Paměti Augustina Bergra/Návrat domů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Návrat domů
Autor: Ladislav Hájek
Zdroj: HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 53–58.
Vydáno: 1943
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Augustin Berger

Pan Drexler jako znamenitý jockey byl znám i v lepší společnosti a měl velké známosti. Rozmlouval o mně s rakouským konsulem, který mi po něm vzkázal, abych ho navštívil, že by si se mnou rád pohovořil o zpáteční cestě domů.

Zašel jsem k němu. Sluha mě ohlásil, prošel jsem několika krásnými pokoji a byl jsem velmi vlídně přijat usmívajícím se starším elegantním pánem.

Pan konsul si mě prohlížel s patrným zalíbením. Drexler mu už všechno o mně pověděl.

„Tak jenom kuráž, milý hochu,“ začal na mne německy pan konsul. „Nebojte se, já jsem Nor a zastupuji tady rád zájmy vaší země, a tedy i vaše. Můj předek, jehož sem zavál osud za napoleonských válek, byl příslušníkem vašeho státu.“

Před návštěvou u něho dostal jsem právě delší psaní z domova; starší bratr mi oznamoval, že mi tatínek posílá do Hamburgu peníze na cestu, abych si je vyzdvihl v tamějším bankovním závodě Freund und Knina.

Pověděl jsem o tom také panu konsulovi.

„Do Hamburgu nebudete potřebovat žádných peněz na cestu. Ta vás nebude nic stát. Sám vám obstarám lístek až do Hamburgu – kabinu na lodi – peníze si v Hamburgu ovšem vyzvedněte,“ řekl mi pan konsul a pověděl mi ještě, v který den San Olaf odjíždí z přístavu, kde mě bude na lodi před odjezdem očekávat konsulární úředník a odevzdá mi lístek na cestu lodí i lístek pro kabinu.

Poděkoval jsem mu za jeho vlídnost a péči a připravoval jsem se k odjezdu.

Pan Martini se se mnou těžko loučil. Den před mým odjezdem zavolal si mě v cirku k sobě a dal mi pěkný notýsek, vázaný ve světležluté vepřovici.

„Pohleď, Augusto, co jsem pro tebe přichystal. Dal jsem si práci, sám jsem ti do notýsku vepsal celý svůj exercis se všemi piruetami a rondy a vším ostatním. Je to vše přehledně uspořádáno. Okraje jednotlivých stran pro každý den jsou tak seříznuty, že si jen najdeš den a podle výřezu v notýsku obrátíš a máš před sebou celé cvičení pro ten den určené. Dal jsem si s tím vším práci, protože jsem si tě oblíbil a měl tě rád jako vlastního. Nerad tě ztrácím, nerad se s tebou loučím. Augusto, jsi schopný, mnoho toho už dovedeš, jsi už skutečně skoro perfektní sólový tanečník, záleží teď jenom na tobě a na tvé vlastní píli. Ten notýsek ode mne, milý Augusto, to jsou tvé modlitby, tvá modlitební knížka, ve které musíš denně číst a podle ní denně pilně cvičit a prováděti každý den předepsaná cvičení. Ani jeden den v roce nesmíš vynechat. Na pilném a stálém cvičení spočívá základ našeho umění. Je to pro tebe můj odkaz – nejsem, jak víš, bohat a nic jiného ti nemohu dát. Myslím však, budeš-li se řídit podle mých pokynů, že jsem ti daroval, co jsem měl nejdražšího…“

*

A tu přerušuji Mistrovu zpověď. Mistr Berger po těchto slovech na mne pohlédl a vyňal z kapsy malý zápisníček, vázaný ve světlé vepřovici, a podával mi jej.

Převracel jsem listy zápisníčku zežloutlé stářím. Cvičení pro každý den byla psána italsky pevným, dobře čitelným písmem mistra Martiniho.

Můj dobrý přítel Mistr Berger znovu na mne usměvavě pohlédl:

„Vidíš, Ládíčku, je už přes šedesát let stará ta knížečka a provázela mě po všechny dny mého života. Byla se mnou v širém světě, řídil jsem se pilně podle dobré rady mistra Martiniho a po léta jsem nejen denně četl v těchto svých modlitbách, nýbrž podle nich jsem i denně cvičil celý exercis pro ten který den mým učitelem předepsaný. Ano, denní pilně cvičení je základem dokonalosti našeho umění. Třeba si zachovat ohebnost, křepkost, stále a stále opakovati, čemu jsme se naučili.“

Nemohl jsem si odpustit, abych tato slova Mistrova nepřipomněl svým čtenářům, kteří mi proto jistě prominou, že jsem přerušil vyprávění.

*

Také ředitel cirkusu pan Loiset byl překvapen mým nenadálým odjezdem, přál mi hodně štěstí právě tak jako obě jeho dcerušky Luisa a Klotylda.

Do přístavu až k lodi šli mě vyprovoditi Martiniovi s Anettou i manželé Drexlerovi a znovu se přišly rozloučit se mnou i obě slečny Loisetovy.

Martini byl velmi dojat, malá Anetta plakala, ale i paní Martiniová nyní zaplakala – pomyslil jsem si, že jsou to věru krokodilí slzy.

Velmi srdečně se se mnou rozloučili manželé Drexlerovi. Pan Drexler na mne volal, abych nezapomněl pozdravovat Prahu.

Vstoupil jsem zase na palubu San Olafu. Kapitán věděl již o tom, že pojedu opět jeho lodí; dověděl se to od konsulárního úředníka, který už na mne na lodi čekal s připraveným lístkem do Hamburgu. Poděkoval jsem mu a požádal ho, aby vyřídil můj opětný dík i panu konsulovi.

Za malou chvíli oznamoval San Olaf svůj odjezd. Vyjížděli jsme z přístavu, na jehož molu stáli moji přátelé; loučili se se mnou ještě máváním kapesníků.

Dobrý můj učitel Martini jednou rukou mával a druhou, zdálo se mi, stíral si slzy s očí.

I já jsem musil vytáhnouti svůj kapesník. Byl jsem přece jen také velmi dojat.

Příštího dne po příjezdu do Hamburgu jsem zašel do bankovního závodu Freund und Knina a vyzdvihl jsem si sto zlatých, poslaných mi z domova. Z Hamburgu jel jsem domů přes Dresden, kde jsem přenocoval v malém hotýlku u Kreuz Kirche a nakoupil drobnosti mamince, bratřím a sestře. Z Böhmischer Bahnhof v Prager StraBe vracel jsem se potom do Prahy. Nemohl jsem se už domova dočkat. Bydlili jsme v témž bytě, z něhož jsem skoro před rokem odjížděl.

Byl už večer, když jsem zazvonil u našich dveří. Přišla mi otevřít naše služka Anna Košťálková. Vykřikla překvapením:

„Proboha, to sou voni, mladý pane?“

Maminka zaslechla její zvolání a otevřela dveře do předsíně – upustil jsem vše, co jsem nesl v rukou, a objímal jsem a líbal drahou maminku, která plakala radostí. Radostně mě uvítala i sestra Márinka. Bratři a tatínek nebyli doma.

Když se tatínek vrátil ze společnosti, také se se mnou pozdravil a řekl mi:

„Vidíš, komediante, kam jsi to přivedl!“

S Martinim jsem se už v životě nesetkal. Až po letech, když už jsem byl baletním mistrem Národního divadla, dostal jsem od něho dopis. Psal mi, že o mně nevěděl, až mu mou adresu dala Češka, slečna Motlová, která s ním byla u baletu v Rusku v Petrohradě.

Dopis nadepsal: „Drahý Augusto!“ Psal mi, jak je rád, že se konečně o mně dověděl a že má radost, že jsem v Praze dobře zakotvil. Léta na mne vzpomínal i se svou ženou – „na Tvá trpilelská léta“ napsal doslovně. I o Anettě se rozepsal. Také z ní se stala výtečná tanečnice.

Byly nevlídné listopadové plískanice, blížila se zima. Mně nebylo veselo. Byl jsem sice rád, že jsem zase doma u maminky, a také maminka by byla bývala spokojena, že jsem se šťastně vrátil, kdyby nebylo tatínka, který její spokojenost zachmuřil starostmi, co teď se mnou, s komediantem!

„Skoro rok je zase ztracen, doma zahálet nemůže, co by z něho bylo…“ To bývala denní úvaha otcova hned po ránu a maminka se tím soužila. Nic mě netěšilo.

Se svými starostmi o mne svěřil se otec také panu Siegemu, herci z Německého divadla; pan Siege sice hrál jen menší úlohy, ale měl dobré známosti.

„Počkejte, promluvím o Augustovi s panem Freyem,“ řekl pan Siege otci. „August tančil přece přes rok u Averina v Italiano a v Kristianii se za ten rok také jistě něčemu naučil. Frey se zná dobře s baletní mistryní našeho divadla, se slečnou Belkeovou jsou krajané, je jako ona z Königsbergu – požádám ho, aby se jí zeptal, nemohla-li by Augusta zaměstnat v našem baletu.“

„Pane Siege, to bych vám byl velmi vděčen. Kluk nechce o ničem slyšet než o baletu, přes dvě léta už v komedii prozahálel, co teď s ním? To by bylo znamenité, kdybyste ho dostal k vám do divadla. Prosím vás, nezapomeňte, přimluvte se za něho,“ požádal otec pana Siegeho.

A pan Siege hned druhého dne radostně oznamoval otci, že s hercem Freyem už o mně mluvil a že mu Frey slíbil přimluvit se za mne u slečny Belkeové.

Nastalo několik dní napjatého očekávání. Aby tak slečna Belkeová pro mne vzkázala a já se dostal do divadla! Tatínek by dal pokoj, maminka by se netrápila a já bych byl šťasten, že konečně jsem v divadle a při tom doma.

Po několika dnech se pan Siege u nás zastavil. Pohlédl jsem na něho s úzkostnou zvědavostí, ale vyčetl jsem ihned z jeho radostné tváře, že přináší dobrou zprávu. A také skutečně vyřizoval mi vzkaz od pana Freye, abych se přišel slečně Belkeové představit v dopoledních hodinách do kavárny u Novoměstského divadla, v kteréžto kavárně cvičila v malém kulečníkovém sále.