Pentateuch (Hejčl)/Hypothésa doplňků

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pentateuch
Podtitulek: Hypothésa doplňků
Autor: Jan Hejčl
Zdroj: Časopis katolického duchovenstva 1906, 2, str. 125-128
Dostupné online Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Tóra

Již Astruc tvrdil, že památka A jest nejdelší, že tvoří skoro celou tresť Genese, kdežto památky C a D obsahují jen 10 zlomku. Tím byl již položen jakýsi zárodek k hypothesi doplňků, která rozeznává jeden pramen základní (»Grundschrift«) od různých dodatků a doplňků, které k němu postupem času jeden neb i více kompilátorů resp. spisovatelů přidávali, až vznikla stálým tímto doplňováním nynější forma Pentateuchu. Za základný a nejstarší pramen považována památka elohistická, která (odloučíme-li od ní ostatní kusy neelohislické) tvoří samostatný souvislý a jednotný celek; doplňky neelohistické však ani samy o sobě ani v celku nepodávají nám souvislého celku. Vlastním zakladatelem této domněnky jest Ewald, jehož pozdější náhled podáme níže. Koryfeové této hypothésy jsou: Petr von Bohlen[1], J. J. Stähelin[2]. Mínění jejich prohloubil o něco později Bedřich Tuch[3] a pak se též přiklonil k němu De Wette[4]. Svým způsobem zpracoval tuto domněnku Heřman Hupfeld[5]. Památka jahvistická byla prý původně celistvé, samostatné dílo, jako památka elohistická; v celku byly obě knihy téhož obsahu, v jednotlivých věcech si však odporovaly, čemuž se nelze diviti, poněvadž každá z nich měla svou zvláštní tendenci a byla dílem jiné školy. Sestavovatel vážil si obou stejně, skoro do slova je opsal tak, že za základ položil památku elohistickou a z jahvistické doplňoval jen to, co v elohistické nebylo. Co bylo již v elohistické památce, to z jahvistické vynechal, čímž se stalo, že nám nyní není více možno celý spis jahvistův rekonstruovati. Proti Stähelinovi tvrdí, že kompilator není ani elohista, ani jahvista[6].

Bedřich Bleek[7] souhlasí v celku s Hupfeldem, rozchází se pouze v tom, že spisovatele Genese nepovažuje za pouhého kompilatora, nýbrž že mu přisuzuje větší samostatnost.

A. Knobel[8] spojuje Pentateuch s knihou Josue v jeden celek, hexateuch zvaný, a považuje

  1. za základnou památku elohistický spis, obsahu výpravného i zákonodárného, napsaný za panováni Saulova na obranu theokracie od nějakého kněze, který pochopitelně sbírá nejraději zákony náboženské a kněžské. Spisovatel (elohista) čerpal jednak z tradice, jednak též z písemných památek, jak vidno z toho, že v Nm. 33 podán seznam zastavení Israelitů na poušti a v Jos. 13—21 katalog měst palestinských. Začíná stvořením světa a končí smrtí Josuovou.
  2. Za časů krále Davida napsána byla kniha obsahu rovněž výpravného a zákonodárného, jež slula סֵפֶר מִלְחַמוֹת יַהְוֶה = kniha válek Hospodinových[9], a jež vyšla později za krále Josafata (916—891) v novém, opraveném a rozmnoženém vydání.
  3. Když zasedal na trůně židovském Šalomoun, vznikla סֵפֶר הַיָּשָׁר יַהְוֶה — kniha Hospodinových spravedlivců[10], obsahující kromě zákonů též sbírku písní[11], a vyšla též později na počátku zajetí assyrského (tedy po r. 722) v novém, rozšířeném vydání.
  4. Za krále Ezechiáše jahvista (= redaktor) připojil k prvé knize rozmnožená vydáni knihy druhé a třetí, při tom vypustil a přidal, co za dobré uznal, a tak vznikly čtyři prvé knihy Mojžíšovy[12] a kniha Josue. Později přidáno za čtvrtou knihu Dt., které za krále Josiáše bylo objeveno, a tak povstal hexateuch.

Čelný pěstitel a dle některých docela zakladatel této hypothesy jest dále — měnivý[13] Jindřich Ewald[14]. Píše, že hlavním pramenem Pentateuchu, který v celku jest totožný se základnou památkou (= dílem prvého elohisty), jest

1. t. zv. kniha původů z doby Šalomounovy, obsahující dějiny světa od stvoření, která však není nic jiného, než přepracováni a výtah památek starších, a to:

a) některých fragmentů, sáhajících až po Mojžíše,
b) Knobelovy knihy סֵפֶר מִלְחַמוֹת יַהְוֶה
c) starého životopisu Mojžíšova ze XIII. století, a
d) knihy smluv (obsahovala smlouvy Jakubovy s Bohem a s Labanem a podobné zprávy ze života jiných patriarchů). Spisovatel knihy této použil spisů sub c) d) uvedených.

Knihy smluv použil

2. jiný (třetí vypravovatel, který žil v severní říši za doby Eliášovy, od něhož máme některé kapitoly v Gn. Ex. Nm.

3. Jahvistovi odpovídá čtvrtý vypravovatel, který žil ke konci 9. stol.

4. Redaktorem předešlých kritiků a s Knoblovým Jahvistou kryje se Ewaldův pátý vypravovatel, jenž prý v polovici VIII. stol. v jižním království žil a z předešlých pramenů prvé čtyři knihy Pentateuchu v tu formu, jakou mají nyní, sestavil a k nim konec Dt. a knihu Josue připojil. K tomuto dílu přidal pak

5. Israelita ze severu, za doby assyrského zajetí 26. kap. Lv.,

6. Israelita z jihu za doby krále Manasse v Egyptě žijící Dt. 1—32, a konečně

7. neznámý Israelita z doby krále Josiáše Dt. 33.

Konečně dlužno sem umístiti (De Wette)-Schradera[15].

Na Hexateuchu pracovali prý čtyři muži, a to: 1. vypravovatel analistický, 2. theokratický, 3. prorocký a 4. deuteronomista. Základnou památku napsal, opíraje se o ústní i písemné prameny, prvý, jenž byl dle všeho knězem a žil za Davida (= první elohista).

Theokratista (= druhý elohista) napsal v době od r. 975— 950 podobné dílo, jako analista rovněž na základě tradice i písemných památek, s tím rozdílem, že ve vypravování pokračoval až po Davida.

Prophetista (= Jahvista) někdy mezi r. 825—800 zpracoval obě předcházející knihy v jeden celek, ale tak, že z ústního podání leccos doplnil.

Konečně za časů Jeremiášových, kolem r. 630, deuteronomista vložil do hexateuchu své Dt. a ostatek opravil.

Kniha Josue byla od Pentateuchu oddělena ku konci zajeti babylonského.

  1. Die Genesis historisch-kritisch erläutert. Königsberg 1835.
  2. V knize „Kritische Untersuchungen über die Genesis“ z r. 1830 zastával hypothésu písemných památek, v jiném svém díle r. 1835 vydaném pod nadpisem „Beiträge zu den kritischen Untersuchungen über den Pentateuch, die Bücher Josue und der Richter“ v „Studien und Kritiken“ vyslovuje se pro hypothésu doplňovací. Dle Stähelina spisovatel Pentateuchu jest sám jahvista: ten položil za základ své práce starší pramen elohistický. brzy jej do slova opsal, brzy jej pouze imitoval, brzy samostatně zpracoval a připojil k němu čeho se dověděl z tradice neb i odjinud.
  3. Commentar. über die Genesis. Halle 1838. 2. vyd. 1871. ibid.
  4. Einleitung ... 6. vyd. 1845. str. 214 nn.
  5. Die Quellen der Genesis und die Art ihrer Zusammensetzung. Berlin 1853. Někteří počítají Hupfelda k přívržencům evoluční hypothésy (na př. Hoberg, Erklärung der Genesis …).
  6. Dle návodu Hupfeldova vyloučil Holimer základnou památku elohistickou a vydal ji!
  7. Einleitung in das A. T. 5. Aufl. besorgt von J. Wellhausen. Berlin 1886. De libri Geneseos origine. Hörnum 1863.
  8. Kurzgefasstes exegetisches Handbuch zum A. T. Genesis—Josua. Leipzig 1852—1861.
  9. Srv. Nm. 21, 14.
  10. Jos. 10, 13.
  11. Srv. 2. Sam. 1, 18.
  12. Nazývejme je k vůli stručnosti tetrateuch; jest to sice jméno dosud nezvyklé, ale v pentateuchu, hexateuchu a t. d. má oprávněnou analogii.
  13. Cornely, 1. c, p. 24 sq.
  14. Kdežto r. 1823 svojí knihou Die Composition der Genesis hájil jednotnost prvé knihy Mojžíšovy proti dokumentistůin a fragmentistům, r. 1831 (v Studien und Kritiken) již tvrdil, že Pentateuch jest dílem redaktora, který do staré památky elohistické dílem vsunul rozdrobenou památku jahvistickou, dílem něco sám ze svého přidal. Svůj náhled podrobněji uložil v „Geschichte des Volkes Israel bis Christus“. 7 Bde. 1. vyd. 1843—1859. 2. vyd. 1861—63 a opět poněkud změnil v 3. vyd. 1864—65.
  15. Lehrbuch der historisch-kritischen Einleitung in die kanonischen und apokryphyschen Bücher des alten Testaments. 8. Auflage bearbeitet von Eberhard Schräder. Berlin 1869. Prvních 6 vydání si obstaral De Wette sám, 7. vyd. z r. 1852 obstaráno bylo (po smrti de Wette-ově) od anonyma.