Přehled dějin literatury řecké/Filosofie (věk alexandrijský)

Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran
Dějepisectví	Filosofie (věk alexandrijský)	Grammatika

Údaje o textu
Titulek:	Filosofie (věk alexandrijský)
Autor:	Gabriel Šuran
Zdroj:	ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

§ 45. Filosofie.

Počet filosofů byl za této doby veliký, vliv filosofe na duševní život ohromný. Za dob, kdy víra v bohy pozbyla všeho základu, filosofie stala se náboženstvím vzdělanců. Hlavním sídlem filosofů byly Atheny. Čtyři školy nejvíce se rozmohly.

1. Peripatetikové.

Peripatetikové (οἱ περιπατητικοί) dostali jméno své od stinných stromořadí (περίπατοι), jimiž procházeje se Aristoteles učil. Stoupenci Aristotelovi věnovali se nejvíce buď vědám, zvláště přírodním, buď populárnímu zpracování ethiky. Nástupcem Aristotelovým byl Theofrastos (Θεόφραστος), jenž vynikl zvláště v botanice Mimo spisy botanické zachovaly se nám od něho Χαρακτῆρες, krátké povahopisy,^[1] jež staly se proto důležitými, že je Theofrastos, přítel Menandrův nenakreslil dle života, nýbrž dle nové komedie.

2. Stoikové

Zakladatelem této školy je Zenon (Ζήνων) z města Kitia (Κίτιον) na Kypru. Založil kolem r. 300 v Athenách školu filosofickou, jež dle pestrého sloupoví (Στοὰ ποικίλη) na severní straně athenského náměstí nazvána byla stoickou. Největší zásluhy o vývoj a ucelení soustavy má Chrýsippos (Χρύσιππος).

Učení stoické připíná se k učení kynickému (viz. str. 84). Nejvyšší zásadou jeho jest žití přirozeně (ὁμολογουνένως τῇ φύσει ζῆν, naturae convenienter vivere). Jen ctnost (t. j. život přírodě přiměřený) je dobrem, špatnost zlem, vše ostatní je lhostejno (ἀδιάφορον). Ani ve ctnosti ani ve zlu není stupňových rozdílů (ἴσα τὰ ἁναρτήνατα). Poněvadž pak ctnost není možna bez poznání, musí býti ctnostný i moudrým. Moudrý jest ideálem vší dokonalosti a jedině blažený, nemoudrý (φαῦλος) ideálem vší špatnosti.^[2]

3. Epikurovci (οἱ Ἐπικούρειοι)

Epikuros (Ἐπίκουρος od r. 341—270), vrstevník Zenonův, založil též školu v Athenách. Sloučil hedonické názory Aristippovy s atomismem Demokritovým v samostatnou soustavu. V ethice považuje jako Aristippos blaženost (μακαρίως ζῆν) za statek nejvyšší. Nejvyšší rozkoší jest klid duševní (ἀταραξία), jehož podmínkou je ctnost. Tato je rozumné poznání, jak člověk má žíti, aby rozkoš a slast převyšovala strasti. Nejvyšší blaženost má tedy mudřec; jest nezávislý na světě zevnějším. Aesthetický požitek je Epikurovi požitkem nejvyšším.^[3]

4. Akademikové.

Akademikové jsou stoupenci Platonovi. Dle směrů společnosti té rozeznáváme akademii starou, střední a novou. Karneades (Καρνεάδης) stal se zakladatelem střední akademie. Roku 155 př. Kr. byl v Římě s poselstvím. Tvrdil, že není vědění, nýbrž že jsou jen stupně pravděpodobnosti (probabilismus).

---

1. Vlček Jan, Povahopisy Theofrastovy. V Praze 1839.
2. Ideál stoického mudrce líčí Horatius v Sat. II. 7, 83. — Stoické učení o mudrci shrnuje Horatius (ovšem ironicky) takto:

   Ad summam, sapiens uno minor est love, dives,
   Liber, honoratus, pulcher, rex denique regum,
   Praecipue sanus, nisi cum pituita molestast.

   (Epist. I. 1, 106—108.)
3. Podrobně soustavu epikurskou vylíčil Drtina v Myšlenkovém vývoji str. 980—103.