Přehled dějin literatury řecké/Herodotos

Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran
Logografové	Herodotos	Thukydides

Údaje o textu
Titulek:	Herodotos
Autor:	Gabriel Šuran
Zdroj:	ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

§ 24. Herodotos (ok. r. 484—424).

1. Herodotos (Ἡρόδοτος) narodil se mezi rokem 490 a 480 př. Kr. v Halikarnassu (Ἁλικαρνᾱσσός). Pocházeje ze vzácné a zámožné rodiny, nabyl důkladného a všestranného vzdělání. Zvláště básnickou literaturu znal dokonale, ale že se obíral i spisy filosofického a dějepisného obsahu, je velice pravdě podobno. Nejlépe obeznámil se s Hekataiem, jehož v některých částech díla svého hojnou měrou používal.

Jinak máme o životě Herodotově zprávy velmi chatrné. Z díla samotného je patrno, že doplňoval své vzdělání rozsáhlými cestami, jimiž rozšířil také svůj politický rozhled a osvojil si vzácnou objektivnost úsudku.

Bohužel nelze ani pořádku ani doby cest těch přesně stanoviti, za to lze určiti z díla samotného rozsah jejich. Celkem lze říci, že Herodot prošel téměř všechen tehdy známý okršlek zemský.

V Evropě prošel všecka důležitější města Hellady a navštívil nejdůležitější ostrovy řecké; zvláště na Samu prodlel delší dobu. Také na dvoře králů makedonských déle pobyl. Tehda poznal značnou část Makedonie a Thrakie z vlastního názoru. Ano i pobřeží Černého moře, kde bylo hojně osad řeckých, navštívil. Tam zvěděl i o dvou národech slovanských:^[1] Neurech (Νευροί) a Budínech (Βουδῖνοι). Z Thurií podnikl cesty po Sicilii a Dolní Italii.

V Asii zná západní část Malé Asie. Mimo to putoval od pobřeží syrského k Eufratu, po němž se plavil až do Babylona. Byl-li též v Susách, nevíme, ačkoli v Arderikkách, statku to Dareiově, od Sus asi čtyři míle vzdáleném, na jisto meškal.

Také ve Foinicku byl a foinický Tyros navštívil, aby tam shlédl chrám Heraklův.

V Africe nejvíce jej upoutal Egypt, který prošel od Naukratidy až po Elefantinu. Stavby, dějiny a zvláštnosti této podivuhodné země učinily na Herodota ohromný dojem, způsobily úplný převrat v jeho posavadních názorech a obohatily jeho duševní obzor velikou hojností pojmů úplně nových.

Z Egypta plavil se přímo do řecké osady Kyreny a na pobřeží libyjské.

Když zavítal na svých cestách do Athen, zalíbilo se mu tam tak, že v nich po delší dobu meškal, stýkaje se s mnohými znamenitými muži vůbec, zvláště však s Periklem a Sofoklem, který prý na počest jeho složil i elegii. Kromě toho zachovala se zpráva. že i veřejně četl své dílo v Athenách r. 445 a že dostal k návrhu Anytovu 10 talentů odměny.

Když se r. 444 Atheňané usnesli k radě Periklově založiti novou osadu všehellenskou na místě zbořené Sybaridy v Italii, Herodot účastnil se této výpravy a pomáhal zakládati osadu Θούριοι nazvanou. Po osadě této dostalo se mu i přijmení Θούριος.

Ale tamější rozhárané poměry politické přiměly jej brzo k návratu do Athen, kde se dožil i počátku války peloponneské a kde i nejspíše zemřel před r. 424 př. Kr. Aspoň mu Atheňané zřídili hrob u brány Melitské vedle hrobu Thukydidova. Jiní však soudí, že to byl pouze čestný náhrobek (t. zv. κενοτάφιον), a že Herodotos zemřel a pochován byl v Thuriích, kde později ukazovali jeho náhrobek na agoře.

2. Účel, název, rozdělení díla Herodotova. Vše, co na cestách vyzkoumal, Herodotos uložil ve svém díle, chtě

1. zabrániti, aby to, co se na světě stalo, nevešlo v zapomenutí, a
2. způsobiti, aby slavné skutky hellenskě a barbarské nepozbyly slávy.

Dílo jeho nazývá se obyčejně ἱστορίαι. On sám na začátku díla svého praví o něm, že jest ἱστορίης ἀπόδεξις^[2] jindy nazývá je nás πᾶς ὁ λόγος a jednotlivým částem díla svého říká buď λόγος nebo λόγοι. Rozdělení na devět knih po Musách nazvaných nepochází od Herodota, nýbrž od učenců alexandrijských.

3. Herodotos povznesl se vysoko nad logografy tím, že si vyvolil za předmět vypravování historické události významu světového, a že je sloučil v umělecký celek dvojím pásmem, a to:

1. pásmem vypravování a
2. pásmem náboženským (ethickou idejí).

1. Středem díla jeho jsou války Hellenův a Peršanů za králů Dareia a Xerxa. Na ty však hledí jen jako na poslední akty onoho nepřátelství, které se jevilo už za mythického věku mezi Evropou a Asii, mezi Helleny a barbary. Dějiny různých národů líčí v hojných episodách (προσθῆκαι IV, 30) čím se dílo jeho velice podobá homerskému eposu.
2. Ethická ideje, která proniká celé dílo Herodotovo, jest, že veškeré dějiny jsou následkem světového, bohem ustanoveného řádu. Kdo ruší řád ten, toho stíhá pokuta buď jej sama, buď jeho potomky. Tak podlehli mocní králové Perští, poněvadž vztáhli v pýše a zpupnosti ruce po Evropě, která jim nebyla souzena.

Než bůh netresce jenom zločinů již spáchaných, nýbrž stará se dle mínění Herodotova často už předem o rovnováhu a řád světový tou měrou, že vůbec nepřeje trvání žádnému velikému štěstí. Ten názor vyslovují zvláště tři mužové: Solon (v rozmluvě s Kroisem: τὸ θεῖον πᾶν ἐὸν φθονερόν τε καὶ ταραχῶδες, I., 32) Amasis a Artabanos. Tuto závist boží (φθόνος θεῶν) zakusil na př. Kroisos a Polykrates.

4. Obsah díla Herodotova.^[3]

I. kniha. Nepřátelství mezi Helleny a barbary projevilo se obapolným únosem žen (Ioy a Europy, Medeie a Heleny). Ale první útok historicky zajištěný na osady řecké v Malé Asii podnikl Kroisos, král Lydie, jejíž dějiny se hned vypravují. Kroisovi bylo věštěno, aby si vybral k válce s Kyrem za spojence nejmocnější kmen řecký. To zavdává Herodotovi příležitost zmíniti se v episodě o dějinách athenských od Solona a o dějinách lakedaimonských od Lykurga po Kroisa. Ale Kroisos podlehl Kyrovi, který ztroskotal říši medskou. I vypisují se zase dějiny říše této. Kyros (558 až 529) podnikl výpravy tři:

1. proti osadám řeckým v Asii, při čem se vypravuje o založení jich;
2. proti Babyloňanům, při čem líčí se výstavnost a obyvatelstvo toho města;
3. proti Massagetům, kde Kyros sám zahynul.

II. kniha. Kambyses (529-522) táhne proti Egyptu. Při té příležitosti Egypt (náboženství, zvyky, mravy) se důkladně popisuje a jeho dějiny zevrubně se vypravují.

III. kniha. Kambyses pokořil nejen Egypt, nýbrž i Lybii a Kyrenu. Po smrti Kambysově vládne sedm měsíců Lžismerdis. Proti němu postaví se sedm perských velmožů, z nichž zvolen za krále Dareios (521—485). Potom je episodicky zmínka o moci a pádu Polykratově. Následuje nástin vnitřních poměrů říše Perské.

IV. kniha obsahuje výboje Dareiovy:

1. tažení proti Skythům (515). Při tom vykládá se obšírně nejen o tomto národu, nýbrž i o všech národech severovýchodní Evropy a sousedních národech asijských.
2. zamýšlenou výpravu proti národům obývajícím severní pobřeží Afriky. K tomu druží se dějiny řeckých osad v Africe, zvláště dějiny kyrenské.

V. kniha. Dobytí Thrakie a Makedonie. Vzpoura ionská. (500—494). Aristagoras hledá pomoci ve Spartě a v Athenách. I pokračuje se v líčení dějin spartských a athenských tam, kde přestáno v knize I.

VI. kniha. Povstání ionské se nezdařilo. Ale ani první tažení Dareiovo proti Řecku pod Mardoniem se nezdařilo, poněvadž se perské loďstvo ztroskotalo u mysu Athonského (492). Druhé tažení pod vůdcovstvím Datia a Artafrena skončilo se porážkou perskou u Marathona (490).

VII—IX. kniha. Válečné tažení Xerxovo.

VII. kniha. Tažení Xerxovo (485—465) proti Hellenům, kteří hledají pomoci u svých soukmenovců dolnoitalských a sicilských, než nedosáhnou jí, poněvadž nechtěli přepustiti náčelnictví Gelonovi. Episodicky líčí se boje Řeků italských a sicilských mezi sebou a s Karthaginskými. — Bitva u Thermopyl: rekovnost Leonidova a zrada Efialtova.

VIII. kniha. Bitva námořní u Artemisia, dobytí Athen, vítězství u Salaminy. útěk Xerxův (480).

IX. kniha. Bitva u Platai a u Mykaly (479). Dobytí Sestu (na jaře 478) je poslední událost, o které se Herodotos zmiňuje.

5. Nářečí a sloh. Ač byl Herodotos původu dorského, přece sepsal své dějiny za příkladem předchůdců svých, ionských logografů, nářečím ionským, jímž se i v Halikarnassu hojně psalo a mluvilo. Na rozdíl od epického (staroionského) nazývá se nářečí to novoionským. Ale Herodotos uchýlil se od prostého nářečí logografů tím, že je rozhojnil zvláště slovy a tvary epickými i čistě attickými a vzdělal si zvláštní mluvu spisovnou, kterou již staří grammatikové nazývali ionštinou pestrou (ποικίλη Ἰάς) naproti čisté (καθαρή) Hekataiově.^[4]

S měkkostí a plynností nářečí toho jest ve krásné shodě jednoduochost slohu a prostota vypravování. Herodotos je hlavním představitelem mluvy řaděné (εἰρομένη λέξις), která proti mluvě periodické věty jednoduše vedle sebe řadí spojujíc je slůvky καί, τε, δέ, οὖν, aneb opakujíc slova.^[5]

6. Hodnověrnost byla Herodotovi již za starověku upírána. Mladší vrstevník jeho Ktesias, lékař Artaxerxův, nazval ho lhářem a báchorkářem, a koncem prvého století po Kr. filosof Plutarchos shrnul výčitky Herodotovi činěné ve spisku Περὶ τῆς Ἡροδότου κακοηθείας (O zlomyslnosti H.) nadepsaném, upíraje pravdivost jeho zprávám.

Ale zkoumání nejnovější potvrzuje hodnověrnost jeho skvělým a často překvapujícím způsobem. Ovšem jeho hodnověrnost řídí se z veliké části prameny, z nichž čerpal. Tak zprávy jeho zakládající se na vlastním pozorování a názoru jsou vesměs spolehlivy a správny. Méně lze již spoléhati na zprávy, které se zakládají buď na doslechu (ἀκοή), poněvadž hodnověrnost jejich řídí se spolehlivostí Herodotových zpravodajů, buď na listinách, jež bývaly druhdy padělány, buď na výňatcích ze spisů předchůdců jeho. Je pravda, mnoho věcí vadilo Herodotovi, že nemohl vždy proniknouti k pravdě: jeho neznalost cizích jazyků způsobila, že nemohl čerpati přímo z cizojazyčných pramenů, nýbrž že byl odkázán na tlumočníky, kteří ho často klamali, jeho názor náboženský, že jedna nejvyšší bytost přímo zasahuje v osudy lidské a že vůli svou často dává na jevo sny, věštbami a zázraky,^[6] kalila často úsudek jeho, a konečně nepopíratelná přízeň k Athenám i jejich zřízením vůbec a k Alkmeonovicům i Periklovi zvláště sváděla jej k přísnému soudu o Themistoklovi, Korinťanech a Thebanech.

Ale na druhé straně svědomitost, která ho přiměla k tak rozsáhlým cestám a která se jeví i v pečlivosti, jak liší věcí z vlastního názoru (ὄψει) poznané od ústního podání (ἀκοή) a od vlastní domněnky (γνώμη), jak neváhá z různých versí vybrati pravděpodobnější a při podání pravdě nepodobném vysloviti své pochybnosti, spravedlivost a nepředpojatost, s jakou posuzuje národy cizí, dokazuje, že pravda a snaha po ni byla Herodotovi nade vše, a proto právem pokládají ho právě nejnovější dějezpytci za svědka hodnověrného, za důležitého sběratele výzkumů národopisných vůbec a za nejdůležitější pramen válek řeckoperských zvlášť.

---

1. Hdt. IV, 105, 108, 109. (Výbor z Herodota, str. 257). O nich Šafaříkovy Slovan. starožitnosti (2. vyd.) I, 213—229; J. E. Vocel, Pravěk země české. Oddělení II; Niederlovy Slovan. starožitnosti I, 266 a 283 n.
2. Ἡροδότου Ἁλικαρνησσέος ἱστορίης ἀπόδεξις (= vyzkoumaného výklad) ἥδε, ὡς μήτε τὰ γενόμενα ἐξ ἀνθρώπων τῷ χρόνῳ ἐξίτηλα γένηται, μήτε ἔργα μεγάλα τε καὶ θωυμαστά, τὰ μὲν Ἕλλησι τὰ δὲ βαρβάροισι ἀποδεχθέντα, ἀκλεᾶ γένηται, τά τε ἄλλα καὶ δι᾽ ἣν αἰτίην ἐπολέμησαν ἀλλήλοισι. (Hdt. I. 1.)
3. Přeložil celé prof. Jan Kvíčala: Herodotovy dějiny. V Praze, (Bibl. klass.) 1863—1864.
4. Niederlova mluvnice ve vyd. Steinmannově, Díl I, § 411.
5. Na př. (V, 49) ἀπικνέεται ὁ Ἀρισταγόρης ἐς τὴν Σπάρτην- ἀπικνεόμενος δὲ ἐς λόγους ὁ Ἀρισταγόρης ἔλεγε…
6. Proto také Herodotos vypravuje tolik báchorek a pověstí (srv. jen nejznámější: o Arionovi, Solonovi, o prstenu Polykratově a j.). z nichž některým věří, zvláště souhlasí-li s jeho názory, některé uvádí řídě se zásadou v VII, 152 vytčenou: Ἐγὼ δὲ ὀφείλω λέγειν τὰ λεγόμενα, πείθεσθαί γε μὲν οὐ παντάπασι ὀφείλω, καί μοι τοῦτο τὸ ἔπος ἐχέτω ἐς πάντα τὸν λόγον. Také sluší se poukázati na to, že právě v době nejnovější ukázala se mnohá naprosto zavrhovaná udání Herodotova buď úplně neb aspoň v jádře pravdivými.