Patery knihy plodů básnických/Otec a syn

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Otec a syn
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 52–54.
Licence: PD old 70

Temnou leje vůkol
 lampa zář,
osvěcujíc mladou
  mnicha tvář;
kněze oko v slzách
 tiše pluje,
ruka blanky bílé
 popisuje.

Jistě slova hrozná
 píše mnich,
neb se duch i ruka
 leká jich;
písař v boloteskném
 povzdychání
neznamená dveří
 otvírání.

tiše sem vznešený
 vstoupil pán,
písaře by sluchem
 nebyl znán;
přes ramena mnicha
 v blanku hledne,
čte — a hrůzou trne,
 čte a bledne.

Hle, tu písař péro
 odložil,
čelo bledé rukou
 bolně kryl;
po mlčení dlouhém
 oči sklopí,
slova čte, jež horká
 slza kropí:

»Ejhle! má ruka hříšná budoucím věkům píše,
jak Václav, rytíř svatý, si dobyl nebes říše,
jak již jsa pacholátkem, andělské konal cnosti,
osloněn leskem rajským nadzemské velebnosti,
opuštěným útěchou, sirotkům otcem býval,
v hříšníku bídném obraz posvátný Tvůrce vzýval;
by bloudící uvedl k věčnému nebes otci,
obětoval své péče, poklady, dni i noci.«

Mnich teď slova taje
 zaslechnul,
jak tu hlas bolestný
 povzdechnul.
»Slyš! od němé stěny
 bolné pluje
ozvěna, již hlas můj
 vyluzuje!«

Stařec, za mnichem jenž
 hrůzně zbled’,
zdvíhá boluplný
 vzhůru hled;
za pilířem kleče
 slzy leje,
ano mnicha slovo
 dál se chvěje:
»Podrážděn jsa nepřítel, že v prachu hříšné země
vykvítá rajský kvítek, zdobící lidské plémě,
uzavřel z prsou bratra cit lásky ven vyrýti
a starý klam pekelný v útrobu jeho vlíti.
By oběť duše zbožné nerušil lomoz denní,
než zavznělo do jitra skřivánka pozdravení,
ke chrámu v Boleslavi se béře české kníže,
v svém duchu rozjímaje tajemství svaté kříže.

A Václav kořící se u brány chrámu klekne,
tu nad ním meč zableskne a v bok mu ránu sekne,
a rytíř svatý klesá, ach tvář milostná bledne,
neb oko mroucí vraha — vlastního bratra zhledne!«

„»Dost, o dost! nevolej
 věčný soud!
běda, duši hltá
 hříchu proud! —
Smilování!«“
Tak u sloupu zazní
 bědování.

Uděšen tu Chrystan
 k sloupu spěl,
odkud hlas žalostný
 starce zněl.
Před svatým zde křížem
 kmet se vine,
srdce těchy prázdné
 strastí hyne.

»Kníže můj! ach odpusť,«
 zvolá mnich,
»syn že otci v paměť
 hlásá hřích!«
Starci na prs klesla
 šedá hlava;
temně znějí slova
 Boleslava:

»»Vítěze, jenž říše
 vydobyl,
červ jediný hříchu
 pokořil;
duch, jenž vlasti získal
 pokoj svatý,
kvílí, ach, okovem
 hříchu spjatý !

Neukojí duše
 lekání
ani krvoslzí
 kapání,
neutichneť v hlučném
 sboru reků,
neutichne v bitvy
 bujném jeku!

Vítězství a věhlas,
 slávy svit
nenavrátí duši
 blahý klid;
utíkáť se otec
 k synu mnichu —
ten o hrozném píše
 otce hříchu!««

Boleslav tu zhaslé
 oko kryl;
nad kmetem syn horké
 slzy lil:
»Odpusť, otče! odpusť
 svému synu,
že vyjevil perem
 otce vinu.

Květ pokání z krve
 svaté zrosť;
budeť velebit svět
 tvou i ctnost;
před soudícím trůnem
 věčné spásy
orodují za tě
Čechů hlasy«.