Patery knihy plodů básnických/Z Kosmických písní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z Kosmických písní
Autor: Jan Neruda
Zdroj: Patery knihy plodů básnických
Online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 185–188.
Licence: PD old 70

VII.[editovat]

 Po nebi hvězdic je rozseto
 lesem jak zvonců vřesných,
dech času je měrně provádí
 v jásavých kruzích plesných.
Vidíme plesu jenom cíp —
zkoumej a čítej sebe líp,
 mistře v početním cviku,
 nespočteš tanečníků!

Vesele se zemí měsíc jde,
 země zas v mocném kruhu
se okolo slunce otáčí
 v zářivém planet pruhu.
A i to velké slunce zas
kolem většího vede nás,
 a toto slunce jeho
 kde jde? — a kolem čeho?

Mysli se nejvýš — a nad tebou
 hvězd jako vřesných zvonců
a kdybys byl jak slunce stár,
 nedomyslíš se konců!
Klečím a hledím v nebe líc,
myšlénka letí světům vstříc —
 vysoko — převysoko —
 a slza vhrkla v oko.

(V Lumíru, 1877.)

XXI.[editovat]

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, s hvězd že vane hlas
»Nuž pojďte, páni blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!«

My přijdem! Odpusť, matičko,
jíž jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí.

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!

XXVI.[editovat]

Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči:
viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
 Toť prostě tím: ty maličké
 z jadrného jsou fládru,
 ale ty velké a poslušné
 jen z plynových jsou hadrů.

Troufám, že při té myšlénce
srdce ti povyskočí —
nuž — buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
 Jde to, ach jde! jen každý hleď
 k vlastnímu dobře jádru:
 bude-li každý z nás z křemene,
 je celý národ z kvádrů!

XXXIV.[editovat]

 Promluvme sobě spolu,
 co je v tom světě širokém,
 co je tu, co je bolu!

Kde rozvoj je, je boj — po světě boj je všude
a bez mrtvol zde nejsou přetvary,
i hudba sfér jen války píseň hude
a věčně v úrok znějí fanfáry!
Ta slunce veškerá, než vojevodí,
se slunci kol titánské boje vodí,
a každá planeta jich s druhou v turnaj ješí,
než šťastna, vítězná se domovině těší;
tak zuří boj až k drobným žhounkám dolů
po nebe klenu hlubokém —
 co je v tom světě širokém,
 co je tu, co je bolu!

A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne,
ach celá Zem je mrtvých oudolí,
skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine —
kdo doved’ zde by sčítat mrtvoly!
Zde válka běsná. Z krve dravec tyje,
i slavík sladký v úkor jiným žije,
tvor tvora béře v plen i jeho celé žití
a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.
Co horou zde, to hromada je kostí,
co údolem, to šachta budoucnosti,
a čas v ni hází ve dnův běhu divokém
mrtvolu na mrtvolu —
 co je v tom světě širokém,
 co je tu, co je bolu!

A člověk — člověk! Štědrá byla ruka
jež ohně vrhla lidských do stanů —
co srdce cit, to žhoucí lidská muka,
co myšlének, to lidstva katanů!
Ach pokrok lidstva! Člověk v před se plíží,
svou krví nohu k strmé stezce klíží.
a napřed ví, než vrchu se doplazí,
že zchladlá Země všechen život zmrazí.
A naše láska! Mrtvých spalování!
Jen ranní sen je všechno milování,
den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,
v den druhý štěstí prchá poskokem
a obě srdce letí v propast dolů —
 co je v tom světě širokém,
 co je tu, co je bolu !