Příhody malé myšky/Z kolny na výzvědy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z kolny na výzvědy
Autor: T. E. Tisovský
Zdroj: Příhody malé myšky. Páté vydání. S. 10-14
Vydáno: Nákladem učitelského nakladatelství a knihkupectví, společnosti s r. o., 1942.
Licence: PD old 70

Asi v polovici měsíce dubna, když už byly teplé, slunečné dni a vlahé noci, malá myška uslyšela od svých rodičů radostnou zprávu, že se bude moci podívat už také z kolny na dvorek. Vyrostla do té doby velice, takže se nelišila skoro ničím od myšek starých.

V těch dnech vzdělával pan učitel horlivě svou zahrádku, ryl a kopal, a teprv pozdě večer přinášíval do kolny rýče a motyky, na nichž zbývalo vždy trochu kypré zahradní hlíny.

Jednou staré myšky hlínu očichaly a našly v ní několik semen zeleninových; poněvadž jim zachutnala, rozhodly se, že se podívají v noci do zahrádky.

Věděly o ní už dávno, ale málokdy se vydávaly na tak dalekou cestu. Musily přes dvorek, kolem psí budky, potom podlézti dvířka, dále kolem zdi a konečně teprve skrze tyčkový plot do zahrádky. To byla pout velmi odvážná — jenom šťavnatá semena, na něž se těšily, přiměla je, že ji podnikly.

Měsíc svítil a noc byla jasná. Ještě naposledy měla malá myška zůstati v kolně, na zítřek pak už ustanoveno, že se podívá s rodiči na dvorek.

Staré myšky odešly brzy zvečera. A nevracely se dlouho. Snad se jim v zahrádce zalíbilo — anebo je snad — ale to by bylo strašlivé! — potkalo nějaké neštěstí? Když na to malá myška pomyslila, rázem jí přešlo všechno veselí. Narejdila se ostatně dost a dost mezi květináči, do nichž skákala a z nichž vyskakovala už podle vůle. Nyní se stulila k brance a čekala.

Nemohla se dočkati a trápil ji veliký hlad. Povystrčila rypáček skulinou a rozhlédla se po dvorku. Nikde se nic nepohnulo. Na dvorek svítil měsíc a bylo tam jasno — skoro jako ve dne.

„Co se mi může stát, podívám-li se za branku?“ rozjímala myška. A už se shýbla, vykročila předníma nožkama — a potom — ani se nenadála a octla se na dvorku.

„Jak je tu volno a krásně!“ myslila si, rozhlížejíc se bystrýma očkama kolkolem. Zacapala na píď od branky, vlekouc ocásek po zemi a bojácně pokukujíc na všecky strany. Na dvorku bylo ticho, ani hlásek se odnikud neozýval.

Učinila několik dalších krůčků — a ucítila na zemi cosi příjemně vonícího. Byl to zbytek bramboru. Chutnal jí jak náleží a hned byl celý v jejím žaludku. — — Což — je-li tu takových zbytků více?

Opatrně, polehoučku se plížila mezi kaménky a hledala. Přišla až ke kurníku a zaslechla nad sebou jakýsi šramot. Pozvedla hlavu a děsně se polekala. Na bidélku, jež vyčnívalo z kurníku, seděl kohout — a ten se jí zdál jako obr veliký. Jak živa si nepomyslila, že jsou takoví ohromní tvorové na světě.

Otočila se plna strachu i chtěla se vrátit do kolny. Kohout však právě znova se pohnul, vypjal tělo, zamával křídly a zakokrhal, až se to rozlehlo po celém Pavlově.

Myška se úžasem překulila. Hrozný strach se jí zmocnil. Byla všecka omámena bouřlivým tím výkřikem — a hodlajíc chvatně prchnouti — spletla si cestu a místo ke kolničce uháněla přes dvorek ke školní budově. Aby bylo neštěstí úplné, u budky se v té chvíli probudil pes Datel, protáhl hřbet a napolo ještě ze spánku třikrát pronikavě zaštěkal.

To ubohé myšce dodalo. Co měla sil, všecky vynaložila a pádila týmže směrem. Konečně — konečně doběhla ke zdi, pustila se podél ní — spatřila jakési dveře, pod nimi malou štěrbinu, provlékla se štěrbinou, až si tělíčko bolestně stiskla — ale potom si oddechla. Octla se v dlouhé, temné síni, v níž bylo ticho jako pod zemí. Ze to není kolna, myška poznala ihned.

Nicméně se jí přece uvolnilo. Všecka se ještě třesouc plížila se temnou chodbou a čichala vpravo i vlevo. Cosi ji přilákalo napravo. Ohmatala dřevěný práh, našla pod ním pohodlný otvor, a nerozmýšlejíc se, vsunula se do něho.

Lezla opatrně a zvolna, aby nenarazila hlavou na nějakou hranu nebo roh. Otvor byl při kraji široký a hladký, později se zužoval, až pojednou se ubohá myška dostala k překážce, pro niž nemohla dál pokročit. Nějaký kámen vadil v cestě, nikoli velký, a byl také dosti pohyblivý, jak se přesvědčila, opřevši se o něj vší silou. Ale byla to přece jen slepá ulička a nahnala myšce strašlivých úzkostí.

Kam se to dostala? Jak se odtud vysvobodí?

Vzpomněla si, že ji rodiče učili rýt v zemi. Ohmatala spěšně pohyblivý kámen a u jedné jeho hrany čiperně odhrnula špetku hlíny. Vida! Půjde to! Kámen se silněji zaviklal. Zahrabala nanovo a opřela se o kámen, seč byly její síly. A za půl hodiny, když se už hodně unavila, kámen povolil a myška vběhla do nějaké veliké dlážděné prostory, do níž vnikalo zamřížovaným oknem měsíční světlo.

Ach! Jaká to vůně se drala do jejího nosíčku! Nikdy necítila nic tak příjemného. Zvedla hlavičku a dívala se. Viděla jakási prkénka nad sebou a na prkénkách mísy, talíře, ošatky a v nich — — nu, myška nevěděla, co v nich je, nevěděla vůbec, že ji šťastný osud zavedl do komory paní učitelové — ale skoro se potácela v té přerozkošné, sladké vůni, která jí dráždila jazýček a omamovala hlavu.

Poněvadž měla své rodiče srdečně ráda, právě v té chvíli, kdy tolik dobrých věcí nedaleko sebe cítila, pomyslila na staré myšky a zarmoutila se. Kde asi jsou? Vrátily-li se už, dojista shánějí svou maličkou a naříkají pro ni, nemohouce ji nalézti. Avšak — což se s nimi nikdy už neshledá? Vždyť se může dáti prostě týmž otvorem, kterým sem vklouzla, a jistě přijde do kolny a do měkké jejich světničky. Jen ař si odpočine po těch úzkostech a až se přesvědčí, co vlastně na těch prkénkách tak přemile voní!

Odpočívala — odpočívala, ale nikoliv dlouho. Její očka slídila kolkolem, pátrajíce, kterak by bylo možno dostati se na prkénka. Snad to nějak půjde. Stěna, u níž přihrádky byly přistaveny, měla všelijaké hrbolce; po těch by se mohlo s jakýmsi namáháním k prkénkům vylézti. Ale — nač to! V koutě komory stál proutěný košík a dotýkal se vrchním okrajem spodního prkénka. Spatřivši jej, myška se vydrápala na okraj a — už byla mezi talíři a miskami. A byly to pak hody, Pane Bože!

Bochník chleba na prkénku Ležel, hrouda másla, na misce tvaroh, v papíře nějaký salám, jenž zaváněl česnekem, suché ovoce na ošatkách, vejce, hrnec s povidly, med, cihla smetanového sýra a co ještě jiného. Myška, posedlá laskominami, lízala ode všeho a na všem nechala stopy nožek a hlodavého rypáčku. Když se nasytila tolika dobrými věcmi, skrčila se za proutěný koš a v minutce usnula.

Zdálo se jí o rodičích, potom o příšerném útěku po dvorku a ostatních zažitých dobrodružstvích. Věru, zvláštních zkušeností jsem nabyla této noci — pomyslila si, když se probudila. Ale jen když vše tak krásně dopadlo! Něco tak líbezného jako dnes doposud ani neviděla, neřku-li, aby si na tom mohla pochutnávat. Kdož by byl tušil, že jsou na světě takové pochoutky!. . .

A překotivši se a blaženě se olizujíc, usnula nanovo. Nic ji pak už ze spaní nerušilo. Spala tvrdě, beze snů.