Paměti Augustina Bergra/V pražském německém divadle

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
Návrat domů	V pražském německém divadle	První dobrodružství

Údaje o textu
Titulek:	V pražském německém divadle
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 58–66. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Byl bych zajásal radostí, nemohl jsem se už zase dočkat rána a vypravil jsem se brzy dopoledne k baletní mistryni slečně Belkeové do kavárny novoměstské restaurace.

Vstoupil jsem do poměrně malého sálu, nedaleko jehož vchodu stál kulečník, u kterého cvičily baletky německého divadla svůj exercis, opírajíce se o něj místo o tyče, zapuštěné do zdi jako zábradlí asi ve výši jednoho metru od země. Kromě tohoto sálu byl v restauraci ještě větší sál a v něm vyučoval tanci mládež z předních pražských rodin učitel tance Kaminský.

Zůstal jsem státi na prahu a rozhlédl jsem se po sále. Byl jsem poněkud překvapen, poněvadž se mi zdál příliš malý, abych v něm mohl dobře předvádět entrechats, své elevační skoky, své rondy, piruety, grande pirouette à la seconde, jimž mne naučil můj mistr Martini.

Některé baletky stály kolem kulečníku, jiné obklopovaly baletní mistryni slečnu Belkeovou, která seděla prostřed sálu na židli. Všechny pohlédly zvědavě na mne a vtom již několik baletek zvolalo:

„August!“

Pohleděl jsem na ně, bylo to několik známých z baletního sboru z arény na hradbách, které zatím přešly k baletu německého divadla. Byly mezi nimi Kulhánková, Podhorská, Zelená, Pepička Kulmanová, sólová tanečnice Růžová, která nyní v německém divadle vystupovala pod svým vlastním jménem Anna Gütlichová, u ní stál vyspělý už muž s knírem pod nosem. Zdál mi poněkud těžkopádný na tanečníka. Byl to sólový tanečník pan Ernest Dietze, který přišel do Prahy k německému divadlu z dresdenské opery. Prohlížel si mě s jakýmsi ustrnutím.

Pozdravil jsem, pokročil jsem kupředu a baletní mistryně slečna Belkeová vstala a otázala se mne:

„Co si přejete?“

Uklonil jsem se, s úsměvem jsem se představil a řekl jsem, že mi pan Siege vyřídil vzkaz pana Freye, abych ji navštívil.

Zatím mě už obstoupily všechny mé známé baletky z arény a sólová tanečnice slečna Růžová-Anna Gütlichová potvrdila baletní mistryni:

„Ano, ano, to je August, ten s námi už tančil v aréně na hradbách.“

Jak se mi zdálo, působil jsem na slečnu Belkeovou dobrým dojmem. Usmívala se také a řekla mi:

„Přijďte zítra ráno, vezměte si cvičební úbor a něco mi zatančíte.“

Pan Dietze nespouštěl při tom se mne očí…

Druhého dne byl jsem už v sále ráno před devátou hodinou. Bylo tam zatím jen několik baletek, mezi nimi také Gütlichová. Byl už tam však také i pan Dietze. Přišel tak brzy snad ze zvědavosti.

Převlékl jsem se za plentou a vyčkával, až přijde baletní mistryně. Přicházely další baletky, Němky i Češky. Obával jsem se jen znovu toho, že je sál malý. Měl jsem ohromnou lehkost, elevaci, při své rondě otočil jsem se dvakrát ve vzduchu kolem celého jeviště a na to se mi zdálo, že je sál příliš malý. O deváté hodině přišla slečna Belkeová, a pozdravivši, požádala mě, abych něco zatančil. Všichni i s panem Dietzem mě napjatě sledovali.

Pozoroval jsem radost Gütlichové, když jsem dělal piruetu, shýbl jsem se, vzepjal do výše a ve vzduchu jsem vytočil dvě piruety, ukázal jsem své revoltáty, grande pirouette à la Vestris, s anderchasis – patirování, vše, čemu mne naučil můj dobrý mistr Martini. Všichni aplaudovali, i Dietze; viděl jsem na něm nezastíraný údiv.

Slečna Belkeová se usmívala:

„Výborně, znamenitě, obdivuji vás. Promluvím ihned s ředitelem, aby vás přijal do našeho baletu.“

Všechny baletky mi radostně gratulovaly, zvláště dobrá Anna Gütlichová, jenom pan Dietze se tvářil nějak kysele a ani nedutal.

Slečna Belkeová mě potom vyzvala, abych se zase u ní zastavil příštího dne pro ředitelovu odpověď.

Druhý den ráno mi oznámila, že se na mne přijde podívat znalec baletu mladý Kreibig, jenž byl režisérem, ale všichni jej nazývali ředitelem jako jeho otce. Byl později ve Frankfurtu, kam jsem mu po několika letech poslal celý popis tanců do „Prodané nevěsty“, kterou tam vypravil a uvedl na scénu.

Než režisér přišel, shromáždil se všechen personál. Baletní mistryně mě představila mladému panu Kreibigovi, který mě vyzval, abych mu něco ukázal.

Sotva jsem však zatančil několik kroků, udělal několik skoků, piruet a rond, zastavil mě a řekl, že mu to stačí.

Otázal se mě, jak se jmenuji a kdy ho chci navštívit v jeho kanceláři. Řekl jsem, že přijdu, kdykoliv si přeje.

„Chcete-li, přijďte za mnou ihned. Naše divadelní kancelář je na Václavském náměstí ‚Na košíku‘. Tam všechno projednáme.“

Když odešel, převlékl jsem se, políbil jsem baletní mistryni ruku a spěchal jsem do divadelní kanceláře. Ředitel mě už očekával. Pokynul mi, abych se posadil, a pravil:

„Můj mladý muži, o vašem umění mi už vyprávěla slečna Belkeová a po tom, co jsem viděl, můžete u nás hned nastoupit.“

Měl jsem nesmírnou radost a řekl jsem mu, že jsem velmi rád ke jsem připraven nastoupit ihned.

Ředitel vstal a přistoupil ke mně:

„Víte, jedno se mi u vás nelíbí – vaše dlouhé jméno. Nezní mi dost umělecky, zkrátíme je, ode dneška budete Berger.“

Pohleděl jsem na něho udiveně. Jmenoval jsem se totiž Ratzesberger.

„Souhlasíte?“ otázal se mne.

Bezděčně jsem přikývl a od té doby vždy a všude jsem vystupoval jen pod jménem Berger, až konečně v roce 1925 dal jsem si své jméno přeměnit i úředně.

„Za každé vystoupení dostanete určitý peníz, nebude to trvat dlouho, jenom pokud ještě zůstane u nás pan Dietze. Jeho smlouva uplyne v několika měsících a potom s vámi uděláme smlouvu s pevným služným. Jste srozuměn?“

Jak bych nebyl býval srozuměn! Vždyť bude aspoň učiněna přítrž tatínkovým denním úvahám a budu v divadle!

Letěl jsem nadšeně domů a maminka zaplakala radostí. I tatínek byl tentokrát rád, že jsem konečně pevněji zakotvil.

Za malý taneček jsem dostával v německém divadle nejméně pět zlatých.

Každodenně jsem pilně cvičil celý svůj exercis podle návodu svého učitele Martiního ze svých, jím věnovaných, „modlitebních knížek“. Dietze hledíval na mne s podivem, že ani jediného dne nevynechám – i při ostatním cvičení k baletům, připravovaným slečnou Belkeovou.

Viděl jsem ho už také v divadle tančit a přesvědčil jsem se o tom, že má domněnka o jeho těžkopádnosti byla správná.

V baletu jsem se brzy se všemi seznámil. Všechny baletky mě zase nazývaly „Augustem“.

V divadle byla tanečnicí také slečna ze Schoepfů, žačka baletní mistryně slečny Belkeové. Později přešla k českému divadlu. Byla to po čase paní Borecká.

Byl jsem jako rtuť, plný života, a byl jsem opět ve svém živlu, veselý, bezstarostný.

Také baletní mistryně slečna Belkeová si mě brzy oblíbila. Vystupoval jsem už často v divadle a měl jsem úspěch.

Jednou, když jsme ráno zase cvičili v sále kavárny u Novotných, přišla k nám kuchařka, abychom se šli podívat do kuchyně na div přírody, na malá srostlá dvojčátka, sestry Blažkovy. Rodiče přijeli s nimi do Prahy. Všechny baletky i s baletní mistryní je obdivovaly a já uspořádal ve prospěch srostlých malinkých dvojčátek sbírku, na kterou přispěli všichni. Zašel jsem vybírat i do divadla, kde se právě něco zkoušelo. Svůj dárek dala i paní restauratérka Novotná. Tehdy ovšem z nás nikdo netušil, jakou slavnou světovou atrakcí se sestry Blažkové stanou a že projdou celým světem. Setkal jsem se s nimi po letech v panoptiku, do kterého jsem se zašel podívat za své návštěvy v Berlinu.

Několik měsíců rychle uběhlo a panu Dietzeovi končila smlouva.

Bylo to také při ranní zkoušce, když pro mne přišel starý sluha německého divadla pan Pešek, který v ničem nezadal veledůležitosti Špačkově z arény na hradbách. Byl jsem volán do ředitelské kanceláře.

Ihned jsem se tam vypravil. Očekával mne mladý pan Kreibig. Vybídl mě vlídně, abych se u něho posadil, a pravil:

„Snad už víte, že pan Dietze se vrací do Dresden, sepíši tedy s vámi pevnou smlouvu. Dostanete 50 zlatých měsíčně a 1 zlatý honoráře za každé vystoupení. Souhlasíte?“

Jak bych nesouhlasil! Tolik peněz měsíčně. Zdálo se mi, že se z toho stanu zakrátko milionářem.

S radostí jsem běžel domů. Teď už neměla radost jenom maminka, ale i tatínek.

Tatínek musil také podepsati mou smlouvu, protože jsem ještě nebyl plnoletý. Smlouva byla tříletá.

Teď jsem si o sobě myslil, že už jsem pán. A skutečně, 50 zlatých měsíčně a zlatka honoráře za každé vystoupení v té době pro tak mladého hocha, jakým jsem byl já, nebylo málo.

Rozloučil jsem se s panem Dietzem. Přál mi mnoho štěstí. Vrátil se do dresdenské opery. Po letech jsem se s ním v Dresden zase sešel, když jsem byl baletním mistrem Dvorní opery. Tehdy už ovšem netančil, měl však syna u dvorního divadla tanečníkem. Udělal jsem z něho sólového tanečníka a zůstal jím po celou dobu, co jsem byl v Dresden.

U obecenstva byl jsem už oblíben. Přívětivě se na mne díval i starý pan ředitel Kreibig. Seznamoval jsem se už s herci divadla. Byli mezi nimi vynikající umělci. Tak jsem se seznámil i se znamenitým hercem Sauerem, který se stal pruským dvorním hercem a jehož jsem po prvé viděl ve společenském salonu u Švarců ve Vodičkově ulici, když jsem byl ještě žákem reálky.

Herci a všichni v divadle mi říkali „Begrle“, nevím už ani, kdo mě tak začal nazývat. Pojmenování se však uchytilo. Baletky mě dále nazývaly Augustem.

V té době jsem se už začal rozhlížet i jinak po světě. Pohyboval jsem se v divadle mezi význačnými umělci, začal jsem chápat, že chci-li býti vážen v jejich společnosti jako rovnocenný, musím míti nejen společenské chování, nýbrž i rozhled a náležité vědomosti.

U nás v rodině se mluvilo jen česky, v divadle se hovořilo německy, česky jen málo. Německy jsem uměl dobře už z reálky u piaristů a mluvil jsem i italsky. Naučil jsem se italštině za svého působení v Teatro salone italiano a také s mistrem Martinim v Kristianii a v jeho rodině jsem jinak nehovořil než italsky. Pro řeči, jak jsem později poznal, měl jsem zvláštní talent; rychle jsem se jim učil.

Uvažoval jsem však, že jenom řeči mi nestačí, že je třeba i jiných vědomostí. Základ k nim měl jsem sice z nižší reálky, ale to všechno bylo málo.

Začal jsem se tedy zajímat o studie svého staršího bratra Antonína, který chodil už do posledního ročníku učitelského ústavu. Učil jsem se s ním. Vypůjčoval jsem si od něho školní knihy a pilně v nich studoval. Zajímala mě zvláště mythologie a brzy jsem z ní mnoho znal. Četl jsem pilně, vypůjčoval jsem si i kupoval vědecké knihy. Nebyl to jen nějaký chvilkový rozmar. Uvědomil jsem si příliš dobře, že bych bez důkladných vědomostí nevynikl na velkém divadle. Proto jsem se soustavně vzdělával a nevynechal jsem k tomu nikdy vhodné příležitosti. I ze svého oboru, zvláště v letech pozdějších, znal jsem takřka každé dílo, které vyšlo v německém, francouzském, italském nebo anglickém jazyku. Proto mi však zbývalo ještě dosti volných chvil k společenským zábavám, k radosti ze života.

I pokud se divadla týče, rozšířil se můj obzor v zemském německém divadle. Poznal jsem tam slavné herce. Nesmírně na mne zapůsobila pohostinská vystoupení slavného italského tragéda Tommasa Salviniho, jenž vystupoval se skupinou italských herců. Hltal jsem přímo jejich hru. S některými jsem se seznámil a provázel jsem je po Praze. Zašel jsem s nimi i na Hradčany, odkud se obdivovali kráse naší stověžaté Prahy. Sám Salvini měl z toho radost. Ohromným dojmem na mne působil jeho Ingomaro v „Figlio della Selva“, jeho Othelo. Neméně skvělým Othelem byl i slavný italský herec Ernesto Rossi, jenž také zavítal do Prahy se svou hereckou družinou.

Nezapomenutelným dojmem působily na mne také pohostinské hry Meiningenských za ředitelství Chronecka. Byla to pro mne skutečně nezapomenutelná představení s herci, jako byl Nesper, Nissen, Toller (vynikal zvláště v úloze Geßlera), Kober, Haßl, bratr herce pražského německého divadla, pozdějšího proslulého fotografa, slavný Kainz, jenž tehdy začínal. Pamatuji se na něho zvláště z „Bluthochzeit“, vidím ho dosud, jak jde pomalu a pozorně po schodech dolů, aby nepadl, trochu jako podroušen, a pohvizduje si při tom. Bylo to skvěle zahráno – a měl ohromný potlesk.

Nádherný byl jejich „Wilhelm Tell“ od Schillera nebo Grillparzerova „Ahnfrau“, v níž s nimi hrála skvělá herečka paní Maruška Bittnerová, pozdější člen Národního divadla; byla už znamenitá v aréně na hradbách ještě jako slečna Boubínová. Výtečná byla v „Zimní pohádce“, bylo to také úžasné představení, a neméně krásná byla i „Panna Orleánská“, „Valdštýnův tábor“ a „Valdštýn“.

Pozoruhodné bylo také vystoupení několika zpěvaček s impresariem Merellim. Měli i svého houslistu a flétistu. V Grazu byla Merellim angažována také znamenitá zpěvačka, překrásná Marie Renardová. Pamatuji se, jak zaskočila za náhle onemocnělou zpěvačku v úloze Marty ve stejnojmenné opeře. Měla velký úspěch. Odešla potom od Merelliho a zůstala v angažmá u nás v Praze, kde však nesetrvala dlouho. Asi po dvou letech se stala členem Dvorní opery ve Wien, kde se provdala za hraběte Kinského.

Ale i sám ředitel Kreibig měl výtečný jak operní, tak i činoherní soubor. Znamenití byli tenoři Stoll, Martens, Schrötter, Streitmann, lyrický tenor, a náš skvělý Soukup, také lyrický tenorista a první výborný Dvořákův Dimitrij.

Znamenitý byl i tenorista Vecko, ale ten už nezpíval, když jsem přišel do Novoměstského divadla. Slýchával jsem ho však chválit od svých přátel herců, s nimiž jsem vysedával za letních podvečerů v restauraci novoměstské zahrady. Vecko byl Čech a rovněž výtečný barytonista Šebesta a chromý basista Dobš byli Češi.

V tu dobu mě několikrát požádala sestra, abych s ní chodil do tanečních hodin. Vymlouval jsem jí to, že je nevhodné, abych jako sólový tanečník baletu chodil do tanečních, že se natančím v baletu až dost. Prosila mě však i maminka a tak jsem konečně svolil. Chodili jsme k sestrám Feigertovým na Vinohradech. Učili jsme se mimo obvyklým tancům kolovým jako valčíku a polce, figurálnímu valčíku, kvapíku, třasáku, pas de quatre, pas de patineurs a j., také řadovým tancům Lanciers (dvořanka) a koer. Tančilo se carré jako dvořanka a také beseda, což mi v pozdější době ulehčilo úkol nastudovati besedu v Národním divadle na oslavu čtyřicátého výročí Národní besedy; ale o tom také až později.