Patery knihy plodů básnických/Kurcius

Patery knihy plodů básnických
Z »Růže stolisté«	Kurcius	Mojžíšův rozsudek

Údaje o textu
Titulek:	Kurcius
Autor:	Simeon Karel Macháček
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 41-44.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Quirinus

Zhasíná slunce, nebe se kalí,
uvadá žárem palouk i strom;
všecko se vůkol ve smutek halí,
pod zemí temný rachotí hrom:
létavé ptactvo upadá s výše,
úzkostí mře, co na zemi dýše.

Quirina město slavné se děsí,
a bohů sídlo pojímá strach;
země se třese, peklo se běsí,
z bezedná hledá nových si drah:
sloupy se kol a chrámové boří,
záhuba svaté, nesvaté noří^[1].

V jekotu, prasku, v dýmu a kouři
uprostřed Říma trhá se zem^[2],
šklebí se propast, a tou se bouří
nahoru zkáza u vzteku zlém.
Za plamem plamen k nebesům šlehá,
ohňovým vedrem moří a žehá.

Morovou parou propast ta zeje,
daleko metá skály a pýř,
veškero město pohltit spěje,
rozvírá jícen šíře a šíř.
Čeho se koli vztek jeho chopí,
v záhubu klesá, v bezdnu se topí.

Římský lid spěchá usmířil bohy,
do chrámů běží úzkostí hnán;
Quirinu^[3] v oběť nese dar mnohý,
neboť on města stavitel, pán.
A ke všem dobrým bohům se schází,
by Řím i tenkrát zbavili zkázy.

Sibylly samé, věštkyně slavné,
knězi se římští otazují;
v třídenní prosbě dlí neúnavné
a tuto odvěť ohlašují:
»Jen Říma poklad nejvýhodnější
hrozný hněv bohů poukonejší.«

Konsul hned znaky ve propast vrhá,
ženy se vzdávají klenotů svých,
kořisti vojín se stěny trhá,
nezeli věnců vavřínových:
a čeho každý nejvíc si váží,
ochotně v jícen ohnivý sráží.

Než propast parou morovou zeje,
daleko metá skály a pýr,
veškero město pohltit spěje,
rozvírá jícen šíře a šíř.
Čeho se koli vztek jeho chopí,
v záhubu klesá, v bezdnu se topí.

A všude strach a bázeň se hostí:
»Bohové sami nepřejí nám!
Či kdo nás Styxa černého^[4] zprostí,
kdy bohů hlas už zvěstuje klam?!
Po přízni dobrých bohů ach veta,
a naše země hněvem jich kleta.« —

Už myslí všech se zoufalost jímá,
v divokém hluku z města se trou,
reptání proti Quirinu hřímá,
že chce už obec vyhubit svou.
Aj hle, tu jezdce viděti v skore,
k propasti směle pobádá oře.

Kurcia vizte přeudatného ! —
kam jej to nese smělý ten cval?
O reku, važ si života svého,
nedojdeš zdaru, nezískáš chval;
neb proti bohů všemocné páži
smrtelník darmo vzpírat se snaží!

Však vítěz stane u plamů divých
a k lidu vážně promlouvá tak:
»Nemůže smířit hněv bohů živých
nižádné moci velebný znak,
ani to zlato, ni šperky stkvostné
nestačí stlumit plameny zlostné!«

»Quirin jen s láskou na toho hledí,
který tak miluje otčinu svou,
že z lásky svaté krev za ni cedí,
a za své bratiy na smrt jde zlou.
Věřte, že ten i v nehodě zdejší
jest Říma poklad nejvýbornější«.

Zvolav tak směle Orku^[5] se oddá,
jak by se v slávě k vítězství hnal,
zpurného oře k propasti bodá,
vrhá se v dýmů, plamenů val;
za ním se pýř a kamení hrne,
i žasne lid a podivem trne.

A hle, ta propast kterak se celí:
zavřena tůně moru a par.
Říman se plesu oddati smělí,
děkuje bohům za zhouby zmar.
Avšak památka hrdiny ctného
nevyšla nikdy z paměti jeho.

(V Čas. Č. Musea, 1827.)

---

1. R. 862 zemětřesení zachvátilo Řím.
2. Na foru otevřela se země a z otvoru toho vystupovaly výpary morové a šířily se po všem městě.
3. Quirinus nazýval se zakladatel města Romulus, po smrti za boha ctěný.
4. Styx, vlastně řeka v podsvětí, pak podsvětí samo.
5. Orkus, podsvětí