD old 70
Index stran
Související články ve Wikipedii:
Teorie vzniku Tóry, Tóra

První základ k této domněnce položil mimoděk pařížský lékař Jean Astruc. Chtěje vyléčili svět z nemoci posledního, to jest XVII. věku, do které uvržen byl Hobbesem, Spinozou a Peyrèrem, vydal v nejlepším úmyslu[1] r. 1753 v Bruselu anonymně[2] dílo tendence katolicko-apologetické, jež nadepsal »Conjectures sur les Memoires Origineaux, dont il paraît que Moïse s'est servi pour composer le Livre de la Genese«.

Hlavní myšlenky díla toho jsou: Mojžíš jest autorem posledních čtyř knih Pentateuchu, Gn. a počátek Ex. však pouze sestavil ze starých písemných památek (memoires origineaux), jichž bylo čtvero:

První, A, lze poznati dle jména, jehož užívá pro Boha, אֱלֹהִים; druhou, B, lze poznati podle jména יַהְוֶה, jehož užívá pro týž pojem[3]; třetí, C, sloužila k opakování a obsahuje jen

Gn. 7, 20. 23 (24); čtvrtá, D, neužívá ani jména אלהים ani יהוה, zdá se býti dějinám israelským cizí a obsahuje následujících 9 úryvků: kp. 14; 19, 29—38; 22, 20—24; 25, 12—18; 26, 34—35; 28, 6—9; kp. 34; 35, 28—29; kp. 36.

Tyto čtyři prameny opsal Mojžíš do čtyř sloupců vedle sebe stojících podle věcných a chronologických hledisek (asi tak, jako učinil později Origenes ve svých Tetraplech), která však nutně žádala, by delší ony památky rozložil v jednotlivé odstavce. Při pozdějším opisování však nebylo více dbáno tohoto sloupcování, všecko bylo vměstnáno do sloupce jednoho, a tak vznikla v Gn. neuspořádanost, zvláště chronologická. Takový chronologický nepořádek (chronologická nesouvislost) jest na př. v kap. 23—25, které byly původně takto uspořádány[4]:

A B C D
1. Kap. XXIII.
(Smrt a pohřbení Sáry.)
2. Kap. XXIV.
(Sňatek Isákův.)
3. XXV, 19—26.
(Rodové Isákovi.)
4. XXV, 1-11.
(Synovi Abrahamovi z Cethury a jeho smrt)
5. XXV., 12—18.
(Rodina Ismaelova.)
6. XXV, 27—34.
(Esau prodal prvorozenství.)

Při tomto rozlučování pramenů »shledal«, že se tyto památky kromě různých jmen pro Boha liší i růzností stylistickou a různými úchylnými podáními[5].

Dílo i názor Astrucův zůstaly dlouho nepovšimnuty. Teprv Jan Bohumír Eichhorn († 1827) přenesl jeho názor do Německa, kde našel brzy hojnost souhlasu a rozšíření a různého pozměnění. Eichhorn sám viděl v Genesi — podobně jako jeho francouzský pramen — snůšku více památek, Mojžíšem sestavenou 1. z památky elohistické, 2. z památky jahvistické a 3. z jiných vložek; rozcházel se však od Astruca v tom, že přičítal mnohé úryvky elohistovi, jež tento považoval za jahvistické. I v příčině dalších čtyř knih pentateuchu v prvních třech vydáních své knihy »Einleitung in's Alte Testament«[6] následoval Astruca, přičítaje jejich sepsání až na Dt. 32—34 Mojžíšovi; později však tvrdil, že obsah knih těch vznikl (odmyslíme-li si pozdější přídavky) z úryvků, pocházejících z dob zákonodárství mojžíšského, sepsaných dílem od Mojžíše, dílem od některých jeho vrstevníků, a sebraných v jeden celek někdy v době od Josue po Samuele[7].

Dále zašel Karel David Ilgen († 1834), jenž uložil své mínění v knize, nadepsané »Die Urkunden des jerusalemischen Tempelarchivs in ihrer Urgestalt« (Halle 1798). O autoru neb spisovateli Genese nemůže prý býti ani řeči: možno jen mluviti o pořadateli, sestavovateli neb sběrateli[8]. Celá Genese skládá prý se ze 17 kusů: 10 kusů elohistických jest prací prvého elohisty, druhých 5 kusů elohistických jest prací druhého elohisty, konečně 2 kusy jsou jahvistické.

Vynálezem Ilgenovým jest tedy druhý elohista, jehož charakteristické znaky jsou: a) užívá jména elohim a nazývá Jakuba jménem Israel, čímž se liší od jahvisty; za to b) svým slohem a názorem liší se od elohisty prvého a blíží se velice k jahvistovi. Dle těchto známek rozlučuje prameny tak, že v některých kapitolách skoro každý verš dělí na dva díly a každý z nich přičítá památce jiné, při čemž si počíná s nebývalou dosud libovůlí. Podle toho, jak kde potřebuje pro svůj náhled, mění v textu Písma sv. slova i fráse, ano i jména Boží; položilť prý buď písař svým nedopatřením nebo pořadatel svým chybným náhledem do pramene původu elohistického místo אלהים název יהוה aneb naopak. Věcí kritiky prý jest, tyto chyby opraviti a dle nich látku roztříditi.

Sem patří též C. P. W. Gramberg[9] (Libri Geneseos secundum fontes rite dignoscendos adumbratio nova. Lipsiae 1828), jehož náhled lze vyslovili asi těmito slovy: Kompilátor Genese měl před sebou dvě památky písemné: elohistickou a jahvistickou. Zprvu jen skládal z těchto památek text nynější Genese tak, že jen opisoval, kompiloval, co bylo v jedné již řečeno z druhé vynechal a t. d. Čím dále však, tím si počínal samostatněji, ano tu a tam (na př. kap. 28—35 v dějinách Jakubových) užil i ústního podání, takže druhá a tím spíše třetí třetina nynější Genese jest více prací jeho, než prací elohisty nebo jahvisty. Za těchto poměrů jest v dalších kapitolách Gn. prameny těžko rozpoznati a rozloučiti[10].

K zastáncům hypothese písemných památek třeba konečně přičísti Stähelina (Kritische Untersuchungen über die Genesis. Basel 1830), aspoň dle jeho náhledů z prvních roků jeho činnosti. Podobně jako Gramberg praví, že »redaktor« setřel styl památky elohistické a jahvistické, a to již i v 10. kap. Gn.; při rozlučování pramenů nebere za výlučné měřítko různost jmen Božích, nýbrž více souvislost a podobnost, resp. různost slohovou.


  1. Prohlašuje, že již předem odvolává své náhledy, kdyby snad odporovaly víře katolické. Bohužel, že jeho snaha se potkala s výsledkem zcela opačným.
  2. Patrně proto, poněvadž byla tehdy přísně prováděna censura knih
  3. Památka jahvistická, autor její jahvista; ač v době Astrucově יְהֹוָה se četlo vesměs Jehôvâ, nebudeme ani zde užívati této nemožné četby a budeme vyslovovati správně Jahveh, a mluviti o jahvistovi, ne jehovistovi, o památce jahvistické, ne jehovistické, aby nenastal zmatek, zvláště až budeme probírali theorii Wellhausenovu. kde dlužno bude dobře rozeznávali jahvistu (J) od jehovisty (JE).
  4. Viz: Gottfried Hoberg, Die Genesis nach dem Literalsinn erklärt. Freiburg in B. 1899. st. XXIX.
  5. To vše vycítil z francouzského překladu!
  6. 2. Aufl. Reutlingen 1790.
  7. Hermann L. Strack. Einleitung in das Alte Testament. 5. Aufl. München 1898 Hoberg, l. c., XXIX. a XXX.
  8. Byl-li tímto sběratelem Mojžíš, Ilgen nepraví.
  9. Od jiných zařaďovaný do řady přívrženců hypothesy doplňovací.
  10. Ilgen naproti tomu (str. 393 n.) tvrdil, že jest různé prameny lehko rozpoznati.