Patery knihy plodů básnických/Ze »Slávy Dcery«

Patery knihy plodů básnických
Předzpěv ku »Slávy Dceři«	Ze »Slávy Dcery«	Píseň vesničanů

Údaje o textu
Titulek:	Ze »Slávy Dcery«
Autor:	Ján Kollár
Zdroj:	Google Books (jen z USA) Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 26–30.
Licence:	PD old 70

II. 88.

U všech nových národů i dávných
chválu měli vážní předkové,
i my, vlastenci a bratrové,
slavme slavně slávu Slávův slavných!

Jméno i prach svojich mužů hlavných
ctí Vlach, Němec, Francouz, Anglové;
i my, vlastenci a bratrové
slavme slavně slávu Slávův slavných!

Sloupy Řek a Říman obelisky
dědům stavěl, plné mistrovství,
Číňan klade na hrob jejich blysky.

Šetři otců i ty, čáko mladá
matky Slávy, v jejímž království
slunce boží nikdy nezapadá.

II. 99.

Jak tě vítat, slzou čili zpěvem,
jako matku či jak macechu,
země, plná cti i posměchu,
slavná přízní bohů jako hněvem?

Hrady tvé se sov a plazů chlévem,
kraje pastvou staly Nečechů,
lev ti silný slouží za věchu,
smrt a mdloba vězí pod oděvem!

Tečte nutné slzy do Vltavy,
jako déšť a blesky z oblaků,
nesouc heslo toto dítkám Slávy:

Nechte svár, co hrob už vlasti vyryl,
slyšte národ, ne křik Feaků,
váš je Hus i Nepomuk i Cyril.

II. 111.

Tožť jest ona veleslavná Praha,
ty zdi, hrady, věže obrovské,
ono město Čechů královské,
krásné jako Slávy dcera drahá:

Tam ten jest hrob Otakara^[1], Braha^[2],
Vojtěcha a Vlasty rekovské,
tu most, dílo Karla mistrovské,
na němž pěla Muza z Budče^[3] nahá.

Už Tvé berly zlatolesklé zhasly,
a meč tupne při své štěrbině,
před nímž Tatry, Balt i Řím se třásly;

Přece věrným Slávy budeš chrámem,
pěknobřehá Němců sokyně,
zvítězivši v přemožení samém.

II. 122.

Nuže, pokud srdce mladé bije,
hleďme štěstí vlasti laskavé:
bdící probuzujte dřímavé,
teplí chladné, živí vše, co hnije;

Věrní, zrádné pošlapejte zmije,
štědří, haňte oči šilhavé,
pilní, zběř tu, která krvavé
mozole jí a pot bratrů pije.

Krásněji se nikdo nehonosí
smělým čelem jako vlastenec,
jenž v svém srdci celý národ nosí.

A to právem, nebo i on složí,
ať se směje tomu třeštěnec,
za své ovce počet ruce Boží.

II. 138

Slavie! ó Slavie! ty jméno
sladkých zvuků, hořkých památek,
stokrát rozervané na zmatek,
aby vždycky více bylo ctěno!

Od Uralu Tatrám na temeno,
v pouštěch, kde má rovník počátek,
až kde slunka mizí dostatek,
království jest tvoje rozloženo!

Mnohos nesla, avšak křivdy činů
nepřátelských všecky přežila,
ba i špatný nevděk vlastních synů:

Tak, když jiní snadno v půdě měkké,
ty jsi trůny sobě tvrdila
na století rumích dlouhověké.

III. 110.

Co z nás Slávů bude o sto roků?
cože bude z celé Evropy?
Slávský život, na vzor potopy,
rozšíří svých všudy meze kroků.

A ta, kterou měli za otroků
jen řeč křivé Němců pochopy,
ozývati se má pod stropy
paláců i v ústech samých soků.

Vědy slávským potekou též žlabem,
kroj, zvyk i zpěv lidu našeho
bude módným nad Seinou i Labem.

O kýž i já raděj v tu jsem dobu
narodil se panství slávského
aneb potom vstanu ještě z hrobu!

III. 117.

Blaze, kdo si jeden čistý, smělý
účel místo mnohých představí,
v němž by jako v centru měňaví
pableskové všech dnů žití tleli.

A v něm myslí, cítí, žije celý,
v slasti, v slzách, v přízni, v bezpráví,
až se šťaštně k němu doplaví,
byť i přes bouř, plamen, hrom a střely.

Pevné vůli, tužbě ušlechtilé,
nerozdílné srdce žádosti,
rádo dává nebe dojít cíle;

Ač pak i mně slova tato lhala,
z vítězství-li není radosti,
mužně padnouť není menší chvála.

---

1. Hrob Přemysla Otakara II., jehož tělo bylo roku 1296 k rozkazu syna jeho Václava II. převezeno ze Znojma do Prahy a v chrámě sv. Vita pochováno.
2. Ticho de Brahe, dánský zeman, povolán byl od císaře Rudolfa II. do Prahy, kde pak hvězdárnu měl, učil a umřel 24. října 1601. Tělo jeho pohřbeno jest v kostele Týnském.
3. t. j. Šimon Lomnický z Budče, jenž poslední léta svého života trávil u veliké bídě a nedostatku.