Příhody malé myšky/U ševce Vávry v Borovnici

Příhody malé myšky T. E. Tisovský
Ve škole je život blažený	U ševce Vávry v Borovnici	Vandrovníkovy vysoké boty

Údaje o textu
Titulek:	U ševce Vávry v Borovnici
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Příhody malé myšky. Páté vydání. S. 25-29
Vydáno:	Nákladem učitelského nakladatelství a knihkupectví, společnosti s r. o., 1942.
Licence:	PD old 70

Vávrová Terezka z Borovnice dostala jednou do školy hodný kus krupičného svítku k obědu. Vybalila jej v poledne ze slaměné mošínky a s velikánskou chutí se do něho pustila. Jedla tak horlivě, že si ani nepovšimla, jak jí několik ždibců upadlo na zem.

Ale zpozorovala to myška ze své skuliny. Sotva že se škola odpoledne vyprázdnila, už byla u zbytků svítku — a zachutnaly jí velice.

Od toho dne nespouštěla očí s Terezčiny mošínky. Byla sic už dost moudrá, ale mlsnost ji tak zaslepila, že se odvážila veliké neprozřetelnosti.

Kteréhosi odpoledne Terezka, jež seděla na kraji nedaleko kamen, postavila svou mošínku náhodou vedle lavice na zem. Při vyučování, když všecky děti bedlivě naslouchaly výkladům páně učitelovým, přemohla myšku ošklivá mlsnost. Domnívala se — bloudek — že v mošínce musí býti vždycky kus krupičného svítku. Nedovedouc se zapříti, po prvé se mezi vyučováním vyplížila ze skuliny — a už byla u mošínky. Nikdo ji nespatřil. Očichávala mošínku se všech stran a namáhala se vniknout rypáčkem dovnitř. Když se jí to nezdařilo, vyškrábala se potichu na okraj a — skočila do mošínky.

Byl v ní jen kousek chlebové kůrky. Aspoň něco — pomyslila si myška a jala se kůrku ohlodávati. Na neštěstí bylo vyučování u konce. Terezka měla v mošínce už všecky knížky srovnány, i nastrčila si ji prostě na ruku a vyšla ze školy.

Myška uvázla v mošínce! Co zakusila ubožáček strachu! Svinula se v koutku do klubíčka a ani se nehnula.

Terezka byla hodné děvče. Neházela mošínkou, nýbrž kráčela vážně za ostatními dětmi k Borovnici. Když přišla domů, pozdravila zdvořile rodiče, vystoupila na lavici a mošínku pověsila na římsu.

Terezčin otec byl ševcem a v řemesle se mu znamenitě dařilo. Celá Borovnice si dávala u něho šít boty, takže si musil vzíti, aby mohl každému brzo vyhovět, na pomoc tovaryše.V tu dobu měl tovaryše, který se jmenoval Matěj, a byl to chasník dovedný, ale nesmírně hněvivý. Jeho popudlivost nejčastěji pociťoval malý Petr, učedník, jemuž nedávno umřel tatínek, chudý čeledín v borovnickém panském dvorci. Maminka měla mimo něj ještě pět dětí, vesměs malých, a proto velice děkovala mistru Vávrovi, když se nabídl, že Petra vyučí obuvnictví.

Mistr Vávra Petrovi nikdy neubližoval. Vedl jej k dobrému a chtěl z něho učinit řádného řemeslníka. A také mistrová, to jest Terezčina maminka, Petříkovi přála. Zvláště proto jej měla ráda, poněvadž se měl velmi vlídně k půlročnímu jejímu Vašíkovi, kterého časem pochoval, anebo v kolébce pohoupal.

Ale Terezčini rodiče se musili nezřídka z domu vzdálit, neboť měli k chalupě několik měr polí, jež bylo nutno vzdělávat. A tu, když zůstával tovaryš s učedníkem u verpánku sám, nastávaly Petříkovi trpké chvilky. Nemohl se Matějovi nijak zachovat, každé jeho píchnutí šídlem zdálo se Matějovi špatným, a ani jeden příštipek, který Petřík přišil, se mu nelíbil. Ubohý učedník dostal často pořádný políček, až se mu v očích zajiskřilo a až se všecek lítostí chvěl. Nestěžoval si však mistrovi, trpěl raději neurvalost Matějovu, neboť mu maminka snažně nakazovala, aby snášel všecko, že se také dočká dne, kdy se stane sám tovaryšem. A to Petříka posilovalo; těšil se z celého srdce na doby, kdy bude moci matce výdělkem pomáhat v živobytí.

Abychom však nezapomněli na nešťastnou myšku!

Tulila se v koutku mošínky plna úzkosti, co se s ní poděje.

Kousla chvilkou do chlebové kůrky, ale tak tichounce, že Vávrovic nezaslechli nejmenšího šramotu.

Večer zasedli všickni — i Matěj a Petr — kolem stolu k večeři. Terezčina maminka vysypala brambory na loupačku — měliť jich ještě hojnost ve sklepě, ačkoliv byl už konec května — vylila na mísu svařené mléko, každý se chopil lžíce, naloupal si bramborů a jedl mléko z mísy. Nejvíc chutnalo Terezce, neboť se hezky prošla z Pavlova do Borovnice a od oběda pro ni tentokrát nezbylo než trochu čočkové polévky.

Po večeři rozžehl otec Vávra lampu, visící u stropu, a vysvléknuv se sedl k verpánku, aby ještě chvíli pracoval. Celé kupy roztrhané obuvi čekaly na správku, a mimo to mělo být k neděli hotovo pět párů nových bot!

Terezka kolébala Vašíčka, jenž dlouho nechtěl usnout. Když se však konečně přece ztišil a zavřel modrá očka, Terezka nemeškajíc vyskočila na lavici a sáhla po mošínce. Chtěla si přečíst z čítanky dějepisný článek, který se jí ve škole velmi zalíbil.

Seskočila, sáhla do mošínky a vtom — hup! — divoce z ní vylítla myška.

„Tatínku — myš! Myš!“ vykřikla Terezka, na níž by se byl krve nedořezal, jak se lekla, ačkoliv byla jinak srdnatá.

„Kde jsi ji sebrala?“ divil se tatík Vávra, drže kladívko v pravici a vyjeveně pozíraje ke kupce bot, v níž se byla myška jako duch ztratila.

„Já nevím! Opravdu nevím!“ žasla Terezka. Rozvírala bojácně mošínku, jako by čekala, že z ní vyskočí myšek ještě nejmíň deset.

„Jak upalovala!“ divil se Petřík, jenjen dychtivostí hoře, aby směl boty rozhrabat a po myšce se podívat.

„Všímej si svého!“ okřikl jej Matěj. Ale sám také překvapen řekl Terezce: „To jsi ji asi přinesla ze školy. Není-li to dokonce ona myška, o které jsi tenkrát povídala, jak vás všecky poděsila.“

„Možná, že je to ona,“ mínila Terezka. „Ale prosím tě, Matěji, podívej se do mošny, není-li tam ještě nějaká. Já se do ní bojím sáhnout.“

Tovaryš vzal mošnu a prozkoumal ji důkladně. Vyňal jen kus ohlodané kůrky.

„Zle se tam neměla, vidíš?“ ukazoval kůrku Terezce. „Mnoho radostí nemám, že se nám tu usadila.“

„Snad nás nesní,“ pravil mistr Vávra. A nehodlaje rozpřádat o myši hovor, začal důrazně otloukat na kameně tuhý podešev.

Kdyby byli neprodleně prohledali kupu staré obuvi, našli by snadno myščin úkryt. Byl jím neohrabaný, kornatý střevíc s děravou podrážkou, ležící až v samém koutě světnice. Tam vytrvala celý večer bez pohnutí. Poněvadž zakusila už všelicos v mladém svém životě, nezoufala ani po tomto trapném dobrodružství. Nějak bylo — nějak bude, pomyslila si čekajíc, co se s ní dále poděje. Prozatím ji nikdo nerušil, a trpělivou býti dovedla.

Mistr Vávra dohotovil podešev a pokynul Matěji i Petříkovi, aby šli spat. Zakrátko zhasnuta lampa a v jizbě zavládl úplný klid.

Myška vylezla ze střevíce a pátrala po skrýši bezpečnější. Nedalo jí to mnoho práce. U Vávrů neměli ve světnici podlahu prkennou, nýbrž jen z upěchované hlíny. V koutku při zdi našla myška malý důlek, vlezla do něho i hmatala, není-li za důlkem rozsedlina ve zdi. Bylo tam vskutku vydroleno kus zdiva, nemnoho sice, ale myšce to dostačilo. Vždyť nad tou skrýší ležela hromada starých bot, jež ji výborně chránila.

První noc se jí nepřihodilo pranic zvláštního. Shledala toliko, když si vyšla po jizbě na výzvědy, že je mezi obuví roztroušeno hojně jakýchsi sladkých a šťavnatých zrnek, která velmi dobře chutnala. Najedla se jich dosyta.

Teprve nazejtří za denního světla vypozorovala ze své skrýše, že na zdi visí klec s hezoučkým, pestře zbarveným ptáčkem, a ten že vyhazuje ona chutná zrnečka. Neznala toho ptáčka, neboť vůbec viděla takového čilého a hlučně prozpěvujícího tvůrka po prvé; — ale zaslechla Petříka, když mu dával ráno do klece čerstvou vodu a novou zásobu zrnek, že ho jmenuje stehlíkem a zrnkům že říká semenec.

Kdykoliv stehlík seskočil s bidélka k misce a počal jisti, padalo semencových zrnek hojně k zemi. A těmi se myška živila a byla spokojena.

U verpánku se od rána do noci oháněl tovaryš Matěj šídlem, knejpem a dratví. Myška ho s velikým údivem sledovala vždycky navečer, když rozžehoval lampu, neboť oheň viděla po prvé a pamatovala si vše, co o něm vykládal ve škole učitel. Petřík příštipkoval anebo cídil nové boty a časem přisedl k nim na třínohou stoličku i mistr Vávra, aby pomohl šít. U plotny kuchtila Terezčina matka, chovajíc obyčejně v náručí malého klučinu, a na stěně v kleci zpíval stehlík, až se světnice otřásala. Myšce se zalíbilo v tomto novém bydlišti a celé dny, stulena v koutku, pozorovala několik těch pilných lidí, kteří na ni už dávno zapomněli.