Patery knihy plodů básnických/Etiam moriens

Patery knihy plodů básnických
Účty černohorské	Etiam moriens	Ze »Smrti Jánošíkovy« zpěv I

Údaje o textu
Titulek:	Etiam moriens[1]
Podtitulek:	Památce Beneše Třebízského věnováno
Autor:	Josef Václav Frič (jako Josef Václ. Frič (Brodský))
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 169–172.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bitva na Bílé hoře

Ve mraku sychravém zlé páry koupá dnes
Vltavy klín tu Prahu stověžatou,
že zdá se stožárů jak by tam celý les
rval s listopadovou se mlhou klatou,
v níž zmírá všecka naděj na zoři kdys zlatou!

Mrak mrazivý to! — mnohýmť srdcem chvěje…
i toho junáka, jenž úprkem teď spěje
až na krev svého pobádaje oře,
k svým druhům do táboru na Bílé tam Hoře.

Před táborem již bujné jízdy volný šik
(Pražského kraje synků) hlasně zove
k smělému útoku náš chrabrý, mladý Šlik.
Jsouť vesměs bujaří to sokolové,
pod nimiž lační boje řehcí komoňové.

Však Anhalt starý, který věčně váhá,
slyš, rozejetý šik zpět povolává.
Též Hohenlohe hlásá po táboře,
že nepodstoupí boj dnes na Bílé tam Hoře.

»Kde Mansfeld?« — »Od Plzně k nám dorazí snad včas!«
»A čím to, Thurn že nám nevévodí?« —
Proč páni od Moravcův odloučili nás?!« —
Tak matné řeči Čechové tu vodí,
z nichž tajný nepokoj, tlumený strach se rodí.

V tom náhle jak sta běsů hromná střela
nad táborem u Hvězdy zaduněla…
granátů mrak se rozryl po oboře
a ztropil smrť a poprask po Bílé tam Hoře.

»Do zbraně! K útoku!« tak volá zhoubě vstříc
zas mladý Šlik s Pražskými první v čele;
jen chasa Thurnova k nim vrazí — nikdo víc —
však stačí tu, seč odvahy má v těle
v boj na život i na smrť utkat nepřítele.

Přes hodinu již maří síly svoje
ti statní junáci — však střední voje
vždy ještě na uzdě, jak vlastní oře,
třímají nectní vůdci na Bílé tam Hoře.

Té chvíle dravec Tilly kyrysníku svých
šle úbočím na české baterie:
jak bleskem zmocnili se náspů dělových…
teď poslední z nich výstřel tam zavyje,
a viz, již trup za trupem česká děla kryje.

Dostřehli Moravci přec Pražan křiky,
přispěli svým — zahnali útočníky —
a šťastně nová palba ku pokoře
všem troufalcům hřmí na Bílé tam Hoře.

Však běda tamo vám, Vy Pražtí ztracenci!
jichž hlouček jen z tak valného dřív šiku,
an zrádně vydané v šanc zlými stoupenci
vas Špaňhel krutý bode na svou piku!
Trénásob ale běda tobě, mladý Šliku!

Tvou věrnou chasou česť nám zachována —
však s hlavou tvou i vlasť již rozkopána
kopytem rodným Valdštýnova oře,
pro smutnou zkázu bratřím na Bílé tam Hoře.

Tu Hohenlovci rázem provolali,
že bít se nebudou! a v běh se dali!
Co muž, hned k branám svého zvrátil oře,
i nastal čirý poplach na Bílé tam Hoře.

»Otevřte brány!« — »Zrada!« — »Probůh, kde je král?«
tak různý vzkřek až k nebesům proráží —
nikoli k Fridrichovi, kterýž opodál
jen hodoval, své hanby na zápraží —
nedbaje, světa Pán že národa los váží!«

Prosekali si brány aneb útokem
své vlastní hradby ztekli prchající
a brali šíleni se městem úprkem,
»Jsme ztraceni!« všem v ústret volající,
ač couval Bouquoi sám, lesť pouhou v tom tušící.

Jediný jezdec bezděk nyní asi
teď z boje prchá! Z Šlikovy on chasy,
náš junák, Vojtěch! v hřívu věrna oře
svou hlavu noře sbitou na Bílé tam Hoře.

Matička doma, tichá, sem tam ploužila
se celý den kol krbu vyhaslého,
an starý děl: kdyby mu ruka sloužila,
že raděj’ moh’ za syna jediného
se vypraviti sám, byť došel konce zlého!

I vzdychal napořád — až do večera,
kdy oba zas do mlhavého šera
slídili spolu po dupotu oře,
zda syn se vrací z bitvy na Bílé tam Hoře.

Však venku půlnoční jen teskný vichr vál —
nad Prahou zlověstné jen rudé prouhy —
an Ořech náhle zavyl, vzlyk’ a zaštěkal.
A znovu hlucho! — byl to přelud pouhý?…
Ne, známého již vrance byl to řehot dlouhý.

Již zvoní kopytem oř o podlahu,
že syna dones k rodinnému prahu.
»Buď vítán, synu! Co nám neseš? — promluv již!
Jsi doma, dítě! Nejsi poraněno?
Tož seskoč, podej ruku! — Což pak neslyšíš?!!..«
Však syn jen chroptí — tělo nachýleno —
teď povzdych’: »Zle je, otče, již nám odzvoněno!!«

I nehnul sebou víc — kůň hlavu kloní,
krev ustydlá v zem syrou řine po ní;
syn v náruč matce mrtev klesl s oře —
Tak věstil svým — pád Čechů na Bílé tam Hoře.

(Výňatek ze Světozoru, 1887.)

---

1. Heslo na českých praporech, užívaných po čas 30leté války, znamenající, že lev náš i »umíraje« zápasí.