Patery knihy plodů básnických/Výprava

Patery knihy plodů básnických
Mistrova smrt	Výprava	Slza

Údaje o textu
Titulek:	Výprava
Autor:	Gustav Pfleger Moravský
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 179 – 184.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Břetislav II.

Dnes divokých tanců oživují plesy
ten podzimní, pustý a vymřelý luh;
a daleko za Křivoklátskými lesy
se rozhostil šumot a nevšední ruch.

Dnes vojvoda Břetislav s družinou honí,
jak vichřice proráží nejhustší keř — —
I kam se obrátí, tam dusotem koní
se otřásá půda a uleká zvěř.

A lesnice divokou hudbou kol víří — —
jak tajnou by mocí vždy ku předu hnán
on dále a dále v les hluboký míří,
a úprkem letí přes mýtinu, lán.

I lovcové křičí a oštěpy chřestí,
a šípů šust hulání ohlušuje;
a rohové zvěři smrt zněním svým věstí,
jež tratí se, mizí a prodlužuje.

A štěkání psů se v to z daleka míchá,
a stozvuká ozvěna déře se v sluch;
tak v rejdiště změněna houština tichá,
kam ponejprv života vnik' divý ruch.

A, Břetislav na hřebci, v předu vždy jede,
však rozkoší neplane chmuřený zrak,
a na tváři vojnu stín neklidu vede,
a na čele sídlí jak předtuchy mrak.

On nedbá ni zvěře, on nedbá ni lovu,
zrak upřený v dálku ten nevidí shon,
on odpoví sotva upřímnému slovu,
a pádí vždy dále přes mýtiny sklon.

Tak studený den se již k večeru chýlí
a vojvoda vrací se na Křivoklát,
a družina umdlená po boku pílí
a ve skalách obchází uměle spád.

Tu podzimní vichr se krajinou vzdýmá
a vtíná se ve sklady skalnatých hor;
a bouří a hýká a ve stromech hřímá,
jak nebes kruh kdyby ved' se zemí vzpor.

A před vichrem hrnou se přívěje sněhu,
zatemňují večerní studený vzduch,
i za nimi ženou se v divokém běhu
jak přívaly deště a sypou se v luh.

A lovecká družina v chumáč se tulí
a zrychleným tryskem žene se dál,
a hřebcové pod jezdci mocně se pnuli,
jak blesky je pádící unášel cvál.

A vojvoda v čele jak vichr uhání…
tu rázem trh' koněm a zastavil krok:
»Ha!« vzkřiknul, »co za zjevy to? Co se sklání
zde nad lanem se stromů na levý bok?«

»Oj! zadržte, zadržte!« šíleně volá
a ku předu zděšený upírá zrak,
leč družina nevidí leč sněhu kola
a haluze stromů a příšerný mrak.

Však vojvoda trne a ku předu zírá,
a vidí tu tajemných znamení zjev,
on vidí, jak černý se mrak rozestírá,
a slyší tu smích a pak chraptivý zpěv.

A ze mračen vyzírá v půlkole šedém
ve dlouhých to hábitech třinácte žen,
a úšklebek pohrává na rtu jim bledém,
v tu tvář snědou vrásky jsou vepsány jen.

A na hlavách šátky zavázané mají,
s jichž cípy jim divoká vichřice hrá,
jsou bezzubé, ošklivé, jak v staré báji
ze zapadlých zraků jim zlý oheň plá.

Má na klínu hubeném každá dvě misky;
teď vyzáblou rukou je uchopí v ráz,
a již podle zpěvu, jak vysoký, nízký,
tu přebírá vodu a nabírá zas.

»Oj! co vy zde chcete, vy proklaté ženy,
proč stavíte rychlý můj běh darmo jen?
Pryč z cesty, pryč z cesty!« — Leč bez vší změny
dál přelívá vodu těch třinácte žen.

,„Hahá! velký, pyšný ty vojvodo pane,
my měříme miskami ten život tvůj,
tvé úmrtní lože dle trůnu ti dané
už čeká — a k tobě my voláme: Stůj!'“

»Což rozkazu vašeho všímám si málo!
Pryč odtud, sic zdrtím vás vším hněvem svým!«
»»Co kníže to mluví, co s ním se stalo?««
teď družina táže se s udivením.

»Sem druhové, namiřte šípy a praky,
a oštipy vrhněte v hrud' ženám těm!«
»»On šílí!«« »Kdo šílí? Což nezříte mraky
a v nich v kole vyzáblých žen celý sněm?«

»»Oj! vojvodo pane, stůj, dáme ti radu!
Po tobě je veta, náš zpěv ti již zněl!
ty nedojdeš více dnes panského hradu,
leč živ-li by's na vždycky zůstati chtěl!

Hahá! my jsme, vojvodo, sudičky tvoje,
my měříme miskami ten život tvůj!
Smrt na tebe číhá, by v lůno tě svoje
za obět svou pojala! Vojvodo stůj!

A kaj se svých hříchu; ty neujdeš smrti!
Viz, života voda ti na misce schne!
a jak tobe vyschne, tu rána tě zdrtí,
neb smrt svoji ruku již na tebe pne!

Hahá! pane, naposled dnes domů jedeš,
ty's náš, na tvé misce vysch' života tok!
ty naposled honce tam ku hradu vedeš,
nuž urychli krok svůj, nuž urychli krok!««

Tak sudice volaly, života vodu
pak z misky do misky zas přelívaly
a smály se, chechtaly lidskému rodu,
a mizely, větrem se rozplývaly.

Tu mráz projel vojvodu, ruka mu klesla,
jež vrhnouti chtěla v ty ženy svou zbraň;
on pobodnul koně, a rychle ho nesla
již kvapící jízda tam v divoký lán.

I družina za ním jak bouře se hnala,
však spěch koně jeho jich bystřejší byl;
neb vojvoda, jejž úzkost na srdci rvala,
ten nejel, on letěl, by v hradě se skryl.

Tu naproti němu se rozstírá záře,
a v ústrety přichází věrný mu lid,
a pochodeň svit vrhá v ubledlé tváře,
kamž strach se umístil za ztracený klid.

On zatroubí na roh a zvuky se chvějí,
a ukážou cestu, kde knížecí pán;
a k knížeti panoši úprkem spějí,
a volání radostně zní se všech stran!

Však co to tam za muže na koni jede
a přímo ke knížeti vede svůj běh?
Má oštip on v ruce a ve tváři bledé
se vztek zračí, spěch jemu zaráží dech.

»Oj vojvodo!« hřímavým hlasem tu zvolá,
»již dál nejedi, poslyš zde osudnou věst:
Ty's oloupil Mutinu o život zpola,
ty o drahý domov a o rod a čest!

Ty's v cizinu vyštval, jenž pánem mým býval,
tys oslyšel vlastního svědomí hlas!
Nuž jako ten studený podzimní příval,
tak nadešel tobě již pomsty me čas!«

Tu vojvoda vzkřikne a svalí se s koně,
a červený proud krve hrne se z úst;
vše obklopí knížete v divokém shoně,
a nastane najednou křik, zbraně šust.

»Ha! Kníže je raněn!« »»On oštip má v boku,
naš kníže je raněn!«« »Kde proklatý vrah?!«
„,Jen za vrahem, za ním do rychlého skoku!'“
»Tam ujíždí ke skále přes pustý svah!«

»Tam ujíždí jezdec!« „,Jen za ním, jen za ním!'“
A na koně sedají panoši hned;
a ve záři pochodní s divokým ržáním
je unáší za vrahem komoňů let.

Již přirazí všickni tam k strašnému srázu,
tu ve propast jezdec ten tajemný spad'!
a divoký vzkřik jeho hlásá již zkázu,
a jeho je hrobem skal hlubokých sklad.

A vojvoda Břetislav zatím zmírá,
a život mu přechází ve věčný sen;
ten zrak jeho ve sloupu zděšeně zírá,
on u lože vidí tech třinácte žen!

(Slož. r. 1858 a vyt. v alm. Máji r. 1861 pod jm. Vojvoda.)