Příhody malé myšky/Myška zachranitelkou vandrovníkových bot

Příhody malé myšky T. E. Tisovský
Vandrovníkovy vysoké boty	Myška zachranitelkou vandrovníkových bot	V lesních houštinách

Údaje o textu
Titulek:	Myška zachranitelkou vandrovníkových bot
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Příhody malé myšky. Páté vydání. S. 36-39
Vydáno:	Nákladem učitelského nakladatelství a knihkupectví, společnosti s r. o., 1942.
Licence:	PD old 70

Slunce zářilo toho dne na modrojasné obloze jako plamen­ný kotouč. U každého statku i u každé chalupy v Borovnici mají zahradu s ovocnými stromy, a poněvadž se tehdy jaro trochu opozdilo, byly jabloně i hrušky plny bílého a zarůžovělého květu. Včelky obletovaly v davech rozkvetlé koruny a a roznášely vůni po celé vesnici. Vlaštovky se míhaly jako šipky teplým vzduchem, tu a tam se ze zahrady ozýval sedmihlásek líbezným zpěvem, holubi se hřáli, rozestírajíce křídla na střechách, a v nevelkém rybníčku se šplíchaly husy se svými žluťoučkými housaty.

Vandrovník kráčel zvolna po silnici prostředkem vsi — a malé děti, které dosud nechodily do školy, ukazovaly si na něj udiveně, neboť cizince málokdy spatřily. Potkal-li něja­kého pantátu, jedoucího s kravkami do pluhu zapřaženými, vandrovník zdvořile pozdravil. Hovornější vesničané se ho dotazovali, odkud přichází a kam má namířeno. Vysvětloval ochotně, že cestuje z Brna a že hledá obuvnickou práci. Přáli mu všichni šťastnou cestu a aby se brzy někde uchytil.

„Dejž to nebeský Pán Bůh!“ odpovídal — a podpíraje se o hůl, statečně kráčel dědinou.

Silnice se vinula za vsí jako had do nevelkého návrší, na němž se černal rozsáhlý háj. Příjemně se vandrovníkovi šla­palo ve stínu mladých lipek, obalených hustým lupením. Skři­vánci vzlétali z bujného obilí a pěli mu veselé písničky na cestu. Hodně ve výši krákala vrána, veslujíc zvolna týmže směrem, kterým on se ubíral.

Za půl hodiny dospěl ke kraji háje. Byly v něm pomíchány duby se smrky, jedlemi a borovicemi. Několik bříz s vlající­mi haluzemi a s korou jako sníh bílou stálo při vstupu do toho rozkošného tmavozeleného lesa, jehož vrcholky oblévalo slunce stříbrnou září a z něhož dýchal lahodný pryskyřičný vánek.

Břízy jako by se byly rozběhly po travnatém svahu, na němž kvetly hvozdíky a mateřídouška. Vandrovník si otřel s čela pot, stanul mezi břízami a usmyslil si, že si odpočine. Sesmekl tlumok s ramenou, položil jej pod břízu ze všech nej­košatější, usedl a sklonil na tlumok uřícenou hlavu.

„Vesnice, do které jdu, je až za lesem,“ zahovořil sám k so­bě. „Mám času dost, zdřímnu si trochu na tomto měkkém a stinném místečku.“

A poněvadž se cestou do vrchu přece jen upachtil, v minutce zavřel víčka a usnul.

Té chvíle myška po prvé se osmělila povylézti z chodidla boty. Tlumok se nehýbal — i domnívala se proto, že leží snad opět někde v koutě jizby, ale jiné, nežli byla ta, v které na ni chystal ošklivý Matěj zhoubnou past. Jak ji překvapilo, když spatřila volnou krajinu, ozářenou sluncem, a hned opodál chmuřící se spoustu lesních stromů! Očka jí to oslepilo, údi­vem naplnilo její moudrou hlavičku. V jaké to končině se zne­nadání octla? Byla zvyklá na lidské příbytky, na kolnu, na světnici ve škole, konečně na nízkou jizbu ševče Vávry. A zde nebylo stěn, nebylo stropu — všecko naopak tak veliké, ma­lebné a krásné!

Chtělo se jí z boty vyskočit a pustiti se do té vábné, ničím neohraničené krajiny. Ale kterak by tam obstála — sama, bez lidí, kterým žila dosud vždy tak nablízku! Bála se jich — svátá pravda! — ale nedovedla si představit život bez nich, bez jejich příbytků, v plné volnosti a aby nikým nebyla pla­šena.

Bystrýma očkama se tudíž rozhlížela z holeně boty a na­slouchala tichému dýchání vandrovníkovu.

„Odnesl mě, jak jsem si přála,“ radostně prolétlo její hla­vičkou. „Dobrý člověk a nebohý k tomu, neboť mu umřely dvě dětičky.“

Byla o jeho dobráctví tak přesvědčena, že se pranic nebála, slyšíc jeho dech tak docela vedle sebe. Povytáhla krček a po­patřila na jeho vousatý obličej. Ucouvla sice hned, ale za chvilku ji už neděsilo zírati upřeně na jeho semknutá víčka a na jeho brunátné čelo. Vždyť se nehýbal, ani nemluvil!

Rozjímala, kam ji asi donese, až zas povstane k další chůzi, ale ulekla se, spatřivši pojednou nedaleko jiného člověka, v roztrhané kazajce z režného plátna, v roztrhaných kalho­tách také plátěných a v rozbitém a zabláceném širáku. Při­krčila se v holeni, aby ji nespatřil. Avšak sledovala každé jeho hnutí. Rošťák nesl křivou, sukovatou hůl pod paždím a v ruce raneček nesmírně špinavý. Když spatřil vandrovníka, přitiskl se k jedné z bříz a pozíral naň dlouze a rozpačitě. Potom mu blesklo v očích. Pokřivil zlomyslně ústa, přiblížil se znenáhla k dobráckému spáči — a už stanul nad ním a pronikavě si ho prohlížel. Pak spustil raneček k zemi, sáhl do kapsy, vyňal nůž a schýlil se k vandrovníkovu tlumoku…

…přiblížil se znenáhla k dobráckému spáči.

Myška se chvěla. Čekala něco velmi nebezpečného. Vtom uslyšela jakýsi řez a pocítila, že zrovna ta bota, v níž byla skryta, se od tlumoku uvolnila. V nesmírném leknutí váhala ještě vteřinu, ale druhý řez vzpružil její síly. Vyrazila z ho­leně, skočila spícímu vandrovníkovi do vousatého obličeje, dotkla se rypáčkem jeho očí a skulila se pod tlumok.

Vandrovník vyskočil a už držel hůl v hrsti.

„Ničemo!“ vykřikl, až se to divoce rozlehlo v lese. „Dare­báku! Ty mě chceš okrást o boty?!“

A rozehnal se holí po zlodějském tulákovi.

Ten nečekal. Zanechal uvolněné boty, chytil svůj raneček a sáhovými kroky se hnal do temné houštiny.

„Zpropadený bídníku! Tak tys mě chtěl okrást?" křičel za ním vandrovník a učinil několik skoků, jako by se chystal rošťáka pronásledovat. Ale po něm nebylo zakrátko ani po­hádky.

„No — máš štěstí, že ti nohy dobře slouží! Nasypal bych ti jich několik, že bys na mě pamatoval. — Ale co mně to jen skočilo do obličeje? Zdálo se mi, jako by to byla myš —“

A sehnul se a pozvedl tlumok.

Myška bojácně, ale nikoliv příliš plaše odběhla a stulila se pod vyčnívající kořen břízy. Odtamtud se dívala na vandrov­níka.

„Vskutku, myš to byla! Vida! Tam ve vsi u mistra Vávry žehrali na myšku, že jim rozkousala botu, a mně zde myš za­chránila jediný můj majetek. Budu ti vděčen, drobečku. Jsi hodná!“

Vandrovník ovšem nevěděl, že to byla táž myška. Ale jeho pochvalná slova jí lichotila. Měla z nich radost. Inu — učinila bezděčně dobrý skutek, a to člověku dobrému. Odměnila se mu za to, že ji vysvobodil z nastražené pasti.

Vandrovník ještě chvíli huboval, když shledal, že mu niče­ma rošťák přeřízl dva řemínky, kterými měl boty k tlumoku připevněny. Na štěstí nebylo u něho o řemínky nouze. Vyňal jiné dva z tlumoku, boty připásal, hodil si své celé jmění na záda a dal se na pochod.

„Měj se dobře, myško zachranitelko!“ pravil ještě. A dal se po pěšině lesem.

Myška za ním pohlížela smutně, až zmizel.