Příhody malé myšky/Ve škole je život blažený

Příhody malé myšky T. E. Tisovský
Kterak se děti ve škole polekaly	Ve škole je život blažený	U ševce Vávry v Borovnici

Údaje o textu
Titulek:	Ve škole je život blažený
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Příhody malé myšky. Páté vydání. S. 21-24
Vydáno:	Nákladem učitelského nakladatelství a knihkupectví, společnosti s r. o., 1942.
Licence:	PD old 70

Musíme už pověděti, co se stalo s ustrašenou myškou pod kamny ve škole. Štěstí pro ni, že se už v kamnech netopilo. Byla by se jistě důkladně popálila. Vlétla do drsné skuliny nevědouc, kam se to vlastně ukrývá. A strachem skoro bez vědomí, sotva že se octla v temné prostoře, přivřela oči a chvěla se dlouho jako v zimnici.

Když se vzpamatovala, očka její se rozhlédla kolem dokola. Skulinou pod kachlem vnikalo trochu světla do té skrýše, jež byla ku podivu čistá, pohodlná a útulná. Snad tam při stavbě kamen zedník zapomněl vložit jednu cihlu — povstala jizbička právě tak veliká, že by ji obyčejná cihla vyplnila. Učiněný to pokojíček pro myšku.

Líbil se jí velice. Prohlédla si jej a shledala, že je o mnoho hezčí, než byla světnička v kolně. Když pak se přesvědčila, že mimo úzkou skulinu, kterou se do něho dostala, žádný otvor do něho nevede, spadla jí veliká tíže se srdéčka. Už se nebála — a v pokojíku se jí jak náleží zalíbilo.

Přiblížila se ke skulině a naslouchala šumotu i hovoru borovnických dětí, které zůstaly ve škole přes oběd. Ještě jednou se polekala — když totiž vsunula Terezka Vávrová do skuliny prst. Myška se skrčila rychle do koutka a ani nedýchala. Ale prst brzy zmizel a po druhé se už neobjevil. Jakmile potom přišel pan učitel a začal vyučovati, cítila se úplně bezpečnou ve svém novém domově, z něhož by se jí věru ani nechtělo, kdyby nebylo vzpomínek na rodiče. Nu — snad se časem s nimi shledá. Zatím se musí starat o sebe sama.

Probouzel se v ní pomalu hlad. Nejedla od noci. Ale kam se jenom pro něco vrtnout? Dokud se ozýval ve školní světnici hovor, nemohla ze své skrýše vylézti. Počká tedy — snad hovor konečně ztichne a světnice se vyprázdní.

Po čtvrté hodině za značného šramotu odcházely děti ze školy. Ve světnici zavládl klid.

Myška odloupla kousek suché malty ve skulině a utvořila si tak volnější průchod. Neslyšíc už pranic podezřelého, vplížila se do školní světnice.

Ano, bylo tam prázdno a bezpečno. Ani jediného lidského tvora nezpozorovala. Avšak — tam přece — přece se někdo na ni dívá! Skokem byla pod kamny.

Polekala se docela zbytečně. Na stěně visel veliký obraz a tím se tak poděsila. Když si jej však za chvíli prohlédla štěrbinou a viděla, že ani očima nemrká, odvážila se nanovo ze svého úkrytu, aby uchlácholila žaludek, který se naléhavě přihlašoval.

Rozběhla se pod lavice. Hoj! — co dobrých věcí tam leželo! Chlebové drobty, kousíčky másla, zbytky suchého ovoce, výražkových buchet — a čeho ještě jiného! Bezmála takový blahobyt jako v komoře paní učitelové!

Nasytila se za malou chvilku. A celá šťastná odvlekla si ještě nejvonnější maličkosti do svého pokojíku. V něm se potom stulila v klidu a spokojenosti. —

Nazejtří a každý následující den zrána pozorovala brankou svého pokojíku, jak se scházejí děti a za nimi jak přichází pan učitel. Opakovalo se to tak pravidelně den co den, že si zanedlouho zvykla jejich šumotu a štěbetání. Dobře věděla, že se po jejich odchodu bude moci vydat procházkou pod lavice a že tam nalezne opravdové poklady.

Ovšem, pokud trvalo vyučování, měla myška dlouhou chvíli. I zvykla si dřepěti u skuliny a naslouchati rozhovorům pana učitele a žáků. Poněvadž byla mladá a chápavá, brzy porozuměla lecčemu, co pan učitel dětem vykládal.

Některé příliš učené předměty, jako počty, mluvnici, zeměpis a dějepis, ovšem nadarmo se vynasnažovala chápati. Nemohla se na příklad nikdy vyznati v násobení, ani v dělení, ale nehanbila se proto, neboť v násobení nevyznal se také Havránkův Frantík, jenž se vždycky vymlouvával, že ho bolela večer hlava a že se tudíž nemohl početním úkolům naučiti. Dělit nedovedla zas nikdy černooká Božena Stárková, ani tehdy ne, když jí pan učitel velmi názorně pomáhal příkladem, kterak by rozdělila stejným dílem patnáct jablek mezi své dvě sestřičky a sebe. Jak se podobalo, Boženka by si byla nejraději nechala jablka pro sebe, anebo by nejvýš poskytla sestřičkám po jednom, a to ještě ta nejhorší, červivá a zvadlá. Bylo to děvče vemi lakotivé a pan učitel ji za tu špatnou vlastnost nejednou pokáral.

Při mluvnici nahnalo jednou myšce mnoho strachu, když děti odříkávaly měkké souhlásky. Jakmile zaslechla souhlásku č, domnívala se, že to děti volají na kočku, a hned se přikrčila do koutka.

O kočce kdysi při přírodopise vypravoval pan učitel ku podivu zajímavé věci. Myška poslouchala bystře a třásla se úzkostí, slyšíc, jak obratně dovede kočka chytat myši a jak si s nimi, nežli je zakousne, potutelně pohrává. Už rodiče jí pověděli mnoho o tom ukrutném nepříteli jejich plemene. To však nebylo nic proti strašidelnému vypravování páně učitelovu. Myšce se toho dne velice zastesklo — bálať se, aby se do školní světnice nevkradla kočka a aby ji, když shání pod lavicemi potravu, nezardousila. Ale nestalo se na štěstí nic takového; po kočce nebylo ve školní světnici ani pohádky.

Ze všeobecně poučných výkladů, které pan učitel žákům a žákyním na srdce kladl, zapamatovala si myška nejvíce. A hlavně toto: že dobré sluší odměňovati vždycky dobrým; že je na světě mnoho lidí zlomyslných, před kterými jest se míti na pozoru; a konečně: že oheň je dobrým služebníkem, ale též velikým zhoubcem, nezachází-li se s ním opatrně. Pan učitel zejména o ohni vypravoval mnoho smutných událostí, takže myška, třeba ještě hořet neviděla, nabyla přesvědčení o strašné zhoubnosti požárů.

Kdož by byl tušil, že taková poučování myšce někdy velmi dobře poslouží! A posloužila skutečně, jak se později uvidí. —

Zatím jí ubíhal čas v klidné blaženosti. Nic ji neznepokojovalo, hladu nepocítila a život ve škole se jí líbil. Tak se jí líbil, že si usmyslila zahráti si na školačku. Na svých potulkách pod lavicemi spatřila nejednou pohozené papírky, zátky z inkoustových lahviček, tu a tam zbytky břidlicových kamínků, rozskřípané pero, malou tužku a jiné drobnosti. I nelenila a odvlékla si kousek po kousku do svého pokojíčku a všecka potěšena věřila potom, že se z ní stala opravdová žákyně.

Kdysi nalezla pod lavicemi malý kornoutek. Pohrála si s ním, potahala jej po podlaze, pak strčila do něho hlavu a udivena tancovala v té kukli, nevidouc ničeho a narážejíc do lavic a do všeho kolem sebe. Bavilo ji to nesmírně a litovala upřímně, když nazejtří kornoutek nenašla. Na zábavu s ním nemohla zapomenout.

A tak to trvalo skoro měsíc, co myška žila ve školní světnici. Byla by si přála bydleti tam navždy, ale — — podivná příhoda zakončila vše. Ačkoliv pan učitel leckdy napomínal děti, aby nebyly mlsné, a ačkoliv prohlásil mlsotu za vlastnost zavržení hodnou, myška jeho napomenutí nedbala. Byla doposud příliš mladá a příliš slabá, aby v sobě dovedla potlačiti starou tu nectnost myšího plemene. Teprve v pozdějším životě se naučila zapírati samu sebe. Nyní to ještě neuměla a — stalo se jí to osudným.