Pan Suchý/V.

Pan Suchý Vítězslav Hálek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 185–190. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Kdybych měl vypisovat zevrubně, kterak se dnes loučil pan Suchý s celým světem svým, jsem jist, že by mnohému z mých čtenářů lítostí srdce puklo. Nechci ale býti ukrutný a proto se obmezím jenom na nejpotřebnější.

Pan Suchý dnes posud nevyšel z domu. Bylo již pět hodin odpoledne a pan Suchý posud se nebyl podíval do zrcádka. Mráčky po nebes modrém blankytu jeho tváře byly rozházeny, oči jeho nezastíraly brejle, jak když je obestře lehká mráčků síť: pan Suchý chodil po pokoji a rozjímal o posledních věcech člověka.

Pan Suchý ještě tak mladý, tak jadrný, a dnes snad již dýchal naposled, dnes naposled rozmýšlel o podvodu a klamu tohoto světa. Pan Suchý se rozhlídl po svém pokoji — panu Suchému rozlily se slzy po tváři. On viděl, kterak zrcádko ztratí svého pána, kterak pán opustí svoje zrcádko — prsa se mu sevřela bolem nevýslovným. Z ulice zaslechl rachocení vozů — pan Suchý se domníval, že to jeho píseň pohřební; z ulice sem zaznělo několik hlasů — pan Suchý měl za to, že lidský hlas se s ním loučí. Z blízkého Žofína sem zaletěla hudba — kdyby byl pan Suchý slzy neproléval posud, byl by se zajisté rozplakal znova, nebo hudba ta mu srdce rozdírala.

Nevím, co se přihodilo, že se pan Suchý tak najednou utišil, že se mužně zastavil, že důležitě se klepl prstem v čelo a že výrazně a rozhodně zvolal:

„Ano, na Žofín půjdu, a to hned; chci ještě viděti lidi, chci ještě potěšiti oko, a pak umru.“

Rozhodnout se a vykonat, bylo teď u pana Suchého jedno. Rychle se myl, rychleji ještě se strojil, a nejrychlejší byl pohled, který naposled vrhl do svého zrcádka jako na rozloučenou.

Pan Suchý byl ustrojen, pan Suchý vzal čepici na hlavu, pan Suchý vrhl ještě jeden krátký pohled na všechen svůj majetek, pan Suchý dal všemu krátké „s bohem“, pan Suchý, aby mu srdce nepuklo ještě před soubojem, pádným krokem uháněl z domu a zrovna na Žofín.

Na Žofíně bylo lidstva, jako by si byli řekli. Nescházelo zde ničeho. Tam seděly staré dámy a povídaly si o časech, kdy ještě nebyly starými; vedlé jedné z nich seděla slečinka a bavila se, až zívala. U jiného stolu šilhal jeden obstarožný vdovec za jednou neobstarožnou vdovičkou; mladíci se procházeli a dívajíce se na svět skrze lorgnety, nemluvili dokonce nic moudrého; děti skotačily, sklepníci nadělali víc křiku nežli obsluhy, hudba provozovala duchaplné polky a quadrilly — zkrátka, na Žofíně nescházelo ničeho a zábava byla výborná a společnost vybraná.

Komu by bylo více záleželo na tom, aby seznal leckterou podrobnosť zdejší společnosti, tomu by byl zajisté neušel mladík, jenž brzy krokem vážným, volným se ubíral cestou, ale brzy zase jakoby se za někým honil, řadami přítomných se proplítal, brzy zase z počtu procházejících zmizel, aby se opět mezi nimi objevil.

Nechci pomlouvat a protož nebudu nikoho navádět, aby se mu podíval blíže do obličeje; neboť kdoby pak na každé tváři uviděl po bradavici, a dověděl se, že je to pan Suchý, mohl by se na mne nemálo rozhorlit, že jsem mu tak nelidsky poradil.

Ano, pan Suchý divně, divně si zde počínal. Když tolik lidí potkával, zdálo mu se, že mu každý čte na očích (které ostatně dnes obestíraly brejle „jako lehká mráčků síť“), co v jeho duši tak hluboce bouří, že mu každý čte v očích — vraždu. A proto chvílemi ubíhá jako pominulý, chvílemi zas, když vidí, že se nikdo za ním nehoní, kráčí pomalu, jako čas, když má člověk dlouhou chvíli.

Pan Suchý zůstal nejednou stát, jako omráčený. Mezi procházejícími-se poznal Bertu zavěšenou panu Hrdličkovi za ruku. Pan Suchý se tohoto výjevu tak ulekl, že mu nezbylo pohybu v těle, myšlénky v hlavě a slova v ústech. A protož pan Suchý nepozdravil, nepomyslil si nic a nepromluvil. Teprv když několik kroků za sebou zaslechl hlasité duetto mužského a ženského smíchu, který, jak soudil, nepocházel od nikoho jiného, než od slečny Berty a od pana Hrdličky — tu se mu teprv vrátil pohyb do těla, myšlénka do hlavy a slovo do úst, tak že pan Suchý popošel několik kroků ku předu, něco si pomyslil, a mezi zuby drmolil slova: „Houdek jest darebák, Berta jest zmije — všecko jest podvod.“

S těmito myšlénkami by se byl obíral ještě déle, kdyby ho z nich byl nevytrhl cinkot sklenic a rozpustilý jásot několika mladíků, mezi nimiž poznal Houdka. Tito si vespolek připíjeli na zdar a na dlouhé zdraví a byli veselí ze všech sil svých.

„Hoši,“ pravil Houdek dosti hlasité, „pan Suchý sem přinese pětku — za tu budem veselí; pak se budu s panem Suchým stříleti na pistole, k čemuž vás za svědky zvu.“

Hlasitý smích doprovázel jeho řeč.

Pan Suchý to zaslechl, a v panu Suchém to hrklo, jako ve starých hodinách. Na hlavní podmínku — na pětku totiž, si byl posud nezpomněl, a protož učinil rychlý obrat, aby nebyl pozorován.

Co dělat? Pan Suchý uznal za dobré, aby se posadil někam za stůl a aby čekal, až někdo přijde, kdo by ho zaopatřil pětkou.

Když tak seděl, a sklepník se ho tázal, co bude poroučet, měl pan Suchý ten neblahý nápad, že má žízeň a hlad, a proto si poručil, aby se mu přineslo jídlo a pití. Nevím, zda z hladu anebo-li proto, aby si před smrtí naposledy ještě pochutnal, dal se pan Suchý s největší chutí do jídla a do pití, jen chvilkami se ohlížeje v pravo, v levo, zda někdo mu nenese pětku, aby mu učinil souboj možným.

Podivná věc. Čím déle pan Suchý pil a jedl, tím více se mu na mysl tlačilo domnění, že by snad přece bylo škoda, aby se s tím světem tak najednou rozloučil. Ba, pan Suchý se už ani neohlížel v pravo, ani v levo, zda-li někdo přichází s pětkou. Zdálo mu se, že jest mu dobře zde býti; nikdy netušené myšlénky se mu kladly do hlavy, on rozeznával věci tak jasně, rozuměl najednou všemu tak, že se mu zdálo, že by mohl být najednou kterýmkoli mudrcem. A v skutku, pan Suchý začal mudrovat i nahlas.

„To mi věř, Houdku,“ pravil pan Suchý ve své samomluvě, „to mi věř, já jsem byl také v mnohých věcech mezi lidmi, ale ať si Hrdlička Bertu ucukruje; však já jí dám ještě díl, a bude mít dost. Neboť ona nepokračuje podlé tenton — podlé věci, jak se patří. Kdybych já déle byl na světě, já bych jí dal knihu, já bych jí omastil knihu — ale ne, já radši půjdu pryč a umru. Berta ať si ho vezme, to ať mi nikdo neříká a dost — to ať mne nikdo nezlehčuje. Ale já bych to jak živ neudělal, já jsem byl ve všech věcech mezi lidmi, ale je to jedno. Z toho bych si nic nedělal, ale ať jde do pekla, mně to není hanba. Co mi na tom záleží — mně ať se nikdo nediví — to je těžko předělat — každý rád — já mám tento, já bych tento. Hrom mne žab, ať si ji zavěsí na krk, já jí nepřidám nic. Je to jedno; já si nemohu pomoci, já jdu rovnou cestou, a řeknu to zkrátka. Je to jedno, už je to hotové. Abych se zlobil, musí čas přijít, ať je to jak chce. Na mou duši — není a není — mne to mrzí, když to mám udělat. Když mám všechno a řeknu takhle — beze špásu, já to řeknu veřejně, ať je to jaké chce, já to povídám krátce — velmi krátce. A viděl jsem jakživ — holky — —“

Nevím, jak dlouho by byl pan Suchý ještě povídal, kdyby byl neusnul. — Byl už večer, pozdní večer; hudba umlkla, lidé nejvíce odešli a pan Suchý spal. Ale nedosnil pan Suchý ještě svůj sen, když jej zbudilo několik hlasů, aby vstával, že ho doprovodí domů. Mezi nimi pan Suchý jen s těží poznal Houdka.