Pentateuch (Hejčl)/Hypothésa nová písemných památek, čistě racionalistická čili evoluční

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pentateuch
Podtitulek: Hypothésa nová písemných památek, čistě racionalistická čili evoluční
Autor: Jan Hejčl
Zdroj: Časopis katolického duchovenstva 1906, 3, str. 179-183
Dostupné online Dostupné online; 1906, 4, str. 264-268 Dostupné online Dostupné online; 1906, 5, str. 345-351 Dostupné online Dostupné online
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Tóra

1.) Hypothésa tato sluje hypothésou písemných památek (Hoberg, l. c.), poněvadž předpokládá, podobně jako hypothésa první, že se pentateuch skládá z více částí, kteréž pro stručnost se označují následujícími siglami či značkami: P = PC (Kuenen) = Priester-Codex = Q (Wellhausen[1]) = annalista (Schräder) = »Grundschrift« = »první elohista« (u dřívějších) = »opus originum« = A (Dillmann). — J = Jahvista = C (Dillmann) = prorocký vypravovatel. — E = Elohista druhý, mladší = B (Dillmann) = theokratický vypravovatel. — JE = jehovistická kniha dějepisná (Wellhausen). — D = Dt = Deuteronomium. — H = (Heiligkeitsgesetz) = S = Sinaigesetz (Dillmann). — R = Redaktor. — Sluje nová a možno říci moderní hypothésa písemných památek jednak proto, že vznikla později než prvá, jednak proto, že se od ní též podstatně liší svým nahým, výlučným stanoviskem evolučním a racionalismem. Proto sluje též:

2.) hypothésou čistě racionalistickou (Zschokke-Schäfer-Schlögel, l. c.). Vidí v knihách posvátných jen přirozené plody hebrejské, které podobně jako knihy jiných národů starých dob obsahuji mythy ethické (hexaemeron, ráj, potopa a t. d.), smýšlené zázraky a proroctví, jež byly do knih od různých autorů vpašovány. Nejvhodněji však sluje hypothésa tato

3.) evoluční[2]. Hegel ve svých pracích filosofických, zvláště ve své »Phönomenologie« a »Philosophie der Geschichte« tvrdil, že dějepis jest jen jiný a vyšší přírodopis, vše že jest nutný vývoj[3], dokonalejší tedy že musí býti vždy mladší než nedokonalejší, poněvadž to potřebovalo doby pro svůj vývoj, svou evoluci. Zásada tato přenesená na pole filosolie náboženství praví, že monotheisinus, jako dokonalejší forma náboženská, musí býti nutně mladší než polytheimus. Přívrženci evoluční hypothésy přijaly tyto poučky Hegelovy filosolie za své a počali dle nich nejprve »rekonstruovati« (= na hlavu převraceti) dějiny israelské vůbec a pak dějiny literatury israelské, které tvoří jejich část, zvlášť.

Při této rekonstrukci došli k následujícím důsledkům:

a) na poli dějin náboženství a zákonodárství izraelského: V době předmojžíšské nelišili se Israelité ve svých názorech náboženských od ostatních Semitů. Ctili tedy pověrčivě přírodu a hvězdy, kterémuž kultu odpovídal též pokleslý stav mravní. V době Mojžíšově, snad i částečně jeho vlivem vyšinul se Israel k náboženské formě o něco dokonalejší — k poctě národního božství, jež slulo Jahve. Mojžíš, kterého vynesla na povrch bída Israele v Egyptě, vyvedl svůj lid za doby moru z této země použiv odlivu přes Rudé moře na poušť, spravoval svůj národ, čímž položil neurčité zárodky k budoucímu zákonodárství, předstíral lidu (jako vojevůdcové a králové jiných národu), že všecko, co činí, činí na rozkaz a ve jménu boha národního Jahve, který o svůj národ pečuje, a v tomto smyslu jest zachráncem a zakladatelem svého národa; zákonodárcem však a zakladatelem náboženství israelského naprosto není. Dle této hypothésy není tedy zákonodárství pentateuchu základem a východiskem dějin israelských od dob Mojžíšových, není základem činnosti prorocké, nýbrž jest resultátem teto činnosti, resultátem dějin israelských od Mojžíše počínajíc, a základem začíná býti teprv pro dobu po zajetí[4].

b.) Na poli literárních dějin izraelských: Náboženské názory pentateuchu jsou dokonalejší, než starších proroků, musí tedy býti pentateuch mladší než tito proroci. V pentateuchu samém pak zákonodárství Deuteronomia není tak dokonalé jako předcházejících (aspoň některých) knih jeho, musí tedy býti Dt starší než ostatní (neb aspoň některé) součástky pentateuchu[5]). Podrobnosti vysvitnou postupem pojednání.

4.) Se zřetelem na koryfeje této hypothésy sluje hypothésa ta: Reus-Graf-Wellhausenovou nebo Vatke-Graf-Wellhausenovou, neb jen »Grafovou«. — První jakési símě položil k této hypothése Vilém Martin z Wette vyslovením pochybnosti, zda-li jest zákonodárství dosud mojžíšské zvané skutečně starší, než zajetí babylonské. Po něm jali se půdu připravovati evoluční hypothési Vilém Vatke[6] a J. F. L. George[7], kteří dokazovali, že Dt pochází tepve z dob krále Josiáše (639—608) a že jest starší než zákonodárství předcházejících tří knih pentateuchu.

V podobném duchu přednášel již od r. 1834 Ed. Reuss[8] který hájil princip: Proroci jsou starší než zákon, zákon a proroci pak jsou starší než žalmy.

Autoritu Q. podryl nejvíce již r. 1862 Angličan J. W. Colenso[9], který se snažil provésti důkaz, že tato součást pentateuchu obsahuje zprávy nazvíce nehistorické. Současně s ním J. Popper[10] tvrdil, že Q jest resultát různých, dlouholetých prací, které ukončili zákonníci po době Esdrášově. O něco později. r. 1866 Karel Jindřich Graf, jeden z oddaných posluchačů Reussových jal se šířiti myšlenky svého bývalého učitele. V podrobné kritické práci[11] tvrdil, že do starších, výpravných častí pentateuchu teprv později byly vloženy části mladší obsahu legislativného. Tylo zákonodárné perikopy ( = P) jsou nejmladší ze všech součástí pentateuchu a pocházejí z doby po zajetí. Byv později usvědčen[12] o nerozlučné souvislosti P. s částmi výpravnými, kladl obé do doby po zajetí[13].

K starším názorům se poněkud více klonil Theodor Nöldeke[14]. Za to ve stopách Grafových dále kráčel kritik nizozemský Abraham Kuenen[15].

K rozšíření těchto myšlenek prispěl též nemálo jiný Reussův žák August Kayser[16], nejvíce vsak hypothésu tuto rozšířil Julius Wellhausen[17].

Celkový[18] názor školy Vatke-Reuss-Graf-Wellhaussenovy dal by se v stručnosti nastíniti asi takto:

  1. Nejstarší součást hexateuchu jest E (Gn 4, 25; 20—22; 28; 31; 32: 37; 39—50.). Pramen tento jest úzce a na mnohých místech nerozlučně spojen s
  2. památkou jahvistickou J, ve kteréž se většinou užívá jména יהוה a pro osobné zájmeno 1. os. j. č. širšího tvaru אנכי. Spisovatel tohoto pramene znal již E.
  3. Ve zlaté době literatury hebrejské před zajetím assyrským nějaký R(edaktor) obě památky E a J zpracoval v jeden celek — v jehovistickou knihu historickou (značka: JE.)
  4. D (=kpp 5—11; 12—26) vzniklo za krále Josiáše, krátce před r. 621.
  5. Později (asi mezi r. 606—588) druhý redaktor, R2 zpracoval JE a D, a to tak. že JE nabyl namnoze koloritu deuteronomického.
  6. Kněžský zakonnik, P, jenž obsahuje z pentateuchu Ex. 25—40 celý Lv., Nm. 1—20; 15—19; 25—36, a v němž převládá pro osobné zájmeno l. os. jd. č. kratší tvar אני — jest nejmladší součást pentateuchu.
  7. Jiný R(edaktor) vzal za základ text tohoto P a připojil k němu JED. a to tak, že nyní na některých místech nelze více rozpoznati, co kterému z těchto dvou pramenů jest přisouditi.
  8. Tímto způsobem vznikl (za doby Esdrášovy) hexateuch, který byl však ještě i v pozdějších dobách opět a opět opravován, doplňován. (Odkud si též vysvětlíme, že má Septuaginta na mnohých místech jinou, mnohdy i lepší podobu textu než jest text hebrejský.)

Se školou Wellhausenovou v příčině součástí pentateuchu a jejich posloupnosti souhlasí Kleinert[19], co do určení stáří jejich však se podstatně od ní liší. Část S (Lv. 18—20, 13. 14) patří k nejstaršímu pramenu JE. D třeba klásti do konce doby soudců a spisovatelem jeho jest nejspíše Samuel. P vznikl v době královské povlovně na základě starších zákonů. Konečnou redakci pentateuchu jest hledati nejpozději v době krále Ezechiáše (726 — 698.) Podobné stanovisko ke škole Wellhausenově zaujímá Bredenkamp[20], Ryssel[21], Giesebrecht[22] a vrtkavý a neurčitý, ač o něco orthodoxnější František Delitzsch[23]. Uznává sice, že zákonodárství pentateuchu jest původu božského a mojžíšského, ostatně však co do skladby pentateuchu jest skoro téhož náhledu jako Reuss a Wellhausen, ano redakce pentateuchu nebyla prý ještě ani ukončena, když vznikla LXX a pentateuch samaritánský, čímž lze vysvětliti různost jejich textů od textu masoretského.

Pavel de Lagarde[24] smýšlel o stáří pramenů pentateuchu podobně jako Wellhausen, s jehož hypothesou v celku souhlasí i Rudolf Kittel[25] a L. Horst[26], kteří dělí P na dva díly, starší (Lv. kpp. 17—26)[27] a mladší (ostatek)[28]. První, starší vrstvu P nazývá Kittel »vordeuteronomisch«, druhou pak »nachdeuteronomisch«; podeuteronomická část mohla býti současně sepsána s D; není tedy dokázáno, že by tato vrstva byla vznikla teprv po zajetí. Staré překonané stanovisko Grafovo, jím samým později opuštěné (viz svrchu), zaujímá pověstný Arnošt Renan[29].

Z nejnovějších členů školy Wellhausenovy zaslouží býti jmenováni následující: Hernard Stade[30], Cornill[31], Holzinger[32], Deriver-Rothstein[33], professor berlínské university Gunkel[34], Ed. König[35] a j. v.

Ve vleku této školy jest nyní v Německu skoro celá theologická literatura protestantská. Nadarmo snažili se proti tomuto proudu plavati a starý tradicionelní náhled o celistvosti a mojžíšském původu pentateuchu hájiti v starší dobo učený Arnošt Vilém Hengstenberg[36] a jeho stoupenci Ondřej Kryštof Hävernick[37], Karel Bedřich Keil[38], jakož i F. H. Ranke[39], Heidegger, Pfeifer, Hackspan, Kelle, Fritshe, Deyling, Budde, Scheibel, Hosenmüller, Sack, Drechsler a jiní.

Z nejnovějších kritiků protestantských zachoval si sice stanovisko od Wellhausena nezávislé August Dillman[40], ano proti škole Wellhausenové ozvali se: Böhl[41], Roos[42], O. Naumann[43], R. Finsler[44], Marti[45], G. Schumann[46], August Klostermann, Hommel[47], nejnověji Knieschke (Wellhausen nach Schrift und Inschrift beurteilt v Evangelische Kirchenzeitung, 1904), v celku však málokterý vystupuje z rámce hypothesy evolučně-racionalistické. Totéž platí i o tak zvaných »konservativnejších« protestantech, za jakého jest považován n. př. Baudissin.

Dillmann vychází sice též od D, ale ne proto, že by je považoval za nejstarší součást pentateuchu, nýbrž proto, poněvadž se dá doba jeho původu nejsnáze určiti; naopak D považuje za nejmladší část pentateuchu. Vzniklo pak D, jež hned na počátku obsahovalo 1—30, 31 (ne snad jen kpp. 5—26, jak tomu chtějí jiní stoupenci evoluční školy), roku 18. panování krále Josiáše, tedy r. 621. před K. a téhož roku bylo též publikováno. Spisovatel tohoto zakonníku, určeného pro lid, užil J (=C) a E (=B); užil-li též P (=A), nelze zjistiti.

E jest starší než J a pochází z počátku IX. věku. J někdy kolem polovice století VIII. doplnil E v JE. S Kittelem a Horstem souhlasí v tom, že v P (=A) jest rozeznávati dvě vrstvy: starší, která obsahuje S (=Lv. 17—26) vedle některých jiných zákonů, a pak mladší, jež obsahuje ostatek P. Nejstarší zákony P (Ex 20—23) nelze klásti do starší doby než jest konec periody soudců; v době královské bylo ovšem v tomto zákonodárství pokračováno a není příčiny, proč bychom se měli domnívati, že se tak dálo jen ústně, ovšem však že mnohé tyto zákony vešly v život teprv po zajetí. Z toho však nikterak neplyne, že by P byl sepsán v době zajeti neb po něm; naopak poměr P k D ukazuje, žu nemůže býti první mladší než druhý, a jazyk P rovněž svědčí pro to, že byl sepsán před zajetím. Dle všeho třeba položiti vznik P, který chce utvořiti stát dle názorů, jež plynuly z představ a z vůle Mojžíšovy — někdy k. r. 800.

Tyto tři prameny byly redaktorem kolem r. 600 »spravovány« v jeden celek PJE, ale tak, že za základ položen byl P. Později, v době zajetí babylonského, bylo k PJE přidáno D, při čemž více míst z PJE bylo deuteronomisticky zabarveno. K tomuto PJED bylo o něco později, ale ještě v době zajetí, přidáno S, jež dosud samostatně existovalo, a spolu s ním různé thory, jež byly vloženy na vhodná místa Ex. Lv. a Nu. Takto vzniknuvšímu pentateuchu získal Esdráš r. 444. obecné uznání. Později byl ještě text v maličkostech měněn, není však pravděpodobno, že by byly bývaly ještě větší dodatky přivtělovány.

Klostermann[48] dobře udává za kardinální chybu moderní kritiky pentateuchu, že postavila na místo podání spekulaci a tak odložila jediný pravý klíč k rozluštění různých otázek, pentateuchu se týkajících. Za Dt. považuje knihu, nalezenou 8. měsíce 18. roku vlády Josiášovy a obsahující z dnešního Dt. 4, 45—28, 69. Kniha ta musila býti jazykově přepracována, aby jí Israelité tehdejší doby rozuměli; odtud si vysvětlíme, že se Dt. po stránce jazykové podobá Jeremiášovi Na obsahu však nebylo ničeho měněno a odtud lze si vysvětliti, že obsah Dt. neodpovídá poměrům, jaké vládly za doby Josiášovy. Toto přepracované Dt. vložil pořadatel na vhodné místo do knihy Nm.[49], jež popisovala pochod Israelitů od hory Sinaj (Nm. 10, 11 sqq.) do Kadesu a odtud na pole Moabská a obsahovala Num. až po kp. 36.+Dt. 31. 14—23; 32, 1—44; 48—52: Dt. 33; 34, 1—9. Při tom byla kniha Josue od ostatního pentateuchu odloučena. Nm. však nebyla kniha samostatná, nýbrž jen docelující část velikého díla, jež obsahovalo z dnešní bible Gn. 1—Nm. 36+Dt 31, 14—34, 9 a Jos. 1—24. a jež tvořilo předjosiášský pentateuch. O jeho autorovi praví: »Jedes unverbildete Gefühl gewinnt den Eindruck, dass ein einziger Schriftsteller überall die gewaltige Masse bunter Stoffe nach wohl überlegtem Plan konsequent geordnet hat. Derselbe wird aber zur Gewissheit, wenn man den im heutigen Text nicht mehr vollständig erhaltenen Kalender über die 40 Wanderjahre rekonstruiert« (l. c., str. 159). Dt. 1, 6—4, 44 jest vložka pocházející z péra pořadatelova, která jest ostatně svým stylem a vlastnostmi svými velice podobna ostatním částem Dt. Tvrditi, že Ezechiel jest autorem Lev. 18—26 (»Heiligkeitsgesetz«), poněvadž pro poměry israelské, jaké se v těchto kapitolách předpokládají, nelze před zajetím nalézti vhodné doby — jest nesprávno, poněvadž nám jest o poměrech, které vládly mezi Ezechielem a Esdrášem, velice málo známo. Podobnost onu mezi Lv. 18—26 a Ezechielem lze vysvětliti tím, že prorok tento se dovolával často ve svých řečech oněch starobylých ctihodných zákonů. Mluva onoho »předjosiášského pentateuchu« byla sice měněna, obsah však zůstával stále týž. takže pentateuch onen podobá se dnešnímu našemu pentateuchu (odloučíme-li Dt.) jako vejce vejci. Baudissin přisuzuje každé z existujících hypothes jistou oprávněnost[50]. Ne dříve než v IX. a ne později než v VIII. století, v době to, kdy pověst ještě svobodně tvořila dobu mojžíšskou a předmojžíšskou, v době to, kdy se israelský monotheismus ještě neemancipoval od zbytků kultu přírody (Naturreligion), z kterého se byl vyvinul, vznikla v jižním království J., kniha to, jež vypravovala o pradějích národa až po Mojžíše a možno, že až po Josue. E. vznikla v říši severní snad již před J., obsahovala tytéž dějiny jako J., sáhala však jistě až po Josue a přinášela na mnohých místech více podrobnosti pověsti než J. (str. 209.) Jehovista, t. j. R., jenž E+J spojil v jeden celek, zdá se, že byl od Deuteronomia nezávislý, jest tedy jeho redaktorskou práci položiti pravděpodobně ještě do doby před zajetím před publikaci Deuteronomia (nejpozději do prvních let zajetí) (str. 214). Nejpozději v IX. století vznikla malá sbírka zákonů, kniha úmluvy (Ex. 20,23—23, 19.), (nejstarší to, nám dochovaný zákonník) jež předpokládá právní stav národa zemědělského a jen málo si všímá jeho ustanoveni bohoslužebných; kniha ta byla od J. neb E. buď hned na počátku do jejich díla pojmuta, neb zprvu samostatně kolovala a byla teprv později zpracována v komposici obou jmenovaných pramenů od Jehovisty. Vedle této sbírky zachovaly se ještě menší zbytky příbuzných a skoro současných sbírek zákonů, mezi nimi též tak zvaný dekalog (Ex 34, 11—26). Ve sborech kněžských, sloužících na různých posvátných místech, zvláště ovšem na místě nejsvětějším — v Jerusalemě, byly sbírány a sepisovány různé bohoslužebné předpisy, a tak vznikly různé thory obsahu liturgického. Větší soubor těchto předpisu zachoval se v S[51], knize to, jež vznikla jistě v Jerusalemě, později byla silně přepracována, v původní své formě však pochází podobně jako »kniha úmluvy« z periody předjosiášské. Podobné kněžské »thory« uváděli kněží jerusalemští (neužívajíce S) víc a víc v systém, až konečně nedlouho před reformou Josiášovou jeden kněžský redaktor tyto sbírky přepracoval, zaokrouhlil v celek, jemu výpravný úvod (pradějiny) předeslal, do úst Boha k Mojžíšovi mluvícího celé zákonodárství vložil a ukončil opět částí výpravnou, sáhající až po Josue. Tak vznikl P. Poněvadž však tento redaktor málo přihlížel ke skutečným poměrům národa israelského, poněvadž jeho zákonodárství bylo v mnohých věcech příliš idealné, nemožné k provedení, stalo se, že kniha ta zůstala po dlouhou řadu let zákonníkem knihovým, lidu neznámým kněžským spisem soukromým, ačkoliv ovšem jeho autor chtěl sepsati veřejný zakonník lidový. Za panování Josiášova asi r. 619 nalezeno bylo D. napsané ne dlouho před tím[52] a obsahující zákonodárné jádro nynějšího D, t. j. kpp. 12—26; 28. Působením velekněze Helkiáše byl tento zákonník Josiášeni promulgován a tak došel dříve veřejného uznání než P Ještě v době zajeti — jak se zdá — existovaly JE, S, P a D jako samostatné knihy. Nejdříve — nejspíše na počátku zajetí — bylo rozšířeno pradeuteronomium paraenesemi úvodními (4, 44—11, 32) a závěrečnými (kp. 27: 29—30). Jiný, druhý spisovatel, žijící rovněž v době zajetí, rozšířil D o výpravný úvod (1, 6—4, 40) k řeči a úvod k celé knize 1, 1—1, 5. Konečně třetí redaktor připojil výpravný závěrek (kp. 31—34.) S v P nevtělil redaktor deuteronomistický, nýbrž jiný, závislý na P, a to nejspíše před deuteronomistickou redakcí celého pentateuchu, již jest asi připisovali onomu třetímu redaktoru deuteronomistickému. Tento spojil JE+P+D, a to tak, že za základ položil P a snažil se dáti celému pentateuchu jednotný plán; za tou příčinou škrtl zprávy o smrti Mojžíšově, jež mu podávaly JE a P, a na základě jich sepsal sám výpravný závěrek o posledních věcech tohoto vůdce israelského tak, aby D s tímto závěrkem zaokrouhleně ukončovalo zprávy předcházejících knih, či aby bylo epilogem celého pentateuchu. Že by kdy kniha Josue byla tvořila s pentateuchem jediný celek, nelze zjistiti (str. 216.). Od dob Esdrášových bylo i P považováno za část zákonodárství Mojžíšského. Jest sice pravděpodobno, že některé zákony ještě za dob Esdrášových nebo i později byly co novelly vkládány do pentateuchu, původ celé thory však jest položiti do doby mnohem starší. Naproti tomu katoličtí literární historikové bibličtí v Německu až na nepatrné výjimky[53] hájili a hájí celistvost a mojžíšský původ pentateuchu, ač ovšem více méně připouštějí některé pozdější dodatky. Jmenováni buďtež jen na př. Hug[54], Movers[55], B. Welte[56], professor katol. theol. fakulty v Tubinkách, Daniel Bonifác z Hanebergů († 1876), biskup ve Špýru[57], Danko Josef, professor theologie university Vídeňské[58], František Kaulen, professor v Bonnu[59], Zschokke. J. Knabenbauer (»Der Pentateuch und die Kritik«. Stimmen aus Maria Laach 1873) (Beiträge zur Pent Kritik (Katholik 1873), G. Hoberg[60] a jiní. Proti smělým hypothesám školy Wellhausenovy z tábora katolického v Německu s úspěchem vystoupili F. J. Selbst[61], J. König[62], M. Flunck S. J., professor v Innomostí[63], Schanz[64] P. Hildebrand Höpfl O. B.[65], Schöpfer-Schlögel[66], Kley a j. Z anglických theologů, kteří proti destruktivní kritice vystoupili, buďtež uvedeni katolík W. Smith[67], z protestantů pak W. Green[68] a M. Garwey[69] rovněž hájí oprávněnost staré tradice. Nejnověji dokazuje G. G. Cameron[70], že zákonodárství Dt. předpokládá nutně dobu mojžíšskou a že neodpovídá — jak kriticismus bezdůvodně tvrdí — poměrům, jaké vládly v Jerusalemě v poslední čtvrti století VII. Ve Francii proti Richardovi Simonovi ostře vystoupil Bossuet[71]. Směr konservativní[72] panoval tak, že si nových zjevů na poli biblické kritiky valně ani nevšímá[73]; za to v době nejnovější začli se někteří francouzští biblisté tolik obírali destruktivní kritikou, že až příliš do jejího vleku upadli. Z nejnovějších biblistů francouzských střízlivé stanovisko zaujímají J. P. Martin[74], Fr. Vigouroux[75], Cornely[76] (v Belgii T. J. Lamy[77]). Do hypothes protestantských příliš hluboko zabředl Loisy[78]; ne dosti daleko od něho stojí ředitel biblické školy francouzských dominikánů v Jerusalemě, P. Lagrange[79], Hügel[80], Houtin[81]. Směrem tímto jde nejnověji[82] »un professeur de Grand Séminaire«, jenž v předloňských »Annales de philos. chret.« (sér. III., t. III., 310—324) v článku nadepsaném: »La bible, la science et l'histoire« praví, že rozlučování pramenů EJPD jest kriticky jisto; hexateuch jest prý dílo periody prorocké, připisování jeho Mojžíšovi jest prý literární fikce, učiněná za tím účelem, by se reformy snáze ujaly.

  1. Q — začátečné písmě slova quatuor = Vier (Bundesbuch). Wellhausen nazývá památku tuto knihou čtyř smluv nesprávně, poněvadž se v celém pt. mluví jen o třech smlouvách. Cornely, 1. c, str. 29, pozn. 7
  2. Kley, l. c., str. 78. P. Schanz, Grundsätze, Richtungen und Probleme der Exegese im 19. Jahrhunderte. Biblische Zeitschrift, 1903, S. 9.
  3. Věcně (snad bezděčně?) přichází tato zásada k témuž názoru na světové dějiny jako přírodovědecký evolucionismus ba i materialismus.
  4. Velmi dobře lze prý stopovali tento „vývoj zákonodárství“ na předpisech, stanovících, že smí Israelité obětovati jen na jediném místě, ve svatostánku, resp, v chrámě. Jako prý není v nejstarších dobách o zákonu žádném řeči. tak se ani nemluví o výlučné oprávněnosti a závaznosti jediného obětiště. Israelitům bylo dovoleno oběti přinášeti kdekoliv. Tento stav trval i po vystavení chrámu, ačkoliv centralismus králů judských a snahy některých proroků nepřály četnému počtu obětišť. Když r. 722 Samař padla, bylo možno pomýšleti na to abv zákonem bohoslužba centralizována byla. Zákon sám však vydán byl teprve za krále Josiáše r. 621 (Dt 12, 5 nn., 13 nn.. 26 nn.) Starý zvyk, obětovati kdekoliv, zvláště na výšinách, byl tak zakořeněn, že tímto zákonem nedal se vypleniti. Teprv když všecky staré tradice zajetím babylonským byly pretrhány. tedy po návratu ze zajetí, podařilo se zákon Josiášův dokonale uvésti do života.
  5. V pravdě „nová“ to hypothésa u porovnání s ostatními „staršími“, jež považovly Dt. za nejmladší část pentateuchu.
  6. Biblische Theologie. Erster (einziger) Theil: Die Religion des Alten Testamentes nach den kanonischen Büchern entwickelt. 1835. Náhledy obsažené v této knize však docela zvrátil, na pole rozumnější kritiky zašel a jednotlivé součástky pentateuchu do starší doby klade v novějším díle svém: Historisch-kritische Einleitung in das A. T. Herausgegeben von H. G. S. Preiss Bonn 1886 V knize této se dočítáme. že nejstarší součástka pentateuchu. napsaná v poslední čtvrti osmého století, jest E. Po něm následoval P., zbožný kněz, jenž žil ku konci panování krále Ezechiáše (727—698)| a horlil o reformu na základě zákonodárství mojžíšského(!). I psal v prvé polovici století sedmého. Zákon nalezený za Josiáše jest sloučenina JEP. D vzniklo v posledních letech říše jižní, za doby Jeremiášovy.
  7. Die älteren jüdischen Feste mit einer Kritik der Gesetzgebung des Pentateuchs. 1835.
  8. Tiskem uveřejnil zásady tyto mnohem později, a to v článku „Judenthum“ ve všeobecné encyklopedii věd a umění, vydávané Erschem a Gruberem r. 1850. díl XXVII. L'histoire sainte et la loi 1879. — Geschichte des A. T. 1881. Reuss dělí dějiny israelské na 4 doby : I. dobu rekův (do zavedení království), II. dobu proroků (od Davida do vyvrácení Jerusaléma), III. dobu kněží od deportace babylonské do konce samostatnosti v době Machabeovců). IV. dobu zákonníků. V II. době a to v druhé polovici IX. století vznikl J a již před koncem tohoto století spojen byl s E v JE; je-li však J starší než E, nelze nyní určiti. Za krále Josiáše vzniklo D., jež jest „eine Fälschung der Priester, in der edlen Absicht, dem Staat eine Stütze zu verschaffen, verübt“ (Geschichte … str. 352). V III. době vznikl P, jenž byl r. 444 Esdrášem promulgován a teprv po Esdrášovi spojen s JED. Od Esdráše až do Alexandra Velkého bylo stále ještě na pentateuchu pracováno.
  9. Pentateuch and Book of Joshua critically examined.
  10. Der biblische Bericht über die Stiftshütte.
  11. Die geschichtlichen Bücher des Alten Testamentes. Leipzig 1866
  12. Riem v Theol. Studien und Kritiken r. 1868.
  13. „Die sogenannte Grundschrift des Pentateuchs“ v Merxově Archiv für wissenschftliche Forschung des A. T. 1869, str. 466—477.
  14. Untersuchungen zur Kritik des Alten Testamentes. Kiel 1869.
  15. De Godsdienst van Israël Haarlem 1869—1870 (2 díly a zvláště: Historisch-kritisch onderzoeck naar het ontstaan en de verzameling van de bocken des ouden verbonds. Leiden 1861—1865. 2. vydání z. r. 1887. Do němčiny začal dílo překládali Th. Weber, v překladu pak pokračoval Th. Müller. Die Entstehung des Hexateuchs, Leipzig 1887. Nejmladší součástí pentateuchu jest sice P, od něho však třeba odděliti zákon o svatosti P1 Lv. 17—26), který jest o něco starší, poněvadž vznikl v druhé polovici, snad ku konci babylonského zaježí. Vyloučíme-li z P toto P1, obdržíme P2, dílo to, které nám vedle dokonale vyvinutého zákonodárství kněžského líčí v stručnosti původ nebe a země, dějiny patriarchů, vyvedení z Egypta a usazení se Israelitů v Palestině. P2 bylo později mezi r. 500—475 neb 458—444 spojeno s P1 v P. P jest zákonník, prohlášený Esdrášem, jenž byl později značně rozšířen. Kolem r. 400 spojil některý zákoník židovský P s ostatními součástmi pentateuchu v jeden celek, na němž pracováno bylo až do třetího století před Kr.
  16. Das vorexilische Buch der Urgeschichte Israels und seine Erweiterungen. — Jahrbücher für protestantische Theologie. 1881: „Das vorexilische Buch der Ursprünge“. Nejstarší součástí hexateuchu jest „jehovistická kniha pradějin israelských“, kterou napsal jahvista na základě staršího dějepisného díla. S knihou tou bylo později spojeno rozšířené D. Deuteronomista znal JE a jeví jeho stopy ve svém jazyku; za to jest mu P. zcela neznámý. Redakci P dlužno položiti do doby po zajetí. Spisovatelem S. jest Ezechiel.
  17. R. 1878 vydal „Geschichte Israels“, dílo to, které od 2. vyd. počínajíc má nadpis: „Prologomena zur Geschichte Israels“. R. 1899 vyšlo již v 5. vyd. V „Jahrbücher für deutsche Theologie“, XXI., 392 nn., 531 nn. a XXII., 407 uveřejnil článek „Die Composition des Hexateuchs“ (= Skizzen und Vorarbeiten“. 2. Heft); r. 1889 vyšla v Berlíně: Die Composition des Hexateuchs und der historischen Bücher des Alten Testaments, Zweiter Druck mit Nachträgen. Konečně „Israelitische und jüdische Geschichte“ (3. vyd. 1897). Protestantská kritika praví, že· práce jeho vynikají nad jeho předchůdce kritickou bystrostí, historickou jemností, duchaplnou formou a zaokrouhlenou celistvostí nabytého historického materiálu (Baudissin, l. c.).
  18. Možno podati jen celkový nástin, poněvadž v podrobnostech se jednotliví kritikové velice různí, takže jest dosti nesnadno najiti u nich spoleéné body k sestavení celkového nástinu.
  19. Das Deuteronom. und der Deuteronomiker. Leipzig 1872.
  20. Gesetz und Propheten. Erlangen 1872.
  21. De Elohistae pentateuchici sermone. Leipzig 1878.
  22. Der Sprachgebrauch des hexateuchischen Elohisten.
  23. „Pentateuchkritische Studien“ v „Zeitschrift für kirchliche Wissenschaft und kirchliches Leben“ od Lutharda r. 1880.
  24. Symmicta I., 1877. str. 55. n.
  25. Die neuste Wendung der pentateuchischen Frage v „Theologischoe Studien aus Würtemberg“ 1881. 1882. — Geschichte der Hebraeer 1888.
  26. Levit. 17-26 und Hezekiel. Colmar 1881.
  27. Rovná se Kuenenovu P1.
  28. Rovná se Kuenenovu P2.
  29. Histoire du peuple d' Israel. 5 svazků. Paříž 1887—1893. Pro nás má však jen význam sv. II. u III. Dílo proloženo též do němčiny od K. Schaelského (Geschichte des Volkes Israel 1894). Výpravná část P (prvý elohista) sepsána byla prý as v IX. stol. v Jerusalemě od nějakého kněze a kromě dekalogu neobsahovala žádných jiných zákonů. Část zákonodárná P vznikla prý v době zajetí babylonského, obsahuje však též některé starší skupiny zákonů (Lv. 1—15; 27.) Před výpravnou částí P byla napsána v severní říši „Kniha legend“ (= druhý elohista) a kniha jahvistická.
  30. Geschichte des Volkes Israel, 1887, 1888.
  31. Carl Heinrich Cornill: Einleitung in das Alte Testament 1891. 4. vyd. 1896. Kritik tento nám muže sloužiti za příklad, jak blízko bývá často vážné směšnému. Na J pracovali prý tři spisovatelé J1, J2 a J3; J1 o potopě světa nevěděl nic. J2 klade na ni velikou váhu, J3 spojil J1+J2, ale tak, že více podlehl vlivu J2. — Na E pracovali E1 a E2. E1 napsal své dílo v severním království kolem r. 750, E2 o sto let později knihu tu upravil pro království jižní. Krátce potom jahvistický redaktor (Ri) J a E spojil v jedno leccos vypustiv, přidav a zaměniv. Na D kpp. 1—11. pracovali 4 neb 5 spisovatelů; rovněž na kp. 12. a nn. pracovalo mnoho mužů, až konečně poslední redaktoř D (Rd) spojil tuto knihu s JE v JED). — Větší část P jest dílem celé školy babylonské (mezi r. 570—458), kteráž ji sestavila hlavně ze dvou pramenu: jeden obsahoval sbírku předpisu rituelních, druhý vypravoval o původu různých náboženských ustanovení. Ke dvěma těmto pramenům dílem před Esdrášem, dílem po něm mnoho přidáno od různých doplňovatelů (P3, P4, P5, P6 … Px). Přídavky ty Cornill označuje siglou Px, poněvadž nyní nelze již určití, co jest připsati P3, P4, P5 a t. d. Za vlastního autora dnešního pentateuchu jest považovati redaktora (Rp), jenž mezi r. 440—400 spojil JED s P. Ještě i potom však „pracovali“ různí na pentateuchu, takže „redakce“ tato byla ukončena teprv někdy po Alexandru Vel.! Když sestavíme tento názor s jeho siglami v přehledný celek, obdržíme následující schéma: (J1+J2) J3 = J. — E1, E2 = E. — (J+E) Rj = JE — D1+D2+D3+ … Dx = D. - (JE+D) Rd = EJD. — P1+P2+P3+P4+ … Px = P. — (EJD+P) Rp = Pentateuch. — Jaký to důmysl! Jak názorná to methoda, jež různé formulky, jež zvykli jsme vídati v algebře, přenáší do literárních dějin biblických!
  32. Einleitung in den Hexateuch. Freiburg u. Leipzig 1893. — Erklärung der Genesis. 1898. — Exodus 1900. — Numeri 1903. V Martis Kurzer Handkommentar zum Alten Testament.
  33. S. R. Driver: An Introduction to the Literatur of the Old Testament. Edinburgh 1898. 7. vyd. Páté vydání tohoto díla přeloženo do němčiny od J. W. Rothsteina r. 1896 pod názvem: Einleitung in die Litteratur des alten Testaments.
  34. Die Genesis erklärt. 2. Aufl. 1902 v Nowack's Handkommentar z. Alt. Test.
  35. Einleitung in das A. T. 1893. Jest sice konservativnější, blíží se k Delitzschovi, hájí docela, že jsou v pentateuchu perikopy předmojžíšské (jako Gn. 14), mojžíšské (jako n. př. Ex 17, 1—21 ; 20, 1—17 : 20 : 22—23. Nm. 6. 24 nn. a t d), ostatně však skorem vesměs se srovnává s Wellhausenem.
  36. Beiträge zur Einleitung ins alte Testament. 3. sv. 1831—1839 Authentie des Pentateuchs.
  37. Handbuch der historisch-kritischen Einleitung in das alte Testament. Tři díly. 1839—54. Třetí díl vypracoval (1836—1849) a druhé vydání prvého svazku obstaral (1854 a 1856) Keel.
  38. Lehrbuch der historisch-kritischen Einleitung in die kanonischen und apokryphischen Schriften des Alten Testaments. 1853. 3. vydání vyšlo r. 1873.
  39. Untersuchungen über den Pentateuch. Erl. 1834—40. 2 Bde.
  40. Kurzgefasstes exegetisches Handbuch zum A. T. Die Genesis. 5. vyd. Lipsko 1886. Exodus bis Josua. 1886 tamtéž.
  41. Zum Gesetz u. zum Zeugnis, 1883
  42. Die Geschichtlichkeit des Pent. insbesondere s. Gesetzgebung. 1883.
  43. Wellhausens Methode kritisch beleuchtet. Leipzig 1886.
  44. Darstell. u. Krit. der Wellh. Ans. v Rel. u. Gesch. d. A. T 1887.
  45. Jahrbuch f. prot. Theologie. VI. 127, 309.
  46. Die Wellhausen'sche Pentateuchtheorie dargestellt. 1892.
  47. Die altisraelitische Ueberlieferung in inschriftlicher Beleuchtung. München 1897.
  48. Der Pentateuch. Beiträge zu seinem Verständnis und seiner Entstehungsgeschichte. Leipzig 1893. — Beiträge zur Entstehungsgeschichte des Pentateuchs: Neue Kirchliche Zeitschrift. 1897.
  49. Aniž text změnil!
  50. Unsere Auflassung von den Quellen und ihrer Verbindung legt im Wesentlichen die sogenannte Urkundenhypothese zu Grunde und kombiniert damit an wenigen Punkten die Fragmentenhypothese. Auch von der Ergänzungshypothese ist ein Rest insofern zu bewahren, als von Seiten der beiden Redaktoren, nämlich des Jehovisten einerseits und desjenigen Redaktors andererseits, der das jehovistische Buch mit der priesterlichen Schrift vereinigte, selbstständige Zuthaten anzunehmen sind (l. c, str. 88).
  51. Lv. 17—26.
  52. Autor D upravil svou knihu tak. by čtenář si myslil, że vlastním jejím spisovatelem jest Mojžíš. Podle naší představy o literární svědomitosti zaráží tato fikce. Autor D však byl úplně v dobré víře, že to, co podává, jest souhrn mojžíšských požadavků, upravených podle poměrů časových, v nichž žil. To nasvědčuje tomu, že si nebyl vědom povinnosti literární pravdivosti, což ostatně shledáváme i u jiných spisovatelů, kteří měli za to, že jsou oprávněni vydávati za mojžíšské to, co považovali právem či neprávem za pokračování a vyvinutí podkladu mojžíšského (str. 122). (!)
  53. J. G. Herbst, bývalý professor katol. theol. fakulty v Tubinkách, zastával náhled, že jest pentateuch sbírka uspořádaná za doby Davidovy ze spisu mojžíšských, rozmnožená starými památkami písemnými (Historisch-kritische Einleitung in die heiligen Schriften des alten Testaments. Zweiter Theil, erste Abtheilung. str. 42 a nn.). Hummelauer přednesl již r. 1900) v Mnichově na kongressu katolických učenců svoji hypothésu o komposici Dt., kterou propracoval a rozšířil ve svém kommentáři k Dt., vydaném r. 1901 v Paříži. Dt se skládalo ze tří památek mojžíšských, jež byly vloženy do trojdílné knihy. Kniha tato obsahovala Ex. 1, 1 — Dt. 1, 3; pak Dt. 31. 14—34, 12. — Ony tři mojžíšské památky byly: 1. paranese k thoře Dt 1, 6—4, 40; 2. thora sama = Dt. 5—11; 28, 1—29, 1 a 3. dějiny o obnovení smlouvy Dt. 29, 2—31, 13. Dříve však nežli thora byla vtělena do knihy dvojdílné, došla sama dvojího rozšíření; vložilť do ní Josue svoje slova (Dt. 26, 16—27, 26) a Samuel „právo královské“ (Dt. 12. 1 - 26. 15). Pentateuch celý pak jest složen z různých písemných památek mojžíšských. (Stručně tuto hypothésu podává též Dr. Musil v Hlídce r. 1904.) Podobně smýšlí též Vetter v článku „Die Zeugnisse der vorexilischen Propheten über den Pentateuch“ v Theologische Quartalschrift, 1899. Dále jde v „Die literarkritische Bedeutung des alttestamentlichen Gottesnamen“ v témž časopise LXXXV., 520 nn.
  54. Zeitschrift für das Erzbisthum Freiburg, Heft 4—7.
  55. Ueber dle Auffindung des Gesetzbuches unter Josias v „Zeitschrift für Philosophie u. kathol. Theologie“. Köln 1834, 1835.
  56. Nachmosaisches im Pentateuch. Freiburg 1844. Vydal též a svými poznámkami opatřil Herbstův úvod svrchu citovaný po smrti autorově. (Karlsruhe u. Freiburg. 1840 a nn.)
  57. Geschichte der biblischen Offenbarung als Einleitung ins alte Testament. 4. Aufl Regensburg 1876, str. 188 nn. (1. vyd. 1845)
  58. Historia revelationis divinae V. T. Vindobonae 1862. § 51 a nn.
  59. Einleitung in die hl. Schrift A. u. N. T. Freiburg 1876, 3. vyd. r 1892.
  60. Die Genesis nach dem Literarsinn erklärt. — „Ueber negative und positive Pentateuchkritik“, přednáška na 5tém internacionálním kongressu katolických učenců v Mnichově (24. – 28. září 1900) uveřejněná v „Biblische Studien“. Svazek VI., sešit 1. a 2. Herder — Freiburg 1901, str. 1—12.
  61. Zur Orientirung über Methode und Ergebnisse der neuesten Pentatetuchkritik. Katholik (vycházející v Mohuči, kde jest autor kanovníkem) 1877. Die Bibelwissenschaft des Protestantismus im Kample gegen das A. T. (Katholik 1896.)
  62. Alter und Entstehungsw. des Pentateuchs. Freiburg 1884.
  63. „Die Ergebnisse der negativen Pentateuchkritik“ v innsbrucké „Zeitschrift für kathol. Theologie“ 1885. Srv. též jeho článek v „Kirchenlexicon“, II. vyd.. IX. sl. 1782.
  64. v Apologie des Christenthums. Freiburg im Br.
  65. Die höhere Bibelkritik. Paderborn 1902.
  66. Geschichte des Alten Testaments … Brixen 1902.
  67. The Pentateuch in its authorship. Dublin 1868.
  68. The higher Criticism of the Pentat. 1895. —.Die Einheit dei Genesis bewiesen. Aus dem Englischen von O. Becher. Gütersloh 1902
  69. The Authorship of the Book of Deuteronomy with its Bearings on the Higher Criticism of the Pentateuch. Cincinnati 1902.
  70. The Laws peculiar to Deuteronomy v The Princeton Ideological Review 1903 (str. 434-456).
  71. Na popud Antonína Arnaulda postaral se Bossuet o to, že státní rada vydala 19. června 1678 rozhodnutí, že má býti celý náklad „Histoire critique du V. T.“ zničen, což se též až na několik exemplářů stalo.
  72. Zastoupený na př. Glairem. jenž ve své „Introduction Historique et critique à la Bible“ podal vlastně přednášky svého učitele Graniera.
  73. Viz „Biblische Frage“ v „Die neue Bewegung des Katholicismus in Frankreich“. Von Prof Germain Gazagnol, München 1903.
  74. Introduction à la critique générle de l'Ancien Test. Paris 1887, 1889.
  75. Les Livres Saintes et la critique rationaliste, histoire el refutation des objections des incedules contre les Saintes Ecritures. 5. ed. revue et augmentée. Paris 1901, 1902. Manuel biblique ou cours ďEcrit. Par. 1864. 4 sv.
  76. Introductio, I —II., str. 19 nn.
  77. Introductio In s. S. Malines. 2 sv. Od r. 1866 vyšla tato příručka, jíž se užívá ve školách nejen v Belgii, Itálii, Španělsku, Francii, nýbrž i v Americe, již v 6. vyd
  78. Enseignement biblique. 1893 (list. a pros.). — Revue du clergé francais (únor) 1899. — O Loisym viz Novákův článek v Hlídce z roku 1904.
  79. Revue bibilique.
  80. Jest vlastně Angličan.
  81. La question biblique chez les catholiques de France au XIXe siècle. Paris 1902.
  82. Bibl. Zeitschrift, 1904, III.