Paměti Augustina Bergra/Zachráněné představení

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
Slavná Mouche d’Or	Zachráněné představení	Úraz v Paříži

Údaje o textu
Titulek:	Zachráněné představení
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 75–81. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Mouche d’Or se stala skutečně sensací Prahy. Veškerá představení byla už předem vyprodána, proto bylo v neděli uspořádáno i odpolední mimořádné představení, a také to bylo vyprodáno do posledního místečka.

Už se mělo začínat, když přiběhl na jeviště pan Dando všecek vzrušen a vykládal, že Mr. Warde není dosud ve své šatně, že za ním poslal do hotelu, kde bydlí, ale že není ani tam. Nastala velká sháňka po Angličanovi, ale všechno bylo marné, nebylo možno ho najít. Snad na odpolední představení zapomněl a vyšel si někam na delší procházku. Co teď? Obecenstvo bylo již netrpělivé dlouhým čekáním. Jaká to bude ostuda, bude-li nutno představení odříci, protože obecenstvo přišlo zejména proto, aby vidělo Zlatou mouchu, a ta sama bez svého partnera nemohla vystoupit. Dando byl zoufalý. Bude-li odřeknuto představení, ujde mu i vysoký honorář, stanovený za jejich výkon.

Co dělat, co dělat? Dando rozčileně přebíhal po jevišti a náhle se zastavil přede mnou. Pravil mi svou špatnou němčinou:

„Jedině vy byste nás mohl teď zachránit. Pozoroval jsem váš tanec, jste výborný tanečník, sledoval jste generální zkoušku, byl jste při celé scéně Mrs. Aeney a Mr. Warda, vy jediný byste mohl za něho zaskočiti. Prosím vás, zachraňte představení!“

Hleděl jsem užasle na něho, něčeho podobného jsem se nenadál. Uvažoval jsem rychle, co mám odpovědět.

„Zachráníte představení, viďte, jistě to dokážete, chcete se toho odvážit?“ znovu na mne naléhal vzrušený Dando.

„Odvážím se tedy,“ řekl jsem rozhodnut, „ale ten Wardův Fetter danse vynechám; místo něho zatančím na tutéž hudbu nějakou improvisaci a provedu potom celý exercis s Mrs. Aeneou. Dával jsem při každém představení dobrý pozor, přece si však nejsem jist, zda něco nevynechám, Mrs. Aenea se mi musí přizpůsobit.“

„Sláva, znamenitě! Vždyť jsem věděl, že nás zachráníte. A buďte bez obav, Mouche d’Or bude na vás dávat pozor, a bude-li třeba, přizpůsobí se, ale nemám o vás obav, jste výborný tanečník, dobře jsem vás pozoroval. A nyní už může představení začít, oponu vzhůru,“ zvolal pan Dando.

„Ale v jakém úboru budu tančit s Mrs. Aeneou, nemám pro sebe připraven šaškův oblek,“ otázal jsem se ještě rychle pana Dando.

„Proč byste tančil v úboru šaška? Toho není třeba; tančete v šatech, v nichž jste připraven k pas de deux à la troubadour. Ale jen rychle, ať už obecenstvo dlouho nečeká.“

Představení začalo.

Zatančil jsem s naším baletem pas de deux a utěšoval se, že snad zatím přece jen Mr. Warde přijde.

Ale nepřišel. Bylo už před scénou Mrs. Aeney. Stál jsem na jevišti před vánočním stromkem, u jehož vrcholu se skvěla zlatá moucha, opona se už zdvihala. Po prvé v životě jsem pocítil, co je tréma. Ale jenom na vteřinu.

Zlatá moucha sletěla dolů se stromku, zatančila už své sólo, a po něm ji obecenstvo zahrnulo neustávající bouří potlesku, za nějž Mrs. Aenea mnohokráte děkovala; běžel jsem k ní – ale ona přece mi měla utéci do zákulisí, aby si tam přepjala strunu – to bylo jediné nedopatření, jehož však nikdo nepozoroval. Zlatá moucha přece jen, když už potlesk ustával, zašla za scénu a já toužebně za ní hleděl, vábil jsem ji k sobě a potom jsem zatančil na hudbu, na kterou tančil Mr. Warde groteskní Fetter danse, svou nazdařbůh vykouzlenou improvisaci. Zatančil jsem celou klasickou variaci a skončil velkou piruetou ve vzduchu a hledištěm se nesla v zápětí nová bouře potlesku, kterou jsem byl tak nečekaně a mile překvapen, že jsem byl na chvilku zmaten. Ale už se blížila Mouche d’Or, rozběhl jsem se za ní, abych ji objal, ale ona odlétla šikmo ode mne a vznášela se nade mnou. Poklekl jsem a natáhl toužebně po ní svou dlaň, na kterou polehoučku slétla; já ji několikráte na ní otočil a snížil jsem potom dlaň jako Mr. Warde až k zemi. Zlatá moucha seskočila a po špičkách odběhla za scénu připravit se pro závěrečný největší efekt.

Teď mě bylo přece jen poněkud úzko. Věděl jsem, jak nebezpečný je její závěrečný efekt – vznos, rychlý jako blesk a že jde při něm vlastně o život. Jen malinko se opozdit, nezachytit se včas hrazdy ve výšinách provaziště – a nedopatření by snad bylo zaplaceno smrtí, neboť náraz za tak nesmírné rychlosti by byl jistě smrtelný. Obával jsem se, abych Zlatou mouchu svým objetím nějak nezadržel, až se vymrští do výše jako střela silnou pryží, nataženou v mašinerii.

Mouche d’Or už byla zase na scéně, rozběhla se k vánočnímu stromku, přiskočil jsem k ní, rozepjal své ruce po ní, ale raději jsem se jí nedotkl, vtom už zmizela nad jevištěm.

Divadlo se otřásalo salvami potlesku, byl jsem šťasten, že scéna je zdařile skončena, děkoval jsem obecenstvu, neustávajícímu projevovat své nadšení – a tu už vběhla na scénu i Mrs. Aenea, vzlet se jí tedy také zdařil. Děkovali jsme se ještě dlouho.

Když konečně bouře nadšení utichla a opona zůstala stažena, přistoupila ke mně Mrs. Aenea a stiskla mi ručkou pravici. Mile se usmála a několikrát opakovala: „Bravo.“ Vtom už byl na jevišti u mne i její choť Dando. Objal mě radostně, poklepal mi na rameno a svou lámanou němčinou dával najevo svou spokojenost. Řekl mi, že by si se mnou hned teď po představení rád promluvil. Šel jsem do šatny, abych se převlékl, ale obklopili mě členky baletu i ostatní přítomní herci a herečky, a všichni mi gratulovali k úspěchu.

A pan Dando čekal na mne u šatny, až jsem se převlékl, a už mne nepustil. Zeptal se mne, nechtěl-li bych jeti s nimi do Paříže.

Byla to má dávná touha poznat Paříž a její baletní umění. Nechtěl jsem ani věřit svému sluchu, ale Dando pokračoval:

„Mr. Berger, pojeďte, nebudete litovat. Náš tanečník je dobrý, ale dochází mu smlouva a dlouho už u nás nezůstane. Do Paříže za ním přijede jeho choť s děckem, chce se s nimi vrátit do Londýna. V Paříži, dokud by ještě byl s námi, mohli byste společně vystupovat a potom byste tančil s mou chotí sám. Dobře bych vám zaplatil. Líbíte se mi, i vy budete spokojen. Tak co tomu říkáte?“

„Mistr Dando, je to vše tak náhlé, rád bych poznal Paříž, ale musím se poradit se svou baletní mistryní slečnou Belkeovou.“

„Dobrá, ale musíte jet. Dám vám 500 franků měsíčně, zítra ráno přijďte za mnou do hotelu Štěpán a podepíšeme smlouvu,“ řekl mi na mou odpověď Dando.

Pět set franků měsíčně, zdálo se mi to neuvěřitelné. Běžel jsem domů k mamince, abych jí vše pověděl.

„Snad ses, Gustýnku, přeslechl, to přece není možné, aby ti mohl platit 500 franků měsíčně.“

Tatínek ani bratři nebyli doma. Nemohl jsem se zdržet, musil jsem už zase běžet do divadla na večerní představení.

Slíbil jsem mamince, že po večerním představení přijdu ještě domů, abych vše řekl tatínkovi. V divadle se mezi herci toho večera nemluvilo než o mne, o mém zdařilém odpoledním představení a o skvělé nabídce pana Dando.

V divadle už byl Mr. Warde. Zapomněli mu říci o odpoledním zvláštním představení, byl odpoledne ve Stromovce na koncertu. Byl rád, že jsem vystoupil za něho, že se představení nemusilo odříci. Slyšel už také o mém úspěchu a radostně mi gratuloval. Vzpomínali jsme na to potom ještě několikrát v Paříži.

Když jsem se zeptal slečny Belkeové, mám-li přijmouti Dandovu nabídku, řekla:

„Víte, že vás mám ráda a že vás nerada ztratím, ale když se vám naskýtá tak znamenitá možnost rozšířiti svůj obzor za tak lákavých podmínek, neodvažuji se vás ani přemlouvati, abyste zůstal. Tak skvělá příležitost se vám hned zase nenaskytne.“

Všichni herci byli užaslí výší nabízené mi gáže. Schlesinger, Martinelli, Lunzer, jenž potom v pozdějších letech hrál ve Wien Indiána v „Prodané nevěstě“, mě přímo vyzývali, abych se chopil takové příležitosti a – do Paříže…

Večer znovu ke mně přišel Dando a oznámil mi, že si už objednal do hotelu na ráno dobrého tlumočníka k řádnému napsání smlouvy, že mě s ním bude očekávati před 11. hodinou ve Štěpánu, kde se svou chotí bydlil.

Slíbil jsem, že přijdu.

Nemohl jsem se dočkati rána. Dopoledne příštího dne mě Dando v hotelu Štěpán skutečně už očekával s připraveným tlumočníkem. Dando mluvil anglicky i francouzsky, ale velmi špatně německy. Začal se mnou zase hovořit lámanou němčinou a proplétal ji výrazy francouzskými a anglickými. Spustil jsem na něho italsky. Byl překvapen mou italštinou a musil jsem mu povědět, kde jsem se jí naučil. Bohužel italsky však také nerozuměl, ale řekl mi:

„Jsem rád, že umíte italsky, vaše italština nám bude dobrá v Italii, kam pojedeme z Francie.“

S pomocí tlumočníka jsme se ovšem dohodli, smlouvu měl už Dando připravenu. Zavazovala mě pro všechna místa, v nichž budu s Mrs. Aeneou vystupovat, za měsíční honorář 500 franků a náhradu cestovného.

Bylo rozhodnuto, že odjedu s Dandovými a Mr. Wardem za několik dní, hned jak skončí jejich smluvená představení v Praze.

Na cestovní přípravy nezbývalo mnoho času. Maminka měla zase se mnou hodně práce. Do odjezdu zbývalo jen několik dní. Loučil jsem se se známými a nemohl jsem se už dočkati Paříže.

Bylo stanoveno, že odjedeme hned příštího večera po posledním představení Mrs. Aeney.

Toho večera, kdy jsme po desáté hodině večer odjížděli do Paříže, hrála se ve Stavovském divadle na rozloučenou se mnou „Lehká kavalerie“ od Suppého; tančil jsem v ní jako husárek čardáš. I na plakátech bylo oznámeno, že tančím toho dne v Zemském německém divadle naposled.

Když jsem přetančil v prvém jednání „Lehké kavalerie“ svůj čardáš, musil jsem jej opakovat, obecenstvo se se mnou loučilo neustávající bouří potlesku.

Hned u východu čekal už na mne s fiakrem pan Dando; jeli jsme na státní nádraží v Hybernské ulici, kde se na rozloučenou shromáždilo mnoho mých přátel. Mezi nimi byla ovšem i moje zlatá maminka, tatínek, bratři a sestra.