Pan Suchý/III.

Pan Suchý Vítězslav Hálek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 175–180. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Opravdu se také panu Suchému podařilo, že na se obrátil pozornosť slečny Berty.

Byla-li slečna Berta večer v divadle, přišel k ní pan Suchý budoucího dne ještě předpolednem. Ihned se jí ptal, jak se jí líbil včerejší kus. Čtla-li slečna Berta již referát, pak také zajisté věděla, jak se jí líbil kus; nebyla-li ale posud čtla, pak to byla voda na páně Suchého mlýn. Pak vyvinul všecku svou výmluvnosť, pak sebral všecku svou paměť do hrsti, pak jí objevil všecken svůj esthetický úsudek, pak — pak bylo slečně Bertě zrovna, jakoby čtla referát z novin. A potázala-li se pak s novinami: kterak se udivila, že se úsudek pana Suchého tak na vlas srovnává s úsudkem novin, ba že pan Suchý pověděl ještě víc, nežli je v novinách, že to pan Suchý vzal ještě zevrubněji, nežli noviny samy! Pan Suchý ovšem věděl, kterak to možná, aby to člověk znal zevrubněji nežli noviny, neboť pan Suchý nečetl pouze jedny, jako slečna Berta, ale on četl všechny noviny. Mimo to měl pan Suchý ještě jednu zvláštnosť, která není přidělena každému pozemčanu. Pan Suchý totiž věděl o sobě nejlépe, kterak slabý jest jeho úsudek, ba že vlastně jeho úsudek není skoro nic. A proto hleděl pan Suchý vždycky se přidružiti k někomu, o němž věděl, že jeho úsudek platí; s ním začal ihned řeč o tom, o čem potřeboval úsudku. Ale to se nepřidružil jenom k jednomu, ale k několika takovým, o nichž věděl, že jejich úsudek platí. Snadno mi každý přisvědčí, když dím, že byl pan Suchý jako včela, a nikdo se nepodiví, když povím, že úsudek pana Suchého, sebraný z tak mnohých míst, vypadal záživný, jako med včeličky. —

Co ale pan Suchý nenáviděl, byly hádky. Pan Suchý se nerád, velmi nerád vpustil v nějakou hádku, jež se týkala nějakého náhledu; nechci zde rozhodnout, zda-li proto, že u něho byly již všecky náhledy v takový celek sestaveny, že by byl nerád boural celek k vůli jednotlivosti, či že snad proto, že chtěl nechat platit náhled každého. Ale, jak pravím, pan Suchý se nerád hádal. Pan Suchý také již věděl ze zkušenosti, že se často odpůrci jeho podařilo, zvrátit jeho náhledy, a proto se podobných půtek stranil všemožně. Kdo ale zase rád se hádal, byl kamarád pana Suchého — pan Houdek. Tomuto bylo jedno, ať to stálo tištěno v novinách, anebo ne; nesrovnávalo-li se to s jeho rozumem, pak tomu odporoval. A proto se také často stávalo, že pan Houdek vyzval pana Suchého u přítomnosti slečny Berty k nemilosrdným hádkám. Byl-li pan Suchý k hádce vyzván, pak ovšem bylo svatou jeho povinností, aby se postavil, a pan Suchý stál pevně, pokud pro vyřčený náhled svůj nacházel podpory v novinách a v rozmluvách lidí, k nimžto se byl přidružil. Ale běda, nemohl-li se podepřít ani o noviny, ani o ústní výrok: pak bylo obyčejné, že Houdek vítězil skvěle, že pan Suchý na nejvýš se mohl utíkat k výroku, že „mužně padnout není menší sláva“. Obyčejný konec takovýchto hádek býval, že se pan Suchý projevil, jemu že jest jedno, co pan Houdek o tom myslí, aby každý zůstal při svém.

Tak se také jednou stalo, že se oba rozešli v hněvu. Panu Suchému bylo skoro přesvědčením, že obrátil pozornosť slečny Berty již jak náleží na sebe, a domníval se, že co nejdříve již se jí smí projevit s láskou. Nelibě ho ale z těchto myšlenek vytrhoval Houdek. Na čem pan Suchý pracoval dlouhý čas, to mu často zvrhl Houdek jediným slovem a panu Suchému nastala pak u nepřítomnosti pana Houdka zase dlouhá, dlouhá práce, aby slečnu Bertu naklonil z novu svým náhledům.

Kdysi se hádali o to, který herec má více ceny, zda zpěvák či herec dramatický.

Panu Houdkovi se zdály náhledy pana Suchého zastaralými a proto odpověděl na dlouhý výklad pana Suchého rozhodně:

„Pane Suchý, ty ničemu nerozumíš!“

Pan Suchý vyskočil, jako když do něho uhodí.

„Pane Houdku, to je urážka!“

„Jaká urážka? Za to ty nemůžeš, čemu nerozumíš.“

„Pane Houdku, to více neopakuj!“

„Co jsem řekl, mohu opakovat vždycky. Ty ničemu nerozumíš.“

„Pane Houdku, vy jste ničema! Já vás vypovídám ze svého přátelství.“

„Není tak přílišná škoda,“ pravil pan Houdek zcela chladně. „Já vaše vypovězení přijímám.“

Pan Houdek bral klobouk a odcházel. Ještě ale nežli se poroučel, vzal pana Suchého za ruku a pošeptal mu do ucha:

„Zejtra mi zaplaťte pětku! Pak jsme spolu zcela hotovi.“

Pan Houdek se poroučel a za chvilku ho zde nebylo více.

Pan Suchý ale stál posavad jako omráčený. Krev se v něm byla pobouřila nanejvýš, smysly ho pomíjely a pan Suchý nebyl schopen slova. Jeho jediná myšlénka byla: „Berta to všechno slyšela a snad jest nyní Berta pro mne navždy ztracena.“

Co toto myslil, padly jeho oči na Bertu. Na jejích ústech hrál tak laškující úsměv a ten se panu Suchému zdál tak příznivým, že pan Suchý nemyslil jinak, než že slečna Berta je spokojena s jeho jednáním, že tak důkladně se držel naproti panu Houdkovi.

Čím déle se pan Suchý díval na tvář Bertinu, tím patrněji se o tom přesvědčoval. A teď do těch očí — o jak krásné jsou ty oči, jak laskavě ho k sobě zvou —

„Tu anebo žádnou!“ pomyslil si pan Suchý, a když Berta neodvracela se od něho, ba naopak, do něho se zahleděla, a pohled ten neodolatelným úsměvem svým provázela, pomyslil si pan Suchý opět:

„Teď anebo nikdy!“

„Ano, teď anebo nikdy!“ pomyslil si pan Suchý ještě jednou a vypustil z mysli nenáviděnou osobnosť pana Houdka; teď viděl jedině ji, teď ona byla jeho jedinou myšlénkou, Berta, Berta! se ozývalo celou jeho duší — pan Suchý nemohl, nemohl odolat, padl před Bertou na kolena a v nejvyšším zanícení volal:

„Berto, k vůli vám jsem sbíral všecky referáty, k vůli vám jsem se pachtil po všech novinkách, k vůli vám jsem chodil do divadla, k vůli vám chci umřít, Berto — já vás miluju!“

Nevím, zda-li to mělo být odpovědí, anebo se to stalo jen mimochodem, že slečna Berta se dala do hlasitého smíchu.

„Milý pane Suchý,“ pravila pak, když se konečně utišila, „odpusťte, že vám dnes na to nemohu odpověděti. Odpovím vám ale zejtra, až totiž svou hádku s panem Houdkem přivedete k ukončení.“

Toto pověděvši, slečna Berta odešla z pokoje. Pan Suchý se zpamatoval, že klečí na prázno. Jako zoufalý chytil klobouk, a jako divoký odkvapil z pokoje.

„Ano, zejtra se má rozhodnout, kdo má pravdu, zdali Houdek, anebo-li já!“ volal pan Suchý ještě na schodech, a běžel zrovna do kavárny, buď aby pročetl noviny, zda-li je v nich zmínka o tom, oč se hádali, buď aby se pozeptal na to někoho, o němž se mohl směle domýšleti, že tomu rozumí dobře.