Případ čísla 128 a jiné historky/Krásy našeho Krasu

Případ čísla 128 a jiné historky Eduard Bass
Případ čísla 128	Krásy našeho Krasu	Tajemný nález profesora Zachariáše

Údaje o textu
Titulek:	Krásy našeho Krasu
Autor:	Eduard Bass
Krátký popis:	povídka
Zdroj:	BASS, Eduard: Případ čísla 128 a jiné historky. Brno: Polygrafia, 1921. S. 13–28 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Krásy našeho Krasu.

I.

Ať tu historii kroutím sem nebo tam, vždycky se počátek najde u toho padoucha Vančury. Přijel jsem do Brna za obchodem, zastupoval jsem tehdy patentní šle „Pipifax“, doktora Valáška prášek proti opruzení a kapesní rychlopočítadlo „Moment“. Vančura byl můj krajan, spolužák a kamarád, proto jsem ho večer vyhledal. Seděl u Stopků, uvítal mne nadšeně a hned mne uvedl do své společnosti.

„To je pan Honzík, dámy a pánové, starý kamarád a takto operetní tenor z Vinohrad.“

Podíval jsem se užasle na Vančuru, ale ten mne již vmáčkl vedle tlusté blondýny, která na mne vrhla zbožňující pohled. Víte, tlusté blondýny jsou odjakživa moje slabost a když jsem si uvědomil, že jako zástupce patentních šlí „Pipifax“ a prášku proti opruzení doktora Valáška jsem nula, kdežto jako vinohradský tenor že všechno vyhraji — odpustíte mi snad tu slabost: já toho Honzíka na sobě nechal. Věnoval jsem se sousedce a ani nepozoroval, jaký je o mne zájem. Teprve po chvíli, když Vančura se všemi přítomnými se už dost našpital, povstal jeden starší pán, zaťukal kudlou na sklenici a Vančura vykřik:

„Silentium!“

Pak se starší pán ujal slova a jménem celé společnosti dovolil si uvítati slovutného umělce, zavítavšího do našeho města, jakož i požádati ho, aby laskavě dal něco lepšímu.

Pánové, ten slovutný umělec, to byl pan Honzík, to jsem byl já! Vy znáte můj hlas; vy víte, jakými hrozbami jsem byl donucen k tomu, abych u Šuterů nikdy nezpíval; vy znáte historii, kterak jsem byl po prvních taktech „Hej Slované“ vyhozen od Fleků, protože jsem zpíval s nimi a tak profanoval nejposvátnější nadšení: a teď si představte toho padoucha Vančuru, který mi kamarádsky domlouval, abych jen něco spustil. Vymlouval jsem se, jak jsem mohl: indisposice, zakouřená místnost, nedostatek not, lékařský zákaz. Na to Vančura vstal a prohlásil, takové drahoty že dělám vždycky a že se nechám hodně pobízet, že to však potom stojí vždy zato. Pánové, jak se potom na mne společnost sesypala a co zvláště vyváděla ta tlustá blondýna, to je mi hanba líčit. Už jsem jednu chvíli chtěl utéci, ale Vančura mne popad za kabát, dovlekl mne ke klavíru a nějaký vlasatý mladík udeřil do kláves za strašného tleskání a volání „Výborně“!

Tož jsem teda zpíval.

Víte, já mám rád operetu. Když přijede našinec s túry, notes napěchován uzávěrkami, nic ho tak neosvěží jako takový „Dreimäderlhaus“ nebo „Czardásfürstin“. A když nás jede celá parta ve vlaku, ať už to bereme nordbánkou nebo po štégu, vyhvízdáme celý repertoár Marischky i Mizzi Zwerenz. O to, co zpívat, nebylo mi tedy zle a já teda, když Vančura jinak nedal, spustil. Ale co pak přišlo, to bylo hrozné.

Za prvé: ten mladík u klavíru měl sice dobrou vůli, ale mnoho toho nedoved. Já jsem laik, pánové, a vím jen tolik, že hrát bez not je jako prodávat bez vzorků, ale co on prováděl, to už bylo trochu mnoho. My jsme se smluvili, že zazpívám arii „Bratří, jsem zamilován k zbláznění“. Vrhl se na klavír jako dravec, že jsem se jen tak tak uchytil. Ani v jednom taktu, ani v jedné notě se se mnou neshodl! Zpíval jsem tedy sám, jak to dá cit, a jen tak trochu jsem mu dával nohou takt. Ale co on hrál, to bylo všechno možné, jenom ne to, co já zpíval!

Ale za druhé: společnost Vančurova nebyla zrovna nejlepší — tak asi podle něho. Nejdřív se tvářili náramně nadšeně, ale když jsem začal zpívat, začli se oni bavit, nejdříve potichu, pak hlučně, pak se smáli a ťukali sklenicemi, takže jsem musel strašlivě řvát, abych je všechny překřičel.

Za třetí: najednou vám ten pianista uprostřed zpívání zarazí. Já na něj kývnu, cože jako je a víte, co on řekl? Že prý on už je hotov! Tož jsem to musel až do konce zpívati sám a to víte, když má samotný lidský hlas bez piana přeřvat takový rámus v hospodě, to není maličkost!

Ale oni to uznali. Když jsem skončil, byli bez sebe nadšením. Vančura sám mne přišel obejmout, ačkoliv, víte, ta blondýnka by mi byla bývala milejší. A abych prý ještě něco přidal. Vybral jsem si tedy árii z „Veselé vdovičky“. Pianista se chvíli zdráhal, že prý to tak nedovede, jak já to potřebuji (sám to tedy cítil, chudák), ale Vančura mu potichu něco domluvil a on tedy hrál. Šlo to znovu, jenže byl rámus ještě větší a já musel ještě více řvát, abych to všechno překřičel. Až jsem měl strach, aby mi nespad kýlový pásek, jak jsem napínal všechnu sílu. Ale pak jsem musel ještě přidat a zase a znovu, a víte, co jsem shledal, když jsem už docela ochraptěl? Pánové, je mi to stydno říci, ale ta společnost se zatím, s odpuštěním, docela ožrala. Blondýna zmizela s nějakým inženýrem, ostatní dámy také odešly a těch pár chlapů, co zůstali, chovalo se ke mně tak sprostě, že jsem jen koukal, jak bych se dostal ven. Vančura taky cítil tu hroznou nespravedlnost, zaplatil a šel se mnou.

„Víš co,“ povídá venku, „uděláme ještě jedno pivo v Besedě. Tam chodí přece jen lepší společnost.“

Šli jsme tedy do Besedy. Všude bylo plno, všude Vančuru zvali ke stolu — bůhví, odkud má tolik známostí. Ale on mne vedl až na konec a tam mne posadil mezi šest strašně tlustých pánů a povídá; „Dovolte, pánové, abych vám představil svého přítele pana Hubáčka, mistra Šumavy střední váhy.“

Bylo mi to nepříjemné, jaká je to zase komedie, ale nechtěl jsem krajana blamovat. Jen ten termín „mistr Šumavy střední váhy“ nešel mi dobře na rozum. Co je to: Šumava střední váhy?

Ale vtom už se na mne ti páni otočili a jeden z nich povídá: „Nazdar, kolego. Zrovna tu máme spor. Mluvili jsme o polovičním Nelsonovi a tady kolega Šitanc tvrdí, že v Anglii jsou kravaty dovoleny.“

„Pánové,“ odpověděl jsem spravedlivě, „to vám mohu směle dosvědčiti. “

„A já, sakru, říkám, že ne!“ rozkřikl se on a praštil pěstí do stolu, až se sklenice vyšinuly s tácků.

„Dovolte,“ řekl jsem mu, snaže se mluviti laskavě a vlídně, abych ho poučil co možno nejšetrněji. „Dneska sice pracuji v jiné branži, mám hlavně prášek proti opruzení doktora Valáška. Ale před tím jsem dělal i do kravat a to vám mohu říci, že vkus Anglie je v té věci dokonce směrodatný. Široké vázanky, tak zvané scarf, jsou přímo původu anglického, ačkoliv i všechny jiné druhy kravat jsou určovány Anglií! Tak na př. úzké, černé kravaty neobyčejné délky od Addisona & Cie., barevné kravaty firmy Burrey and Son, plesové kravaty…“

V tu chvíli jsem měl dojem, že se celá společnost zbláznila. Vyvalili na mne oči, pak se podívali po sobě a nejsilnější z nich, ten, co prve tak praštil do stolu, dopil najednou pivo, odpliv si přes stůl, narazil si klobouk do očí, vstal a z ničeho nic mne vám popadl levicí vzadu za krk, pravicí za šosy a než jsem mohl říci slůvka protestu, už mne nes přes celou zahradu až ke vratům. Tam mne vyhodil do jízdní dráhy a ještě za mnou křik:

„Ty grázle!“

Pak se zase vrátil.

Pánové, byl jsem jako u vyjevení. Už mne kolikrát hnali kunčafti ze dveří, ale to se mi ještě nestalo! Taková surovost! První má myšlenka byla, že se vrátím a budu žádati o vysvětlení, ale vtom přišel Vančura a přinesl mi klobouk.

„Nic si z toho nedělej, kamaráde. To jsou athleti, s těmi je moudré porovnání těžké. Půjdeme radš na čtvrtku do Zádruhy.“

Šli jsme tedy do Zádruhy, pak do vinárny v klášteře, pak ještě na černou kávu do Slavie. Bůhví však, co se Vančura potřeštil: v Zádruze mne představil jako inženýra od Ringhofferů a přived mne do trapné situace, protože tam seděli samí technici. Ještě horší to bylo v klášteře, kde mne doporučil jako čtvrtého do partie mariáše, ačkoliv ví, že umím hrát jenom francefus. Rozhodl jsem se tedy, že zanechám všech ohledů a při kávě ve Slavii že ho požádám, aby mne ušetřil těchto hloupých komedií.

Sotva však jsme si tam našli místo, přisedl nám nějaký Vančurův známý a Vančura mi ho představil:

„Pan doktor Absolon!“

Lekl jsem se: je to jistě Absolon, který má prokuru u L. F. Morgensterna, První moravská továrna na patentní šle, poutka a podvazky. Srážka s konkurencí mi nebyla milou. Ale Vančura zachránil situaci.

„A to je můj dávný kolega, pane doktore, pan Kubásek, člen redakce Času.“

Tentokráte byl jsem Vančurovi vděčen, neboť v tomto zakuklení mohl jsem z prokuristy vytáhnout všeliké informace. Doktor Absolon se choval náramně zdvořile a tak jsem se chystal, jak pomalu převedu hovor na situaci na trhu patentních šlí a podvazků. Byl by to, pane, trumf, informovati se tak přímo u konkurenta, jak se to vlastně má s jeho odbytem.

Začal jsem tedy po chvilce urovnávat si pod vestou kšandy a když si toho prokurista všiml, vzdychl jsem si na špatnou kvalitu patentu „Pipifax“. Byla to lež, pánové, to vám snad ani nemusím povídat, protože není nad značku „Pipifax“. Ale já tehdy lhal naschvál, z chytristiky, abych ho vyprovokoval! Ale prokurista, chytrý pták, ani okem nemrkl. Naříkal jsem tedy vůbec na nesolidnost v obchodě, milý doktor zase nic. Dal jsem tedy pozor, o čem to s Vančurou mluví a pozoruji, že prokurista je asi zuřivý turista.

„Jó, jó,“ vzdychl jsem si tedy, „turistika je krásná věc, ale musí být člověk na ni vyzbrojen. Co je platna nejkrásnější partie, když člověku povolují kšandy?“

Ale ten potvora prokurista ne a ne se zakousnout! Tož jsem se vzdal vší naděje, dal jsem si kšandy zas do pořádku a čtl jsem naschvál v novinách. Prokurista s Vančurou pořád jen o kráse krajiny, o výletech a romantice. Nepletl jsem se jim do toho, protože řádné rychlíkové spojení je mi milejší než nejdivočejší údolí a na výletní vlaky se vykašlu, protože v neděli máme svůj francefus v Edisonce s juchtovým Kohnem a Oppenheimerem od Waldesa.

Ale jen jsem přestal s nářky na špatnou kvalitu šlí, začal mne prokurista tahat do hovoru. Bylo mi to nepříjemné, protože se mne ptal na redakční poměry Času. Co mu u všech kozlů bylo do toho? Člověk z obchodu má přece svou branži a ví, co si o těch novinářských škrabalech myslit, ať je to Petr nebo Pavel. Bylo mi z těch otázek horko, ale najednou jsem dostal nápad.

„Víte, pane doktore, já mám v listě svou rubriku a o politiku se ani nestarám. Napíši svůj Národohospodářský obzor a jak se, s kým se ostatní pánové perou, do toho mi nic není.“

Byl to moc šťastný nápad, protože jsem ho mohl pod záminkou interviewu později přímo požádati o nějaké informace na trhu šlí, poutek a podvazků. Ale on jen zakýval hlavou a povídal:

„To nevadí. Hlavní věc je, že jste tu. Čekám už čtyři neděle, až přijede nějaký žurnalista z Prahy.“

„Hm — potřebujete snad uveřejnit nějaký oficielní výkaz, výroční bilanci nebo úvahu o situaci na trhu šlí, poutek a podvazků?“

„Výborný vtip!“ rozesmál se prokurista, „skutečně, výborný vtip! Ty nešťastné kšandy vám asi stále leží na mysli. Chci vás, pane redaktore, pozvati k malé exkursi!“

Pro Krista Pána! Snad mne nechce provésti továrnou starého Morgensterna? Panečku, to by byla trefa! Myslím, že by byl šéf zcela bez sebe. Pošlu mu expres rekomando referát a jestli z něj za to nevyrazím remuneraci, ať mi první konkurent plivne do tváře! Kul jsem železo za horka.

„S největší radostí, pane doktore! Kdykoli vám libo!“

„Výborně! Tedy, řekněme, zítra, ve dvě hodiny na hlavním nádraží?“

„Prosím, prosím, milerád.“

„Tedy platí. Jsem velmi šťasten, že jsem se s vámi seznámil. Musím už jíti. Poroučím se vám, pánové. Tedy nezapomeňte, pane redaktore, zítra ve dvě hodiny!“

Podal nám ruce a odešel. Chytil jsem Vančuru za rameno.

„Kamaráde, spískal jsi mi dnes večer svými nápady mnoho nepříjemností, ale tohle se ti povedlo! Za tohle ti už všechno odpouštím. To je zkrátka fenomenální.“

„Nu tak vidíš, blázne. Já přece vím, co dělám. Jen si dej, prosím tě, na Absolona pozor, je divoch. Spouštěl mne minulý týden na laně a udělal smyčku tak nepořádně, že mne vytáhli docela udušeného.“

„Co to mluvíš? Co mají šle, poutka a podvazky co dělat se spouštěním na laně?“

„A co ty se pořád blázníš s kšandami? Jako bys měl fixní ideu!“

„Žádnou fixní ideu, ale docela řádné zastoupení patentních šlí „Pipifax“ pro Moravu a Slezsko. Ani jsem ti to nemohl dosud říci. Mimo to prášek proti opruzení doktora Valáška a kapesní rychlopočítadlo „Moment“. Teď snad chápeš, jak se mi ta exkurse k Morgensternovi hodí.“

„K jakému Morgensternovi? Co blázníš? Jen si dej pozor a nenech se spouštět na laně, sice tě jistě uškrtí!“

„Co zase blázníš ty? Na jakém laně? A kdo mne uškrtí?“

„Kdo! Absolon!“

„Prosím tě… Vančuro… tady se něco stalo. Kdopak je vlastně ten Absolon?“

„Nu, doktor Absolon, z Musea, objevitel jeskyní sloupských…“

„Pro boha živého, tohle je pěkný malér. A já myslel, že je to prokurista L. F. Morgensterna a že mne zve do své továrny.“

„Do žádné továrny, nýbrž k prohlídce jeskyní. Otvírá podzemní cestu na dno Macochy a chce, abys o tom něco do Času napsal.“

Byl jsem zdrcen. To je zas pěkná historie! A to všechno ten padouch Vančura!

II.

Pánové, jsem člověk povahy mírné a nemiluji nedorozumění. Kolikráte, když se Kohn s Oppenheimerem při francefusu pohádali, vzal jsem to raději na sebe, aby byl mezi námi pokoj a klid. Případ s doktorem Absolonem byl pro mne nesmírně trapný, ale nemohl jsem přece blamovati starého kamaráda, zvláště když jsem dobrovolně přistoupil na svou roli v jeho komedii. Ano, chybil jsem, že jsem neodmítl přetvářku a musel jsem tento konflikt rozřešiti sám. Počínal jsem si co nejopatrněji. Hlavní věc byla vyhnouti se doktoru Absolonovi. Na odjezd z Brna nebylo pomyšlení, neboť „Pipifax“ i „Moment“ těšily se čilému odbytu. Vystěhoval jsem se tedy ze „Slavie“ a doktorovi jsem poslal lístek, že pro tentokrát mi nebylo možno jeho pozvání vyhověti. Byly to ostatně docela nepříjemné dny, kdy mne každé chvíle někdo oslovil jako tenoristu Honzíka, atleta Hubáčka nebo inženýra od Ringhofferů.

Stravoval jsem se na nádraží, byl tam číšníkem černoch Kristian; znal mne z Prahy a dával mi slušnější porce. Jednou — vidím to jako dnes, přinesl mi zrovna propečený bifteček — zvednu hlavu a spatřím před sebou doktora Absolona. Lekl jsem se ho jako zjevení, ale on se přihnal přátelsky a volal:

„Nevadí, pane redaktore, nevadí! Jedu zítra zase ven! Jdete se mnou? Spatříte nejkrásnější kousek Moravy!“

Chytil jsem se této vytáčky.

„To je škoda, pane doktore! Vidíte, zrovna dneska bych měl kdy, ale zítra nemohu. Dneska jsem náhodou volný…“

„Nu tedy pojedeme dnes! To jsem rád, že jsem vás našel. Už vás nepustím!“

Teď jsem v tom byl! Nebylo možno se vytočit. Pokusil jsem se jen slabě o výmluvu na schůzku s Vančurou. Nabídl se ihned, že mu zatelefonuje. Tož jsem se vzdal a jeli jsme.

Cesta vlakem nám uběhla jakž takž, protože se mluvilo o jeho psu, kterého vzal s sebou do kupé, a jiných všeobecných věcech.

Teprve když jsme přišli do zalesněného údolí, začal být hovor nepříjemným.

„Toto jest tedy naše krásné údolí,“ pravil tam doktor Absolon, „údolí naprosto opuštěné. Často byste se tu ani človíčka nedovolal.“

Na to zvedl mohutnou větev, ulámal haluze a když měl řádný klacek připravený, podíval se na mne a pravil ledově:

„Víte, čeho absolutně nesnesu, je přetvářka.“

Bylo mi, jako bych už tím klackem dostal po hlavě. Podíval jsem se na něho, byl o hlavu větší než já. Napadlo mi, abych se otočil a utekl, ale vtom on hvízdnutím přivolal svého policejního psa. Musel jsem se odevzdali osudu. Vzpomínka na polouškrceného Vančuru proletěla mi mozkem. Bůhví, zda ještě spatřím doktora Valáška, bůhví, prodám-li ještě jedno kapesní rychlopočítadlo!

Šel jsem tedy jak beran na porážku. Doktor Absolon s klackem a psem vedle mne.

„Přetvářka mne rozčilí, ba přímo urazí, ať už je formy jakékoli. A nejhorší je, když chlap, který ničemu nerozumí, vydává se za něco, čím není.“

Praštil klackem dvakráte do balvanu a zase se po mně tak podíval. Bylo to jisto: nějak se dověděl o mém podvodu a teď se mnou tady zatočí! Co kdybych křičel o pomoc? Ale byli jsme již tak daleko od posledního stavení a kolem nás nic než les, les a zase les.

Pokusil jsem se zkroušeně o zmírnění jeho hněvu.

„Chápu, pane doktore, chápu vás úplně. Ale přece člověk maně si musí opakovati památná slova: odpusť jim, neboť nevědí, co činí! Křesťanská láska bližnímu…“

„Dejte mi pokoj s křesťanskou láskou! To vaše redakce je plna Tolstého, ale kam to povede? Víte, já mám jinou povahu: za ránu ránu a kdo mně dovede ubližovati, s tím neznám potom slitování.“

„Ano, pane doktore. Ale uvažte, že to, co vy považujete za akt osobní zloby proti vám, je přečasto výsledkem nemilých náhod, nepatrných příčin a nedorozumění, ba třebas jen nevinného žertíku!“

„A vidíte, právě tyhle nevinné žertíky mne dopalují nejvíce! Jsem tu, u čerta, se svým osobním dílem a se svou vědeckou prací a mám přece právo požadovati, abych byl tedy respektován! A zatím — co děláte vy v Praze? Tropíte si úsměšky z mého badání!“

„Pane doktore,“ zvolal jsem a div mi slzy nevytryskly z očí, „tuto vám přísahám, že jsem nikdy nenapsal křivé věty o vaší osobě, že nikdy jsem nepromluvil špatného slova o vaší práci, že naopak vašemu dílu chovám jen nejhlubší úctu a vážnost!“

Zoufalá moje situace učinila z této přísahy projev tak vřelý, vášnivý a důtklivý, že se udiveně po mně podíval.

„Drahý pane redaktore, ale toť samozřejmo, že slova má nepadala na vás! Vím přece, že máte v listě zcela jiný obor!“

Zhluboka jsem si oddechl. Tož mne přece jen neprohlédl! Jsem zachráněn! Ten klacek, toť pouhá libůstka! A pes? Což bych se já lekl psa? Pravda, jsem postavy malé, ale sporé, pánové, a kdyby se byl něčeho odvážil, to by byl přišel na pravého!

„Ostatně, všimněte si raději krajiny! Tak romantické údolí je věru k pohledání! Jen kdyby pražské vědecké kruhy měly více ohledu na naše práce moravské. To, co dnes spatříte, je věc tak úchvatná a jedinečná, že by se měla rozhlásiti po celém světě. Co však místo toho sklidíte? Klacek mezi nohy nanejvýš. Máte tu na př. docenta Hvíždalka. Jakým právem píše ten člověk do vašeho listu? Jen, prosím, řekněte sám, jakým právem?“

Jakživ jsem neslyšel o docentu Hvížďálkovi.

„Mám v úctě doktora Herbena. Ale jak může přijmouti do listu kritiku takové nuly, jako je docent Babočka? Co tomu říkáte vy, co tomu říkají ostatní páni, Dušek, Kunte, Fischer a tak dále?“

Bylo to zoufalé. Neměl jsem ponětí ani o Herbenovi, ani o Babočkovi, ani o těch ostatních. Strávil jsem svůj život mezi svými zákazníky a zaměstnavateli. Kdyby se mne pozeptal na cokoliv z oboru šlí nebo zasýpacích prášků, mohl jsem mu dáti odpověď jako konversační lexikon. Ale noviny, redakce, vědecké aféry, to jsem znal jako Eskymák kapesní počítadlo. A to všechno ten padouch Vančura! Proklínal jsem jeho bláznovství, proklínal jsem chvíli, kdy jsem se z přehnané péče o zájem firmy súčastnil sám tohoto podvodu.

Kráčeli jsme dále překrásným údolím. Ale co mi byla platna krása krajiny, když po každém kroku musel jsem si vymýšleti výmluvy, kterými jsem se bránil proti žhavému uhlí, jež mi můj společník sypal tu stále na hlavu! Bylo mi zle, když jsem si vzpomněl na všechny ty krásné obchody, které jsem mohl dnes udělat v rayonu Prvního moravského Morgensterna a které mi unikly, protože se tu potloukám v údolí a koukám jako vrták na pitomý potok, který vytéká z podzemí. Co je mi, u čerta, po všech těch ponorných řekách a spojitých jeskyních? A když už, dejme tomu, jsem si ten výlet napískal, proč tu mám poslouchat rozčilené výklady o předpojatosti jakési mé redakce? Vančuro, krajane, kamaráde, spolužáku, toho jsem si od tebe nezasloužil! Proč jsem jen neměl odvahy a neřekl tomu pánovi, že se stal obětí neslušného žertu, ba hrubé, ohavné frašky? Proč jsem chtěl chrániti padoucha Vančuru, který se bude váleti smíchy, až mu vylíčím útrapy této cesty? Neboť útrapy to byly hrozné, pravá duševní muka. Víte, pánové, mám smysl pro krásu přírody a jako mladík, když jsem byl ještě příručím, nejednou jsem si s kamarády vyšel za bránu, do Selce ke „Kapitánovi“, na Klamovku, kde se tehdy ještě tancovalo, nebo parníčkem do Chuchle, do hlavní restaurace. Vím tedy dobře, jaký je to požitek, v čistém venkovském vzduchu zasednouti sklenici od čepu a namazat si chleba porcičkou másla. Ale takhle se vléci neznámou končinou, s neznámým člověkem a poslouchat nadávky na neznámé kolegy — to bylo na mne příliš. Už jsem pak mlčel a jen stíral pot. A jen jsem pořád koukal, kdy už budeme u cíle, kde snad bude možno udělati dvě nebo tři piva a převésti řeč na něco rozumného.

Konečně mi doktor Absolon oznámil, že jsme na místě.

„Teď se teprve začne vlastní exkurse. Nechci vám nic slibovati, ale tolik podotýkám, že jste první inteligent, který podniká se mnou tuto dobrodružnou pouť odhaleným podzemím. Dostali jsme se už na pouhých třicet metrů ode dna slavné Macochy; až tuto vzdálenost prorazíme a cestu učiníme schůdnou, bude tato partie patřiti nejslavnějším sensacím celé Evropy. Teď teprve poznáte pravé krásy našeho Krasu!“

Chtěl jsem navrhnouti, abychom si napřed trochu oddechli v hostinci, ale přešla mne řeč, když jsem spatřil cíl naší pouti. Představte si, pánové, stráň, ve stráni díru, u díry dřevěnou boudu — to bylo vše! O restauraci ani památky! A do té díry jsme ihned vlezli. Toho dne bylo vedro, pot se se mne jen lil a tady jsme rázem vešli do učiněné lednice.

„Pro boha živého,“ pomyslil jsem si, „z toho bude nejmíň zápal plic. A co teprv můj starý hexnšus!“

Ale nesměl jsem se zdržovat, doktor se hnal již kupředu. Elektrické vedení svítilo nám na cestu prkny vyloženou. Ale těch schodů ! Pořád to šlo dolů a dolů. Byly tu široké dřevěné schody, docela pěkné a pohodlné, pak přišly jiné, příkřejší, pak najednou takové úzké a nekonečné, že se mi z nich točila hlava, pak jsme kousek šli, až jsme zase přišli železným točitým schůdkům, jako máme v magacíně, a pořád jsme se hnali někam dolů. Vody tu kolem bylo jako po povodni, se stěn tekla, se stropu kapala pod podlahou bublaly celé potoky, podlaha učiněná klouzačka, ale my tím letěli jako dva ševci. Kolem nás bylo plno nějakých neřádů, kterým doktor říkal krápníky, ale já se na to nemoh ani kouknout, protože jsem na konci té jeskyně viděl zase schody do nějaké díry. A taky jo. Doktor na ně vletěl a už to zase šlo, nahoru, dolů, nahoru, dolů a čím jsme se dostali dál, tím víc tam bylo vody. Zvenčí jsem byl promočen tím nekonečným okapem, zvnitřku potem — a to, prosím, v tom chladnu! Najednou se doktor ke mně otočí:

„Zde, pane redaktore, končí se část dosud obecenstvu přístupná. Jsme sto dvanáct metrů pod povrchem země. Nyní arci bude cesta poněkud obtížná, ale cíl stojí za to!“

A už se hnal dál. Pánové, co potom přišlo, to bylo boží dopuštění. Tma tam byla, že by v ní kulka uvízla a pak — žádná podlaha! Cítil jsem, jak se do toho mazu bořím a jak mi nohy ujíždějí na všechny strany. A najednou — bác! Chodba se snížila a já rovnou čelem do skály. A doktor to pořád přede mnou napichoval a když jsem nechtěl v těch šachtách zahynout, musel jsem za ním. Najednou to šlo s kopce, doktor křičel, abych si sedl na bobek a jel dolů, ale než to dořekl, už jsem jel. Jenže po zádech a valil jsem se tím bahnem, až mě dole chytil doktor do náruče. A zas to šlo dál, vodou, bahnem, zimou, tmou, tu jsem klopýt, tu jsem pad, tu jsem jel po zadnici, tu lezl po čtyřech, tu jsem se bacil do čela a tu jsem spad do jámy. Na konec jsme se plazili po břiše, já s hlavou na doktorových kramflecích. Pak jsme mohli lézt po čtyřech a konečně jsme se vzpřímili.

„Tady jsme!“

Na ten výkřik doktor rozsvítil lampičku. Kdybych byl trochu při dechu, byl bych v té chvíli vykřikl hrůzou!

Vedle doktora stál nějaký chlap.

Sta metrů pod zemí! Myslel jsem, že mne raní mrtvice.

Zatím se ukázalo, že je to jen kopáč. Chodba se tady končila.

Kolem leželo různé náčiní: krumpáče, dláta, motyky, kladivo, lopata. Kopáč se smál mému leknutí. Doktor se koukl na hodinky.

„Nemáme mnoho času nazbyt. Tož dávejte pozor!“

Na to vzal kladivo a třikráte buch — buch — buch udeřil do skály před námi.

„Pozor!“

Myslel jsem, bůhví co se nestane. A v příšerném tichu, jež tu panovalo, ozvalo se po několika vteřinách odněkud zdáli slabounké : ťuk — ťuk — ťuk. Jako když třikráte nehtem lupne.

„Slyšel jste? Pane redaktore, slyšel jste?“

Kývl jsem hlavou na souhlas.

Vzal znovu kladivo: buch — buch, buch — buch, buch, buch.

A zdáli to odpovědělo: ťuk — ťuk, ťuk — ťuk, ťuk, ťuk.

„To jsou kopáči z druhé strany! Dělí nás necelých třicet metrů! Není to triumf?“

Díval se na mne vítězoslavně. Čekal jsem, jaký zázrak teď přijde. Ale on poplácal kopáči na rameno a povídal:

„Nic platno, musíme zase zpět. Já polezu napřed!“

Nato zhasil lampičku a hrabal se zpátky.

Pánové, znáte mne, že jsem povaha mírná, takořka holubičí. Ještě jsem nikomu ve svém živobytí vlásku na hlavě nezkřivil. Ale to vám řeknu: kdybychom v tu chvíli byli kdekoli na povrchu země, byl bych ho zabil! Přísahám, že bych ho byl zabil! Vytrhnouti mne z brněnských obchodů, hnáti mne údolím do díry ve skále a pak vším tím svinstvem potmě pod zemí a to jen k vůli trojímu bouchnutí kladivem — byl bych ho zabil jistojistě.

Ale co jsem měl takto dělat? Musel jsem za ním zpátky. A šlo to stejně jako při cestě tam, jenže teď doktor strašlivě pospíchal. Hnali jsme se vzpřímeně, shrbeně, po kolenou, po břiše. Brodil jsem se vodami, klouzal bahnem, padal v blátě, klopýtal na kamení, řítil se do jam, škrabal se nahoru, utíkal po rovině, bez dechu, promočen, promrzlý, zoufalý. A pak přišly ty schody: bahnité, kamenné, dřevěné, železné, pomalé, příkré, rovné, točité, se zábradlím i bez něho, jedny po druhých, bez konce. Nohy mi zdřevěněly, ruce mi krvácely, těla jsem necítil.

Konečně, konečně spatřil jsem ve skále oblouk a boží sluníčko mne vítalo.

Tam vevnitř, u toho kopáče, jsem si umínil, že to tomu pekelnému doktoru řeknu, jen co vylezem na povrch, ale přišel jsem v takovém stavu, že jsem ze sebe nevypravil ani slova.

A doktor stále přede mnou, jako by to byla procházka Rudolfskou ulicí. Jen jsme vylezli, už se řítil po stráni dolů a volal, abych si pospíšil, sice zmeškáme poslední vlak.

Tryskem jsme ubíhali proklatým údolím. Jak dlouho, ví bůh. Já byl přesvědčen, že běžím k smrti. Kdybych byl měl u sebe aspoň vzorky doktora Valáška! Když jsem zahlédl stanici, cítil jsem, že jsem u konce svých sil. Živ se do nádraží nedostanu. Zvonkové signály přijíždějícího vlaku zněly mi jako umíráček. Doktor se rozběhl ještě pro lístky. Vlak vjížděl do stanice. Stál jsem před nádražní ohradou a neměl jsem ani sil doběhnout ke vchodu.

Doktor Absolon vyrazil ze vrat, přiletěl ke mně a pochopiv situaci, popadl mne kol pasu a vystrčil na plot. Přepadl jsem jako žok a s posledním úsilím vlezl jsem do vagonu.

Na sedátko padl jsem bez sebe.

Ale než mne vědomí docela opustilo, slyšel jsem u sebe nad šený hlas doktora Absolona:

„Nuže, pane redaktore, co říkáte krásám našeho Krasu?“

---

Pánové, mám od těch dob jenom jedno přání: hrom zab padoucha Vančuru!

(1917)