Předmluva k českému vydání sepsání Kristiánova

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva k českému překladu sepsání Kristiánova[red 1]
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	Postavy a problémy českých dějin
Vydáno:	Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990
ISBN:	80-7021-057-5
Licence:	PD old 70
Související:	Svatý Václav
Související články ve Wikipedii: Strachkvas, Kristiánova legenda

Dílko, jehož český překlad následuje, zaslouží po nejedné stránce, aby si ho česká veřejnost povšimla. V něm tuším poprvé dostává se i neučenému čtenáři příležitosti, aby se seznámil s nejstarší literární prací, která vyšla z péra českého, a která je svědectvím, že počátky vědomé české snahy kulturní a mravně národní sahají zpět do doby bezmála tisíc let za námi ležící, do konce 10. století. Rozumí se, že vzdělanému Čechu a Evropanu staršího středověku jeví se vše, co bychom my zvali snahou po pokroku mravním a kulturním, souznačným s úsilím po osvědčení, prohloubení a rozšíření víry Kristovy, že krátce v jedno mu spadají představy kultury a křesťanství. Jinými slovy: zápasníci a trpitelé za náboženství křesťanské jsou době té representanty vzdělání a pokroku, jsou jí hrdiny národní snahy, cílem i oporou kmenové hrdosti, střediskem nábožné úcty a národní naděje. Z tohoto stanoviska jest chápati i motivy a cíle prastarého sepsání našeho z 10. století ― autor jeho, prvý český spisovatel, jejž známe (jak příznačné, že klášterní jméno jeho je Křesťan ― Kristián!), dávaje českým vzdělancům té doby do rukou oslavné dílko, líčící život a zásluhy prvých českých svědků Kristových, sv. Ludmily a sv. Václava (a spolu s tím vznik a rozvoj českého křesťanství), nechce v jádře nic jiného, než ukázati s chloubou také na kulturní schopnost kmene českého a tím jaksi uvésti jej do společnosti velkých křesťanských národů evropského západu. Tento cíl, dosti určitě v předmluvě autorově vyznačený, je to především, jenž práci Kristiánově dodává v očích našich zvláštního významu. On zajisté dosvědčuje existenci národa českého ve vyšším, duchovním slova smyslu již ku konci století 10. a spojuje odlehlé počátky našeho dějinného života s věky potomními touže základní myšlenkou života a naděje.

V popředí zájmu autorova stály ovšem cíle náboženského povzbuzení a povznesení, jak tomu bylo u skladatelů středověkých životů, mučedníkům a svatým Páně věnovaných, vůbec. My zvykli si životy takové jmenovati legendami a rozuměti tím skládání, jež v celku nemají mnoho opory ve skutečnosti, v nichž zbožná bajka má převahu a v nichž skutečná historie hraje roli nevalnou. Ale středověk nebyl ještě dotčen novodobou skepsí k zázraku. Vypravování o životech a zázracích světců považoval naopak za vyšší pravdu historickou, a legendy (tj. to, co má býti čteno) kladl na prvé místo mezi prameny a pracemi historickými. Legenda Kristiánova náleží však k těm, jež ― kromě partií i v novodobém smyslu „legendárních“, které zaujímají většinu práce ― chovají v sobě mnoho dat, zpráv a živlů historických v plném slova smyslu. Je to zajisté nejobšírnější skládání, českým dějinám věnované a od Čecha sepsané, z doby před kronikou Kosmovou (Kosmas † 1125) a dotýká se dějin českých nejen od časů sv. Cyrila a Metoděje, ale i od doby báječné, obsahujíc v sobě, třebas v stručné formulaci, první neocenitelné zprávy o našem pravěku, na nichž potom budovala dále fantasie Kosmova. Práce proto mohla s jistým omezením býti mnou nazvána „nejstarší kronikou českou“. A netoliko jako veledůležitý pramen historický v běžném slova smyslu ― ale i jako prvé předstoupení českého člověka před zraky pokolení následujících, jako prvý projev cítění, smýšlení a snažení českého vzdělance z doby bez mála před tisícem let, poskytuje badateli, umějícímu ze slov, vět a stránek literárního díla vybaviti duši a postavu autora a psychologii doby jeho a kmene jeho, poučení vzácné, přímý a neklamný pohled do Čech z konce 10. století. Není pochyby, že bychom si přáli věděti a zvěděti na nejednom místě mnohem více ― ale zdá se, že někdy pro bláhové přání takové zavíráme oči před příležitostí, vytěžiti k poučení našemu všechno, co pronikavější analysa díla předloženého slyšícímu a vidoucímu může poskytnouti.

Sepsání představuje se nám vědomě jako literární dílo, a to předmluvou (prologem) autorovou, adresovanou druhému biskupu pražskému, Vojtěchovi (982―997). Takové předmluvy a věnování byly již tenkrát pravidlem v pracích literárních; vkus doby chtěl také tomu, aby autor svou nedostatečnost k dílu počatému zdůraznil v nich způsobem okázalým. Čtenář najde v textu legendy ještě jedno přímé promluvení autorovo k svatému Vojtěchovi, takořka jako doplněk prologu ― z obou míst vysvítá, že to byl sv. Vojtěch, jenž autora povzbudil k oslavnému sepsání o životech prvých českých patronů a že mu uložil dbáti při tom jen zpráv zaručených. Z prologu se zároveň dovídáme, že autor, mnich Kristián, měl jako podklad práce své po ruce již starší rozličná sepsání o svém thematu, tedy starší legendy o sv. Ludmile a sv. Václavu a že si vytkl vlastně úkolem je opraviti a doplniti, a to i podle výpovědí starých pamětníků nebo údajů samého biskupa Vojtěcha.

Rozbor legendy Kristiánovy, pátrající po pramenech jejích a srovnávající ji s legendami staršími i novějšími ukazuje vskutku zajímavě, jak úkol v předmluvě naznačený byl proveden, t. j. jak Kristián jednak vzdělal a užil textu legend starších, jednak pak doplňoval je svými vlastními dodatky a opravami. Poznáváme zejména, že Kristián měl před sebou takřka jako prameny hlavní starší latinské sepsání o sv. Ludmile (jež se nám nezachovalo) a latinskou legendu o sv. Václavovi počínající se slovy „Crescente fide christiana“ („když vzrůstala víra křesťanská“); užil také poněkud latinské legendy o sv. Václavu, složené (kolem r. 980) na základě legendy „Crescente fide“ italským biskupem Gumpoldem. Texty legend „Crescente fide“ a Gumpoldovy známe. Že by byl Kristián znal starší, církevně-slovanským jazykem sepsané vylíčení života Václavova, nezdá se pravděpodobným ― ale je zajímavo, že mnohé opravy a dodatky jeho k obrazu starších legend latinských jsou příbuzny stanovisku a datům staroslovanské legendy, majíce celkem ráz korektur, jež rodilý, poměrů lépe znalý Čech měl za nutné učiniti v skládáních, sepsaných duchovními cizími („Crescente fide“ zdá se býti bavorského původu) a dále ráz korektur, v nichž smysl pro historickou skutečnost vítězí nad sklonem k řemeslné tvorbě legendární. Historickému smyslu Kristiánovu podařilo se velmi dobře spojiti život dvou svatých, Ludmily a Václava, v jeden obraz celistvý; jemu jest patrně přičísti i odhodlání, předeslati všemu krátký výklad o pokřesťanění Moravy sv. Cyrilem a Metodějem a o zavedení slovanské mše a o počátcích českého křesťanství (kapitola prvá a druhá legendy). I tu užito bylo pramenů dnes ztracených; proto reprodukce jich Kristiánem má pro nás cenu neobyčejnou: jím zachováno nám vlastně jediné vypravování o tom, jak Čechové přijali křesťanství z Moravy Methodovy a to ve formě obřadu slovanského. Možno poznamenati hned, že všichni protivníci a popěrači slovanské liturgie v starých Čechách, od Kosmy 12. stoletím počínaje až k Dobrovskému 19. století a německých dějepiscům novodobým, stali se především z toho důvodu protivníky díla Kristiánova. Stylisticky vzdělal své předlohy, pokud srovnávati můžeme, Kristián latinou elegantnější, místy slohem hledané umělosti, jenž byl literární ctižádostí jeho doby; barokní rafinovanosti slohu Gumpoldova ovšem nedostihl. Jaký je to rozdíl mezi těžkým stylem Gumpoldovým a Kristiánovým, možno postihnouti ovšem více v originálu latinském než v českém překladu na odstavci, jenž je doslova z Gumpolda přepsán. Je to jediné místo, o němž v díle Kristiánově víme, kde užito bylo pramene doslovně. Ostatek práce prozrazuje všude pečlivou redakci i dobrou disposici celkovou; o tom, jakož i o neporušené jednotě díla poučují četné odkazy, v nichž autor dotýká se toho, o čemž již se zmínil, i toho, o čem ještě řeč bude. Co v díle jeho, zejména v kapitolách, vypravujících o sv. Václavovi, pošlo přímo z péra a z dodatku Kristiánova, co a jak je převzato autorem ze starších pramenů písemných, najdeš nejúplněji vyloženo v mém rozboru legendy v knize Die Wenzels- und Ludmilalegenden und die Echtheit Christians (1906) ve které jsem shrnul výsledky svých studií o Kristiánovi a o legendách našich.

Byla to podle všeho dvojí skupina příčin a vlivů, jež dala již v 10. století vzrůsti tak bohatě počtu i ceně legend o sv. Václavu a sv. Ludmile. Prvou bylo založení biskupství pražského (kolem r. 973) a tím jaksi konečné uznání Čechů za rovnoprávný národ křesťanský. Bylo snad třeba překonávati jistý odpor (v Bavořích, v Řezně?), snad spolupůsobila i bez něho propaganda těch, kteří stáli v čele úsilí o utvrzení křesťanské víry v Čechách. Buď tak či onak, významné je jistě, že Gumpold psal svou legendu václavskou na popud císaře Otty II.; jeho předlohu „Crescente fide“ která je historicky pramenem daleko důležitějším, kladl bych do let 60tých až 70tých 10. století, kdy se o založení biskupství pražského jednalo. Druhou mateřskou půdou oslavných skládání o českých prvomučednících byla doba Vojtěchova. V české historiografii nedočkal se dosud zjev Vojtěchův a kulturní význam prostředí a okolí jeho toho uznání a docenění, jež mu nepochybně přísluší: nejen jeho patrná souvislost s t. zv. „ottónskou renesancí“ v Sasích, ale i ku podivu intimní styky jeho s předními kulturními středisky a vzdělanci tehdejší Itálie, velký dojem, jímž osobnost i život Vojtěchův působil na vzdělaný svět tehdejší, počet mužů, který kulturnímu působení jeho stál k disposici ― vše to zakládá přesvědčení, že Čechy let osmdesátých a devadesátých desátého století dostoupily jisté kulturní proslulosti a vzepětí, jemuž podobného potom dosáhly teprv v době Karlově.

Jen tak si vysvětlíme, že podléhaje vlivům českým, píše v jednom z nejslavnějších kulturních středisk tehdejšího světa, v klášteře montecassinském v Itálii, klasicky vzdělaný mnich Vavřinec novou legendu o sv. Václavovi; odtud také porozumíme, proč sv. Vojtěchovi šlo o to, aby Čechy mohly se pochlubiti novým úplnějším a věcně dokonalejším zpracováním života svých prvých svatých z péra českého. Kristián píše skoro současně s Vavřincem; v Itálii (pravděpodobněji v Itálii než v Německu) vzniká nedlouho potom nová legenda o sv. Václavovi, jež opírajíc se o text Gumpoldův snaží se dáti svatému předmětu formu ještě drahocennější, t. j. vypravovati život světcův v rýmované prose (je to legenda, počínající se slovy Oportet nos fratres). V Čechách samotných pak vidíme zjev neobyčejně zajímavý ― jak totiž pokouší se stačiti nové, o nejvyšší formální vybranost zápasící produkci latinské, i česká literatura v jazyce staroslovanském. Neznámý autor podjímá se tu práce představiti čtenáři stylistickou parádu Gumpoldovu i v rouše staroslovanském (mám tu na mysli tak zv. druhou legendu staroslovanskou, objevenou nedávno prof. Nikolským) a dokázati tak i formální schopnosti jeho. Při tom zůstává mu již neznáma nejstarší legenda staroslovanská o sv. Václavu, nejstarší, jak se zdá, z legend václavských vůbec. O kratších výtazích slovanských určených pro potřebu bohoslužebnou, o oslavných kázáních např.  ke dni přenesení sv. Václava, o  pravděpodobném původním slovanském sepsání o svaté Ludmile, se zde již šířiti nechci. Ale vše dohromady je s to, aby nám sílu a trvalost slovanského obřadu a literatury v zemí české po celé 10. století (a nepochybně i v století následujícím) představilo patrně před oči a aby přidalo významu zajímavému faktu, že mnich Kristián, takřka oficielní český dějepisec obou prvých českých mučedníků, spisovatel autorisovaný biskupem pražským Vojtěchem, slaví sv. Cyrila, že vynalezl slovanské písmo a v Římě u papeže vymohl schválení slovanské mše, „jak už podnes namnoze se děje v krajinách slovanských, zejména v Bulharsku, a mnoho tím duší Kristu Pánu se získává“. Zdá se mi velmi pravděpodobným, že tato stránka díla Kristiánova přispěla k tomu, že práce zůstala cizí světu německému nebo italskému, t.j. oblastem kulturním a národním, jež na privilegium staré moravské církve shlížely okem nepřátelským. V druhé polovici 11. století zvítězilo toto nepřátelské stanovisko i v Čechách, jak dokazuje konec kláštera sázavského i posléze kronika Kosmova. V té době by již legenda václavská, slavící slovanskou liturgii, v Čechách možna nebyla.

Obšírné legendy václavské českého původu z 13.―14. století, s „Oriente iam sole“ v čele, užívají hojně Kristiána, ale o počátcích českého křesťanství na Moravě a v Čechách se nezmiňují. Také obsahem svých příhod a zázraků prozrazují na rozdíl od Kristiána daleko pokročilejší fázi legendární tradice. Legendy „Oportet nos fratres“ a „Oriente iam sole“ jsou vydány tiskem v mé německé knize; tamtéž najdeš podrobnější data o slovanské legendě Nikolského.

Legenda Kristiánova zachovala se nám celá ve vzácném rukopisu kapitoly pražské z let 1320 až 1342 (v němž jediný písař shromáždil nejstarší latinské legendy václavské a kroniku Kosmovu s pokračovateli jeho) a v jednom rukopise thunovské knihovny v Děčíně z konce 14. století (v něm chybí však prolog a jeden odstavec třetí kapitoly). Dále ve dvou rukopisech pražské universitní knihovny z 2. polovice a konce 14. století; v nich však chybí konec od 8. kapitoly počínaje (to jest od slov „Krev blaženého mučedníka“) a v poněkud pozměněném textu v rukopisu bývalého kláštera v Böddecke ve Vestfálsku, kde chybí kromě prologu i většina práce, počínaje od 6. kapitoly (to jest slov „Když tedy blažený kníže“). Zlomků legendy v passionálech a brevířích známa je dnes velká řada; značná jich část zachována je v rukopisech z konce 12. a počátku 13. století. Legendu vydal tiskem nejdřív Balbín r. 1677, potom učený jesuita P. Suysken ve velkém souhrnném vydání životů všech svatých (t. zv. Acta sanctorum) r. 1755―1760, po třetí bystrý augustinián pražský P. Athanasius (vlastním jménem Eliáš Sandrich) r. 1767, konečně r. 1873 Jos. Emler v „Pramenech dějin českých“, díle prvém (spolu s českým překladem Jos. Truhláře), naposled já v spise Nejstarší kronika česká (1903) a potom, na rozšířeném základě rukopisném r. 106 v dotčeném již díle: Die Wenzels- und Ludmilalegenden. Na tomto vydání založen je i překlad, jenž následuje a jehož autorem je p. Ant. L. Stříž. Přiléhá k textu originálu dokonaleji a dobových karakteristických vlastností jeho dbá pečlivěji než překlad Truhlářův. Rozdělení v kapitoly text Kristiánův přímo nemá; rozdělení to se ujalo od časů edice P. Athanasia.

Autorem sepsání o životě sv. Ludmily a sv. Václava jmenuje se v předmluvě mnich Kristián a představuje se nám zároveň jako strýc nebo bratrovec biskupa Vojtěcha. Závěr odtud plynoucí zněl by, že Kristián pocházel nejspíše z knížecího rodu Slavníkova. Jméno mnicha Kristiána zachovalo se ještě jen v jednom prameni soudobém, v životopise sv. Vojtěcha, sepsaném r. 1004 Brunonem z Querfurtu. Zde praví se, že mnich Kristián, „muž výmluvný“, byl jedním z vůdců poselství, jež Čechové (r. asi 992) poslali do Říma, aby sv. Vojtěcha přiměli k návratu z kláštera římského na biskupský stolec pražský, a zároveň, že Kristián byl bratrem knížete vlasti Vojtěchovy. To bylo lze stěží vykládati jinak, než že Kristián je bratrem knížete Boleslava II. a tedy rodem Přemyslovec a zároveň, aspoň podle pojetí a tvrzení Kosmova, synem Boleslava I., vraha sv. Václava. Okolnost, že by v důsledku těchto dat a souvislostí, líčil Kristián zločin vlastního otce svého, že by vypravoval, jak nešťastný otec jeho zavraždil svatého strýce jeho, budila od počátku nedůvěru k sepsání jeho a ozvala se prudce již v námitkách Dobnerových. Hájil jsem proti tomu vždy možnosti, že středověkému mnichu, který dovedl zapříti v sobě vše, co jej poutalo k tomuto světu, by nebylo nesnadno podejmout se úkolu takového. Ale zároveň jsem poukazoval na možnost, že „krevní bratr“ Brunonův může znamenati i bratrance, nebo že, což je pravděpodobné, nebyl Boleslav II. synem Boleslava I. (rodokmen je nám tu podepřen pouze autoritou Kosmovou, která však pro dějiny české 10. století prokazuje se zhola nedostatečnou). Dotkl jsem se i toho, proč by Kristián, jenž přece v předmluvě na dvou místech dovolává se příbuzenství svého se sv. Vojtěchem, nebyl se zmínil o tom, že sv. Václav je strýcem jeho. Dnes, vzdálen boje o Kristiána z let 1903―1906 mám eventualitu, že by Kristián byl synem bratrovraha (tutéž eventualitu, kterou si zkombinoval na základě Brunona i Kosmas, aby stvořil postavu báječného Strachkvasa), za velmi málo pravděpodobnou. Předpokládám, že byl-li Kristián vskutku z rodu Přemyslova, že byl bratrancem Boleslava II., nebo že Boleslav II. nebyl synem Boleslava I. Bylo by možno i mysliti na výklad, že Kristián je bratrem knížete Slavníka a strýcem Vojtěchovým, tedy doslova tak, jak je to v předmluvě (nepos carissime) ― je jistě nápadno, že Bruno, kterému přece muselo býti jméno Boleslava II. známější a běžnější než Slavníkovo, nejmenuje Boleslava jako bratra Kristiánova plným jménem určitě. Bruno svou frázi o bratru knížete zemského přejal podle všeho z legendy o sv. Vojtěchu, sepsané o několik málo let dříve Kanapariem v Itálii ― s možností, že Kanaparius zmátl knížete Slavníka s Boleslavem, lze tuším počítati. Krátce je vidno, že z nesnáze vede východisk několikero; hlavní věcí zůstává, že nám osoba mnicha Kristiána je dosvědčena spolehlivě právě v době sv. Vojtěcha a to jako muže důvěry Vojtěchovy a že nám nepřímo je Kanapariem i Brunonem potvrzeno, co tvrdí Kristián v své předmluvě, že, jsa příbuzným Vojtěchovým, byl původu knížecího. Sepsání legendy Kristiánovy jest potom položiti nejvhodněji do let 992―994, po návratu Vojtěchově z Říma; Vojtěch snad přinesl z Itálie i legendu Gumpoldovu a těžce nesa její věcnou nedostatečnost, uložil Kristiánovi sepsati životopis nový a pravdivý.

Faktem z historie Kristiánovy snad nejzajímavějším, ač smutně památným, zůstane povždy okolnost, že dílko jeho, jež již Balbín nazval právem „nejdrahocennější a prvou památkou dějin vlastenských“, bylo v době prvého století českého novodobého života kulturního, v době t.zv. kritické historiografie moderní, z pramenů dějin českých s hanbou vyvrženo jako drzý padělek neznámého autora pozdějšího. O to zasloužili se především oba zakladatelé kritické historie české, Dobner a Dobrovský. Prvý ve spisku, jenž vznikl v čas prvých jeho pokusů historických (r. asi 1754―55) a jenž měl dokázati, že legenda je falsem z konce 12. století. Druhý v příležitostných výkladech ve svých studiích o počátcích českého křesťanství a pramenech jejich, psaných v letech 1803―1826. Prvý sic začátečnické práce své, jejíž hojné omyly sám přiznal, nikdy tiskem nevydal, ale setrval při mínění, že syn bratrovraha, mnich Strachkvas, Kosmou jako mravní ohava líčený, nemohl nikdy se státi autorem spisu tak svatého a mluviti o otci jako o perversním tyranovi, druhém Kainu atd. (srv. výše). Druhý klade, na rozdíl od Dobnera (který legendu přes domněle pozdější původ její měl za pramen historicky velmi důležitý), vznik její až do 1. poloviny 14. století, vyhlašuje ji za frivolní a bezcenný padělek. Dobner nechtěl uvěřiti, že by ke konci 10. století, jež představoval si jako nanejvýš barbarské, mohlo býti legendistovi k disposici již několik starších sepsání o sv. Václavu a že by spisovatel mohl vlásti latinou tak elegantní. Dobner pokoušel se o důkazy podle nejlepšího svého svědomí, Dobrovského poznámky byly však neuvěřitelně ledabylé a povrchní; zůstanou výmluvnou ilustrací osvícenské ukvapenosti a předpojatosti a zároveň osvícenského sebevědomí kritického, jež o legendě vůbec smýšlelo s despektem a považovalo za zhola zbytečné svou skepsi podrobnějším rozborem zdůvodniti. Pravda je ovšem, že ke zdaru takového rozboru době té nedostávalo se skoro všeho: doba Dobnerova a Dobrovského neznala slovanských legend o sv. Václavu, jež by celou otázku postavily najednou do zcela jiného světla, neznala všech legend václavských a tak ovšem ani vzájemného poměru, lze říci rodokmenu jejich (s jehož pomocí teprve by bylo lze místo Kristiánovo ve vývoji tradice legendární stanoviti bezpečně a rozeznati legendární vrstvy nejstarší, starší, mladší a nejmladší), měla nic nebo málo ponětí o pomůckách, jež pro poznání starobylosti práce poskytují její zmínky o poměrech politických, společenských a kulturních v nejširším slova smyslu, byla konečně ovládána slepou vírou v autoritu kroniky Kosmovy. Dobner se přiznává, že mu šlo především o to, aby Kosmas nebyl vypuzen z místa prvého a nejstaršího dějepisce českého.

A potom přišla doba sedmi až osmi desítiletí, kterou staré české legendy nezajímaly vůbec a která, pokud se jich dotknouti musila, žila skoro výhradně z výkladů Dobrovského. Tak stanovisko Dobrovského stalo se kanonem pravdy, přes to, že od r. 1830 (právě rok po smrti Dobrovského) byla v Čechách známa Vostokovem nalezená staroslovanská legenda o sv. Václavu, která hlavní předpoklady pojetí Dobrovského rázem v niveč obrátila. Nové vydání legend o sv. Václavu a sv. Ludmile, podniknuté r. 1873 v Pramenech dějin českých, vyznamenávalo se (pokud šlo o legendy latinské) tou povrchností a nedbalostí, jakou doba vůči pramenům a priori podezřelým a vůbec málo důležitým měla za přiměřenou, ano prozrazovalo daleko menší zásobu vědomostí než jakou vládla edice Kristiánova ve velkém díle Acta sanctorum z r. 1755―1760. Historikové, kteří se později sv. Václavem nebo počátky českého křesťanství obírali podrobněji, jako např. prof. Kalousek nebo P. F. Vacek, nedotkli se vážněji ustáleného mínění o stáří, ceně a vzájemném poměru známých legend. Kristián zůstával padělkem z 14. století, ano jeden německý autor známého jména, J. Friedjung, položil vznik do doby Karla IV. Učinil legendu tedy mladší než je její nejznámější rukopis!

Když jsem r. 1902 pročítal po prvé pozorně staré naše legendy, studuje jejich zmínky o českých poměrech sociálních a právních, bylo mi zjevno ihned, že práce Kristiánova jeví znaky veliké starobylosti, že nemůže býti ani řeči o tom, že by vznikla teprv v 14. století a že je podivno, proč vůbec se pokládá za padělek. Z horlivého studia, k němuž mne zajímavý problém strhl, vyšla má práce Nejstarší kronika česká (1903) a po řadě polemických statí a pojednání, vyvolaných bojem, který o pravost Kristiána po mém vystoupení rozpoutal, konečná formulace výsledků mého tříletého studia v knize Die Wenzels- und Ludmilalegenden und die Echtheit Christians (1906). Odkazuji čtenáře, který se zajímá o poučení plnější, na tuto práci ― jí teprv bylo celé bohatství legend václavských světu objeveno, jí byly jejich stáří a vzájemný poměr na rozdíl od namnoze těžkých omylů starších spolehlivěji stanoveny, jí zejména vrácen byl Kristián, jak jsem pevně přesvědčen, na místo, jež mu vším právem náleží, na místo, jehož význam a důležitost jsem výše krátce vyložil, jí odstraněn je z české historiografie trapný a těžký omyl, omyl, který neocenitelnou památku staré české kulturní snahy a pokročilosti v době Vojtěchově, nejstarší sepsání české o dějinách českých, z pramenů dějin českých a z úcty potomků úplně vyloučil! Důvodů pro mínění, že by dílo Kristiánovo bylo padělkem, není žádných a nikdy žádných nebude: výklady těch, kteří ať z mylného nazírání věcného, ať z kombinace jeho s vlivy osobní potřeby nebo národně politickými předsudky, vědomými a nevědomými (postihuji takové předsudky zejména u českoněmeckých historiků i pseudohistoriků), dosud pravost sepsání Kristiánova popírají, rozpadnou se v niveč jako rozpadly se doposud.

Ale i čtenář, jenž půvab a cenu prvého českého sepsání literárního chce zažíti plně, musí odvrhnouti od sebe předsudky, jimiž naplnila mysl jeho moderní kultura a sestoupiti mezi prosté lidi 10. století, kteří tajemný zápas Krista s Belialem v životě plném národů očitě postřehovali, jimž Bůh ještě ráčil svou všemoc zjevovati bezprostředně a kteří skláněli se v úctě před zázraky, jež konal znovu a znovu pro zásluhy vyvoleného služebníka a mučedníka svého. Ty prosté, až dětinsky prosté zázraky jsou prvé triumfy naší kultury národní, prvé důkazy cizím národům, že také Čechové byli Bohem vyznamenáni, aby měli hrdiny a soukmenovce své v nebeské družině jeho.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Pod tímto názvem článek vyšel ve 2. vydání knihy Křišťan: Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily (1927, překl. a ed. Antonín Stříž). V knize Postavy a problémy českých dějin (1990) vyšel pod názvem Kristián.