Příhody malé myšky/O pavlovské škole a myší rodině

Příhody malé myšky T. E. Tisovský
	O pavlovské škole a myší rodině	Z kolny na výzvědy

Údaje o textu
Titulek:	O pavlovské škole a myší rodině
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Příhody malé myšky. Páté vydání. S. 5-9
Vydáno:	Nákladem učitelského nakladatelství a knihkupectví, společnosti s r. o., 1942.
Licence:	PD old 70

V Pavlově mají školu uprostřed vsi, vpravo od silnice, a je tak hezky vystavěna a tak pečlivě obílena, že se na ni každý pocestný, jde-li Pavlovem po prvé, s potěšením zahledí. Škola je neveliká. Je v ní jenom jediná třída a jeden učitel. Dívky i hoši sedí ve světnici pohromadě — a chodí tam děti nejen z Pavlova, nýbrž i z nedaleké vsi Borovnice. V Borovnici totiž školy nemají, je to dědina malá.

Borovnické děti putují ráno do pavlovské školy společně, a je-li hezké počasí, nestýská se jim cestou. Prší-li, anebo jsou-li v zimě hluboké závěje, doveze je obyčejně některý hodný pantáta ve voze nebo na saních — a po škole navečer přijíždívá pro ně zas pantáta jiný. Přes poledne zůstávají ve školní světnici a obědvají, co si byly v uzlíčkách přinesly.

Maminky jim dávají do uzlíčka krajíc chleba, vykrojí v něm malou jamku a do jamky vkládají máslo nebo sádlo, někdy tvaroh, ba také sladký med; a vedle toho přidávají svým synáčkům a dceruškám nějaké jablko, hrušku, švestku i jiné pamlsky. Takový obídek dětem ovšem znamenitě chutná a nezávidí spolužákům z Pavlova, kteří chodí na poledne domů. Však navečer, až se vrátí do Borovnice, maminky jim předloží ode všeho, co uvařily dobrého k obědu; na svého školáčka a školačku žádná maminka nezapomíná.

Krásnou ozdobou pavlovské školy je roztomilá zahrádka, kterou si pan učitel založil před okny po obou stranách vchodu. Pěstuje v ní salát, okurky, špenát, kapustu, a kromě zeleniny též mnoho půvabných květin, takže je v létě radost na zahrádku se podívat. Kvetou v ní růže, pivoňky, rezedky, karafiáty, slunečnice, a kolem květů poletují pestří motýlové a bzučí pilné včelky. Aby zahrádku ještě více ozdobil, pan učitel postavil mezi květiny také hůlky a na ně nasadil lesklé koule všelijakých barev. Třpytí se tam koule červené, stříbrné, zlaté a zelené, a za jasných dnů slunce od nich odráží všecky své paprsky, takže se zdá, jako by hořely.

Do zahrádky vodí učitel školní děti, když se dobře chovají a umějí-li dokonale své úkoly. Jaká to radost pro drobnou mládež, uslyší-li, že půjdou na hodinu do zahrádky! Proskočí se tam a dovědí se vždy mnoho velmi zajímavého o květinách, o nichž pan učitel umí krásně povídat.

Že se na záhonky skákat nesmí a trhat cokoliv že je přísně zakázáno, žáci dobře vědí. Chráníť pan učitel svou zahrádku jako oko v hlavě. Od jara den co den časně ráno i pozdě do noci sám ji vzdělává, sám ryje, kopá, květiny sází a zalévá. Kdož by se potom divil, že mu je milá a že si ji nedá pustošit?

Zahrádka je jeho jediným hospodářstvím. Paní učitelová se naproti tomu raději zabývá drůbeží, pro niž má vzadu za školou obezděný dvorek a v něm pěkný kurník. Po dvorku se procházejí slepice, kohout, kachny a husy, a tuto drůbež, které paní učitelová několikrát denně sype zrní a přináši vodu, hlídá malý černý pes, jemuž dal pan učitel jméno Datel.

Vedle kurníku je malé staveníčko, podobné kolně a v noci vždy brankou uzavřené; tam ukládá pan učitel rýče, motyky, konve na vodu, staré květináče a vše, čehokoli ještě je potřebí v domácnosti.

Datel má budku u dvířek, vedoucích z dvorka na náves. Nebývá uvázán, poněvadž se netoulá. Otevře-li paní učitelová dvířka, aby si mohly kachny a husy zajít na chvíli k nedalekému rybníčku a vykoupat se v něm, moudrý pes položí se vedle budky a vážně se za nimi divá, jako by se o ně bál. Nevracejí-li se dlouho, rozběhne se k rybníčku a tak dlouho pobíhá po břehu, dokud mu neporozumějí a nevydají se nazpět ke škole. Potom za nimi kráčí spokojeně, a když dojde do dvorka, lehne si u budky a klidně usne.

Mimo drůbež a psa Datla mají ve škole ještě kočku, přítulnou, trojbarevnou lízalku, která jen zřídka zabloudí na dvorek. Nejraději se povaluje v kuchyni, nedaleko paní učitelové. Ví, že se tam nejsnáze dočká něčeho na mlsný svůj zoubek. A proč by se namáhala z kuchyně? Po myších ve škole nebylo ani pohádky. Aspoň se tak domníval pan učitel i paní učitelová. Neboť nespatřili dosud nikdy, aby jejich mazlivá lízalka nějakou chytla.

Skutečně nechytila, ale jenom proto, poněvadž se jí nechtělo na číhanou.

V kolničce žila zatím tiše a pokojně malá rodina: dvě myši staré a jedna mladá, nezkušená ještě a velmi bojácná. O nich lízalka nevěděla pranic. Nikdy je neznepokojovala, nikdy jim nenahnala strachu. Do kolny jí ani nenapadlo zajít si na procházku.

Tato myší rodina měla svou světničku v koutě kolny, ve zdi, a vcházelo se do ní kulatým, hladkým otvorem, před nimž stál — už skoro celý rok — natlučený květináč, jehož pan učitel nemohl k ničemu potřebovat. Zdaleka nebylo pro květináč otvoru ani viděti.

Světničku vystlaly staré myšky jemnou, suchou travou, kterou nasbíraly na dvorku; a aby se jejich malému myšátku dobře odpočívalo, zavlekly tam i několik slepicích pírek a načechraly z nich měkké lůžko.

Ve dne zůstávaly i staré myšky skoro pořád ve světničce; mazlily se se svou maličkou, hladily jí šedý kabátek a vypravovaly jí všelicos o světě, co všecko v něm viděly a zakusily. Malá myška napjatě poslouchala, upírala černá očka na své rodiče a chvěla se vždy strachem i úzkostí, začaly-li povídat o velikánském zvířeti, kterému lidé říkají kočka a které v noci svítí očima jako dvěma svítilnami. To zvíře — povídaly myšky — je hrozný nepřítel všech myší. Chytne každou, která se k němu neopatrně přiblíží, zakousne ji a sní. Slyšíc tyto strašné zprávy o kočce, tulila se malá myška vždycky jako oukropeček k rodičům, a kdykoliv se potom chystaly vyjít ze světničky, aby sehnaly něco k snědku pro sebe a pro ni, všecka bázní trnula, aby je na té výpravě kočka nepřepadla a nezadávila.

Na takové výpravy odcházely staré myšky pravidelně v noci. Za dne se odvažovaly ze světničky velmi zřídka, a to jen tehdy, když bylo na dvorku docela ticho, když si totiž husy a kachny vyběhly otevřenými dvířky do rybníčka se vyšplouchat. Potom se pustila vždy toliko jedna z myšek z kolny na dvorek, a sebravši kvapně nějaké zrníčko, které po slepicích zbylo, uháněla nazpět do kolny a domů do světničky.

O mnoho méně nebezpečné byly podobné výpravy za tmavé noci. Tu vylézaly všecky tři myšky do kolny, kterou pan učitel nikdy neopominul zvečera uzavřít, aby mu tam slepice a husy nechodily spat. Pod brankou zbyla ovšem nejedna dírka, kterou tak malé zvířátko, jako je myška, snadno prolezlo. —

Když malá myška povyrostla, vždycky se těšila na takové noční výlety. Sama zůstávala v kolně a rejdila tam podle chuti. Rodiče vycházeli na dvorek, sbírali obilná zrnka nebo drobty chleba a bramborů, kterých slepice nesezobaly; a nasytivše se sami, nosívali chutné kousky svému myšátku do kolny.

Nejednou se stávalo, že si rozpustilé myšátko vlezlo zatím do některého prázdného květináče, odkud se nemohlo živou mocí vydrápat. A to bylo potom namáhání, nežli mu rodiče z takové hloubky pomohli! Utržilo arciť za každou takovou nezvedenost ostré pokárání a obyčejně musilo za trest ihned zalézt do světničky. Bylo to pro malou myšku pokání bolestné, neboť se proháněla po kolně velmi ráda.