Přemyslovci/Libuše

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Libuše
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 6–9.
Licence: PD old 70

Na Petříně na posvátném vrchu,
Před svatyní Peruna mocného
Stojí řadou děvy lepotvárné,
Hvězdy jasné dvora panenského.
Vůkol večer rozkochal se libý,
Po nebi rozložil záři zlatou,
Rozesel po hájích vůni máje,
Líbal Vltavu tichostí svatou.

Aj! tu zdvihne opona se chrámu,
Otvorem se záře ven vylívá,
Září svatou sbor děv lepotvárných
Na kolenou zpěvem zbožným vzývá.

V kobce socha jeví se Peruna,
Vyvýšená nade koulí zlatou,
V pravé ruce nesouc klíny blesku,
V levici korouhev svatosvatou.
Na skráních se koruna mu jiskří,
Purpur královský mu zdobí šíje,
Na obličej přísný, svatohrozný
Plamen obětnice blesky lije.

Před oltářem na třínožce zlaté
Sedí kněžna v rouchu běloskvoucím,
Větev líští v pravici bělounké,
Nadšena jsouc duchem věštby vroucím.
Jak se dmou jí ňadra labuťová,
Oči jiskří, tváře se jí rdějí!
Rtoma růžovýma duch pohrává,
Z úst se slova svaté věštby chvějí:

„Jak náhle změnilo se Petřínské okolí!
Hle! četné roje lidstva se hemží v údolí.

Aj! sloupy se a štíty k obloze vypnuly,
A paláce a chrámy se tam rozklenuly!

Ejhle! tři města s břehu do řeky zírají,
A vlny měst obrazy pokorně líbají.

Co koruny se skvoucí, co skrance velebné
Dvé hradů na dvou skalách se do oblohy pne!

O krásná perlo Čechů, o kníně vznešená,
Buď slavně požehnána, má dcero milená!

Jak toky krve srdcem se vřele vlnící
Do údů nesou život a oheň blažící:

Tak z tebe má se proudit, o srdce vlasti mé,
Zdar, blaženost a sláva do země žehnané!“

Mlčí panna na třínožce zlaté,
Zbožné oko zvolna pozdvihuje
K nebes báni, na níž v mráčku sivém
Loďka jasná tiché noci pluje.

V ticho noci z dálky hlasy šumné
Vltavy jen jemně zachvívají —
Tam si vlny o budoucím městě
Libým šeptem zvěsty povídají.
Aj, a Libušina tvář se jasní,
Oči jiskři, líce se jí rdějí,
Rtoma růžovýma duch pohrává,
Z úst se slova druhé věštby chvějí:

„Aj, strom to olivový mé oko znamená —
Hle koruna se jeho radostně zelená,
Neb ejhle! vroucně k němu můj český národ lne,
A nad ním strom své listy co mocné štíty pne.

O strome jarokvětý! ty strome vnuků mých,
Vítězství uhostí se pod střechou listů tvých;
Nechť příštím věkům svítí tvých jarých květů lesk
Co záře světoslávy, co živý, věčný blesk! —

Aj, druhý strom olivy mé oko znamená,
Jenž korunou nádhernou se bujně zelená:
Hrdinství, věhlas, slávu i teskné úpění —
Slyš, zvěstuje šumící olivy lupení!

A třetí strom olivy mé oko znamená,
Jenž v temných mlhách časů se bujně zelená,
A ratolesti jeho se šíř a šíře pnou,
Až ke všem světa stranám se bujně rozklenou!“

Takto dověštila kněžna panna
V svaté záři chrámu Perunova;
Ticho věštbu zbožně vyslechnuvši
V lůno své zavírá milá slova.

Vystoupí teď z chrámu kníně panna,
S ratolestí v pravici bělounké;
Chrámu opona se dolů shrne,
Děvy skočí na nohy lehounké.
Kníně v sboru družek lepotvárných
K hvozdům Libošinským již odchází;
Luna jasná letem tiché loďky
Kněžnu spanilou tam vyprovází.