Paměti Augustina Bergra/Úraz v Paříži

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
Zachráněné představení	Úraz v Paříži	Naše vystoupení v Paříži

Údaje o textu
Titulek:	Úraz v Paříži
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 81–85. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

A za chvíli už nás unášel vlak do Paříže. Byli jsme ve společném oddělení druhé třídy. Dando s chotí Mrs. Aeneou, Mr. Warde a já. Cesta rychle utíkala. Jeli jsme tehdy přes Belgii. Ve Verviers jsem zapomněl ve vlaku při přestupování klobouk, a Mr. Warde se mi proto smál. Řekl jsem mu:

„Smekám už nyní před Paříží klobouk.“

Do Paříže jsem přijel skutečně bez klobouku.

Paříž, hned když jsme vyšli z nádraží Gare du Nord, zapůsobila na mne ohromným dojmem, živostí, hlukem a ruchem svých ulic. Domníval jsem se, že se nikdy nenaučím přecházet ulice, stále plné projíždějících povozů. Jeli jsme přímo do hotelu de la Russie, kde jsme se zatím ubytovali. Druhý den zavedl mě pan Dando do Rue Geoffroy, do pensionu Madame de Laport, kde jsem bydlil potom po celou dobu našeho pobytu v Paříži. Neměl jsem odtamtud daleko do divadla des Variétés, v němž byl pan Dando angažován.

V pravém slova smyslu nebylo to však nějaké programové divadlo. Hrály se v něm frašky a vaudevilly a vystupovali v něm nejlepší herci svého druhu. Ředitelem Théátre des Variétés byl pan Bertrand, znamenitý člověk, pozdější ředitel Velké pařížské opery.

Pro každou hru, která se hrála ustavičně třeba po několik měsíců, byli angažování zvláštní herci. Pro každý kus byla jiná skvělá hvězda. Tak v „Niniche“, která se už hrála, když jsme přijeli do Paříže, měla hlavní úlohu hraběnky Corniscu Mme Anna Marie Judic, slavná herečka, pro niž bylo napsáno několik her. Vynikala v chansoně a přednášela roztomile falešně naivní a dvojsmyslné kuplety. Kromě ní vystupovali ve hrách Thêátre des Variétés slavný komik Lassouche; jak vystoupil, už se obecenstvo smálo, dále Dupuis a charakterní komik Baron. Připomínal mi vždycky postavou i řečí staršího Puldu, jehož jsem znal a jehož jsem si oblíbil už v aréně na hradbách. V divadle Variétés vystupovali skutečně nejlepší pařížští činoherní umělci ve fraškách a veselohrách. Jinou skvělou hvězdou divadla Variétés byla roztomilá Madame Théo, která vystupovala i v druhé naší hře „Le tour du cadran“, a znamenitá Mademoiselle Baretiová.

Divadlo stálo na Boulevard des Italiens, byla to zajímavá, empírová stavba. V průčelí byly dva vysoké sloupy a velké empirové okno.

My jsme zatím ještě nehráli. Byli jsme angažování do připravované hry „Une Soirée Parisienne“.

V Paříži vzbuzovala právě velkou sensaci první mezinárodní elektrická výstava a scéna, v níž jsme měli s Mrs. Aeneou vystoupit ve hře „Une Soirée Parisienne“, odehrávala se právě na elektrické výstavě; mělo to být přitažlivým lákadlem pro celou Paříž.

Ještě jsme ani nezkoušeli. Věren instrukcím, daným mi pro život mým baletním učitelem Martinim, nehodlal jsem ani jediný den prozahálet, chtěl jsem denně cvičit, abych zůstal v dobré formě. Zeptal jsem se proto pana Dando, kde bych mohl cvičit.

Dando mě zavedl do foyeru v prvním poschodí. Rozhlédl jsem se po čtverhranném, leskle parketovaném pokoji a spráskl jsem ruce. Tady, na této hladce vyleštěné podlaze, mám cvičit svůj exercis, své skoky, piruety, své revoltáty, svou rondu… Neřekl jsem však ani slova, a když Dando odešel, převlékl jsem se do svého cvičebního dresu a chystal jsem se k cvičení.

Ale už při prvním revoltes jsem sklouzl na lesklé podlaze a upadl jsem. Vykřikl jsem zoufale, neboť jsem pocítil v noze u kotníku prudkou bolest. Chtěl jsem se vzchopit, ale bolestí jsem nemohl s místa. Proboha, co se mi stalo, snad jsem si zlomil nohu v kotníku, co teď budu dělat? Nebudu už moci v Paříži vystoupit a snad vůbec už nebudu moci nikdy tančit.

Bolest byla stále děsivější, nemohl jsem se ani postavit, začal jsem volat, křičet, ale nikdo mě neslyšel. Doplazil jsem se za ohromné bolesti přece až ke skleněným dveřím foyeru a zabušil jsem na ně. Konečně zaslechl hřmot vrátný divadla. Uviděl mě ležet u dveří ve foyeru a pochopil, že se mi něco stalo. Sklonil se ke mně a chtěl mi pomoci vstát, ale zaúpěl jsem bolestí. Naznačil jsem mu, že jsem sklouzl. Vyzdvihl mě a snesl mě po schodech do své portýrské lóže. Bolestně jsem úpěl a naříkal. Požádal jsem ho, aby mě dopravil povozem do mého bytu v Rue Geoffroy.

Sehnal drožku a zavezl mne do pensionu. Ujala se mne ihned majitelka pensionu paní de Laport a děvče, přidělené k obsluze v mém pokoji, divoká kreolka Marcelina. Pomohly portýrovi dopraviti mě na lůžko v mém pokoji. Naznačil jsem ještě vrátnému, aby to oznámil ihned panu Dando. Nikdo z nich nevěděl, co se mi vlastně stalo. Hovořili jenom francouzsky, nemohl jsem se proto s nimi dorozumět. Volal jsem na ně italsky a německy, chtěl jsem, aby poslali ihned pro lékaře. Konečně si paní domu vzpomněla, že vedoucí pensionu Elsasanka Käthe mluví německy. Poslala pro ni Marcelinu. A za chvilku už stála u mne světlovláska Käthe, roztomilá jako andílek. Hovořila německy. Pověděl jsem jí, co se mi stalo. Poslala ihned pro lékaře. Byla mi potom něžnou milosrdnou sestrou, nikdy jsem nezapomněl na její samaritánskou péči.

Pan Dando přiběhl všecek nešťasten. Dostavil se ještě dříve než lékař.

Nemohli jsme se ho dočkati; konečně přišel a pozorně mě prohlédl. Jeho obličej zprvu hodně zachmuřený se rozjasnil. Hovořil s panem Dando, a také ten se počal už usmívat.

Měl jsem v neštěstí štěstí. Nebyla to zlomenina, jen vykloubení kotníku. Při řádném, pečlivém ošetřování budu zase v několika dnech zdráv jako ryba.

„Štěstí, že se ještě hraje ‚Niniche‘ a že naše zkoušky dosud nezačaly,“ ulehčil si Dando. Bylo mi také hned veseleji.

Lékař mi nohu obvázal a roztomilá Käthe mě potom vzorně ošetřovala, nohu masírovala, až na ni prudká Marcelina žárlila.

Za týden jsem mohl vstát a v deseti dnech jsem byl už vyléčen a mohl jsem se volně procházet po pokoji. Poděkoval jsem roztomilé Käthe za její pečlivé ošetřování, uchopil jsem její ruku a srdečně jsem ji políbil – a Käthe pohlédla na mne, naklonila se ke mně a políbila mě jemně na tvář.

Prožil jsem potom ještě mnohou příjemnou chvíli v její společnosti. Byla to velmi milá, mladá dívčinka a Marcelina na ni nepřestala žárlit. Té jsem se už nezbavil. Stále byla u mne ta divoká kreolka. Každou chvíli zvonil zvonek, shánějící se po Marcelině. Käthe mávla vždy jen rukou.

„Už je jistě zase u pana Bergra,“ a obyčejně se nemýlila. Marcelina měla vždy nějakou záminku, aby mohla každou chvíli přijít do mého pokoje.

Byl jsem šťasten, že vše tak dobře dopadlo. Dando se stával už netrpělivým. Čekal na den, kdy budeme moci začít zkoušet. Obával se, že se mým onemocněním premiéra našeho představení opozdí, ale mým brzkým vyléčením bylo vše zachráněno. Mohli jsme začít zkoušet včas.