Patery knihy plodů básnických/Ze »Smrti Jánošíkovy« zpěv I

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ze »Smrti Jánošíkovy« zpěv I
Autor: Ján Botto
Zdroj: Patery knihy plodů básnických
Online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 172 – 174.
Licence: PD old 70
Úryvek je uveden ve Wikizdrojích kvůli rozsáhlým poznámkám v češtině (autor: František Bílý) a drobným rozdílům v pravopise. Celá báseň v originále je ve slovenských Wikizdrojích.

Horí ohník, horí na Kráľovej holi.
Ktože ho nakládol? - Dvanásti sokoli.
Dvanásti sokoli, sokolovia bieli,
jakých ľudské oči viacej nevideli!

Dvanásti sokoli, sokolovia Tatier,
akoby ich bola mala jedna mater;
jedna mater mala, v mlieku kúpavala,
zlatým povojníčkom bola povíjala.
To sa chlapci, to sa, jak oltárne sviece,
keď idú po háji, celý sa trbliece.[1]

Košieľky zelené, striebrom obrúbené,
klobúčky obité, orlom podperené;
valaška[2], karabín a pištoliek dvoje:
To sa chlapci, to sa, potešenie moje! –
 
Keď vatru[3] rozložia na hronskom pohorí:
v dvanástich stoliciach biely deň zazorí.
A keď si od zeme[4] chlapci zadupkajú:
dvanástim stoliciam žilky zaihrajú.
 
Hoj, a keď nad hlavou palošík[5] im blysne,
to až hen v Budíne srdce pánom stisne!

Hory, šíre hory - to jich rodné dvory,
hole[6], sivé hole - to jich volné pole -
a na tom Kriváni zámok murovaný:
Ktože tým pod slnkom voľne žiť zabráni?!…

A ten ich kapitán, to je len veľký pán!
Perečko belavé, červený dolomán;
keď ide po hore, ako rannie zore,
keď ide po lese, celý svet sa träsie!

Od Tatier k Dunaju ľudia si šepkajú:
Ber, pane, tie dane, však príde rátanie[7].
Ber; vlčko, však ty to zaplatíš raz kožou!
Nezvieš skiaď, iba[8] keď zblisne dvanásť nožov:
„Stoj! tisíc hrmených!“ - vyskočia desiati, -
„stoj! - daj Bohu dušu a chlapcom dukáty!“
Nad hlavou paloše, na prsiach pištole:
„Sem, pane, tie zdrané slovenské mozole!“

Od Tatier k Dunaju siroty spievajú:
Dajže, Bože, šťastia hôrnemu šuhaju!
Šťastia, Bože, šťastia zrána i zvečera,
a to takou mierou, ako nám on merá.
Merá nám on, merá dukáty z klobúka,
červenú angliu[9] od buka do buka!

Nad horou na skale perečko sa belie:
Kloňte sa chalupy, traste sa kaštiele!
Bo, kohos' Jánošík na paloš načiara,
tomu nespomôžu ani tria cisára;
a komu odpíše lístoček trirohý,
toho nezachráňa múry do oblohy.
Raz junák zapískne - z dvanásť pušiek blískne;
druhý raz zapískne - tisíc chlapcov zvýskne;
tretí raz zapískne - šabličky zazvonia
z hora od Považia, z hora od Pohronia -
a jedným sa hlasom ozvú štyri strany:
„My sme u nás doma - my sme tuná páni!“

Horí ohník, horí - nie jak voľakedy[10] -
a okolo ohňa desať chlapcov sedí.
Sedia oni, sedia, do ohníčka hlädia
do ohníčka hlädia, slovka nepovedia.
Len keď bor zašumie, keď vetor zaveje,
skočia - zavzdychajú: „Jaj, naše nádeje!
Janíčko, Janíčko, ty naše slniečko!
Čakáme na teba sťa[11] na ten deň z neba.
Svitaj, Bože, svitaj, že by bolo ráno,
aby nás ohrialo slnko malováno!
Už vatra dohára jak obetná žiara,
a chlapci sťa sochy okolo oltára,
sedia oni, sedia do ohníčka hlädia -
do ohníčka hľädia, slovka nepovedia.

Už plamenček malý, - už len blysk slabušký,
na nich sťa na hroboch svätojanske mušky;
už i ten plamenček pomaly zhasína -
už temno, už ticho jak v stred cintorína[12].
A kdesi čo zvolá ako nadzemská moc:
,Jánošík lapený! - Šuhajci, dobrá noc!“

Zahučali hory, zahučali doly -
zanôtili chlapci: „Boli časy, boli!
Boli časy, boli, ale sa minuli -
po maličkej chvíli minieme sa i my!
Keď sa my minieme, minie sa krajina,
akoby odlomil vŕštek z rozmarína;
keď sa my minieme, minie sa celý svet,
akoby odpadol z červenej ruže kvet.“

(V Budínském almanahu Lipě, 1862.)

(Jiří Jánošík byl náčelníkem horské tlupy loupežnické, t. z. hôrnych chlapcov, která v čas nejtužší poroby slovenského lidu v 17. stol. stala se jeho ochráncem a dobrodincem. Jánošík t. bohatým bral a chudým dával, a tak se stal v ústech lidu junákem svobody. Slíbil prý i císaři postaviti pluk vojska, dá-li mu svobodu. Císař prý mu ji udělil, ale přišla pozdě. Jánošík byl dne 16. břez. r. 1713 odpraven.)


  1. mihavě se svití
  2. sekyrka na holi
  3. oheň
  4. slovenský tanec národní
  5. šavle
  6. hola = holý vrch (alpe)
  7. vyrovnání
  8. jen
  9. plátno anglické
  10. druhdy, jindy
  11. jako
  12. hřbitova