Příhody malé myšky/V lesních houštinách

Příhody malé myšky T. E. Tisovský
Myška zachranitelkou vandrovníkových bot	V lesních houštinách	Další pobyt v lesních houštinách

Údaje o textu
Titulek:	V lesních houštinách
Autor:	T. E. Tisovský
Zdroj:	Příhody malé myšky. Páté vydání. S. 40-39
Vydáno:	Nákladem učitelského nakladatelství a knihkupectví, společnosti s r. o., 1942.
Licence:	PD old 70

Domovem milé myšky stal se nyní hustý, nepřehledný les.

Jakmile se vandrovník jejím zrakům nadobro ztratil, zastesklo se jí velice, i vběhla do lesa a pátravě se kolem roz­hlížela. Nespatřila nikde lidské postavy. Všude jen mohutné a vysoké kmeny stromů, v jejichž korunách se rozléhalo táh­lé, truchlivé dunění.

Co si tady počne? Čím zažene hlad, který se počínal v je­jím žaludku naléhavě přihlašovat?

Cupitala volně, nazdařbůh vysokou travou, v níž kvetly pestré květiny. Došla na prostory, pokryté jen hebkým zele­ným mechem. A zabloudila potom do neproniknutelných houštin borůvčích keříků — a dlouho trvalo, nežli se z nich vymotala. Všecka unavena se vyškrábala na vypouklý kořen silného smrku a obzírala okolí.

Jakýsi podezřelý šramot jí zalehl zblízka do uší. Pozvedla oči — a div z toho smrt neměla. Po smrkovém kmeni, u ně­hož odpočívala, šinulo se dolů hnědé zvíře s kosmatým oca­sem. Stanulo vždy na okamžik — a potom se s nesmírnou obratností smekalo níž a níže.

Myška se s kořene svalila plna strašných úzkostí. Avšak puzena ohromným děsem neprodleně vyryla pod kořenem několika zoufalými hmaty předních tlapek a rypáčku malou skulinu a skrčila se do ní. Sotva vtáhla také ocásek do té ne­ dokonalé skrýše, seskočilo zvíře těsně vedle ní. Ale — neshá­nělo se po ní. Hopsavými skoky se rozběhlo po mechu, vle­kouc po zemi chvostnatý ohon. Za minutku se vyhouplo na kmen nedaleké borovice a zvolna lezlo do výše.

„Ach — to snad není kočka!“ blesklo myščinou hlavičkou. „Ta by mne nenechala jen tak ledabyle uniknout.“

Polehoučku se vysunula, aby lépe viděla. Obratné zvíře do­stihlo první větve na borovici, krkolomným skokem se za­chytlo sněti druhé, a potom se v umělých přemetech rozdo­vádělo v koruně, že z toho myšce přecházel zrak. Jako by mělo křídla, přehupovalo se se stromu na strom, až naposle­dy usedlo na vodorovnou ratolest a jalo se chutě okusovati jakýsi podlouhlý, kulatý předmět. Šupiny z něho padaly k ze­mi, a myšku to čím dál tím více zajímalo. Na konec spadl i sám ohlodaný předmět do měkkého mechu.

Nebylo nikoho, kdo by byl myšce vysvětlil, že zvíře, jež ona pokládala za svého krutého nepřítele — za kočku totiž, jest toliko čiperná veveřice, které je smrková šiška lepší po­houtkou, nežli myší maso. Po delší době svého pobytu v lese myška sama poznala, že si jí ten čilý komediant nevšímá; i přestala se ho báti. Nezřídka zpozorovala několik veverek najednou a bavilo ji, jak závratné skoky umějí dělat v koru­nách stromů. Nikdy neviděla žádnou spadnouti.

Avšak — kde najde konečně ubohá myška něco vhodného na zub? Zahynouti se jí přece nechtělo! A žaludek se už bo­lestně svíral. Nu — snad jí pomůže vybroušený čich v pátrá­ní po nějaké jedlé maličkosti. Značně zesláblá se tudíž vydala na lov.

Na zeleném mechovém koberci nenašla pražádné kořisti. Uhnula pod převeliký strom dubový, pod nímž ve velkém kruhu rostla kyprá trá­va. Postřehla tam duž­natou houbu, překrásný hřib, a zakousla se do něho. Nechutnal jí. Po­tom zavadila očima o jakési válcovité tělísko, podobné ořechu. Zaťala do tělíska zuby — a ej­hle! Dobrou chuť mělo! Myška je smlsala jako nejlepší pochoutku. A co to vlastně bylo? Dubo­vý plod z předešlého ro­ku — žalud.

K velké radosti uviděla myška pod dubem žaludů požeh­nané množství. Nasytila se, jak jí hrdlo ráčilo, a pro budouc­nost zbylo přec ještě potravy dost a dost.

Zle tedy v lese nebude — uchlácholila se konečně. A když vyčenichala též pod jedním z dubových kořenů roztomilou ko­můrku, hezky hlubokou a suchou, všecka rozveselena zarejdila v bujné trávě a podvečer si šla do komůrky spokojeně odpočinout.

První noc v lese! Spalo se jí docela příjemně. Nic ji neru­šilo z tvrdého spánku — a ráno, když se probudila, domníva­la se býti doposud v jizbě ševče Vávry, neboť uslyšela nad sebou rozkošný zpěv ptačí, podobný zpěvu, který ji budíval v koutku za kupou roztrhané obuvi. Ale když vystrčila hlavu z komůrky, užasla, neboť viděla nad sebou — nikoliv klec se stehlíkem, jemuž vždy za jitra nosil Petřík semenec, nýbrž koruny stromů, v nichž hlaholilo ptáků na sta.

Myška se zálibou poslouchala líbezný ten koncert při vý­chodu slunce. Před její komůrkou se leskla tráva zlatými krůpějemi rosy, tichý vánek povíval větvemi dubu, a dále v lese, pokud dohlédla, všecko se třpytilo a všecko se vlnilo a zpívalo.

„To je krása!" pomyslila si. „Tady je opravdu blaze — zvláště když pro potravu není daleko.“

A jen se mihla — a už držela v tlapkách rozměklý žalud a drancovala s něho kožnatou slupku. Jakkoliv by si byla přá­la, aby vnitřek žaludu byl tužší, neskrblila chválou, že je to jídlo celkem velmi dobré a že se jí při něm stýskat nebude. Později, na procházkách, při nichž se od své pohodlné ko­můrky daleko nevzdalovala, zkoušela i jiné věci, půjdou-li jí k duhu. Žaludy v pravdě nebyly potravou přespříliš vábnou, neboť jich mnoho za zimy pod sněhem nahnilo a zplesnivělo. Ale výběr byl zato hojný a zboží špatné myška nepotřebo­vala požívat. Aby si však zjednala jakousi změnu v jídelním lístku, pustila se jednou do smrkové šišky, kterou hodující veverka z rozpustilosti pustila k zemi z poloviny rozkousa­nou. A ejhle! zachutnala dost obstojně. Olejnatá semínka mezi šupinami, třeba že se k nim myška jen zdlouhavě dobývala, měla příchuť nasládlou a skoro podobnou chuti semence. A šišek celých a pěkných nacházela potom dosti.

Jindy zaryla z dlouhé chvíle rypáčkem pod trsy borůvek a zakousla se do měkkých kořínků. Také ty nechutnaly špat­ně. Zkrátka — o rozmanitou potravu bylo postaráno a to — vedle zabezpečené skrýše pod kořenem dubu — znamenalo pro malou lesní obyvatelku vše.

Už se jí nestýskalo. Nějakou družku si dosud sice nenašla, ale zato ji bavilo všecko ostatní: volnost v malebném háji, zajímavé procházky v trávě, po mechu i v temném houští bo­růvek a ostružin, dovádivé kotrmelce veverek, na něž mnohdy dlouho se dívala, zpěv ptactva zrána, velebné hučení v jehlič­natých korunách a všecek ten šumný a zdánlivě bezpečný blahobyt, o jakém dosud ani neslyšela.

Avšak bez trpkých zkušeností přece nezůstala. Přihodilo se jí zanedlouho leccos velmi mrzutého, a často šlo i o její život.

Kdysi po východu slunce, když posnídala několik žaludů, zašla si myška na nepatrnou vyvýšeninu, podobnou překlo­penému nízkému klobouku a porostlou řídkými keříky vřesu. V prostředku té malé kopky stála mohutná borovice a pod ní bylo natroušeno hojně jeřabatých suchých šišek. Drobné zoubky se o tvrdou borovou šišku marně pokoušely, i vybrala si myška jednu z nich a všecka šťastna ji koulela dolů po svahu a zase ji nahoru vynášela. Bylo jí do skoku a hrála si se šiškou zcela bezstarostně, zatím co na nízké větvi borovice prozpěvoval drozd tak zvučně a rozkošně, že se zdálo, jako by mu celý okršlek lesa naslouchal.

Tu pojednou, když se opětně chystala spustit šišku po pís­čité ploše, drozd nějak vyděšeně vykřikl a rázem ve zpěvu ustal. Myška pozvedla hlavu, upřela očka ke koruně borovice a viděla, že drozd kvapně ulétá do temného lesa. Pohlédla se svahu až k nízké houštince ostružin, vzdálené necelých sto kroků. Něco se tam při kraji mihlo, ostružiny se zahýbaly — a mezi kypře zeleným listím se zjevila žlutohnědá hlava zví­řete s jiskrnýma očima a nízkými oušky. Myška ještě po­střehla, že se za hlavou dloužil štíhlý krk s oblým tělem na nízkých nohou, že zvíře je vespod bílé a že se divoce rozhlíží. Svinula tělíčko rázem do klubka, tetelíc se v nesmírném stra­chu. Jako by do běhu neměla sil, ztrnule pozírala na zvíře, jež vtom učinilo několik prudkých skoků. Myška se vymrštila, přeběhla kolem borovice, a nevidouc ani jediné dírky, ani je­diného výmolu, kde by se skryla, jako šílená prchala do hlu­bin lesa.

A měla se čeho báti. Nikdo jí neřekl, že jsou na světě mimo kočky i jiná dravá zvířata, která dáví myši, kdekoliv je shléd­nou. Neslyšela co živa o lasici — a byla to skutečně lasice —, ale mocný vnitřní hlas poháněl ji do běhu, a byla přesvědčena, nezachrání-li se v nějaké hodně úzké skulině, že je po ní veta.

Uběhla sotva několik metrů po písčité, vyschlé půdě a už slyšela za sebou šumot tlapek a ztlumené supání. Napjala veš­keré síly a zamířila k trnkovému keři, jenž se docela blízko bělal, obalen květy. V pravdě pelášila jako hádě — co však by jí to bylo pomohlo, kdyby pod trnkovým keřem nebyla zahlédla napolo ukrytý otvor, vedoucí šikmo do země. Vjela do něho rychlostí blesku a skulila se takořka bez vědomí do prostorné kotliny, vystlané suchou travou a listím. Zaslechla ještě, jak vedle ní cosi mručivě zaskuhralo — potom se při­ tiskla do koutka, hlavu mezi nožky — hotova k smrti.

O všem ostatním, co se přihodilo bezprostředně po jejím vniknutí do kotliny, nevěděla už nic. A bylo by ji to naplnilo děsem strašlivým…

Myška se utekla mimo nadání do brlohu mrzutého samotá­ře — ježka. Vyspával právě v jedné jizbě svého pelechu, vy­hloubené stranou od vchodu, — a tak se stalo, že se nenapíchla na jeho ježatý kožich. Skulila se do jizby vedlejší, vy­hrabané po druhé straně vchodu.

Ale pan domácí neměl spaní tak tvrdé, aby nezaslechl její­ho hlomozného vpadnutí. Narovnal hřbet a povylezl z ložnice — když v tom jako příšera vrazila do pelechu lasice. Se špat­nou se potázala. Nemohouc se v prudkém chvatu zarazit, za­ryla tlamkou i celou hlavou do pichlavého ježkova obalu. Krvácela. A bolestně stenala. Ježek se zmateně stočil, až úplně zahradil myščin úkryt. Lasice se svíjela bolestí, ale rozzuřena podnikla proti němu nový útok. Přitiskla hlavu k zemi a vpadla mu pod břicho. Napíchla se sice za ucho, ale ježek, zapomenuv rychle se svinouti, rovněž pocítil ostrou palčivost na jedné nožce. Teprve potom zatáhl nožky i rypá­ček a ponechal lasici, aby se píchala do omrzení.

Její krev potřísnila celý brloh. Vidouc před sebou hrotnatou kouli zaprskala, vyběhla a bolestně skučíc pádila do stínu ostružin…

Snad čekal ježek, že se lasice vrátí a že podnikne nové úto­ky. Zůstal schoulen, nehýbal se. Potom snad dokonce usnul v té bezpečné podobě, neboť myška, když se probrala z mrá­kot, pozorovala hodnou chvíli tu nestvůrnou kouli plnou bo­dáků, na nichž tkvěly chumáčky lasičí srsti a krvavé skvrny, a ježek se nehýbal. Zahrazoval nadobro myšce východ. Když to postřehla, znova se jí zmocňovaly smrtelné úzkosti. Nezadávila-li ji lasice, zakousne ji tento hrozivý tvor, obalený ostny, nebo se na ni překulí a ubodá ji.

A život jí byl přec tak milý, tak nerada by byla zahynula! Osmělila se vystrčit nožky — a suché listí, jímž byl pelech vystlán, zaharašilo. Ježek sebou znatelně pohnul, ale rypáček neukázal. Za chvilku se myška odsunula o poznání dále od strašlivého pícháče. Listí opět zaharašilo a ježek sebou nano­vo pohnul. Než ani tentokrát nevynořil nožek ani rypáčku.

Co zbývalo? V myšce se ozvala zoufalá odvaha. Snad bude možno prorýti se z pelechu na povrch! Úmysl ten ji celou pronikl, a užuž se chystala vtisknouti tlapky do hlíny, když ježek povystrčil rypáček. Ale byl na štěstí pootočen stranou a nespatřil ji. Myška sebou trhla, vyskočila, odhrábla zuřivě trochu prsti — — a ježek, domnívaje se patrně, že se vrátila lasice, svinul se zase a klímal dále.

Myška nelenila. Zoufalým úsilím se vrývala do hlíny, odhazovala prst dozadu, pracovala všemi svaly, posledními si­lami. Konečně — za půl hodiny se vynořila na povrch…

V následující minutě odpočívala už, víc mrtva nežli živa, ve své komůrce, jejíž vchod zahradila dříve několika kamín­ky, aby se zajistila před všemi ošemetnými nepřáteli. Toho dne nevyšla ze strachu už ani na krok. Ba ani hladu nepocítila. Všecka se ještě třásla při vzpomínkách na zažitou děsuplnou příhodu.