Pan Suchý/I.

Pan Suchý Vítězslav Hálek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 167–171. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Což udělalo v životě pana Suchého za převrat, že si pan Suchý koupil zrcádko! Pan Suchý se cítil jako na novém světě, jako z novu zrozeným. Kdykoli chtěl: ráno, v poledne, večer, mezi dnem — kdykoliv chtěl, mohl se podívat do zrcádka, nahlídnout sobe do očí, podívat se sobě na uši, načechrat si znovu vlasy, zakroutit si vousy — a především se těšit z toho, že má obě bradavice, jichž mu matka příroda uštědřila na každé tváři jednu — že tedy obě bradavice má oholené.

Ano, tyto bradavice byly nemalou příčinou, že si pan Suchý koupil zrcádko. Pan Suchý byl právě v létech prvního čmýří, které se mu pod nosem sice už zmohlo v dosti obstojnou houšť, ale po tvářích a na bradě bylo rozlezlé, jako bodláčí na vysoké stráni, neboli básničtěji řečeno — jako průhledné mráčky za jasného dne po nebes blankytu — ano, teď jsem to trefil; tak aspoň si přirovnal pan Suchý svoje čmýří sám.

Tak to stálo s vousy pana Suchého. To ale by ještě nebylo nic zvláštního, kdyby nebylo na tvářích jeho zmíněných dvou bradavic. Tyto ale měly půdu daleko úrodnější, nežli celá ostatní tvář, a proto z nich vyčnívaly vousy daleko nad ostatní čmýří, tak jako dvě borovice nad všechno bodláčí, čili — jak mu jeho spolužáci mermomocí chtěli namluvit, že s nimi vypadal jako macek. Nevím, mám-li to připsat jeho sličnosti, čili nadzmíněným vousům z bradavic, že jednou se za ním, když po ulici šel, jedna dáma třikrát ohlédla. Rozumí se samo sebou, že pan Suchý se ohlédnul též třikrát za ní, že se zraky jejich setkaly, a pan Suchý že od toho času neměl pokoje.

„Tu, anebo žádnou!“ zvolal pan Suchý na ulici, obrátil se v tu stranu, v kterou se ubírala dáma, a sledoval její kroky.

Na štěstí či na neštěstí potkal pan Suchý svého kamaráda Houdka a první jeho slovo bylo:

„Bratře Houdku, znáš tuto dámu?“

„Znám,“ pravil pan Houdek určitě, ačkoli zaražen tak smělou otázkou pana Suchého.

„Bratře, jak se jmenuje?“

„Berta. Ale prosím tě —“

„Tu, anebo žádnou.“

„Ale kam pak jdeš za ní? Vždyť jde Berta do divadla.“

Pan Suchý zůstal jako omráčen.

„Bratře, pro všecko na světě tě prosím, půjč mi zlatku — já půjdu do divadla!“

„Zlatku? O, ta ti daleko nestačí. Vždyť si musíš dát dříve oholit své bradavice. Což jsem ti ještě dost nenamluvil, že vypadáš jako macek?“

„Bratře, půjč mi dvě.“

„Ani ty tobě nevystačí. Musíš si koupit rukavičky, kravatu —“

„Bratře, půjč mi tři.“

„Ani ty tobě nestačí. Musíš si koupit zrcadlo, abysi se mohl v něm upravit.“

„Bratře, půjč mi čtyři.“

„Ani čtyři ti nepomohou. Vždyť máš klobouk, jenž jest opelichaný, šedivý, jako starý pudlík, rozbitý, prohledný jako tvoje kapsa —“

„Bratře, bratře — půjč mi pětku!“ volal pan Suchý hlasem skoro zoufalým. „Kdykoli toho budeš žádat, odměním se tobě.“

„Zde máš pětku. Nezapomeň ale ještě, že si také musíš koupit brejle.“

Pan Suchý nevěděl, kde mu hlava stojí. Divadlo — dát se oholit — rukavičky — kravatu — zrcadlo — klobouk — brejle — Berta — — ó Berto, Berto, pověz, co má pan Suchý k vůli tobě podstoupit dříve!

Slzy v oku, stisknul pan Suchý Houdkovi ruku a uháněl pryč. Stůj co stůj — dnes ještě musí do divadla, a protož první cesta byla pro zrcádko.

Se zrcádkem více domů letěl, nežli běžel, ačkoli se zastavil dvakrát v průjezdě, aby se prohlíd’, zda-li to s ním tak nesmírně špatně stojí, jak mu byl Houdek pověděl. V skutku — pan Suchý se sám sebe zhrozil. Při prvním pohledu na sebe nechtěl svým očím uvěřit, že je to on; obracel zrcádko na všecky strany, ale když byla vždycky podoba tatáž — pan Suchý konečně uvěřil, že mu mnoho, mnoho chybí, nežli se může Bertě zalíbit. Co mu ale cestou nejvíce leželo v hlavě, byly ty zpropadené dvě bradavice.

„O, že jsem se už dávno nevypůjčil na zrcádko!“ hořekoval pan Suchý, a v mysli už trhal vousy z bradavic, v mysli si tvořil obraz o svém obličeji, až budou bradavice zbaveny parády, v mysli — leč již stál doma, již chytil nůžky, již se kácely vousy s jedné — s druhé — s obou bradavic, již stál pan Suchý před zrcádkem tak, jak se byl sobě v mysli obrazil — věru, již se mu vousy zdály jako „prohledné mráčky za jasného dne po nebes blankytu“. Nad nimi ty oči, tak jasné jako dvě slunce — až Berta do nich nahlédne, zda-li jim odolá? Ba neodolá, neboť sám pan Suchý nemohl sobě odolat, a kdyby nebyl to on sám, pan Suchý by se byl zamiloval sám do sebe.

Avšak — ó žel! jakýž to viděl nepořádek nad čelem! Vlasy v takovém nepořádku, tak klikatě se točily, jako nebožkám fúriím, o nichž slýchal ve školách ku velikému svému úžasu.

Pan Suchý neváhal, a sotva že si to pomyslil, stál — vlastně seděl u postřihače, a poručil, aby mu vlasy zastřihnul a narovnal dle nejnovější módy.

Pan Suchý se již hned u postřihače díval do zrcadla, kterak mu to sluší; ani se nemohl dočkat, ač přijde domů, a bude se moci podívat do vlastního svého zrcádka. Ne, takové krásy se do sebe pan Suchý nedomníval! Pan Suchý stál před zrcádkem, díval se sobě na tvář, díval se sobě do slunce svých očí, díval se na vlasy, kterak svůdně se mu hadí za uši, kterak utěšená pěšinka se táhne uprostřed nich — pan Suchý by se byl objal, kdyby se byl nezpamatoval, že on je to sám.

Snad se nikdo neudiví, že by byl skoro zapomněl jít do divadla. Ale díky jeho kravatě, že tak ošklivá se točila okolo jeho krku, okolo krku, na němž stála hlava tak sličná, že se mohla vyrovnati kterékoliv hlavě všech pěti Pražských čtvrtí.

Strhnul kravatu s krku, spravedlivě na ni rozhněván a rozhorlen, že ona, kravata, smí se otáčet okolo krku, na němž dávno již se umístila hlava nejsličnější. Strhnul ji a zavrhl jako zrádného přítele, jako hmyz, jenž se umístil na mladém stromě, a upřel na ni pohled ošklivosti a opovržení.

Na cestě si koupí jinou, na místě klobouku si narazí čepici, a již pryč, pryč — do divadla, aby tam uviděl tu, k vůlí které si toto všecko zařídil, aby spatřil tu, o níž zvolal: „Tu, anebo žádnou!“ aby spatřil — Bertu.