Paměti Augustina Bergra/„Prodaná nevěsta“ v německém divadle v Olomouci a ve Warschau

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
„Prodaná nevěsta“ v Berlinu	„Prodaná nevěsta“ v německém divadle v Olomouci a ve Warschau	Jak se stal Rudolf Friml klavírním korepetitorem baletního sboru Národního divadla

Údaje o textu
Titulek:	„Prodaná nevěsta“ v německém divadle v Olomouci a ve Warschau
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 191–199. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Na jaře r. 1894 dostal jsem dopis od ředitele německého olomouckého divadla Berghofa. Žádal mě, abych zajel do Olomouce a ujal se tanců do „Prodané nevěsty“, kterou chce dobře vypravit, ale že má jen osm tanečnic a dvě malé sólistky. Řekl jsem o tom Šubrtovi, a ten ochotně jako vždy mi dovolil odjeti.

Ředitel Berghof mě velmi srdečně přijal. Osm tanečnic bylo však přece jen málo, proto jsem požádal ředitele, aby vybral ze sboru aspoň čtyři obratnější dámy, s kterými bych tance nacvičil. Náhodou bylo ve sboru několik zpěvaček, které na počátku své divadelní činnosti byly u baletu. Měli jsme teď osm tanečnic a čtyři dámy ze sboru, to už byl dvanáctičlenný balet a dvě sólové tanečnice, s tím už bylo možné přece něco podniknout. Jednu sólistku jsem převlékl za hocha do polky a furianta, a byl bych měl rád ještě jednoho tanečníka. Zeptal jsem se tedy ředitele, kdo by jím mohl být.

„Mám tady obratného začátečníka herce, ten vám to jistě dobře zatančí, když ho zaučíte,“ navrhoval ředitel.

Představil mi onoho začátečníka. Byl to útlý, hezký, vysoký hoch, Leopold Kramer. Velmi ochotně souhlasil, lehce chápal a dobře se naučil tančit paňácu. Tehdy, když jsem ho zaučoval tanci do „Prodané nevěsty“, jsem si ovšem nepomyslil, že z něho bude nejen jeden z nejlepších německých herců, nýbrž i vynikající režisér a ředitel Zemského německého divadla v Praze, kde jsem se s ním po letech setkal. Radostně mě pozdravil a vzpomínal na doby, kdy jsem ho učil tančit v Olomouci paňácu do „Prodané nevěsty“. Dal mi tehdy v Olomouci také svou pěknou fotografii s věnováním:

„Svému laskavému učiteli baletního umění k prvému vystoupení tanečníka v ‚Prodané nevěstě‘ v Olomouci. V přátelskou upomínku. L. Kramer.“

Zůstal jsem v Olomouci jen několik dní.

„Prodaná nevěsta“ byla v německém divadle v Olomouci dobře vypravena a měla také pěkný úspěch.

Mezitím jsme už v Praze připravovali velkou výpravnou novinku, která potom byla hrána často i na Národopisné výstavě v roce 1895. Byl to „Výlet pana Broučka s Měsíce na výstavu“, velká výpravná hra, kterou v duchu „výletů“ Sv. Čecha napsal F. F. Šamberk a já jsem ji vypravil choreograficky. Kovařovic k tomu napsal skutečně rozmarnou veselou hudbu.

Nedávno byla v aukci vydražena objevená korespondence F. F. Šamberka, dramatika a herce. Opět po letech se ukázalo, že humor Šamberkova vyjadřování v soukromé korespondenci byl stejně upřímný jako v jeho četných anekdotách. Mezi vydražovanou Šamberkovou korespondencí byl i tento dopis:

„Voni nemají ponětí, jak jsem od fortuny zanedbaná figura. Prosím jich, pošlou mi to veledílo, ten zlomek dobrohry. Zítra dopoledne přijde Berger a Kovařovic, já jim budu předčítat a zasvětím je v celohru té dobrohry. Pak půjdeme všichni tři k Šubrtovi pro foršůs.“

To byl Šamberk a naše doba. Podle všeho psal někomu, kdo mu snad opisoval jeho rukopis hry „Výlet pana Broučka s Měsíce na výstavu“.

Byly to veselé chvíle, když jsme „Výlet pana Broučka“ studovali. Šamberk chodíval rád ke mně do baletního sálu, a jak přišel, všechno se smálo jeho nedostižnému humoru, jeho vtipům. Mám uchováno ještě několik fotografií z jeho návštěv v našem baletním sále.

„Výlet pana Broučka“ byl hrán jako letní féerie pro pokladnu a prázdninové obecenstvo. Jeho premiéra byla 18. června 1894. Hra začínala vzpomínkovou panorámou na Jubilejní výstavu. Před očima diváka se objevil s ptačí perspektivy pohled na nezapomenutelnou Jubilejní výstavu, slavnostně osvětlenou, s fontánou, se zářícími pavilony, průmyslovým palácem, výstavní branou. Na obloze svítil úplněk a bylo vidět, jak s něho letí miniaturní postavička pana Broučka na výstavu. Pan Brouček byl pražský domácí pán, veselý děj hry se většinou odehrával na výstavě, na kterou byl na jevišti uspořádán celý velký průvod, jak tomu bylo za výstavy. Přijely alegorické vozy, cechy různých řemesel, obecenstvo jásalo, vzpomínalo na krásnou výstavu.

Dne 10. října byla premiéra opery „Benvenuto Cellini“ od Hectora Berlioze. Do této opery jsem aranžoval pantomimu „Comedia dell’ Arte“ mimo velkou tarantellu.

Dne 2. listopadu byla sehrána Hummlova aktovka „Mara“, ukázka německého verismu, také s baletem.

Dne 5. ledna 1895 byla premiéra Leoncavallovy opery „Medici“. Na premiéru přijel sám skladatel. Po premiéře byl banket „U černého koně“, na kterém jsem byl představen autorovi, jemuž se balet v opeře velmi líbil. Leoncavalla zaujal zvláště Benoni, jenž italského mistra pozval na příští večer do svého bytu.

Byl jsem také mezi pozvanými hosty.

Byl to velmi animovaný večer. Leoncavallo se znamenitě bavil. Byl tam také dr. Pippich s chotí a MUDr Kukula, tehdy ještě mladý lékař. S mistrem Leoncavallem jsem se setkal později za svého pobytu v Dresden u velkoprůmyslníka tajného rady Lingnera.

Premiéra Bendlova lidového, folkloristického baletu „Česká svatba“, napsaného pro pražskou Národopisnou výstavu, byla ještě před zahájením výstavy 13. února 1895. Aranžoval jsem do ní všechny tance, lidové obyčeje, námluvy a svatbu. Premiéra měla velký úspěch a balet se hrál po celou Národopisnou výstavu a po ní ještě čtrnáctkrát.

Celá Praha a s ní i Národní divadlo bylo zase ve znamení krásné Národopisné výstavy. Ještě ve zvýšené míře se opět opakovaly nezapomenutelné chvíle Jubilejní výstavy.

V létě jsem však byl pověřen novým úkolem.

Do Prahy na začátku roku 1895 přijel režisér Sliwinski z Warschau shlédnout „Prodanou nevěstu“. Velmi se mu líbila a požádal ředitele Šubrta, aby mi dovolil nastudovati tance do „Prodané nevěsty“ ve Warschau. Ředitel Šubert souhlasil. Sliwinski mi vysvětlil, že baletním mistrem warschauských divadel je Ital Rafaello Grassi, jenž by české národní tance těžko aranžoval.

Odjel jsem do Warschau v létě. V divadle jsem byl vlídně přijat a pozdraven veškerým členstvem, jenom baletní mistr Grassi na mne žárlil. Baletní sbor byl velmi početný, udivilo mě množství primabalerin a sólových tanečníků. Byl jsem ubytován v Hotelu Europejski. Příštího dne jsem si vybral z baletního sboru nejlepší seskupení, čtyřiadvacet tanečnic, dvě sólistky a dva sólové tanečníky. „Prodaná nevěsta“ byla určena pro letní sezónu v divadle na Krolewské.

Když jsem balet pro „Prodanou nevěstu“ sestavil, řekl mi Sliwinski:

„A teď vás ještě zavedu na dobrý oběd do restaurace, kam chodí umělci a divadelní svět, do restaurace Wróbl v Mazowiecké, kde vládne ladná dcera majitelky paní Lopuszinské.“

„Sníme před obědem ještě malý zákusek, kousek uzené ryby a zapijeme vodkou…“

Když jsme přistoupili k bufetu v prvním poschodí, byl jsem okouzlen. Vysoká, ztepilá; bylo jí asi šestnáct, sedmnáct let, měla kovově černé lesklé vlasy a černé, ostře kreslené obočí. Pohled jejích blankytně modrých očí mi učaroval. Od úmrtí drahé Giulietty neupoutala mou pozornost žádná žena tak jako krásná, rozvíjející se dívka v černé halence s bělostným krajkovým límečkem. Užasle jsem na ni patřil, až Sliwinski mě vyrušil z mého okouzlení. Pak mně představil:

„To je pan Augustin Berger, baletní mistr Národního divadla v Praze, jenž u nás aranžuje tance do ‚Prodané nevěsty‘.“

Dívka mi podala heboučkou, krásnou ručku. Zahleděla se na mne s úsměvem – a se mnou se točil svět. Pil jsem kalíšek vodky za kalíškem a naslouchal jsem líbeznému hlasu mladinké krásky, která mi říkala, že se půjde také podívat na „Prodanou nevěstu“. Zamiloval jsem se do ní na první pohled.

Sliwinski mě s úsměvem pozoroval, a když jsme znamenitě poobědvali, řekl: „Jsem rád, že se vám tady líbí, sem můžete chodit každý den na oběd, budete spokojen. Bude s vámi chodit pan Walczak, sólový tanečník, kterého jste si dnes také vybral do tanců pro ‚Prodanou nevěstu‘.“

Byl jsem velmi rád, že sem budu moci chodit denně, aspoň se denně setkám s mladičkou kráskou, ke které jsem zahořel tajnou láskou.

Nastaly zkoušky. Sliwinski spěchal; zkoušel už sólisty. Mařenku zpívala Klementina Czosnowská, měla skvělý hlas a hezký obličej, ale byla jako Herkules, nejméně o hlavu větší než já a znamenitých proporcí. Vaška zpíval pan Misiewicz, Kecala výborný Dzielinski, Esmeraldu krásná začátečnice Kawecká, principála Morozowicz.

V baletu tančily sóla sólistky Ostrowská a Maternová. Sólistou v polce a furiantu byl pan Walczak, druhým sólistou, který tančil paňácu, byl pan Nelle, s nímž jsem se po letech setkal v New Yorku, kde měl taneční školu. Velmi se hodil na paňácu, už jenom svou postavou. Nejhezčí ze všech čtyřiadvaceti tanečnic byla Mesalová, která se později stala operní primadonou.

Premiéra byla slavná. Byl jsem nesčetněkrát vyvolán. „Prodaná nevěsta“ i tance v ní se velmi líbily. Seznámil jsem se s četnými zpěváky i herci.

S kráskou v bufetu jsem se bavil denně.

Po úspěšné premiéře bylo mi nabídnuto angažmá baletního mistra warschauských divadel. Byl jsem nabídkou překvapen. Byl bych rád přijal, už k vůli slečně Lopuszinské, ale nakonec jsem se přece rozhodl, že se vrátím do Prahy, vždyť jsem byl k Národnímu divadlu vázán smlouvou a nedovedl jsem si ani dobře představiti, že bych mohl odejíti.

Těžce jsem se loučil s krásnou slečnou Lopuszinskou. Podala mi na rozloučenou ručku, přála mi šťastnou cestu a znovu opakovala, že se jí mé tance nesmírně líbily. Potom se na mne dlouze zadívala svýma překrásnýma, blankytnýma očima. Často jsem později vídával v duchu ty překrásné oči, ale netušil jsem, že se po letech zase setkáme.

Po letních prázdninách byl 13. října vypraven Vojtěcha Hřímalého „Zakletý princ“ s baletem.

Dne 3. února 1896 dirigoval slavný dirigent J. Safonov v Národním divadle velký koncert, na němž byla hrána „Šeherezáda“ od Rimského-Korsakova. Byl jsem na koncertě v lóži s kapelníky Čechem a Angrem. Rimskij-Korsakov mě nadchl – Safonov dirigoval, jako by měl celý orchestr na nitkách a „Šeherezáda“ mě okouzlila. Viděl jsem při zvucích hudby rozvíjeti se před sebou celý děj. Zdálo se mi, že je „Šeherezáda“ přímo stvořena pro scénickou výpravu. Když jsme vyšli po koncertě z lóže, zeptal se mne první kapelník Čech:

„Jak se vám to, Bergříčku, líbilo?“

„Nesmírně,“ odpověděl jsem. „To bych chtěl scénicky vypravit.“

Čech se zastavil a na krok ode mne ustoupil:

Anger hleděl na nás mlčky a hladil si vousy.

„Blázínku, co jste si to vzpomněl?“

„Ano, hudba ‚Šeherezády‘ přímo volá po scénické výpravě,“ řekl jsem důrazně.

Druhého dne projevil jsem řediteli Šubrtovi své nadšení a opakoval jsem mu svůj včerejší názor, že by se „Šeherezáda“ mohla znamenitě scénicky vypravit.

Vtom vstoupil k řediteli kapelník Čech. Jakmile mě viděl u Šubrta, zasmál se:

„Pane řediteli, to vám Bergříček jistě povídá, že by se ‚Šeherezáda‘ měla scénovat.“

„Ano,“ přisvědčil Šubert, „jeho názor se mi líbí…“

„Ale, pane řediteli, to je nemožné“ řekl mrzutě Čech. A o mém návrhu se již nejednalo.

Po deseti letech překvapil Djagilevův balet Paříž skvělým scénickým provedením Rimského-Korsakova „Šeherezády“…

Kdyby byl býval kapelník Čech jiného názoru, mohli jsme míti v Praze prvenství, i kdybychom nebyli vypravili „Šeherezádu“ tak nádherně, jako byla provedena v Paříži.

Dne 12. února 189 byla slavnostní premiéra Fibichovy opery „Fedy“, byla to skvělá hudební práce s velkým lidovým novořeckým baletem při svatbě Hedy s Juanem. Fibich byl baletem, mnou aranžovaným, nadšen. Přišel ke mně, tiskl mi ruce, děkoval mi a řekl:

„Pane Bergre, u mne máte za svoji skvělou práci sto britanik.“

Usmíval jsem se, měl jsem radost, že se skladateli opery můj balet tak líbil, ale na těch sto britanik jsem marně čekal…

Dne 31. srpna byla hrána po prvé velmi poetická „Májová noc“ od Rimského-Korsakova. Velký úspěch v ní měl zvláště Lašek. Byl tam pěkný balet. V listopadu byl nově nastudován Boitův „Mefistofeles“. Dne 13. prosince byl hrán po prvé Nápravníkův „Dubrovský“. Měl také pěkný úspěch. Skvělá v něm byla Maturová, o její Máše mluvila celá Praha. V „Dubrovském“ byly dva velké balety. Byl jsem vyvolán na otevřené scéně.

Též půvabná komická opera B. Godarda „Markytánka“ měla úspěch; premiéra byla 25. února 1897. I do „Markytánky“ jsem aranžoval mimicko-dramatickou scénu a velmi se líbila. S velkým úspěchem jsem tam hrál vojína, umírajícího s praporem v ruce.

Dne 19. ledna byla premiéra jednoaktové opery slepce Stanislava Sudy „U božích muk“, do které jsem aranžoval také malý balet, za nějž mi poslal nevidomý skladatel pěkné poděkování, psané písmem slepců.

Dne 8. února 1898 byla premiéra aktového baletu „Fandango“ s hudbou francouzského skladatele G. Salvayre, jenž přijel do Prahy, aby poznal Smetanovu „Prodanou nevěstu“, kterou chtěl uvésti v Paříži. Poznal jsem ho v Praze osobně. Byl nadšen tanci v „Prodané nevěstě“. Doprovázel jsem ho po Praze s Florjanským. Smetanův „Dalibor“ jej okouzlil. Psal potom mnoho v pařížských listech o vysoké úrovni české opery. Za pěkně vypravený balet „Fandango“ mi poslal děkovný dopis. Psal o mně i v pařížských listech, jak jsem se mu líbil s primabalerinou Taveggiou v jeho baletu. Také Kvapilová mi řekla, že se můj balet ve „Fandangu“ velmi líbil G. Schmoranzovi, pozdějšímu řediteli Národního divadla.

Dne 24. dubna 1898 byla zase slavnostní premiéra české opery. Byli to Kovařovicovi „Psohlavci“, do nichž jsem aranžoval chodský tanec „voračky“ a menuet v posledním jednání.

Opera „Satanella“ od Rozkošného na motiv Vrchlického se hrála po prvé 5. října 1898. Také do ní jsem aranžoval balet.

Dne 1. ledna 1899 byla po prvé vypravena Foerstrova opera „Eva“ s hezkou taneční scénou. Skladateli se líbily mnou aranžované tance a poslal mi děkovný dopis.

Dne 7. února 1899 byla premiéra Davidovy pantomimy „Kamenný host“, parodie na Dona Juana. Hrál jsem Dona Juana, španělskou tanečnici Ida Cecchiniová, sochu komandéra na koni hrál Polák, Srnová zpěvačku, Leporella Mošna. Hra se v Praze příliš nelíbila, zato když jsem byl u divadla v Dresden, měla tam značný úspěch.

Dne 19. února byla hrána po prvé opereta „Ples v opeře“ (Der Opernball) od R. Heubergera, velmi váženého wienského kritika. Ač to byla jen opereta, byla hudebně cennější než mnohá opera. Hra byla skvěle vypravena. Roztomilá byla Cavallarová, tehdy už provdaná Weissová, v roli komorné. Tance mnou nastudované se velmi líbily.