Patery knihy plodů básnických/Jáchym Slavata z Chlumu

Patery knihy plodů básnických
Pytlák	Jáchym Slavata z Chlumu	Kastilianka

Údaje o textu
Titulek:	Jáchym Slavata z Chlumu
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 213 – 218.
Licence:	PD old 70

Po dvakráte s poraněnou hlavou
od kamenů, kopí, mečů, per
z Novohradska s chátrou svojí dravou
do Rakous byl zahnán Dampierre.

Hájilť Hradu proti jeho tlumu —
v ňadrech chrabrosť, v čele ducha vzlet
hejtman direktorů, Jáchym z Chlumu,
Slavatovec, sotva plnolet.

Měl to chasy, Slavatovec mladý:
na tři řady hrdin až se zmoh',
již neměli knírův ani brady,
všecko hladkých lící: samý hoch!

Tu tisícům sedmnácti v čele,
přišel Bukvoj: »Ukončíme spor,
naučíme odvážlivce smělé
brániť hradeb síle na úkor.

Naučíme vůdce holobrádka
starým generálům na posměch
zvedat mosty, tarasiti vrátka
ve zvětralých Novohradských zdech.

Bez odkladu po svém rodném strýci
vzdáti se buď vyzván naposled!« …
Valdštýn šel a bílou korouhvici
při hlaholu trubky vzhůru zved'.

Vyšel mladý hejtman k rozhovoru. —
»Slyš, Jáchyme, vzdej se ještě dnes,
sice hladem zhyne tvého sboru
tvrdohlavá, nezkušená směs!«

»»Vzdát se? Ne, to neučiním, pane,
pěkný příklad měl by na mně lid;
oheň boje poznovu-li vzplane,
budeme v něm srdce ocelit!««

»Bukvoji chceš vzdorovati, hochu?
S celým sborem spěcháš smrti vstříc;
zachází-li s tebou mírně trochu,
činí jen, že já jsem s ním, tvůj strýc!«

»»Ne, tys odpad víry, cti i rodu,
jazyk otců v posměch ti, ne svat,
my však pro ně, pro vlast, pro svobodu,
hotovi jsme v boji umírat!««

»To mně díkem?« Roztrh' prapor bílý,
oba k svým se navrátili zpět.
Kdy Valoni na Hrad útočili,
pobito jich hochy do tří set.

Doráženo na zdi ve dne v noci —
cizák žoldnéř odvážný je žhář —
ale Jáchym švarné za pomoci,
porubal jim plece, hruď i tvář.

Přilehli až k bráně, ale v krvi. —
»Vzdejte se, sic běda!…« Marně zvou,
brána pevna… Bukvoj v hněvu prvý
pádnou rozrazil ji sekerou.

Valoni jak vlci zajásali,
vnikli do vnitř. »Hoj, Slavato, kdes?«
Jáchym s věže z mušket na ně pálí:
»»Zde! Kdo k nám chceš, chutě vzhůru lez!««

Na sta padlo Bukvojových lidí
vrhem granátův a letem střel;
mladý hejtman jako orel slídí,
bráně lidu, jenž se k věži třel.

Vnikli přece jako hejna supů
na sokolů mladých skalnou skrýš,
z tří set mládců třetina je trupů…
Smělý Slavatovče, vzdej se již!

Sic jak druhům tobě též se stane!« —
»»Nejsem babou, nehnu se vám ztad,
srdce mého krev ať dříve skane,
nežli vaším bude Nový hrad!««

»Ba je náš, hleď!…« Bodnut Jáchym padá,
však tu Bukvoj: »Bil se jako lev,
rychle obvaz, nesmí z ňader mladá
jonákova unikati krev.

Statný jun! buď hrdým, pane strýče,
hejtmanovi hochů život dám! —
Jak je, lazebníku?« — »České lvíče
uzdraví se, pevně za to mám!«

Uzdravil se brzo. — Mladí druzi
odzbrojeni leží v jařmu pout;
co je čeká? muk-li děsné hrůzy,
nebo smrť? Již zítra bude soud.

Přivedli je v řadách do nádvoří,
v čele statný hejtman, posud bled;
tu k nim Bukvoj, oko zrovna hoří:
»Statečně z vás každý sobě ved’!

Bili jste se vzorně, s mužným vzdorem;
mám vás v moci, odpustím však rád
všem, kdo — vizte, tuto před praporem —
vstoupí pod přísahou do mých řad!

Ty pak vůdce, Slavatovče mladý, —
vím, že posud po ráně jsi chor —
chceš-li, přistup za rytmistra tady
v kyrysnický strýce svého sbor!«

»»Nechme toho, pane generále,
věz, my duchem jediný jsme muž;
cestou práva přímo jíti dále,
ani smrť nám nezabrání juž!

Měl bys na nás tělo, ne však duši,
špatně bychom sloužili ti as;
přísahu kdo jedenkráte zruší,
činí s ostatními, jak chce čas!

My své první zůstaneme věrni;
není žertem již, co slyšel Bůh,
naše krev vždy svatou bude berní,
jíž svým otcům uplácíme dluh.««

»Nechceš?« — »»Ne!« « — »Nuž sem, vy mládci jaří,
k čemu hoch? mne vůdcem zvete dnes!« —
,»Ne, my nevolíme podle stáří,
ale podle ducha, pane, věz!«'

»Aj, vy smělci!… Stavte šibenice,
tak neb onak ohneme vás přec!« —
»»Jak vám srdce káže; padnem sice,
ale státi česká bude věc!

Hřích-li těm, kdo pro vlast bojovali,
či kdo násilně v jich zemi vnik'?…
Jal jsi nás, ne sobě, svému králi,
oprátkou mře jenom loupežník!««

Zdiven šeptal Bukvoj, skloniv témě:
»Hrdinný, ba zázračný to lid;
já být králem této země,
věčný mír bych učinil a klid!…«

A zas k Jáchymovi: »Konec půtce,
nemám sklepů pro tvých lidí směs,
výminkou vás živím, zeměškůdce,
ale jinak v poli bude, věz!

Stihnu-li vás, pak je po vás veta,
co mi po tom, žák-li kdo a mlád,
zničím všecky, ať si vzroste četa
třeba na pětsetkrát padesát.

Dnes vás pustím, ale bez praporu
jako žáky pouští bakalář,
nechci s dětmi hádek ani sporu —
takou mysl máte, jako tvář.

Ba i to vám přeju milostivě,
abys každý, lepšího co máš,
dřív než k rodné vypravíš se nivě,
v raneček si svázal na svou paž.

A teď rychle!« — Zachvěli se smutní…
»Dej nám prapor,« vážně vece Chlum,
»náš to skvost; mou hlavu za to utni…«
»Nebo mou«, jde z retů ku retům!

»Vezmi hlavy ještě polovice,
víc! Nech odejíti jenom pět!..«
Bukvoj k sobě, žasna víc a více:
»S takým lidem podmanil bych svět!«

A zas hněvně nahlas: »K čemu svádu?
jděte!..« Šli, však srdce žalem mřou;
smál se Bukvoj, patře na jich řadu
s mečem stranou, s uzlem na rukou.

Hle, co jest?« děl, sáhna jako maně
v uzlík Chlumův. Na to Jáchym hrd:
»»Kniha práv, jež Čechům ku obraně
napsal ondy Kornel ze Všehrd.

Kniha svatá jako zákon boží,
poklad náš a statek veškeren;
dobrodruh můž' pudů vzít i zboží,
ale nikdy drahý obsah ten.

Babsky, nyní, bojácně a chabě
opouští nás zamračený svět,
než k té knize práv, můj pane hrabě,
vrátíme se někdy zase zpět!

Prapor náš, jejž kořistí teď máte,
nebude sic v čele sboru vlát,
leč ‚Pro patria et libertate‘
žhavým písmem v duši bude plát.

S Bohem juž!«« — Když odcházeli juni,
o meč opřen hrdý vítěz stál…
Slunce haslo v rudých mračen tůni,
jako s trůnu spadlý slabý král.

(Z Dudáckých písní. — V Osvětě r. 1888.)