Přemyslovci/Božetěch

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Božetěch
Podtitulek: (Roku 1092)
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 62–65.
Licence: PD old 70

Ze Sázavy šumné zdvíhají se
Páry do vzduchu mladého dne,
Mlhou sivou temně kmitají se
Báně basiliky velebné.
V chrámu Páně svaté ticho chvěje,
Jediné tam lampy rudá zář
V posvátném výklenku světlo leje
Na stěn obrazy a na oltář.

Lampa osvětluje zatemnělé
Rysy stupňů, na nichž položen
Černý kříž, na kříži Spasitele
Obraz slonový jest vytvořen.
Hle! u kříže postava ležící
Na dlažbě se chrámu zjevuje:
Je to mnich, jenž čelo své kající
V prach před spásy zdrojem skloňuje.

K jitřní modlitbě tu zvonky znějí,
Mnich pozdvihna bledou, vážnou tvář
Bolně vzdychne, rty se jeho chvějí,
V očích se mu vlhká leskne zář:
„Nechť se stane! hodina se blíží,
Jižto přivolal jsem vinou svou —
Sílu ducha, sílu těla kříži
Přináším co obět povinnou!“

Zvonky dozvonily — kolem mnicha
Sbor se klášterníků objevil,
A ten v lůno posvátného ticha
Rmutný zvuk kajících žalmů lil:

          „Hospodine!“
Netrestej mne v prudkém hněvu svém,
Neboť hrůzou smrti sklíčen jsem!
          Hospodine!
Navrať život bídné duši mé,
Spomoz pro milosrdenství své,
          Hospodine!“

Žalmy klenutím se rozléhaly,
Jak by bolné hlasy žalosti
Ve svatiny kamenech hledaly
Úpěnlivě ohlas milosti,
Jak by prosily kajicí zvuky,
Aby z chrámu, mnich jejž vyklenul,
Z oltáře, výtvoru jeho ruky,
Smilování hlas mu k srdci lnul.

Zpěv umlknul, Božetěch teď vstane,
Povznesa svých očí k výsosti
Zvolá: „Odpusť, na nebesích Pane,
Vinu spáchanou mou hrdostí!
Porušil jsem pýchou nezkrocenou
Práva biskupa; i vykonám
Pouť mi za pokutu uloženou
S Kristem, v nějžto víru pevnou mám!

Odputuji z vlasti do ciziny
S mého Spasitele obrazem,
Abych jej, prost poskvrny a viny,
Položil na apoštolů zem.
Vás pak, bratři! jménem toho kříže,
Mého průvodce, zapřisahám,
Byste v lásce, naději a víře
Střežili slovanský tento chrám!

Avšak bejlí nesvornosti kvete
V sboru vašem! Bratři, běda, žel!
Nesvornost podává zbraně kleté
Protivníku, jenž by zrušit chtěl
Chrám jediný, v němž hlaholem lidu
Velebí se denně světa Pán,
Chrám, v němž Prokop opat v zbožném klidu
Jazyku založil svatý stan!

Nesvornosti had sám sebe sžírá;
Tam kde národ není sjednocen,
Klesá sláva, blaženost a víra,
Chrám i trůn tam bývá rozdrcen! —
Jáť pak v pokoře chci kříž svůj nésti,
Neste svorně taktéž kříže své:
Vytrvalá svornost vede k štěstí,
Jehož kořen peklo nevyrve!

Pokoj s vámi! tato slova Krista
Mějte v mysli, srdci, na rtech svých;
Jinak kletba vám a zkáza jistá,
Jistá zkáza řádů slovanských!“ —
Božetěch pozdvihnuv dřevo kříže,
Na němž skví se jasně Spasitel,
Zhůru pne se u oltářní mříže,
Jako přísný, mocný velitel.

Mnichů sbor však oči klopí k zemi,
Každý, jak by ostnem viny tknut,
Stojí v zpurném zadumčení, němý,
Vnitřní bouří sevřen, nepohnut.
Kající hle hříšník s křížem kráčí,
Jako vítěz řadou vězňů svých;
Za Sázavou k chrámu zrak otáčí,
Jejžto střeží nesvornosti hřích.

Hořký žal tu srdce jeho svíral,
Dlouho v bolném rozjímání stál,
Nežli s křížem odtud se ubíral
Přes hory a lesy dál a dál;
Až po drahném čase v svatém Římě
Složiv kříž svůj v chrámě pokleknul —
Božetěch, ach! nesvornosti břímě
S rodu svého spolu nesvleknul!