Případ čísla 128 a jiné historky/Případ čísla 128

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
	Případ čísla 128	Krásy našeho Krasu

Údaje o textu
Titulek:	Případ čísla 128 a jiné historky
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 5–12 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Případ čísla 128.

Strážník stojící na rohu Jindřišské ulice pozoroval delší dobu špatné oblečené individuum, které se choulilo u vrat barokního domu a tupě zíralo na mimojdoucí. V okamžiku, kdy se chystal vyzvati je k rozchodu, individuum se zachvělo, smeklo se po zdi a zůstalo ležeti ve mdlobách na zemi. Pokusy o vzkříšení v průjezdě byly marny. Strážník telefonoval pro ochrannou stanici. Za necelých šest hodin se vskutku dostavila. Neznámý byl stále ještě bez vědomí k velikému překvapení ochranných zřízenců, kteří byli zvyklí, když konečně někam přijeli, shledali se s lidmi uzdravenými neb najíti jen chladnoucí mrtvoly. Zde však byl skutečně nemocný. Věc byla neslýchaná. Nevěděli si rady.

Konečně si jeden z nich vzpomněl, že slýchával vyprávěti stařičkého vysloužilého zřízence, že kdysi, za dávných a dávných let, když ochranná stanice dojela jednou včas, odvezli omdlelého na kliniku. Ptali se tedy strážníka, kde je česká klinika.

„Tam ani nejezděte,“ pravil rozšafný posluha, který po celou tu dobu chodil nemocnému pro koňak. Podivným řízením osudu koňak na omdlelého nepůsobil, kdežto posluha už byl v ráži. „Tam ani nejezděte! Tam je nával jako u pekaře. Vezměte ho na německou, tam je místa pro půl Prahy.“

Zřízenci se s košatinkou rozejeli, posluha se strážníkem zírali za nimi.

„Otrava alkoholem,“ prohodil strážník, „znám to z vlastní zkušenosti!“

„Tak, tak,“ přikyvoval posluha. „Je to teď pořádek ve světě. Ožrat se ve středu! Ve středu!! Od čeho je sobota?“

Načež melancholicky dopil zbytek koňaku a potácel se domů.

Zřízenci ochranné stanice odevzdali zatím muže na klinice pro nervové nemoci. Opatrovnice připevnila mu nad hlavu číslo 128 a vzkázala pro lékaře. Ale pan doktor „pakloval“ zrovna skvělou partii taroků. Místo něho přišel nejstarší medik, zkoumal neobyčejně vážně pacientovi tepnu, pak si vzpomněl, že včera zastavil hodinky, pustil tedy stejně vážně ruku nemocného, dal mu aspirin a šel.

Po chvíli přišel druhý medik, proklepal číslo 128 a tvářil se při tom napiatě jako Indián kmene Buduri hádající hloubku brodu po žbluňkání vhozených kaménků. Pacient se zvolna probíral ze mdlob. Medik ukončil klepání, tvářil se neobyčejně spokojeně, dal mu aspirin a šel.

Třetí přišel v zápětí. Číslo 128 se probudilo a ptalo se zmateně, kde je. Medik mu dal vysvětlení a aspirin a šel.

Pak měl pacient pokoj až do druhého dne, kdy přišel profesor. Leč všechno vyptávání bylo marno: nemocný se na nic nepamatoval. Ztráta paměti byla u něho tak veliká, že nevěděl ani, jak se jmenuje. Medikové kupící se kol profesora vzpomínali mimoděk na chvíle, kdy dělali zkoušky. Leč tento případ byl mnohem, mnohem těžší. Profesor to uznával, předepsal aspirin a šel.

Dny míjely. Nemocný den ke dni zapomínal, co se dálo včera, polykal své aspiriny a klidně snášel, když ho medikové bodali kružítkem do zad, pátrajíce po neurasthenii. Jablka kolenní měl celá otlučena od zjišťování patelárních reflexů. Ale přes to se nemohl upamatovati, jak se jmenuje. Profesor se vzdal veškeré naděje, že by se dověděl jeho jména, neboť policie sama se ujala pátrání.

Po čtrnácti dnech diktoval profesor písaři v kanceláři „nález“:

„Pacient trpí naprostou ztrátou paměti, pravidelnými závratěmi a náklonností k mdlobám. Patelární reflexe zvýšené, tep srdce slabý, v prvním momentu šelest; extrasystolická arhythmie. Temp. 37.4—39.6.“

Večer si písař spletl akta a připsal:

„Diagnosa: Obstipatio“
a transferoval číslo 128 na druhé oddělení pro vnitřní nemoci.

Té doby bylo druhé oddělení ve znamení sedmi hubených krav. Medikové, lačnící po vědě jako sibiřský vlk po tučné pekinské kachně, byli by ohledali jeden druhého, kdyby se nebáli navzájem svých diagnos. Lékař mající deník číhal v kanceláři na příchod pacientův jako mravkolev v doupěti.

Konečně se objevilo číslo 128.

Život se vlil usínajícímu oddělení do žil. Nahlédnutím v akta zjistili diagnosu a už se chopil tento litrové láhve ricinového oleje, onen klystýrové stříkačky a onen láhve Šaratice. A tak vrhli se horečně pacientovi, aby ho zbavili zla, o němž soucitně praví inserát Hunyadi János, že každý postižený povzdychne si s Lenauem: „Celý svět je zoufale smutný…“

Bohužel, číslo 128 při své nevysvětlitelné ztrátě paměti zapomnělo krátce před tím požádati o mísu. Když horliví zástupcové lékařské vědy vstoupili, neštěstí bylo dokonáno. Vedoucí lékař zíral chvíli v rozpacích na diagnosu prvního oddělení a prádlo pacientovo. Konečně se vzpamatoval a řekl hrdě:

„Zde opět vidíte, mladí přátelé, jak rychlého účinku dosáhneme, užijeme-li vhodné therapie!“

Profesor, jenž zatím přišel, prohlížel záznamy o dosavadní léčbě.

„Therapie prvého oddělení byla přirozeně zcela falešná. Jiného se konečně po těch pánech nelze dožadovati. Aspirin. Na všechno aspirin! Pak jsou arciť výsledky podle toho. Kdepak aspirin — pyramidonu má zapotřebí!“

A předepsav třikrát pyramidon odešel.

Zatím pacient, jak se zdálo, chtěl se zalíbiti druhému oddělení tím, že rapidně usvědčoval diagnosu prvního oddělení ze lži. Lékaři byli zoufalí. Nic nebylo na něm znáti, jen břicho měl trochu zduřené a stěžoval si na bolesti v krajině žaludeční. Přikročeno tudíž k prohlídce žaludku. Tři medikové zavedli pumpičku. Do večera vypumpovali 38 dosí aspirinu a kotletku od oběda, kterou vrátili.

Bolesti nepřestávaly. Profesor předepsal tudíž opiové kapky a lihové mazání zevně. Podle sdělení ošetřovatelčina se večer pacientu značně ulehčilo; seděl na posteli, mazal si na břicho opiové kapky a popíjel vesele lihové mazání.

Nazítří vypumpovali již jen 20 dosí aspirinu. Bolesti žaludeční se změnily v bolesti hlavy. Profesor kýval spokojeně hlavou:

„Zcela podle mého předpokladu. Dejte mu devět pyramidonů!“

Číslo 128 mělo blahé časy. Lékaři i medikové obléhali od rána do noci jeho postel, prudce se prouce o hypothesy a diagnosy. Stav nemocného se proto stále horšil. Bolesti v hlavě neustávaly, ač pumpička vydala již jen osm aspirinů. Zapomnětlivost stoupala do nemožností; desáté noci se zapomněl s ošetřovatelkou.

Tím vzrostla jeho obliba u ošetřovatelek tak, že profesor byl nucen přeložiti ho na třetí, chirurgické oddělení.

Zatím policie pátrala všemi směry po identitě čísla 128. Detektivové slídili po předměstích a v noclehárnách periferie, četníci brousili krajem s podobenkou neznámého v kapse, vídeňské obrázkové listy ptaly se nad jeho fotografií, zda někdo něco ví, dotazníkové šimly s otisky prstů splašeně přeběhly hranice a pobíhaly marně kancelářemi policejních presidií všech hlavních měst Evropy.

Celý obrovský aparát pracoval bez výsledku; číslo 128 bylo policii záhadou.

A zatím co tisíce úřadů lámaly si s ním hlavu, opatrovník Nejedlý na chirurgické klinice spráskl ruce překvapením: vždyť přírůstek číslo 128 byl dobrý jeho známý, Josef Roubal, notorický zloděj ze staré kapsářské rodiny, bydlící od let v Konviktské ulici proti policejnímu ředitelství!

Nesporně bylo toto zjištění identity prvním úspěchem chirurgické kliniky. Primář dr. Kohn se jen usmíval, hovoře o tom se svými kolegy a chystal se provésti jednu ze svých pověstných diagnos, které budily podiv, závist i posměch v kruzích lékařských. Byloť jeho koníčkem přenechávati běžné diagnosy sekundářům a zabývati se pouze případy neobvyklými. Nade vše pak šlo mu o to, aby diagnosa byla překvapující, duchaplná, paradoxní. Měl z pekla štěstí; jen zřídka se stalo, aby pacient, jak říkal sekundární lékař doktor Taubeles, zemřel na „paradox primáře Kohna“.

Číslo 128 bylo takovým nadějným oříškem. Profesor se ihned informoval o zvláštnostech v rodině Roubalů. Jediné, co podle soudních akt všechny charakterisovalo, byla vlastnost, že se při žádném deliktu nepamatovali ani na okolnosti krádeže ani na počet trestů předchozích. Po většině koupili kradené zboží od neznámého pána; ale opět nemohli se upamatovati, jak vlastně vypadal. Profesoru Kohnovi bylo jasno: dědičná zapomnětlivost v rodině Roubalů byla tím prokázána. Jal se tedy pátrati po její příčině.

A tu již prvá zkouška Roentgenem přinesla neočekávané překvapení: lebka vykazovala nad mozkem, právě kde jsou uloženy závity obstarávající pamět, značný výrůstek spirálovitého tvaru. Nebylo pochyby, že tlakem tohoto výrůstku rušeny byly příslušné závity ve své funkci a pamět selhávala. Dědičná zapomnětlivost pak svědčila o dědičnosti výrůstku, který nebyl tedy náhodným novotvarem, nýbrž ustálenou, chorobnou vadou.

Nadšené zíral profesor Kohn, když dospěl logickému konci tohoto řetězce. To byl konečně objev, jenž zajistí mu slávu nehynoucí! Ano, první jeho povinností ke svaté vědě jest opatřiti nově objevenou chorobu jménem slovutného objevitele. Profesor Kohn dlouho přemítal, prohlížeje roentgeny, o vhodnosti jména. Přívlastek Kohni byl samozřejmý; konečně se vzhledem k zvláštnímu tvaru výrůstku rozhodl: Minotaurus Kohni.

Ano, nebylo vhodnějšího pojmenování. A ježto článek v odborném listě a dvě brožurky způsobily obecný poplach, rozhodl se profesor, že předvede číslo 128 nejen svým studentům, ale i mezinárodnímu sjezdu lékařů v Berlíně.

Toho dne, kdy byla v Praze ohlášena demonstrace čísla 128, byl přednáškový sál přeplněn udušení. Největší síň university hučela a hlučela jako malá Niagara. Ale hluk přestal, jakmile vstoupil profesor, následován asistentem a tupě zírajícím pacientem.

Profesor Kohn se ujal slova.

Zmíniv se stručně o lékařství starých Babyloňanů za vlády rodu Chammuragasova a starých Asyřanů pod Assurnassirpalem, probral vývoj chirurgie pod různými dynastiemi Egypta (přičemž zvlášť vyzvedl rozdíl rodu Amenemhů a dynastie Ramsesů), přes Peršany, Řeky a Římany dostal se k therapii starých Germánů, k nimž vhodným obratem připojil konečně případ Josefa Roubala, známého pod číslem 128.

Po tomto úvodě pokynul, aby Roentgen byl připraven, a pokračoval:

„Dámy a pánové, muž, jejž mám čest vám představiti, jest celkem normálního vzrůstu. Pozorujme ho však Roentgenem a shledáme některé zajímavé vnitřní úchylky. Započněmež metodicky od nohou. Na projekci těchto končetin vidíme řadu tmavých skvrn, jimiž se marně snaží paprsky X proniknouti. Jest to následek zvyku velice rozšířeného mezi zloději, k nimž nevnikly dosud moderní zásady o tělesné čistotě. Přes několikadenní úsilovné a namáhavé drhnutí nepodařilo se nám dosud tyto skvrny odstraniti.

Pokročíme-li dále k trupu, zříme opět množství tmavých, menších stínů, které pocházejí od aspirinů a pyramidonu, jež nestráveny leží mu v žaludku. Patrně vyloupil nějakou lékárnu a jsa laik nahltal se medikamentů takové spousty, že by to zabilo koně.

O něco výše vidíme pět zlomených žeber, pět překrásně zlomených žeber. Tyto fraktury jsou z nejpůvabnějších případů, jež znám. Srdce se směje při pohledu na ně a každý opravdový chirurg musí pacientovi tyto rozkošné zlomeniny věru záviděti. Tmavý pruh, jenž se táhne mezi nimi, nemusí vás znepokojovati; jest to pouze stříbrná pumpička, kterou tam zapomnělo druhé oddělení.

A nyní přicházíme, dámy a pánové, k hlavnímu problému, totiž k hlavě. Z mých referátů víte již, čím pacient trpí. Jest to obrovská ztráta paměti, provázená porušením smyslu pro rovnováhu, jak to Rhombergův fenomen jasně dokazuje. Tato ztráta paměti není však naprostá; nemocný mívá občas jasné chvilky, v nichž si vzpomene i na své zlodějské řemeslo. Tyto okamžiky dají se zjistiti podle zvýšeného tepu. V této chvíli…“

A tu profesor mechanicky uchopil ruku čísla 128 v zápěstí a pravicí zajel do vestové kapsičky. Zděšeně však vykřikl:

„Kde je můj zlatý chronometr?“

Vskutku, drahocenné jeho ženevské hodinky byly pryč. Veškero hledání bylo marno. Značně roztržit konstatoval profesor tep 138.

Pacient měl jasnou chvilku…

Další výklady profesora Kohna zřejmě trpěly příhodou s hodinkami. Skvělý jeho sloh byl porušen a závěr nevyzněl tak efektně, jak jej původně zamýšlel.

Cítil to sám a tím více se připravoval k blížícímu se kongresu. Den před odjezdem měl Josef Roubal opět jasnou chvíli.

Dovolil se na odpoledne domů, aby se převlékl a upravil pro sjezd. Profesor v rozčilení a starostech o výsledek své práce propustil ho na dvě hodiny. Leč ty minuly a pacient se nevracel.

Na třetím oddělení zavládlo horečné zděšení. Sluhové, opatrovníci, maséři, medici, asistenti, vše se rozběhlo po městě hledati číslo 128. Jeden po druhém se vraceli s prázdnou.

O šesté hodině telefonovala záchranná stanice, že veze těžce zraněného muže. Nevysvětlitelnou náhodou dostal se pod vlečňák rozjeté tramvaje.

Trpké tušení pojalo profesora Kohna. Nemýlil se…

Přivezli číslo 128, přivezli je mrtvé. Lebka byla příšerně rozmačkána. Primář si odlehčil jen tichým zaklením, když spatřil, že rám vozu úplně rozdrtil jeho chloubu a radost, kostěný výrůstek Minotaurus Kohni. Stěží se udržel, aby mu jen v duchu vynadal „trepanovaných idiotů“; a vzhledem k ztracenému triumfu bylo mu jen malou útěchou, že v kapsách čísla 128 nalezen byl zástavní lístek na zlatý chronometr.

Akta případu čísla 128 byla uzavřena.

A když vyjížděli s černou truhlou ze vrat, zakýval profesor Kohn v okně hlavou a prohodil sekundáři Taubelesovi:

„Mluvte si co chcete, jsem přesvědčen, že spáchal sebevraždu. Ze zlomyslnosti. Je to podivně zarputilý lid! Nežli by pomohl naší vědě k triumfu, raději si dá rozbiti lebku!“

Ale ať už tomu bylo jakkoliv, fakt je, že profesor Kohn nemohl jeti na kongres se svým „trepanovaným idiotem“; místo něho musel se spokojiti pouze sekundářem Taubelesem, aby mu dosvědčil existenci výrůstku Minotaurus Kohni.

(1915)