Přehled dějin písemnictví českého z let 1848–1898/III.

Přehled dějin písemnictví českého z let 1848–1898 František Bačkovský
II.	III. Dramatické básnictví	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III. Dramatické básnictví
Autor:	František Bačkovský
Zdroj:	BAČKOVSKÝ, F. Přehled dějin písemnictví českého z let 1848–1898. Praha: Dr. Frant. Bačkovský, 1898. s. 105-104. Online na Internet Archive
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

Ačkoli již od počátku let čtyřicátých jevila se snaha zříditi v Praze samostatné divadlo české, trvalo ješté dlouhou řadu let, nežli stalo se to skutkem. Po roce 1848. hráváno nějaký čas dvakráte v týdnu na stavovském divadle česky, ale většího úspěchu v té příčině nebylo lze záhy se dodělati, třeba že již od konce let čtyřicátých obohacoval básnictví dramatické vynikajícími plody Josef Jiří Kolár, vydav již r. 1847. truchlohru „Monika“ a r. 1851. truchlohru „Žižkova smrt“.

Lepší časy, které zdály se kynouti divadlu českému kolem let padesátých, daly vznik i podniku, jenžto dosud trvá, osvědčiv nezmařitelnou sílu životní, totiž „Divadelní bibliothéce“, sbírce původních i přeložených dramat, kterou Jaroslav Pospíšil roku 1852. vydávati se jal a ve kteréž až do našich dnův uložena valná část českého repertoiru divadelního. Sbírka ta začala překlady, a svazek 1. obsahuje veselohru „Milován býti nebo umříti!“ od Scribeho a Dumanoira, kterou z frančtiny přeložil Dr. Jan Palacký, později nijak oborem tím se neobírající, a veselohru „Brute, pusť Caesara!“ od M. Rosiera, kterou z frančtiny přeložil J. J. Kolár. Rovněž i další svazky vyplněny jsou překlady; mezi nimi jest i činohra „Deborah“ od J. H. Mosenthala, přeložená od J. J. Kolára, jenž i byl prvý, kdož otiskl ve sbírce té hru původní, totiž truchlohru „Magelona“ ve svazku 6. (1853).

Také Josef Kajetán Tyl záhy jal se přispívati do „Bibliotéky divadelní“, otisknuv tam jakožto první hru dramatický žert „Obě šelmy“ (1853) a potom obraz ze života měšťanského „Bankrotář“ (1854). Před tím vyšel o sobě Tylův „Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři“ (1848) a „Jan Hus“ (1849). Čile na poli dramatickém vystoupil tehdáž i veterán divadelní Václav Kliment Klicpera, vydav v krátké době deset nových svých dramat, totiž „Divotvorný klobouk“, „Dobré jitro“, Česká Meluzina“, druhé vydání „Uhlířka“, „Popelka varšavská“ (vše 1848), „Hvězda aneb Charakterové“, „Svatoslav, poslední Svatoplukovec“, „Brněnské kolo“, „Zlý jelen“ (vše 1849) a „Poslední prázdniny“ (1850), avšak žádné z nich nemůže se vyrovnati starším jeho pracím. Také František Turinský vystoupil tehda s novým plodem dramatickým „Pražané roku 1648“ (1848) a Ferd. Břet. Mikovec truchlohrou „Záhuba rodu Přemyslovců“ (1851) a „Dimitr Ivanovič“ (1856).

Ale kromě těchto několika právě uvedených dramat a kromě ještě několika her Tylových před rokem 1860. nic pozoruhodného se nevyskytlo v básnictví dramatickém původním.

Vzmáhající se však české písemnictví vůbec ovšem vydatně přispělo zvelebiti také básnictví dramatické, které spisovatelé po roce 1860. usilovali zdokonaliti víc a více, což dařilo se tomu v jedné příčině, onomu v jiné. Pomáhaly jim v tom i jiné události, z nichžto buďte připomenuty na místě prvém překlady výtečných dramat cizojazyčných, jmenovitě Shakespearových, vydaných s názvem „Dramatická díla Williama Shakespeara“ nákladem Matice české v letech 1854—1872.

K tomu připojila se r. 1859. nová šťastná okolnost. Bylotě toho roku otevřeno v Praze divadlo novoměstské představením českým, a rok 1861. přinesl nám rovnoprávnost i na divadle stavovském, které přešlo ve správu zemskou, tak, že bylo dáváno představení českých právě tolik co německých, totiž tři téhodně.

Když pak r. 1861. byl povolán za dramaturga českého divadla Gustav Pfleger Moravský a po něm r. 1862. Pavel Švanda ze Semčic, kteří přičinili se zvelebiti a rozhojniti repertoir tak, že návštěva představení českých víc a více se množila a tři představení v témdni ukázala se býti nedostatečnými, Dr. František Ladislav Rieger navrhl vzhledem k okamžité potřebě samostatného divadla a vzhledem k utěšenému rozvoji původního dramatického písemnictví postaviti zatímni české divadlo. I bylo zřízeno v Praze zatímní samostatné královské české zemské divadlo se stálým personálem a otevřeno 18. listopadu 1862 Hálkovou truchlohrou „Král Vukašín“. Švanda byl jmenován jeho vrchním režisérem a zastával chvalně ten úřad až do r. 1866.

A tak dramatická Múza česká ocitila se konečné tam, kam veškera její snaha za trudných dob probouzení se národu českého směřovala; měla svůj vlastní stánek, z něhožto vyhnati ji nemohla již urážlivá zápovéď velikopanská; měla svůj vlastní ústav, který měl býti spisovatelstvu místem ušlechtilých zápasů duševních a národu školou, galerií vzorů, palladiem nového nadšení vlasteneckého.

Činnost v básněni dramatickém, probuzená zřízením samostatného stálého českého divadla, byla roznícena také tím, že byly vypisovány odměny na nejlepší práce dramatické, a to zejména měšťanem pražským Ferdinandem Fingerhutem (Náprstkem).^[1]

Prvé vypsání ceny Fingerhut učinil již r. 1857., ale na dramata toliko z dějin českých, i byla zaslána do r. 1859. pouze čtyři dramata, z nichžto hlavní odměnu nebylo lze dáti žádnému; jen akcessit přiřčen, a to prvý historickému dramatu „Jaroslav“ od Leopolda Hansmanna († 1863), redaktora „Moravských novin“ v Brně, druhý pak truchlohře „Svatopluk“ od Frant. V. Jeřábka, tehda kandidáta professury a spolupracovníka „Pražských novin“. Když vypisována byla Fingerhutova cena na rok 1859., obor látek k dramatům byl rozšířen na dějiny všech národů slovanských, čímž ovšem volba básníkům dramatickým byla velice usnadněna, a výsledek, kterýž objevil se již r. 1860., byl daleko potěšitelnější proti výsledku z r. 1859. Hlavní odměna nebyla sice opětně žádnému dramatu přiřčena — akcesit prvý obdržel Vít. Hálka „Záviš“ a druhý téhož „Král Rudolf“ — ale dramat došlo již 14, a drama na sedmém místě cenou svojí stojící vynikalo ve mnohé příčině nad drama, kterému r. 1859. akcessit prvý byl dán, takže posuzovatelé oněch dramat pronesli se o úspěchu tomto takto: „Ukončujíce zprávu letošní o dramatech zaslaných nemůžeme nevyznati radosti naši z hojného účastenství sil konkurrujících vůbec, ale zvláště z několika těch utěšených plodů, které během jednoho roku na štěpu českoslovanského básnictví dramatického se byly urodily. Pokrok ten valný, jenž osvědčuje se tím, že sedmý z letošních kusů je téměř výtečnější loňského prvního, jest nám perným rukojemstvim, že, nežli doba konkursu opětně vyprší, ještě stkvělejšlho dočkáme se ovoce.“^[2]

Ještě více činnost v básnění dramatickém byla zvětšena, když r. 1868. položen základní kámen k velikému Národnímu divadlu. Jevila se pak utěšenější a utěšenější, když jeho stavba dokončována r. 1881., a neochabla ani, když tato chlouba národu českého 12. srpna r. 1881. stala se kořistí plamenů, nýbrž ustavičně vzmáhala se a zkvétala, a vzrostla ještě více, když Národní divadlo r. 1883. nadšenou obětavostí národa znova bylo dostaveno a účelu svému odevzdáno. Také v Brně zřízeno jest Národní divadlo.

Způsobilých dělníků starších na české roli dramatické jest řada dosti četná, a druží se k nim i dosti hojně básnického dorostu mladšího. Do nedávna nejlepšími českými básníky dramatickými byli Emanuel Bozděch, František Věnceslav Jeřábek a Josef Jiří Kolár. Nyní nejvíce obohacují obor ten Josef Štolba, František Adolf Šubert, Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer.

Z 35 dramat, která konkurovala o ceny vypsané pro Národní divadlo, uznána 13. srpna roku 1883. za nejzdařilejší truchlohra „Salomena“ od Bohumila Adámka, před tím veřejnosti zcela neznámého.

Ze zaniklých sbírek, v nichž otiskovány byly dramatické básně, jest uvésti „Výbor spisů dramatických“ (1866 — 1872), „Divadelní svět“ (1872—1876), „Nový divadelní repertoir“ (1877 až 1881) a „Vybrané hry divadelních ochotníků“ (1885—1895). Některé též otiskla „Národní bibliotéka“ (1868—1894). Ze sbírek nyní vycházejících uvedeny buďte: „Bibliotéka divadelní“ (od r. 1852 vydává J. Pospíšil), „Divadelní ochotník“ (od. r. 1861 vydával J. Mikuláš a M. Knapp, nyní J. M. Srp), „Bibliotéka operních a operetních textů“ (od r. 1874 vydává Fr. A. Urbánek), „Sbírka spisů dramatických“ (od r. 1874 vydává I. L. Kober), „Ochotnické divadlo“ (od r. 1885 vydává M. Knapp), „Repertoir českých divadel“ (od r. 1886 vydává F. Šimáček), „Žertovné hry divadelní“ (od r. 1886 vydává M. Knapp) a „Vybrané hry českých divadel“ od r. 1896 vydává J. R. Vilímek). Také „Kabinetní knihovna“ a „Světová knihovna“ otiskují dramata.

Z dosti četné řady dramatických básníků českého písemnictví z let 1848 — 1898 buďtež uvedeni zde tito:

Václav Kliment Klicpera (1792—1859) kromě povídek (viz na str. 67.), které hlavně teprve od konce let čtyřicátých jal se psáti, byl již od počátku let dvacátých velmi platně činným v oboru dramatickém. V letech 1847—1848 vydal Dr. J. A. Gabriel jeho Dramatické spisy, v nichž obsaženy jsou: Israelitka, Česká Meluzína, Divotvorný klobouk, Dobré jitro, Uhlířka, Popelka Varšavská, Hvězda aneb Charakterové, Svatoslav, poslední Svatoplukovec, Brněnské kolo, Zlý jelen a Poslední prázdniny. V letech 1862 — 1863 pak vyšly jeho Spisy, prvně otištěné většinou 1820 — 1830, v nichž nejsou ona dramata nákladem Gabrielovým vydaná, z ostatních pak uvedeny buďte: Ptáčník, Veselohra na mostě, Rohovín čtverrohý, Každý něco pro vlast, Hadrián z Římsu, Žižkův meč, Lhář a jeho rod, Kytka, Soběslav, Blaníkv, Eliška Přemyslovna, Lazebník, Loketský zvon a Jan za chrta dán, kteréžto všechny s přidáním „Divotvorného klobouka“, „Zlého jelena“ a „České Meluzíny“ jakožto nejzdařilejší budou tvořiti Výbor dramatických spisů V. K. Klicpery, upravený od Fr. A. Šuberta (vychází od r. 1898), který frašku Zlý jelen vydal ve své úpravě také ve „Světové knihovně“ (1898).

Josef Wenzig (1807—1876) kromě básní epických a lyrických (viz na str. 30.) složil dějepisný obraz Arria a Paetus, dramatickou báseň Koruna, činohru Timoteon a veselohry: Doktorka medicinae anebo Náhody, nehody, hody, Malíř co Pygmalion čili Básníkův tajný plán a žert Snídaní a obědvání, kterážto dramata tvoří prvý svazek jeho spisů v „Národní bibliotéce“. Mimo to napsal volně dle Jana Amosa Komenského lyricko-dramatickou báseň Labyrint světa, obsaženou v druhém svazku jeho spisů v „Nár. bibl.“, teksty k operám Libušin soud a sňatek a Dalibor, ku kterým hudbu složil Bedřich Smetana.

Josef Kajetán Tyl (1808—1856) kromě belletrie (viz na str 67.) též obor dramatický již od počátku let třicátých obohacoval. Z dramat jeho, jichž celkem 31 napsal, vynikají: Strakonický dudák, Paličova dcera, Jiříkovo vidění, Bankrotář, Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, Pražský flamendr, Paní Marjánka, matka pluku a j., které vyšly vesměs tiskem teprve po roce 1848, a to nejvíce v Pospíšilově „Bibliotéce divadelní“, kdež i jiné ještě některé jeho jsou otištěny, jako na př. i Žižka z Trocnova (1869). Divadelní hry ve vydání Turnovského obsahují tři poslední díly. J. L. Turnovský vydal národní báchorku Strakonický dudák i ve „Světové knihovně“ (1898).

František Doucha (1810 — 1884) kromě jiných prací básnických (viz na str. 30) přeložil ze Shakespeara 9 her, totiž Život a smrt krále Richarda III. (1854), Koriolanus (1858 a podruhé 1880), Julius Caesar (1859 a podruhé 1880), Král Richard II., Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete (obě 1862), Král Jan, Sen v noci svatojanské^[3] (obě 1866), Dvé šlechticů veronských (1869) a Romeo a Julie (1872); překlad truchlohry „Romeo a Julie“ z r. 1872. jest velice zdokonalen proti vydání, které vyšlo r. 1847., a vyšel znova r. 1883. v „Ústřední knihovně“. Mimo to Doucha rozmnožil náš divadelní repertoir překladem činohry Kleistovy Katinka Heilbronská (1867), truchlohry Hugovy Roy Blas (1870), veselohry Sardouovy Silné ženy a veseloher Bayardových a Dumanoirových Malý Richelieu na prvním potýkání a Hrbatá nevěsta i několika jiných ještě dramat.

Karel Jaromír Erben (l811—1870) kromě básní (viz na str. 30.) pokusil se také v básnictví dramatickém, ale tiskem ničeho nevydal. Teprve Gustav Toužil dle prvopisu z r. 1833. vydal jeho veselohru Sládci (1891).

Jakub Malý (1811—1885) kromě překladů novellistických (viz na str. 68.) přeložil ze Shakespearových dramat těchto 11: Veselé ženy windsorské (1856; podruhé 1882 v „Ústř. knih.“), Král Jindřich VI. (díl I. 1858; díl II. 1861; díl III. 1862), Mnoho povyku pro nic za nic (1864), Konec vše napraví (1869), Othello, mouřenín benátský (1869 a podruhé 1880), Trojlus a Kressida, Jak se vám to líbí, Marná lásky snažení (všechna tři 1870) a Perikles, kníže tyrský (1872). Mimo to jest od něho přeložen kromě Lessingova dramata Nathan Moudrý (1865), znova Shakespearův Antonius a Kleopatra (vydaný r. 1880. ve „Vybraných dramatických dílech Williama Shakespeara“, jejichžto nové, laciné vydání vyšlo r. 1883.) a Hamlet, princ dánský (Ústř. knih. 1883).

Josef Čejka (1812—1862) narodil se 7. března 1812 v Rokycanech, byl doktorem lékařství při všeobecné nemocnici v Praze, kde zemřel 25. pros. 1862. Ze Shakespearových dramat přeložil těchto 9: Cymbelín (1856), Král Jindřich V., Antonius a Kleopatra (obě 1858), Veta za vetu (1862), Komedie plná omylů (1864), Pohádka zimního večera, Timon athénský (obě 1869), Titus Andronikus a Král Jindřich VIII. (obě 1870). Mimo to přeložil i Romeo a Julii, kterýžto překlad vydal Ferd. Fingerhut (Náprstek) r. 1861., takže truchlohra tato byla do češtiny třikráte přeložena (dvakráte Douchou).

František K. Drahoňovský (1812-1881) kromě básní (viz na str. 31.) napsal veselohru Staročech.

Josef Jiří Kolár (1812—1896) kromě básní (viz na str. 31.) a kromě novellistiky (viz na str. 68) vynikl zejména jakožto básník dramatický. Dramata svá původní i přeložená začal otiskovati již za let čtyřicátých (viz na str. 05.) a k nejprvnějsím z nich náležejí velmi cenné truchlohry Monika, Magelona a Žižkova smrť, vydané tiskem prvně v letech 1847 až 1853 a později znova. Mimo to jest uvésti drama Pražský žid (1872) a veselohry Mravenci (1870), Tři faraóni a Dejte mi čamaru (1871) a z dramat jeho nejnovějších: Smiřičtí (1882), Primátor (1883), Královna Barbora (1884), Umrlčí hlava (1885) a Ďáblova legenda (1891). R. 1886. počala vycházeti souborně jeho Dramatická díla a svazeček I. obsahuje drama Mistr Jeroným, které provozovati nebylo dovoleno, II. Královna Barbora a III. Smiřičtí. Dramata Kolárova vynikají svojí účinností na jevišti. Z překladů jeho vynikají truchlohra Goetheho Faust a Schillerova Loupežníci a dramata Shakespearova Hamlet (1855), Kupec Benátský (1859 a podruhé 1880), Makbeth (1868) a Zkrocení zlé ženy (1872). Mimo to přeložil Schillerova Valdštýna (všecka tři oddělení), Goetheho truchlohru Egmont a Götz z Berlichingu, Schillerovu truchlohru Úklady a láska a j.

Karel Sabina (1813 — 1877) kromě povídek a románů (viz na str. 68.) napsal veselohru Inserát (1866), truchlohru Černá růže (1868), frašku Maloměstské klepny a j. a teksty k operám, z nichž uvedeny buďte: Prodaná nevěsta (1866), Braniboři v Čechách (k oběma hudbu složil Bedřich Smetana), Templáři na Moravě (1865), V studni (1867) a j.

Antonín Jaroslav Vrťátko (1815—1892) narodil se 22. kv. 1815 v Nových Benátkách a byl knihovníkem Českého musea v Praze, kde zemř. 19. pros. 1892. Přeložil z jazyka vlaského Karla Goldoniho drama Pamela (1887)

Vincenc Vávra Haštalský (1824-1877) kromě románů (viz na str. 71.) přeložil Schillerovo Spiknutí Fieskovo, Mosenthalův Svatojanský dvůr a Molierovy Směšné fifleny.

Ferdinand Břetislav Mikovec (1826—1862) narodil se 1826 v Sloupě v Litoměřicku, stud. v Praze, zabývaje se archaeologii, zemřel 1862 v Praze. Redigoval „Lumír“ (viz na str. 9., 14. a 16.). Od něho jsou tragedie Záhuba rodu Přemyslovského (1851) a Dimitr Ivanovič (1856). Byl činným i v oboru dějepisném.

Josef Václav Frič (1829—1890) kromě básní (viz na str. 36.) a povídek (viz na str. 72.) byl činným hlavně v oboru dramatickém, napsav i přeloživ množství her divadelních. Svazek I. jeho „Sebraných spisův“ obsahuje truchlohru Svatopluk a Rastislav, z ostatních pak jeho dramat vyšla truchlohra Kochan Ratibořský (1847), dramatická báseň Břetislav Bezejmenný (1860), truchlohra Ivan Mazepa (1864), dramatický obraz Libušin soud (1862), fraška Paní Sandová v Brandýse aneb Jen žádnou frašku, pane Kopecký! (1880), drama Asjenův pád a truchlohra Pobělohorci (1885). Z překladů buďtež uvedeny Diblík, Princezna Bagdadská (obě z frančtiny), Krasińského Iridion (z polštiny r. 1863.; k překladu tomu předslov napsal Karel Sabina) a dramatická báseň Byronova Manfred (1882). S Josefem Lad. Turnovským vydal k slavnostnimu otevření Národního divadla Almanach divadelní (1881).

Jan Bohumil Janda (1831-1875) kromě básní (viz na str. 37.) a povídek (viz na str. 73.) napsal dramatický žert Rosenberg, otištěný v jeho „Básních“ v „Národní bibliotéce“.

Gustav Pfleger Moravský (1833—1875) kromě básní (viz na str. 37.) a románů (viz na str. 73.) psal i dramata, z nichžto nejlepšími jsou veselohry Ona mne miluje, Telegram a Kapitola I., II. a III. Z truchloher buďtež uvedeny: Boleslav Ryšavý a Della Rosa, která měla prvotně název „Poslední Rožmberk“. V „Národní bibliotéce“ dramata vyšla v prvém svazku jeho „Sebraných spisů“.

Eliška Pešková (1833—1895) narodila se r. 1833. v Praze, byla chotí Pavla Švandy ze Semčic, ředitele divadla na Smíchově u Prahy, a byla herečkou při českém zemském divadle pražském. Zemřela na Smíchově 23. květ. 1895. Zpracovala asi 50 her původních a přes 600 her přeložila; uvedeny buďte: Kříž u potoka a Vesnický román (obé dle románů Kar. Světlé), činohry Zlá víla a Hraběnka Somerive, veselohry Boj všem ženám, Ďáblova dcera, Paragrafy pana Puškvorce, Adam a Eva a Který je pravý ženich a frašky Pan farář a jeho kostelník, Jak se u nás válka vede, Ženský boj, Neříkej ženské, že je stará a j. Také napsala Zápisky české herečky (1886).

Žofie Podlipská (1833—1897) kromě povídek (viz na str. 73.) přeložila také z frančtiny Scribeovu veselohru Sklenice vody aneb Účinky a přičiny a napsala drama Ženská pýcha (1889).

Jan Neruda (1834—1891) kromě básní (viz na str. 37.) a povídek (viz na str. 74.) vydal sbírku vzpomínek ze života divadelního od různých spisovatelů s názvem „Divadelní táčky“ (1881) a za dřívějších let vzdělával zdárně také básnictví dramatické, sepsav truchlohru Francesca di Rimini (1860) a veselohry Žena miluje srdnatost, Prodaná láska (1886 vydání čtvrté), Ženich z hladu, Já to nejsem a Merenda nestřídmých; všechny tvoří Divadelní hry, vyšlé jako XI. díl jeho „Sebr. spisů“.

Ladislav Čelakovský (1834 — ) narodil se 29. list. 1834 v Praze; jest synem básníka Frant. Lad. Čelakovského, doktorem filosofie a professorem při české universitě tamže. Jest i řádným členém České akademie. Přeložil čtyři dramata Shakespearova: Král Lear (1856), Král Jindřich IV. (díl I. 1859; díl II. 1870) a Bouře (1870). Hlavně vyniká v oboru přírodovědeckém.

Vítězslav Hálek (1835—1874), který více vynikl v básnictví epickém nežli dramatickém a nejvíce proslul v básnictví lyrickém a v novellistice (viz na str. 34. a 74.), vystoupil na pole dramatického básnictví poprvé r. 1860. a hned s účinkem stkvělým, totiž truchlohrou Carevič Alexej, které následovaly téhož ještě roku truchlohry Záviš z Falkenštejna a Král Rudolf a v brzce potom truchlohry Král Vukašín, Sergius Catilina a Amnon a Tamar. Jiných dramat mimo truchlohry Hálek nenapsal, liše se tím od básníků své doby, kteří skoro vesměs veselohry psali. Nejméně cenné z nich jsou „Král Vukašín“ a „Sergius Catilina“; nejlepší jest „Záviš z Falkenštejna“, jenž i do ruštiny jest přeložen, a skoro téže ceny jest i „Král Rudolf“, kterážto dvě dramata byla r. 1860. poctěna odměnou z ceny Fingerhutovy. V „Amnonu a Tamaru“ převládá živel lyrický, pročež, ačkoli jest veliké ceny básnické, provozovati se nehodí. V sebraných spisech Hálkových dramata jsou v díle III. a IV.

Eduard Rüffer (1835-1878) kromě románů (viz na str. 76.) napsal drama Na Balkáně a texty k operám Husitská nevěsta a Svatojanské proudy.

Bernard Guldener (1836—1877) narodil se 5. čce 1836 v Horažďovicích v Písecku a zemřel 15. září 1877, jsa notářem v Lomnici nad Popelkou v Jičínsku. Napsal truchlohru Sofonisba (1876) a činohry Had v růžích a Katastrofy dlouhé chvíle (obě 1895) jakož i libretto Král a uhlíř.

Zdeněk hrabě Kolovrat Krakovský (1836-1892) narodil se r. 1836. Zemřel v Rychnově n. Kn. 24. říj. 1892. Jsou od něho činohry Libuše a Na rozcestí a některé veselohry, z nichžto nejnovější jest Starouškové (1886).

František Věnceslav Jeřábek (1836-1893) narodil se 25. led. 1836 v Sobotce v Boleslavsku a byl doktorem filosofie a professorem při vyšší dívčí škole v Praze, kde zemř. 31. bř. 1893. Byl i řádným členem České akademie. Napsal truchlohry: Služebník svého pána (1871) a Syn člověka (tyto dvě jsou nejlepší z jeho dramat) a veselohry: Zde jest žebrota zapovězena, Cesty veřejného mínění (1866), Veselohra (1864), Tři doby země České v Komárově (1871) a j. Jeho Dramatické spisy nejlepší vyšly v „Národní bibliotéce“ (1883). Po jeho smrti vyšlo drama Magdalena našeho věku (Rep. čes. div. 1897) a Závist (Kab. kn. 1898). Byl činným i v oboru literárně dějepisném.

Alojs Vojtěch Šmilovský (1837-1883) kromě básní a povídek (viz na str. 42. a 76.) vyšla jeho Pozůstalá dramata (1891 — 1893), a obsahuje svazek I. truchlohry Natalie a Scéna ze salonu, II. truchlohru Žid z Prahy, III. veselohry Lapla motýla a Eminčina první láska a IV. veselohru Zlaté tele.

Josef Durdík (1837—) narodil se 15. říj. 1837 v Hořicích v Jičínsku a jest bratrem Alojsa, Pavla a Petra Durdíka, doktorem filosofie a řádným professorem při české universitě v Praze. Přeložil z angličiny Byronovo drama Kain (Poes. svět. 1871 a 2. vyd. 1895) a sepsal truchlohry Stanislav a Ludmila (1881) a Karthaginka (1882), které jsou příkladnými vzory k studiu theorie o truchlohře, pocházejíce od nejpřednějšího krasovědce českého, a vzbudily napínavou pozornost a všeobecnou zvědavost. Byl činným i v oboru literárně dějepisném a přírodovědeckém, hlavně však vyniká v oboru filosofickém. Jest i řádným členem České akademie.

Josef Junghans (1837—) narodil se 28. říj. 1837 v Jičíně a jest doktorem práv a advokátem ve Slaném. Jest od něho Poslední Mohykán, Přemysl Otakar v Samlandu (1863), Smrt Přemysla Otakara II., Život hádanka (1880), Sňatek z přinucení (1882), Kunhuta (Vybr. hry div. ochot. 1887), Do temných končin (1892) a j.

Jiljí Vratislav Jahn (1838 -) kromě jiných prací básnických (viz na str. 43. a 77.) vydal i truchlohru Kateřina z Pernšteina (1861).

Josef Ladislav Turnovský (1838—) kromě povídek (viz na str. 77 ) napsal veselohru Staří blázni a přeložil asi padesát her. S Josefem Václavem Fričem vydal „Almanach Matice divadelní“ (viz na str. 113.).

Emanuel Vávra (1839 — 1890) kromě románů (viz na str. 78.) přeložil znamenitou vlasteneckou truchlohru Sardouovu Vlasť (2. vyd. 1892).

František Ferdinand Šamberk (1839— ) narodil se 21. dub. 1839 v Praze a jest hercem při Národním divadle v Praze. Z dramat jeho buďtež uvedena, a to frašky: Sedmašedesátníci (1871), Svatojanská pouť (1871), Jen žádný sněm (1873), Svůj k svému aneb Svatební večer bez nevěsty (1873), Osudná kule, Hrůzostrašná noc, Palackého třída 27 (2. vyd. 1892), Divadelní vlak, Kulatý svět (1895), veselohry: Blázinec v prvním poschodí (2. vyd. 1895), Já mám příjem, Boucharon (1866), Jedenácté přikázání (3. vyd. 1895; přeloženo do mnoha jazyků), Podskalák, Ravuggiollo, loupežník z Apenin (1889), Břinkalovy trampoty (1890), obrazy z našeho života: Rodinná vojna (1882), Josef Kajetán Tyl (1882) a Karel Havlíček Borovský (1883) a výpravná hra Výlet pana Broučka na výstavu (1893).

František Zákrejs (1839—) kromě povídek (viz na str. 78.) vydal činohru Národní hospodář (1867), truchlohry Poděbradovna (1872), Král svého lidu (1879) a Anežka (1883) a veselohry Naši vyhráli, Dvé krásných očí (1873) a Červenobílá stolistka (1881).

Václav Vlček (1839-) kromě románův a povídek (viz na str. 78.) náleží také k nejlepším básníkům dramatickým, a hned prvá jeho práce toho druhu, totiž dramatický obraz z dějin českých Soběslav (1864), poctěna byla cenou. Kromě toho napsal veselohry Šachy (1864) a Rebelie v Kocourkově (1869) a znamenité truchlohry: Přemysl Otakar (1865), Eliška Přemyslovna (1856 a 4. vyd. 1893), Milada (1869 a potřetí v „Kab. knih.“ 1886), Lipany (1881 a podruhé 1882) a Povodeň (1891); nejlepší jsou poslední čtyři, a to co do stupně nejlepší právě tak, jak uvedeny za sebou, ustupujíce druhé tři, před „Eliškou Přemyslovnou“. Dramata jeho vyznačují se ušlechtilou mluvou a vznešenou láskou vlasteneckou, hledíce si našich předmětů národních.

Emanuel František Züngel (1840—1893) kromě básní (viz na str. 43.) a povídek (viz na str. 79.) věnoval velikou činnosť českému divadlu, sepsav několik původních dramat, přeloživ četné kusy z cizích jazykův a osvědčiv se jmenovitě zručným překladatelem operních tekstů. Sepsal dramatický žert Na zdar důstojného!, veselohru Princ se baví, frašky Pohádka o červené karkulce a Tvrdá česká palice a j., přeložil Molièrova Tartuffe, Galderonova Sudího zalamejského, Scribeovo Pst, Gutzkovo Urise Acosta, Feuilletovo V dobách pokušení a j. Z operních tekstů, které přeložil, buďtež uvedeny: Rektor a generál, Nanon, Holubice, Zvonky cornevilleské, Guido a Ginevra, Afrikánka, Zedník a zámečník, Popelka bostonská, Bandité, Romeo a Julie, Princ Methusalem, Probuzený lev, Král to řekl, Únos Sabinek, Malý vévoda, Ostři hoši, Velikovévodkyně z Gerolsteinu, Dvě vdovy (hudba od B. Smetany).

Jakub Arbes (1840— ) kromě povídek (viz na str. 69.) napsal i drama Moderní upíři (1884 dle své povídky téhož jména) a přeložil Leisewitzovo drama Julius Tarentský.

Emanuel Bozděch (1841—1889) kromě povídek (viz na str. 79.) napsal prostomluvou truchlohru Baron Goertz (1871, podruhé 1883 a potřetí 1891) a veselohry Z doby kotillonův (r. 1872.), Světa pán v županu (Napoleon), Spoutání, Zkouška státníkova (1874, podruhé 1894), Generál bez vojska (1889), Náramek (1890) a činohru Dobrodruzi a přeložil z němčiny veselohru Slavnost založení, z frančtiny dráma Sardouovo Fernanda a Dumasovu činohru Pan Alfons.

Julius Zeyer (1841— ) kromě básní (viz na str. 44.) a povídek i románů (viz na str. 79.) napsal i dramata Stará historie (1883), Sulamit (1885), Legenda z Erinu (1886), Libušin hněv (1887) a Doňa Sanča (1895; poslední tři v „Kab. knih.“). Roku 1893. začala vycházeti jeho Dramatická díla a obsahují Neklan, Tři komedie (totiž Bratři, Z dob růžového jitra a Lásky hra) a Radúz a Mahulena. Také přeložil Molièrovu komedii Šibalství Skapinova (Svět. knihovna 1898).

Karel Tůma (1842— ) kromě humoresek (viz na str. 80.) napsal veselohru Zlaté péro (1897).

Čeněk Vyhnis (1842—) kromě oboru novellistickiého (viz na str. 80.) přeložil do „Poesie světové“ drama indické od Kálidásy Šakuntala, mající předehru a sedm jednání.

Ervín Špindler (1843—) kromě básní (viz na str. 45.) a povídek (viz na str. 81.) přeložil Wilbrandtovu truchlohru Grakchus, tribun lidu (1876) a hru Girardinovu Návrat z hrobu.

Pavel Durdík (1843—) kromě novellistiky (viz na str. 81.) přeložil z ruštiny M. Gogola Hráči, veselohru Turgeněvovu Venkovanka (obé 1885), veselohru A. N. Ostrovského Vinný bez viny (1886), Palmovu veselohru Náš Přítel Něklúžev a Spažinského Paní majorka (obé Repert. čes. div. 1887).

Josef Jiří Stankovský (1844-1879) kromě básní (viz na str. 45.) a povídek (viz na str. 81.) napsal činohru Žebráci, která jest velmi zdařilá a má látku z dějin nizozemských. Mimo to jest od něho veselohra Hej Slované!, Do zbraně, Nedejme se!, Literární nádenníci, Krakonoš a j. Přeložil z němčiny dramata: Farář z podlesí, Sedlák křívopřísežník, Fučík, Lenauova Fausta a Albigenské, Wilbrandtovu truchlohru Arria a Messalina, z Calderona Lékař své cti a Veřejné tajemství a j. Pořádal „Bibliotéku operních a operetních tekstů“, do které přeložil sám značné množství tekstů, jako: Poustevníkův zvonek, Mamzel Angott, Sto panen, Krásná Helena a j. Po jeho smrti vyšla veselohra Malý král (1881) a j.

Anital Stašek (1844—) kromě básní (viz na str. 45.) a povídek (viz na str. 81) napsal veselohru Smlouva s lichvářem.

Josef Václav Sládek (1846— ) kromě básní (viz na str. 45.) a povídek (viz na str. 82.) přeložil W. Shakespeara Zkrocení zlé ženy (1894), Makbeth (1896), Sen noci svatojanské (1896), Jak se Vám líbí (1897), Julius Caesar (1898) a Kupec Benátský (1898; vše ve „Sbor. svět. poes.“). Některé z překladů těch vyšly také v úpravě za školní četbu.

Josef Štolba (1846 — ) kromě povídek (viz na str. 83.) redigoval sbírku dramatických prací původních i jinojazyčných s názvem „Divadelní svět“, do které napsal původní drama Matčino dílo a veselohru Zapovězené ovoce. Mimo to napsal veselohry: A přece, Jenom ne písemně, Únos, Tak je to na tom světě a frašky Bratranec, Krejčí a švec, Spiknutí v Podmazově jakož i tekst k opeře Tvrdé palice (hudba od A. Dvořáka). Ze španělštiny volně přeložil Nové dráma (1878). Později napsal veselohru Vodní družstvo (1887) a dráma Závěť (1889; obě v Repert. čes. div.“) a frašku Bratranec (1891 v „Bibl. div.“) a od r. 1891. vycházejí jeho Dramatická díla, obsahující: Křivé cesty, Vodní družstvo (2. vydání), Peníze, Zloděj, Mezi umělci, Závěť (2. vydání), All Right (2. vyd.) a Na letním bytě.

Ladislav Quis (1846— ) kromě básní (viz na str. 46.) přeložil Schillerovu truchlohru Marie Stuartovna (1892) a Goetheho činohru Efigenie v Tauridě (Sbor. svět. poes. 1894).

Eliška Krásnohorská (1847— ) kromě básní (viz na str. 60.) a povídek (viz na str. 85.) napsala teksty k velmi oblíbeným operám Lejla, Břetislav, Karel Škreta (hudba ke všem od Bendla), Hubička (dle povídky Kar. Světlé), Tajemství, Čertova stěna (hudba ke všem třem od Smetany) a Blaník (hudba od Fibicha), dramatickou báseň Pěvec volnosti (1874), dráma Dědic ducha (1884), tragickou operu Dítě tábora (1892), dramatickou báchorku Kukačka (1897) a spolu s Františkem Dvorským truchlohru Harantova žena (1880).

Antonín H. Sokol (1847 — ) kromě povídek (viz na str. 85.) sepsal veselohry a frašky: Farizejci, Gellinek a spol., Kleopatřin prsten, Výletníci aneb Školní otázka v Modřínově, Kosestrima, Šteperka, Starý vlastenec a Hlavní kniha pana Špalíčka.

Bohumil Adámek (1848—) narodil se 8. list. 1848 v Hlinsku a žije ve svém rodišti, účastně se obchodu a hospodářství. Jsou od něho truchlohry Salomena (Kab. knih. 1885) a Heralt (Repert. čes. div. 1887). Jest i členem České akademie.

František Brábek (1848- ) kromě básní (viz na str. 50) a povídek (viz na str. 86.) přeložil z maďarštiny veselohru Rákosiho Aesop (Divad. svět. 1878), Dócziovu Hubička (r. 1885; pro jeviště naše upravil ji Jar. Vrchlický), Řeh. Czikyho Proletáři, Em. Madácha Tragedie člověka (Sbor. svět. poes. 1893) a j.

František Adolf Šubert (1849—) kromě povídek (viz na str. 86.) sepsal dramata Petr Vok Rožmberk (1880), Probuzenci (r. 1882 a 2. vyd. 1898), Jan Výrava (1886 a 2. vyd. 1898), Láska Raffaelova, Praktikus, Velkostatkář a Drama čtyř chudých stěn, která všechna, vyjimaje prvé, vyšla v souborném vydání jeho Dramatických děl, začavších vycházeti r. 1886. Upravil také Výbor dramatických spisů Václava Klimenta Klicpery (vychází od r. 1898.) a sepsal Národní divadlo v Praze (1884; viz na str. 18.), Národní divadlo české na výstavě ve Vídni (1892) a j.

Karel Pippich (1849—) narodil se rokn 1849. ve Zlonicích u Slaného, jest doktorem práv a advokátem v Chrudimi. Json od něho veselohry Z české domácnosti, Ve veřejném životě, Slečna nakladatelka (2. vyd. v jedné knize 1890 a 3. vydání 1897), veselohra Svět zásad (1888), drama Slavomam (1890; obě Rep. čes. div.) a hudební dramata Vlasty skon a Hraběnka Marie.

Ota Piukas (1849-1890) narodil se r. 1849. v Praze, kde zemřel 12 bř. 1890. Jsou od něho veselohry Zaměnil datum (1866), Fotografie (1874) a Telefon (1878), frašky Sedlák milostpán (1874) a Strýčkové (1875) a drama Nerovné manželství (1882). Byl činným i v oboru zeměpisném (cestopisném).

František Ladislav Stroupežnický (1850—1892) kromě básní (viz na str. 51.) a prací novellistických (viz na str. 86.) napsal veselohry Noviny a karty (1875), Pan Měsíček, obchodník (1877), Zvíkovský rarášek (1882), Triumfy vědy (1884) a Paní mincmistrová (1885), dějepisnou trnchlohru Černé duše (1887), Velký sen (1885) a velikou hru výpravnon Krištof Kolumbus (1890). R. 1887. začala vycházeti jeho Dramatická díla, z nichž vyšly dosud V panském čeledníku, Naši furianti, Sirotčí peníze, Hrobčický z Hrobčic, Christoforo Colombo, Vojtěch Žák, výtečník, Zkažená krev, Na Valdštejnské šachtě, Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová.

Miroslav Krajník (1850—) kromě básni lyrických (viz na str. 51.) sepsal dramatickou drobotinu Zatknutí (provozována 1870.) a truchlohru Jan Roháč z Dubé (1881).

Josef Vojta Slukov (1850—) narodil se 1850 a jest hercem při Národním divadle v Praze. Přeložil z ruštiny hru Vlad. Němiroviče Dančenka Štastný člověk (Rep. čes. div. 1896.).

Alojs Jirásek (1851 — ) kromě povídek (viz na str. 89.) napsal i Divadelní hry (tvoří XXV. díl jeho „Sebr. spisů“, vydaný 1898), a to tyto: Emigrant, Otec, Zkouška, Kolébka a Vojnarka.

Bohumila Klimšová (1851—) kromě povídek (viz na str. 90.) přeložila z němčiny veselohru Adolfa Wilbrandta Malířiv (Sbírka spisů dramatických 1875) a z frančtiny veselohru Eduarda Paillerona Jiskra (Ústř. knih. 1881).

František Ruth (1852—) narodil se 1852 v Kosově Hoře v Táborsku a jest podnikatelem staveb v Praze. Napsal Démantový prsten, Hrabě Rozumovský, Olymp, Sestřenka, Zpověď, Ztracený život a j. Nejnověji vydal Ideál, Utopený manžel (obě 1897) a Písmákova dcera (1898).

Josef Otakar Veselý (1853—1879) narodil se roku 1853. v Castelanově v Přímoří z otce Čecha; gymnasium dokončil v Praze a věnoval se studiím lékařským, ale zemřel v Praze 1879. Napsal veselohry Na kolbišti literárním, Anekdota, Václav král tomu chce a teksty k opeře Šelma sedlák (hudba od A. Dvořáka) a k opeře Černohorci (hudba od K. Bendla).

Jaroslav Vrchlický (1853 — ) kromě básní (viz na str. 53) a povídek (viz na str. 90.) napsal již r. 1875. dramatické mystérium Eloa, otištěné v druhém svazku jeho „Mythů“, kterážto báseň náleží k nejlepším jeho pracím, r. 1882. pak vzbudil nevšední očekávání, vystoupiv i na samo jeviště truchlohrou z českých dějin Drahomíra, která vyšla tiskem v „Květech“, roč. 1882., a potom r. 1883. o sobě v „Slovanském divadle“. Truchlohra tato však není valně zdařilá, značně zdařilejší jsou pozdější jeho dramata. Dramatická díla Jaroslava Vrchlického počala vycházeti r. 1886. a dosud obsahují: K životu, Soud lásky, Rabínská moudrost, V sudě Diogenově, Exulanti, Smrt Odyssea, Pomsta Catullova, Nad propastí, Julian Apostata, Bratři, Námluvy Pelopovy, Midasovy uši, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie, Pietro Aretino, Trojí políbení, Noc na Karlštejně (3. vydání: poprvé vyšla 1885), Láska a smrt, Svědek, Závěť lukavického pána, Marie Calderonová, Epponina a Král a ptáčník. Také přeložil veselohru Edm. Abouta Vrah (1885), Em. Pohla romantickou konzelnou báchorku Sedm havranů (1891), Schillerovo drama Vilém Tell (1892), Echegarayovo Světec či blázen (1893), veselohru Goldoniho Paní hostinská (Div. bibl. 1893) a činohru Henryka Ibsena Nápadníci trůnu (Svět. knih. 1898) a j. Také vyšel od něho tekst k oratorium Svatá Ludmila (1887; hudba od Dvořáka).

Josef Král (1853— ) narodil se 1853 v Praze a jest doktorem filosofie a professorem při české universitě. Přeložil z řečtiny Euripidova dramata Kyklope a Alkestis (obě ve Sbírce klass. řec. a řím.), Sofoklovu tragedii Elektra (Sbor. st. poes. 1897), z latiny Plantovu veselohru Menarchmové (Sbír. klass. řec. a řim.) a ze španělštiny Calderonovo drama Divotvorný klobouk (Sbor. svět. poes. 1892).

Marie Červinková-Riegrová (1854 — 1895) kromě povídek (viz na str. 91.) napsala libretta Zmařená svatba (1881), Dimitrij (1882) a Jakobín (1889) a přeložila libretto Eugen Oněgin (1889).

Otokar Mokrý (1854- ) kromě básní (viz na str. 56.) přeložil tragedie Jul. Slovacského Balladyna (1893) a Lilla Weneda (1896; obé Sbor. sv. poes).

Ignát Herrmann (1854— ) kromě povídek (viz na str. 91.) napsal frašku Manželova přítelkyně (Bibl. div. 1891) a přeložil hru Hermanna Sudermanna Čest (1893).

Bedřich Frida (1855— ) kromě povídek (viz na str. 93.) přeložil tragedii Vittoria Alfieriho Filip (1892), drama Pietra Cossa Nero (1894, obé Sbor. sv. poes.), drama Felixe Philippiho Dobrodinci lidstva (1895), veselohru Girolama Rovetty Pohořel (1897) a komedii E. Blama a R. Tochého Nervosní ženy (1898, všechny tři Rep. čes. div.) a j. Byl i dramaturgem Národního divadla.

Josef Kouble (1855 — ) narodil se 1855 v Praze, vystudoval fakultu filosofickou a jest úředníkem při malířské akademii v Praze. Přeložil z chorvatštiny truchlohru Ferd. Z. Milera Květa a Milenko (Div. ochot. 1885) a truchlohru Matije Bana Jan Hus (Ústř. knih. 1887) a byl činným i v oboru literárně dějepisném.

Eduard Jelínek (1855—) napsal veselohru Korouhevník (Rep. čes. div. 1896).

František Kvapil (1855—) kromě básní (viz na str. 57.) a povídek (viz na str. 92.) přeložil z polštiny veselohru Al. Fredra Dvě jizvy.

Josef Jiří Zubatý (l855— ) narodil se 20. dub. 1855 v Praze, jest doktorem filosofie a professorem při čes. universitě. Jest i členem České akademie. Přeložil drama Kálidasovo Málaviká a Agnimitras (Sbor. svět. poes. 1893).

Eugen Miroslav Rutte (1855—) kromě povídek (viz na str. 92.) napsal text k opeře Spiknutí na Olympu (1896).

Emanuel Zítek (1856—) kromě povídek (viz na str. 94) napsal činohru Karel Modrava (1888).

František Jiří Košťál (1857—) kromě povídek (viz na str. 94.) napsal veselohru Na zdar Matici! a vánoční hru Od jesliček září láska.

František Ladislav Hovorka (1857—) kromě povídek (viz na str. 95.) přeložil z polštiny veselohru Jana Al. hr. Fredra Kaloše (1880) a j. Také redigoval „Divadelní listy“ (1880—1884).

Oldřich V. Seykora Kostelecký (1857—) kromě humoresek (viz na str. 94.) napsal frašku Jikrová polévka (1883).

Xaver Dvořák (1858—) kromě básní (viz na str. 58.) napsal dramatickou hru pro dívky Tabitha (1895).

Václav Štech (1859— ) kromě humoresek (viz na str. 96.) napsal drama Zlatý déšť (1890) a veselohru Maloměstské tradice (1893).

Josef Krušina ze Švamberka (1859—) kromě povídek (viz na str. 96.) přeložil hru Gerharta Hauptmanna Tkalci (Vzděl. bibl. 1898).

Antonín Koukl (1860 — 1884) kromě básní (viz na str. 60.) napsal i veselohry Pejsek z Bocaccia, Moderní Ariadna, Kavalírkové, Dcera tábora a Lov mladého krále a teksty k operám Oslavenec a Ženichové.

Matěj Anastasia Šimáček (1860 — ) kromě básní (viz na str. 60.) a povídek (viz na str. 97.) napsal veselohru Pomluva (1886), drama Bez boje (1887), činohry Svět malých lidí (1890) a Jiný vzduch (1894) a přeložil z němčiny Gerharda Hauptmanna Osamělé duše (1896; vše v „Repertoiru čes. div.“).

František Xav. Svoboda (1860—) kromé básní (viz na str. 60.) a povídek (viz na str. 97.) napsal dramata: Márinka Válková (1889), Směry života (1892), Rozklad, Útok zisku (obé 1893) a Odpoutané zlo (1898; vše kromě prvého v „Rep. čes. div.“).

Luděk Archleb (1860—) kromě povídek (viz na str. 98.) napsal veselohru Slavnostní schůze (1894) a Nevěsta za českou korunu. Také jest od něho vydána stará národní hra lidová Stínání kohouta.

Jan Antoš (1860— ) kromě povídek (viz na str. 97.) napsal veselohru Paní Borecká („Rep. čes. div.“ 1893).

Jan Ladecký (1861— ) narodil se 1861 v Praze, vydával časopis „Česká Thálie“ (1887—1892) a nyní rediguje nový časopis divadelní. Napsal truchlohru Kortan, veselohru V úskalí, hru Dva světy („Rep. čes. div.“ 1897) a j.

Jan Červenka (1861— ) kromě básní (viz na str. 61.) a povídek (viz na str. 98.) napsal i veselohru Opuštěný („Rep. čes. div.“ 1897).

Gabriela Preissová (1862— ) kromě povídek (viz na str. 100.) napsala drama Gazdina roba (1889) a Její pastorkyňa (1890).

Vilém Mrštík (1863— ) kromě povídek (viz na str. 101.), napsal drama Paní Urbanová (1889) a s bratrem Al. drama Maryša (2. vyd. 1894).

Božena Viková Kunětická (1863 — ) kromě novellistiky (viz na str. 100.) napsala divadelní hry V bludišti, Sběratelka starožitností (obě 1890) a V jařmu (1897).

Růžena Jesenská (1863— ) kromě básní (viz na str. 61.) a povídek (viz na str. 100.) napsala divadelní hru V žití proudech.

Karel Kadlec (1865-) narodil se 11. ledna 1865 v Přehořově u Soběslavi, jest doktorem práv a tajemníkem Národního divadla v Praze. Přeložil Pan ředitel od Bissona a Carréa a Ekvinokea od Iva conte Vojnoviče (1896). Jest činným i v oboru právnickém.

Karel Mašek (1867—) kromé básní (viz na str. 62) a povídek (viz na str. 103.) napsal drama Studenti (1897).

Jaroslav Kvapil (1868— ) kromě básní (viz na str. 63.) napsal lyrickou trilogii s prologem Memento (1896), spracoval libretto Debora (1892), Perdita (1895) a Princezna Pampeliška (1897) a napsal dramatickou scénu Přítmí (1895) a drama Bludička (1896). Také přeložil dramatickou pohádku Ludvíka Fuldy Talisman (1893).

Václav Hladík (1868— ) kromě povídek (viz na str. 103.) napsal hru Nový život (1897).

Jaroslav Hilbert (1871— ) narodil se 1871 v Lounech a jest inžinýrem v Praze. Napsal drama Vina (1896) a O Boha (1898).

Buď i připomenut Jan Vávra, od něhož jsou veselohry Konkursy pana notáře, Pan vrchní porotce (obě 1889), Spekulanti aneb Úterek a pátek, Velké panstvo (obě 1890), Svatba na velocipédu (1891), činohry Nataša (1889), Pod krovem otcovským (1891) a j.

---

1. Aby snad nestala se pisateli přítomných řádků křivda, buď to, co jest otištěno zde a ve „Vlasti“, roč. 1887., na str. 82.-85. a 156. až 158., srovnáno s články jeho v „Květech“, roč. 1883., čís, 10. — 12., a v „Ruchu“, roč. 1864, čís. 10.
2. „Zprávy soudců“ na str. 45.
3. Provozován byl poprvé již r. 1855. a podruhé vydán r. 1876. v Štolbově „Divadelním světě“.