Přehled dějin literatury řecké/Xenofon

Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran
Thukydides	Xenofon	Jiní dějepisci

Údaje o textu
Titulek:	Xenofon
Autor:	Gabriel Šuran
Zdroj:	ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

§ 26. Xenofon (ok. r. 434 až po r. 359).

1. Xenofon (Ξενοφῶν), syn Gryllův (Γρύλλος), narodil se v Athénách. Mládí jeho spadá do války peloponneské. Po dlouhá léta byl věrným žákem Sokratovým, od něhož odloučil se teprve r. 401, vstoupiv na vyzvání Proxenovo do služeb mladšího Kyra.^[1] Když tento padl v bitvě u Kunax (401) a vůdcové hellenští byli lstně od Peršanů povražděni, řídil, jsa vůdcem zadního voje (ὀπισθοφύλαξ), s Cheirisofem zpáteční pochod zbylého vojska (okolo 10 000) zeměmi nepřátelskými přes Trapezunt a Byzantion. V Thrakii dal se s vojskem najmouti od Seutha, jemuž dobyl dědictví. Potom odevzdal vojsko spartskému vojevůdci Thibronovi, který válčil v Malé Asii. Od něho převzal je nástupce Derkylidas (399) a Agesilaos (od r. 396), pod nimiž sloužil i Xenofon.

Zatím byl Xenofon z Athen vyobcován pro lakonské smýšlení (ἐπὶ λακωνισμῷ). I zůstal u Agesilaa a s ním bojoval i v bitvě u Koroneie (394) proti svým vlastním rodákům. Lakedaimoňané odměnili jej statečkem u městečka Σκιλλοῦς zvaného (asi tři čtvrti hodiny od Olympie), kde žil Xenofon klidně, zaměstnávaje se spisováním, rolnictvím a honbou až do bitvy u Leukter (371). Po ní Eliďané zmocnili se opět svých statků, které jim Sparťané odňali, a Xenofon odebral se do Korintha. Když se Atheňané spojili se Sparťany proti Thebanům, byl i trest vyhnanství Xenofonovi prominut. Xenofon nesúčastnil se sice boje, ale poslal své dva syny, aby v athenské jízdě bojovali. Z nich padl Gryllos v bitvě u Mantineie (362). Nedlouho potom (jistě až po r. 359) Xenofon zemřel v Korinthě.

2. Nejdůležitější spisy Xenofontovy^[2] jsou tyto:

1. Κύρου ἀνάβασις v sedmi knihách má jméno od malé části celého spisu, kde se líčí tažení Kyrovo od moře do vnitra Asie. Ostatek díla je věnován zpátečnímu pochodu (κατάβασις) od Babylona přes Trapezunt na Hellespont.
2. Κύρου παιδεία (Vychování Kyra) v osmi knihách líčí, jaké má býti vychování a jaká povaha vládcova. Za ideál vybral si Xenofon staršího Kyra, o němž na svých výpravách mnoho krásného slyšel vypravovati.
3. Ἑλληνικά v sedmi knihách obsahují řecké dějiny od r. 411 až do r. 362, čili od té doby, kde přestává dílo Thukydidovo, až po bitvu mantineiskou.
4. Ἀπομνημονεύματα Σωκράτους (Memorabilia Socratis = Paměti o Sokratovi) ve čtyřech knihách podávají objektivně a věrně rozmluvy Sokratovy s rozličnými osobami. Jak úvod jejich ukazuje,^[3] jsou obranným spisem proti nespravedlivému obviňování žalobců a to nejen Anyta a Meleta, nýbrž i proti řeči sofisty Polykrata, jenž ji r. 394 sepsal a Sokrata v ní ostouzel.

3. Sláva Xenofontova zakládá se na půvabu, lahodě a kráse, prostotě a jednoduchosti mluvy, kterou podobá se Lysiovi i Caesarovi a pro kterou mnoho byl napodobován. Proto byl nazýván attickou včelou (Ἀττικὴ μέλιττα), neb attickou Musou.^[4]

---

1. Anab. III, 1, 4 neb v Steinmannově Výboru An. IX. 3 n.
2. Z Xenofonta přeložila »Jednota českých filologův« Paměti o Sokratovi. 1872. (Bibl. klass. 53. a 65.), Karel Neudörfel Anabasis. V Praze 1885., Abraham z Günterrodu: Cyripaedia. V Praze 1605i (Krameriusovo vydání 1809; Rozumovo 1856.) Srv. Grimův Výbor, Doba střední, str. 167.
3. Apomn. I. 1. (Steinmannův Výbor, str. 201.) Πολλάκις ἐθαύμασα τίσι ποτὲ λόγοις Ἀθηναίους ἔπεισαν οἱ γραψάμενοι Σωκράτην ὡς ἄξιος εἴη θανάτου τῇ πόλει. ἡ μὲν γὰρ γραφὴ κατ᾽ αὐτοῦ τοιάδε τις ἦν: ἀδικεῖ Σωκράτης οὓς μὲν ἡ πόλις νομίζει θεοὺς οὐ νομίζων, ἕτερα δὲ καινὰ δαιμόνια εἰσφέρων: ἀδικεῖ δὲ καὶ τοὺς νέους διαφθείρων.
4. Srv. Cicero Or. 9, 32. cuius (t. j. Xenophontis) sermo est ille quidem melle dulcior, sed a forensi strepitu remotissimus. 19, 62. Xenophontis voce Musas locutas ferunt. — Quintilianus Inst. Or. X, 1, 82. Quid ego commemorem Xenophontis illam iucunditatem inaffectatam, sed quam nulla consequi affectatio possit? ut ipsae sermonem finxisse Gratiae videantur et, quod de Pericle veteris comoediae testimonium est, in hunc transferri iustissime possit, in labris eius sedisse quandam persudendi deam.