Příběhy Odysseovy/V.

Příběhy Odysseovy Jan Šafránek
IV.	V.	Vysvětlení jmen neznámějších

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Jan Šafránek
Zdroj:	ŠAFRÁNEK, Jan. Příběhy Odysseovy. Praha : Jos. R. Vilímek, 1887. s. 78–101. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

XVII. zpěv: Telemachův do Ithaky návrat. Jakmile nastalo ráno, Telemachos povstav a pod nohy opánky sobě uvázav kopí statného se chopí a ku městu cestu nastoupí. Poručí Eumaiovi, by žebráka cizince propustil a do města ho dovedl; tam snáze se obživí, než aby jen na jeho dlel péči. Odysseus souhlasí s tím úplně. Rozejdou se. Telemachos pospíší cestou. A přišed domů, oštěp u sloupu ve žlábek uchystaný položí a vkročí dovnitř. Přestoupil kamenný práh, a tu prvá zočila ho pěstounka Eurykleia, prostírajíc lepá roucha po rozestavených křeslech. Za ní shrnuly se služky druhé a všecky ho vítaly. Zavládl ruch.

„Z komnaty vyšla zatím rozšafná Penelopeia,
Artemidě připodobna neb Afroditě zlatolesklé,
kol syna roztomilého slzíc obě sevřela páže,
vroucí tiskla polibky mu na hlavu, ve zraky krásné,
a vzlykajíc hovorem prohlásila rychloperutným:
Tys tady, Telemachu, sladký svite? já tebe patřit
neměla víc, jak byl’s odplul na korábu do Pylska
tajně mojí proti vůli, milého za výzvědem otce.
Aj vyprav mně nyní jak po hledu byl jsi dosáhl!“

Nechce Telemachos hned nyní prosby matčiny naplniti. Přivezl s sebou hostě, toho dříve opatří, a prosí zatím, ať máti bohův za pomoc vzývá. Všimli si ho četně shromáždění ženichové; vyhnul se jim a zasednuv vedle Mentora, poručil příteli Peiraiovi jak hostě Theoklymena, tak i dary, které přivezl z Lakedaimonu. To pak vykonav zašel k mateři. Zasedla si v pěkné lenošce naproti a předouc tenkou niť vyptávala se ho nyní po výsledku cesty. Telemachos se rozhovořil o všem, jak se mu vedlo u Nestora v Pýlu, jakou věštbu pověděl jemu Menelaos ve Spartě, dle níž Odysseus je živ a u nymfy Kalypsy prodlévá. Z Lakedaimonu vrátil se Telemachos domů a přivedl s sebou hostě Theoklymena, jenž nadán jest uměním věštným. I on prorokuje blízký Odysseův příchod. „Kéž by ta věštba naplněna byla!“ dí toužebně královna Penelopa; „mnoho, přemnoho darů cizinče bys ode mne dostal!“

Tak oni rozprávěli a vedle ve síni prostorné ženiši hrou se bavili, pak jídlem a pitím. Té doby již Eumaios se žebrákem (jímž byl Odysseus sám), dali se na cestu do města. Šerednou mošnu, na místě popruhu jen na motouze zavěšenou, přes bedra si přehodil, a berlu maje kráčel za Eumaiem. Na cestě potkají se s Melanthevem, kozího stáda pastevcem. Ten byl tělem a duší oddán záletníkům, a spílaje Eumaiovi i jeho společníku ze svévole, kopl patou žebráka v kyčli. Vzpěnila se v Odysseovi krev, leč přemohl se a strpěl bezpráví. Tím jen Melantheus mysli si dodal. Až padne i Telemachos rukou záletných ženichů, pak dojde také na pastuchu Eumaia! Tak zlolajně hovoře došel Melantheus paláce Odysseova a hned se k záletníkům přimísil, jež Femios zpěvem svým bavil. Za ním došli Odysseus a Eumaios. Ujednáno, že dříve vejde dovnitř pastýř. „Já,“ dí mu Odysseus, „zůstanu venku, neboť jsem otužilý a mnoho již útrap zakusiv dovedu třeba i nehodu jakousi snésti.“ A hle! první, kdo poznal po dvaceti letech vracejícího se pána svého do domova? Byl to věrný pes Argos! Lísaje se k němu stěží se připlazil a radostí zcepeněl. Ze dvora pak postoupil Odysseus do paláce a na jasanovém prahu usedl a opřel se o cypřišový pilíř jako prosící žebrák. Telemachos vida příchozího káže Eumaiovi, by žebrem po všech záletnících jíti mu poručil. Od Telemacha jest Odysseus obdarován, na to k rozkazu bohyně Atheny zdvihne se a jde kolem stolu. Jedni mu dali rádi, jiní po jeho domovině se vyptávali. Jen Antinoos na místě daru dal mu slova tvrdá. Ale žebrák hned se odbyti nedal. Připomíná mu, že kdysi býval také mužem zámožným a ze statku svého nuzným udílel rád; ale vůle Diova jinak mu usoudila. V Aigyptu neblaze bojovav na Kypru musil otročiti. Nepohnul Antinoa; než ten podnož zdvihnuv, mrštil jí po žebrajícím Odysseovi a do pravé plece násilně ho udeřil. Nevole hlas rozlehl se po síni. Sami záletníci zazlívali Antinoovi, též Telemachos. A když o tom doslechla Penelopa, pobídla Eumaia, by žebravého cizince k ní přivedl, neboť by

                               „ráda se zeptala hostě,
zdažť o neohroženém Odysseovi buď dověděl se,
buď ho viděl kdes’ okem; podobáť se velezběhlému.“

Eumaios před Penelopou pochválí žebráka cizince. Tři dni s ním prodlel, mnoho od něho slyšel a zvěděl také o želaném pánu svém. Tím vroucnější je tužba Penelopina. Jen až se záletníků zbude, kteří statku domácího bezcitné ubírají! Jen až se Odysseus navrátí, pak věru se synem chrabrým nad nimi vykoná pomstu! Tu kýchl Telemachos. A kýchnutí jeho za dobré znamení pokládajíc kárá Eumaia, proč již s sebou žebráka nevede. Leč Eumaios radu pronáší ku své velitelce. Třeba čekati do sklonu slunce; nyní by si toho povšimli ženichové a z toho by mohla povstati žebrákovi nehoda. Až nastane večer, přijde dojista. On sám však tu neprodlí, ale navrátí se ku stádcům.

XVIII. zpěv: Odysseův a Irův zápas. Nelíbilo se zajisté Eumaiovi v paláci královském. Nemohl snésti jak maří záletníci majetek jeho pána. Odešel tedy na dvorec svůj a žebráka cizince (jímž byl Odysseus jak víme sám) tamo zanechal. Ale z příchodu nového nezvaného hostě málo měl radosti žebrák Arnaios, jemuž všickni přezděli Iros, žeť byl poslíčkem jedněch k druhým. (Srov. Iris bohyně, poselkyní byla Diovou.) Byl to velikán, vykrmený, práci nezvyklý; ve hřmotném těle nebylo však sil. Lál Odysseovi a ode prahu vyháněl ho ven. Ba hrozil i rvačkou. Odysseus se nelekl. Vybídl ho ku skromnosti; oba prý stejné mají na prahu právo a záviděti není potřeba ten-li neb onen dostane nějaké sousto. Ženiši vínem rozveselení se zalíbením poslouchali hádku žebráků. Zpupný Antinoos nad to ještě je poštval, tak že odhodlali se k zápasu. Slíbili totiž záletníci vítězi dobře pečená jelítka a řádnou hostinu. Odloží tedy Odysseus rozedraný svůj plášť a jen s tou podmínkou rozhodne se zápoliti s Irem, přisáhnou-li všickni, že nikdo na něho ruky nevloží, bude-li vítězem nad zpupným tlachalem. Je prý starcem a tu třeba mu ujistiti se ochranou. I Telemachos, i Eurymachos s Antinooem rádi svolí. A v nedočkavosti své nevšimli si toho, že domnělý starý žebrák klenutou má hruď, mohutné paže a sílu i obratnosť takovou, jaké nemůže míti stařec opravdový. Za to Iros vida pěkná svalnatá žebrákova bedra zalekl se a rád byl by ustoupil od půtky, kdyby jen Antinoos nebyl těžkou pokutou pohrozil. Střetli se tedy a zápolili Iros a Odysseus. Odpůrce svého jedinou mohl skoliti ranou na věky, ale neučinil tak a dobře bylo. Než udeřiv ho ve hlavu, že mu krev (a s ní zub) vytryskla z úst, povalil ho a za nohu vyvlékl z podsíně na dvůr a tu potupně hůl dal v jeho ruce řka, žeť sice mu sluší pase-li vepře a stáda jiná, ale mezi pány pobývati a na jejich prahu cizím rozkazovati, že mu nepatří. Nehorázný záletníků smích provázel Ira při jeho vyhazovu. A Amfinomos, který jediný ze ženichů celkem Odysseovi stranil, i nyní zlaté číše mu podal a přál mu zdaru. Zalíbilo se to Odysseovi a v rozjařenosti své varuje Amfinoma před blížící se bouří. Zná prý ho a ví že je šlechetným; než ať nezapomene, že pán, jehož statku ujídají, dojista domů se vrátí. Ba blízko již jest!

                          „Leč tebe sám bůh
rač zodvésti domův a s oním se tu setkati nechtěj
až by se navrátil na milou svou půdu oteckou.
Neb myslím, že nerozhodnou se tu bez krve proudův
záletnící s oním, jak jen pod krytbu podejde.“

Nebyla to již slova zřejmá, kterými se Odysseus ohlašoval? Věru, kdyby byli jen poněkud při rozumu bývali zalétníci, musili poznati, kdo se to skrývá v rouše cizího žebráka. Ale — dí přísloví — koho bůh trestati chce, raní ho slepotou. A duševní slepota stihla všecky ani Amfinoma nevyjímaje. Zalekl se ovšem z počátku té řeči, zarmoucen jsa ven vyšel ze síně, avšak brzy zapomněl na všecko.

A jakž by nebyl zapomněl! Sešla do síně hodovní mezi záletníky sama velemoudrá Penelopa, provázena jsouc dvěma služkami. Chtěla Telemachovi připomenouti, že nesluší se, by stále mezi ženichy dlel a by sváry a hádky i půtky jako nyní, se zas opakovaly v její domě. Bylať na pohled sličnější a spanilejší než druhdy, neboť Athena sama rozlila půvab po líci její, že podobna byla Afroditě. Vyslechla Telemacha, jenž o zápolení Irově s cizím žebrákem pravil, že dálo se na přání ženichův, na to obrátivši se k Eurymachovi, který její krásu velebil, pravila:

„Eurymachu, věru mou výtečnosť, postavu krásu,
zmarnili bezsmrtní, kdy do Ilia plouli na loďstvu
Argejští a vytáh’ s nimi též můj manžel Odysseus.
Oj, kdyby vrátě se choť mně žití toho chránil a hájil,
větší slávy by mé byl nárok a krásněji takto.
Teď vzdychám, neb na mne tolik běs svízele poštval.
Arciť když Odysseus opouštěje půdu rodickou
odcházel, tu vzav ruku mou, výslovné povídal:
Žínko milá! žeť Achajci domů se bez úrazu vrátí
vesměs šťastně ze Trojska, to já nikoliv si nemyslím;
vždyť pak jsou Trojané tolikéž muži, chrabře bojovní.
Takž neznám, zda se navrátím, čili mám zahynouti
tam na polích trojských, ty pečuj zde pak o všem statku.
Otce milého a matky drahé pamatuj mi v obydlí;
a když synka, zočíš bradu již vousiskem orůstat,
vdej se za muž, komu bys chtěla, dům se statkem opustíc.
Avšak tenhle krutý žal trpce na srdce naléhá:
mrav takovýto milovníkův dosaváde nebýval,
když ženu výbornou, dceru velmocného bohatce
namlouvat hotují se a druh druha předčiti hodlá.“

Řeč tu poslouchal rád i Odysseus; zejména její závěrek, kdy vybídla všech ženichův, míní-li opravdu jí se zasnoubiti, ať dají

                        „slavné dárky nevěstě,
avšak netráví beztrestně cizího majetku.“

Ihned Antinoos po hlasateli pošle překrásnou řízu darem, na níž dvanácte sponek a háčků z ryzího zlata se lesklo, puklířových, ozdobných; hlasatel Eurymachův odevzdá zlatý řetěz, jantarem vykládaný; od Eurydamonta dány blýskavé náušnice, od Peisandra zlatý nákrčník; pak jiný a jiný od každého následoval podar.

„Tehdy paní jasná v hoření vystoupila jizby,
s ní zároveň pak služky přenášely dárky přeladné.
Záletníci do tance a do zpěvu toužebného
spustili se plesajíce, večír až přispěje zdáli.“

V bujnosti a veselí kvapil čas. Odysseus baví se u krbu a přikládá na oheň; pobídne služek, by se ze síně oddálily a královně své pomohly buď přízi na vřeteně předouce, buď vlnu pořádajíce. Pobídne jich po dobrotě. Za to nestoudná Melantho spílá mu otrhancův; až když pohrozil, že Telemachovi vše poví, rozprchnou se ostatní služky všecky. Jednoho zla se zbavil Odysseus a nové již na něho čeká: útrapa za útrapou. I záletníci učinili si ho terčem svých vtipů. Zvláště Eurymachos: ten by mu ovšem dal živobytí, práci by pro něho našel na svém dvoře přiměřenou; ale kam s takým tulákem! Tomu je žebrota již zvykem a té nenechá. Dlouho byl Odysseus trpěliv, dlouho snášel příkoří: slova Eurymachova byla z míry zpupná; není tedy divu, že Odysseus pohrozil. Přestaly by a utichly by rázem Eurymachovy chlubné plíce, jen objevil-li by se doma Odysseus! Rozlítí se Eurymachos, chopí podnož, mrští po Odysseovi; ale ten se uhne a rána zasáhne číšníka. Vznikne svár a hlomoz. Dobře, že Amfinomos neztratí rozmyslu. Napomene všech, že pro žebrácké choutky není třeba půtek; čas pokročil, oběť přinesouce bohům ať se rozejdou spat. Cizince žebráka Telemachovi nechají, neboť v jeho příbytek přišel. Stalo se.

XIX. zpěv: Odysseovo a Penelopino besedování a koupel. Bylo tedy v paláci Odysseově klidno. Klidu toho užili otec a syn ihned, aby naplnili rozkaz bohyně Atheny. Telemachos poručí stařeně Euryklei, by zavřela všecky služky v domě; chce prý odkliditi zbroj z komnat, jednak že příliš kouřem schází, jednak že strach je, by záletníci někdy vínem napilí jeden druhého zbraní nenapadl. Ráda slyší stařenka řeč Telemachovu a chválí ho, když úmysl jeví tak hospodářský; ale zavře-li všecky služky — kdo mu za šera večerního posvítí? Té starosti není třeba, odvece Telemachos; jeť tu cizinec u mne hosť-žebrák, ten mi pomůže. Poslechla Eurykleia a nyní Odysseus i Telemachos, kde jaká byla zbroj i zbraň, všecku uklízeli, zejména přilbice, pukléřovité štíty a břitké oštěpy.

                              „Před nimi Pallas Athena
svíci nesoucí zlatou, překrásným zářila světlem.“

Vše uklizeno: Telemachos odejde do své komnaty spat, ale Odysseus zůstane na místě; slíbil, že s Penelopou večer pohovoří. Chce ji zkusiti dříve, než se poznati dá. Přišla Penelopa, usedla poblíže krbu na lenošce stříbrem a slonovinou vykládané. Přišly i služky odklízet náčiní stolní a Melantho spatřivši Odyssea v síni lála mu opět. Ale Penelopa rázem ji okřikla a nakázavši jedné ze služek, aby cizinci křeslo přistavila lepohlazené, jala se vyptávati Odyssea, když se usadil, kdo by byl a odkud přišel. Prosí Odysseus, aby upustila od otázek takových; plno trudu a strastí zažil, plno běd přetrpěl — vzpomínka na vše slzy budí ve tváři; lépe toho nechati. Nesoudí tak Penelopa. Také ji stihla nehoda a vytrpěti jí bylo hojně žalu. Dlouho odolávala záletníkům a odkládala prosby jejich, až by roucho pohřební utkala stařičkému Laërtovi; co ve dne utkala, to v noci rozpárala při louči; celá tři léta udržovala ženichy v klamu. Konečně prozrazena; roucho dotkáno, všickni ji nutí do nového sňatku a jí jen způsobují zármutek. Nechať jen tedy dá odpověď na její otázku. Teď již Odysseus se nevzpírá. Je prý z ostrova Kréty, pochází z města Knossu, tam otec jeho Deukalion sídlel; s bratrem Idomeneem táhli ku Troji Achajští. Odysseus bouří byl zahnán k němu a od něho pohostěn. Dvanácte dní tam prodlel. A tak hovor zapřádaje

„bájel přemnoho lží vyprávěje pravdě podobné,
jí naslouchajecí slzy tekly a zkrápěly líce.“

Bolné to vzpomínky! Ale není tak lehkověrnou Penelopa! Mnoho již přešlo cizinců, dali se pohostiti, řečmi svými plno nadějí vzbudili — a přece naděje ty byly plané. Chce tedy Penolepa zkusiti, pravdomluvným-li cizinec či nikoli. Nuže — jaké měl Odysseus šatstvo, když do Troje plul? a kteří soudruzi s ním do boje táhli? Odvece cizinec: Dvacet uplynulo let a na podrobnosti takové nesnadno se člověk rozpomíná; ale co mu zůstalo v paměti, poví. Měl Odysseus plášť vlněný, purpurové barvy; na něm byla spona z ryzího zlata, vespod dvěma jehlicema se spínající, na líci práce veleumělá byla zrobena, jak totiž chrt v běhu koloucha chytil. Všickni žasli nad dovednou tou prací. Kabátec jeho pod pláštěm vynikal barvou a jemná to byla tkanina, dílo předrahocenné. Měl-li je Odysseus z domova, čili v cizině kdo darem mu dal to roucho, pověděti neumí. Z průvodců nejvíce se mu líbil hlasatel, málo letnější svého pána:

„na plecech okrouhlý, pleť do sneda, hustokadeřný,
Eurybatés slul jménem, Odysseus zvlášť si ho vážil.“

Zalkala Penelopa. Neklamné to o muži mileném zaslechla zvěsti. Vždyť ona sama ten kabátec překrásný mu utkala a lesklou ozdobila jej přezkou! Škoda, že zahynul! — Nelkej! — dí cizinec, — nezahynul. V kraji u Thesprotův zvěděl jsem, že Odysseus ztrativ soudruhy i loď připlul k Faiačanům, ti pak ho vypravili k Feidónu, králi Thesprótův. Sám si zašel do Dodóny a tak z Thesprotie ho předešel. Přísahu velkou složiti je hotov, že nežli měsíc dospěje konce, navrátí se Odysseus. Okřála na mysli trpící královna; i chce se zavděčiti cizinci aspoň tím, že mu v paláci prokáže pobyt a pohostinství slušné. Přikáže služkám, by mu připravily lázeň. Ale tomu zabrání Odysseus; odvykl takovým věcem; byla-li by stařenka jakás po ruce, pak arci by si dal posloužiti. Rozpomněla se Penelopa na stařenku Euryklei; a ta prohlížejíc si cizince nemohla ubrániti se poznámky:

                    „Ajta nyní slovo poslyš, ježkoli řeknu:
přemnoho již se cizích nebožáků k nám sem uteklo,
však žádného pravím jsem nezřela nikdy podobným
jak ty tělem se hlasem se chodem se k Odyssevu rovnáš.“

Přitakal cizinec její slovům; té podobnosti prý všimli si mnozí. A tu pak

                     „stařenka zatím vzala pánvici lesklou,
z níž nohy mývala; tož studené vody podlila hojně,
teplé na studenou pak nadlila. Tehdyť Odysseus
vedle při prsku seděl, pak do tmy se odklonil ihned;
náhle totiž tušení duši podjalo, by v nohu sáhnouc
jizvy nepoznala, dílo tudíž se neodkrylo tajné.“

A o jizvě té stařena Eurykleia věděla; vždyť Odyssea od malička vychovala! Když dorostl odešel kdysi návštěvou k rodičům matky své Antikleie. Vládce Antolykos — a babička jeho Amfitha uvítali vnuka nadějného v krajině parnasské s velikou radostí. Nazejtří šli honit kance. A od toho poraněn byl Odysseus do nohy ostrými kly. Záhy ho u děda vyhojili a s podary nesčíslnými vypravili domů, ale jizva mu zůstala znatelná. Tu

„jizvu rukou spaditou starešinka chopivši se pána
poznala pohmatujíc a z rukou nohu pustila pádem.
Kleslo do pánvice lýtko, zařinčela nádoba mědná,
vzad naopak se převrhla, na zem vyšplechnula vláha.
Smysly její tu radosť i bolesť zachvátila rázem,
pláč se nalil do očí a plný hlas jí se zajiknul.
Za bradu pak ho chopivši Odysseu řekla stařenka:
Ba věru tys Odysseus! moje dítě zlaté. A to já tě
neznala dřív, až jsem si zomákala pána celého.“

Málem bylo by vše vyzrazeno. Ale Athena jinam obrátila Penelopinu mysl, že nepostřehla toho, co se událo, Odysseus pak šetmo napomenul stařenu, by ho neprozradila. Porozuměla okamžikem jeho přání a cizinci od ostatních nepoznanému mlčky nohy umyla, s nímž o jedné ještě věci hovor zapřádá královna Penelopa. Neví ovšem, co činiti; má-li se vdáti, nebo ještě déle čekati; proto prosí ho, by jí vysvětlil, co asi znamená sen, který měla nedávno. Má na dvoře dvacet hus pěkně krmených, tučných. I zdálo se jí, že přiletěl z hor orel a všecky ty husy jí zardousil, na to zalétnuv ku stropu hlasem lidským ji těšil: jako husy ony tak i záletníci tvoji zhynou; manžel tvůj brzy se navrátí.

Co měl o snu tom souditi Odysseus? Řeč orlova připouštěl, že je výkladem samým; záletníci zahynou tedy do jednoho, jak Zeus znamením tím věstným dal na jevo. Sen je sen, dí Penelopa; snad se splní, snad také nikoli. Nyní však nemohouc odolati nátlaku rozhodla se o něčem vážném.

„Tento nyní záletníkům chci zaříditi zápol;
kdož pak ve dlani luk nejsnadněji napne tetivný
a skrz dvé a deset prošvihne sekyr všady šípem,
s ním spolu půjdu ženou, rozloučíc s tímto domem se
manželským, velevýstavným, živnosti plničkým,
aspoň ve snách někdy na něj vzpomenouti si myslím.“

A cizinec? Schvaluje zámysl její na cele, neboť není dalekou chvíle návratu Odysseova. Vrátí se zajisté dříve, než záletníci luk onen napnou. Ráda by na dále s cizincem rozmlouvala Penelopa; noc rychleji by jí utekla; ale třeba mu odpočinku. Sama odejde v komnaty hoření, on pak nechať dole si odpočine. —

XX. zpěv: Přípravy k zabití ženichův. Odysseus tak učiní. Podestlav si volskou koží a narovnav přes ni ovčí rouna ulehl si na nich a přikryl se pláštěm. Usnouti nemohl, nýbrž stále přemýšlel o tom, jak by zmohl záletníky. Tu zjevila mu se Athena. I diví se tomu, že spánek dosud nepojal jeho údův; je doma, zhlédl a poznal se s Telemachem, spatřil Penelopu — nuže nač ještě přemýšleti? Otevřeně dí Odysseus, jaké trampoty ho svírají; zdaliže, sám jsa, překoná záletníky? a třeba že jich povraždí s vůlí boží, kam uteče se pak? Starostí těch zbaví ho pojednou bohyně. Věří ledakdy smrtelník smrtelníkovi, a na síly jeho nestatečné rád spolehne: proč by nespolehl Odysseus na bohyni?

                              „Bez přítrže já tebe chráním
ve všelikých nehodách. Na to já ti veřejně vyjádřím
i kdyby čet padesáte pozemských smrtedlníků
chtících nás ocelí zaklát obstoupilo vůkol,
tož bys odehnal i těch skot stádný a bravy tučné.
Avšak obejmi tě sen též.“ —
„Tak děla, sen mu libý poklidný vdechla na víčka
zpět sama pak na Olymp jasorodná vzlétla bohovka.“

Nazejtří probudiv se zaslechne Odysseus hlasu Penelopina. Vstane tedy, lože své uklidí a pomodliv se, rád by vyčkal příznivého znamení od bohův. A přišlo záhy. Zahřímal Zeus z čista jasna a k uším Odysseovým zalétla slova, která pronášela u ručních mlýnů jedna ze služek otrokyň. Dvanácte jich celé dni a noci mlelo pšenici na mouku pro nezvané hosti, stále klopoty snášely i přály si, by trýzni té jednou byl konec. Kéž tak toho dne naposledy záletníci hodují na Odysseově statku!

Té doby již vzhůru byl také Telemachos. Vyzví hned na Euryklei, byl-li cizinec dobře obsloužen a pak ubírá se do hromady lidu. Tu klíčnice stařenka vzkřikne na ostatní služky:

„Vzchopte se, jedny palác pokliďte, činíce to kvapně,
podlah skropte, lepostvůrná na křesla koberce
vrhněte šarlatové; vy druhé pak hubkami stolky
všecky vyciďte kolem, vyplákněte čisté měsidla
stvůrné dvoubaňaté i poháry. Jiné za vodou zas
k studnici zajděte, rychlým zpátky letem přibudouce.
Neb již záletnictvo nezůstane dlouho za humny,
nýbrž přijde přezáhy, neboť jest svátek obecný.“

Tak děla, a vše vykonáno. Dostaví se i Eumaios, a přižene tři tučné vepře k hostině. Dostaví se i Melantheus, a přiháněje vybrané kozy spílá Odysseovi, sotva že ho shlédl. Pastýř Filoitios přihnal pěknou jalůvku a silné kozly — vše to sháněno jen na záletníků nenasytný žaludek. I Filoitios prohlédne si cizince a podivno! shledá při něm velikou podobu k pánu dávno želanému. Pozdraví ho tedy vlídně a pozasteskne si nad panujícími poměry. Byl by věru raději uprchl, ale stále a stále čekal, brzo-li jeho dobrodinec a štědrý vládce se navrátí. Kéž jen přijde a zpupnou záletníků chasu rozpráší! Na důvěrné oslovení důvěrná dána odpověď. Buď mysli veselé, dí mu cizinec,

„ty věru ještě budeš zde a přijde domů zpět Odysseus,
svým pak okem vlastním uvidíš, ač jestliže zachceš,
jak bude záletnictvo zabíjeno, jež tady vládne.“

To by spatřil Filoitios rád; poznali by zpupní ti hýřilové sílu jeho paží. —

Co tito takto mezi sebou hovořili, schystali záletníci Telemachovi nové úklady; opěť marně. Vešli pak do síně hodovní odloživše pláště své v předsíních na křeslech a zasedli chutě k jídlu. Leč záhy zahryzli se zlostí ve rty. Posadil zajisté Telemachos, cizince žebráka mezi ně a poručil, aby měl ve všem stejný díl! Nad jiné proto rozhorlil se z ženichů Ktesippos. Uchopiv nohu kravskou mrštil jí po cizinci, ale mrštil na darmo. Uhnul se Odysseus a usmál se tomu kousku. Povstal však Telemachos a zpupného smělce slovem důrazným pokáral, ba vyřkl i hrozbu:

„Ktesippe! ba věru lépe událo se tak pro život tvůj:
tys nezasáh toho hostě, neboť sám ráně se vyhnul.
Ostrobodým tě kopím byl bych v prostředu proklál
a zde by místo ženitby tatík tvůj pohřeb odbýval.“ —

Nad tou řečí strnuli přítomní; pročež Agelaos byl by rád naklonil věci ku smíru. Nač těch hádek? Jisto je, že Odysseus zahynul, není tedy příčiny, by Penelopa prodlévala s novým sňatkem. Odkladu třeba není. Jen ať se ona rozhodne a bude hned vše urovnáno. Připouští to všecko Telemachos, ale má snad matku svou proti vůli její z domova vyhnati? Má ji také on do něčeho nutiti, k čemu nemůže se ještě odhodlati sama? Nebude urputným ani neuctivým k ní. Té šetrnosti Telemachově vysmáli se však všickni zalétníci. A když věštec Theoklymenos jim prorokoval, že blízek je den jejich záhuby, žeť již plna je předsíň stínův prchajících ve mrákotný Erebos: tuť teprve se rozesmáli. Snad prý třeba Theoklymenovi trochu čerstvého vzduchu! Než ti cizinci a Telemachovi hosté oba za mnoho nestojí. Jen daremně kazí jim slavnostní náladu. Dobře by udělal odvezl-li by je pryč někam k Sikelům. Tak radí všici; ale Telemachos rady té si nevšimá. —

XXI. zpěv: Položení luku. Smích a žert zavládl síní; chutná jídla v nadbytku vína ruměnného tu, mnoho-li srdce si žádá. Zatím co jídlem veselí se ženichové, sestupuje rozšafná Penelopa do komory, v níž uloženo hojně rodinných pokladův. A mezi nimi též osudný luk. Mohl se na obě strany napínati, vedle byl toulec, a v toulci hojně šípů. Luk ten daroval Odysseovi Ifytos, syn Eurytův, když setkal se s ním na cestách v Messenii. Zabralo totiž mužstvo messenské obyvatelstvu ithackému hojně ovcí, a tak poslán byl mladistvý ještě Odysseus od krále Laerta s několika starešinami do Messenska za náhradou. Tu seznámil se s Ifytem, který zase hledal ztracené koně své; Ifytos dal na památku Odysseovi onen luk a Odysseus na vzájem břitký meč a pádné kopí. Více však se spolu nesetkali. Zahynul totiž Ifytos rukou Herakleovou. A proto Odysseus daru jeho nikdy do války nebral, nýbrž toliko užíval ho na půdě rodné. Vzala tedy Penelopa luk v pouzdře uložený, zavřevši pak komoru sestoupila do komnaty mužské a před veselícími se ženichy stanula provázena jsouc věrnými dvěma služkami. Vše již uvážila a rozvážila. By nebylo výmluv vece:

„Aj nuže, záletníci, tudíž tato sázka jeví se:
vám položím veliký luk Odysseva proslaveného:
kdož pak ve dlani luk nejsnadněji napne tetivný,
a skrz dvé a deset prošvihne seker všady šípem,
s ním spolu půjdu ženou.“ —

Na její povel klade Eumaios luk před záletníky. Vše vzrušeno; ženiši prohlížejí si luk, vrtí nad ním hlavou, ano Antinoos dokonce již předem prohlašuje, že asi nikdo z nich luku nenapne. Ale nač to zdráhání? Nelíbí se Telemachovi, protož obrátí se ku přítomným a žádá, by hned jeden po druhém na předloženém luku síly své zkusil. Ba on první třikráte po sobě se pokouší, zda by napjal luk, ale vysílen ustane od té práce. Po něm Leiódés syn Oinopův zkouší, však marně. Na to chystá se Antinoos k té práci. Vyzve koz pastýře Melanthia, by nad ohněm kus loje rozehřál a tukem tím bude-li tetiva namazána, že stane se vláčnější. Hned se dali do toho. A zatím, co ženichové luk napravují a tetivu lojem natírají, vykrade se Odysseus ze síně a setká se s věrnými sluhy Filoitiem a Eumaiem. Nadchází rozhodná chvíle, nelze tedy mařiti časem. Zná jich smýšlení, jich oddanosť; nuže dá se jim poznati.

„Ejhle tu jsem již já doma sám mnoho bídy přetrpěv
s dvacátým se rokem navrátiv půdu v oteckou.
Poznávám tu že vám jediným ze čeládky přicházím
oběma žádoucím. — — Vám zřejmý odznak ukáži,
byste mě poznali dobře a důvěry nabralo srdce
ránu, kterou mně kanec zasadil kdysi svým zubem ostrým
když jsem s Autolyka statnými syny vytáhl na Parnas.“

Prohlédnou jizvu a uvěří rázem. Neopustí pána svého, nýbrž jeho rozkazy okamžité vyplní. Rozdělí se tedy úlohy. Eumaios odevzdá luk do rukou Odysseových a tak učině vyjde ze síně a poručí uzavříti čeledné jizby všecky, by nikdo nevešel v hodovní síň; Filoitios pak zavře vrata dvorská, by nikdo nevešel do domu a nezvěděl, co se tam děje. Srozuměli tomu dobře; vejdou zase do komnaty zpět. Ani Antinoos ani Eurymachos nedovedli napjati tetivu; jsou rozmrzelí, pročež Antinoos navrhuje, by vykonali úlitbu Apollonovi, jehož svátek právě světí, ráno pak hojné hekatomby k jeho poctě že učiní a pak pokračovati budou v napínání luku. S tím souhlasí všickni až na Odyssea, který opováží se žádati, by i jemu popřáno bylo závoditi.

„Nuž pak dejte mi luk lepoleskný, bych mezi vámi
síly vazův a paží pokusil, zdaž ještě mi jestiť
moc jakováť před tím bývala v oudech ohebných.“

Nevole všech vypukne v bouři. Toť by ještě scházelo! Což nemá nestoudný tulák na tom dosti, že s výtečníky stoluje? Či již víno mozek mu popletlo? Zejména Antinoos spílá a vzteká se předivoce. Avšak moudrá Penelopa zakřikne ho a Eurymachovi, který na pověsť u lidu odkazuje, dobře namítne zdali za to se záletníci nestydí, že stále jen z cizího jmění tráví a maří majetek muže vzdáleného? Luk bude podán i cizinci žebrákovi a

„jestliže luk by natáhl a česť mu propůjčil Apollon,
v pěkný obleku šat: do pláště, kabátce lepého,
ostré dřevce mu dám hafanův obránce i mužských,
krom toho dvojsečný meč“

— tak dí Penelopa. Užasnou ženichové. A když na vybídnutí Telemachovo vzdálila se ctná královna ze síně hodovní (neboť chtěl jí ušetřiti zdárný syn velikého rozčilení), tuť jak umluveno, vstane Eumaios a položí luk před Odyssea. Na to ihned ven vyšed zavolá Eurykleji a káže pozavírati ženskou čeleď po domě, Filoitios již zavře a zatarasí brány a vrata dvorská. Té chvíle prohlíží Odysseus luk: zkoumá, není-li za tu dobu zetlelý: na to

„luk veliký spjal Odysseus bez namáhání.
Ihned sáhna pravou po tetivě rukou ji pokoušel:
tať pak zavzněla krásně, hlasem vlaštovce podobná.
Hned ženichům veliké hoře povstalo, rychle se pleť všem
zvrátila, Zeus zahřměl, znamení tu posýlaje, hrozně.“

Zradoval se Odysseus, uchopil bystroletý šíp, jej s tetivou v oblouku prudce napjal, namířil a

                       „tehdy seker nechybil se nižádné
od nejprvší díry, naveskrze dovně prolítla
šíp, střela těžkoková.“

I vece ku svému synu: Telemachu! tvůj host tě nezahanbil! Ještě mu síla bystrá! Dí a pokyne brvami očí.

                          „Mečem ostrým tu se opásal
Telemachos milený syn Odysseva proslaveného
dřevce milou pravicí potom objal, blízko pak otce
vedle lenošky stanul kovem ozbrojen ohnivolesklým.“

XXII. zpěv: Pobití ženichův. A otec vysypav šípy z toulce na zemi hromným hlasem oslovil zpupné ženichy. Přiblížila se hodina pomsty: cílem jeho střel budou oni. Hned pak na Antinoa zaměřil a kdy chystal se zlatou číši přiložiti ku vypráhlým rtům, tuť ostrý šíp proklál jeho chřtán. Netušil mládce svého skonu; pohár vypadl mu z ruky, proud krve vyřinul se z rány; a zavrávorav skácel stůl s něhož na zemi se sřítila jídla všecka i poháry. — Vzkřikli záletníci vidouce jak skonal z nich nejzpupnější a nejodvážnější, vyskočili z lenošek a pídili se po zbrani. Žádné však nemohli najíti. Je to zpupnosť, cizákova — dí k sobě všickni; nejen že jemu se podařilo vystřeliti z luku, nýbrž i proti výtečníkům střely jeho namířiti se opovážil! Ale pojednou poznají svůj omyl. Slyší, kdo to v plášti žebráckém mezi nimi dlel! Nikdo jiný nežli Odysseus.

„Nestoudní, že domů se navrátím, vás nenapadlo,
z trojských zpátky krajův, poněvadž jste vyjídali dům mně,
a mne samého živého si choť namlouvali družnou,
nic se bohův neděsíce, co vládnou šíronebeskem,
nic že jakás lidská z toho později příhana pojde.
Všechněm vám i nyní jsou souzeny záhuby konce.“

Bledý úžas zříti na všech tváří. — První Eurymachos se vzpamatuje a Odysseovi odpoví. Původem všeho zla, které ženiši páchali, byl Antinoos, ten právem zabit a za nešlechetnosti své vzal odplatu zaslouženou. Po sňatku s Penelopou on netoužil, ale ukládal o Telemachovo bezživotí, by v Ithace vlády nabyl. S tím jest Odysseus vyrovnán, ostatních však ať jen ušetří; co mu škody vzešlo z bezpočetných hostin, všecku mu rádi nahradí, hojně přidají zlata a bude smír. —

Nepřisvědčí Odysseus. Bohové zajisté usoudili všech záletníků smrť; vykoná ji. Tu rozlícený Eurymachos pobídne druhých; ať vytasí tesáky, úprkem ať na smělce ženou; třeba dostati se ze dveří a křikem pobouřiti město. Tasí meč, ale Odysseus již jeho hruď smrtícím šípem proklál. Klesaje zkácel Eurymachos stůl i četné baňaté číše. Jeho smrti byl by rád pomstil Amfinomos; snad by mu se to podařilo, kdyby ho nebyl předstihl Telemachos. Ten spozorovav jeho zámysl, oštěpem kovovým ze zadu ho proklál. Na to ve zbrojnici odešed přinesl pancíře, štíty, přilby, dřevce a tak ozbrojili se věrní pomocníci Eumaios, Filoitios, Telemachos a na posled sám Odysseus. Než — ve chvatu tom zapomněl Telemachos zbrojnici zavříti. Příležitosti té užil pastýř Melantheus; i chtěl záletníkům pomoci také ku zbroji. Dvakráte po šesti pavezách a přilbicích vynese ven a spěšně je mezi ženichy rozdal; po třetí spozorován byl Eumaiem. Na rozkaz Odysseův přimkli Eumaios a Telemachos dvéře a aby jim ze zbrojnice Melantheus neupláchl, svázali ho a přivázali ku trámům, by snášel tak těžké útrapy. Nicméně ochaboval Odysseus. Proti toliku statných mužů bylo málo jeho věrných. A tu sama bohyně Athena v postavě Mentorově se zjeví, síly mu dodá, povzbudí k vytrvalosti.

„Aj nuž k mému, milý, boku se stav a viz moje dílo,
ať spatříš jak tobě mužů v kruhu nepřátelských
Mentor Alkimovec zná spláceti za blahodějství.“

Nastal teprve pravý boj. Agelaos seřadí záletníky a velí šesti z nich, by rázem mrštili kopím po Odysseovi; poručeno, vykonáno, ale bez úspěchu. Všecka kopí odvrátila od miláčka svého Pallas Athena. Teď vymrštil kopí Odysseus a jeho druhové. Klesne Demoptolemos, Euryadés, Elatos, Peisandros; ani jedna rána není marnou. Po druhé ženou záletníci útokem, po druhé zachráněn bohyní Odysseus; toliko poranili do ruky Telemacha. Hromady padlých bojovníků způsobí zmatek, jejž nad to rozmnoží bohyně; ta zajisté Aigidou potřásajíc, strach a hrůzu nažene nebohým záletníkům. Zbylo jich již málo a z těch objav kolena Odysseova prosí za smilování Leiódés. Nadarmo. Klesne on i zbylý hlouček druhých.

V komnatě této dlel také Femios, pěvec Ithacký; ontě při hostinách bezděky zpíval se veselícím; nyní přistižen s nimi. Položiv loutnu na zemi, ukrýval se teď za měsidlem a křeslem a žádal za smilování.

„Před té klekám Odysseve, ty šetř mne, slituj se nade mnou.
Tobě samému potom z toho žal bude, jestliže pěvce
zavraždíš, jenž bezsmrtným a lidem pěji písně.
Jsemť samouk, to do srdce mi bůh vdechl nápěvy luzné
rozmanité, zapodobno mi zpívati před tvou tváří
jak před okem božským, mě tudíž prokláti nežádej.“

Tak pravil Femios: i hnulo se srdce Telemachovo a přimlouval se za něho u Odyssea. Ani Femios není hoden smrti, ani Medón, jenž za mládí jeho byl mu ochráncem a spolehlivým rádcem. Není-li již skolen, i jemu života popřáti dlužno. Slova ta zaslechne Medón, který ve vřavě schoulil se pod křeslo a přetáhnuv přes sebe kůži kravskou čekal úzkostlivě svého konce. Nyní pak znamená, že mu Telemachos přímluvcem. Ruče vybaví se ze skrýše své a objav kolena Telemachova prosí za ochranu. Usmiřuje se Odysseus a daruje život oběma, Medon i Femios odejdou ze síně bez úrazu. Ostatní záletníci dokonali všickni.

Pobídne tedy Telemachos stařenku Euryklei, by vstoupila dovnitř. Zajásala spatřivši, že pán její vítězem. Arci s pomocí boží a zlovolné, zpupné ženichy

„nález věru bohův potrestal a jich činy hrozné,
neb žádného lidí ze pozemských nectili nikdy.“

Z čeledi ženské zbývalo ještě dvanácte proradných otrokyň. Ty Eurykleia svolá a do síně uvede. Jak se ulekly, když spatřily hromadu pobitých záletníků. Třas ovládl jich údy; než co na plat! Poručí Odysseus uklízeti mrtvoly a vynášeti je do podloubí na dvůr, stoly a náčiní čistě umyti. Nerady jen rozkaz vykonají, zatím co Telemachos a Eumaios rýči půdu za podlahu upraví. A když dílo neveselé dokonáno, všecky bezbožnice jsou oběšeny. Poslední Melantheus na řadě. Otevrou zbrojnici, vybaví ho z vazby a v předsíni dvorové zohaveno jeho tělo, nos a uši uřezány, údy zutínány. Naplněna pomsta. Žádá si nyní Odysseus síry. Tou vykouří místnosti, očistí síň, dvůr a dobře sirou vše prokouří. Jsa hotov přijme služebnictvo věrné, jež Eurykleia svolá, pozná všech, kteří po tolikerých útrapách uvítali v domě zase přišlého pána.

XXIII. zpěv: Penelopa pozná Odyssea. Již vědí všickni, že navrátil se Odysseus, že pomstil se nad zpupnými zaletníky; jen Penelopa nemá tušení nejmenšího o tom, co se stalo. Kvapem pospíší si Eurykleia vyřídit jí Odysseův vzkaz, aby sešla k němu do síně. Libý sen právě jímal její víčka, když Eurykleia přiběhla. Praví nejprve, žeť Odysseus doma, ať jen k němu pospíší. Ale Penelopa nevěří. Tu jí Eurykleia o neklamném znamení zpraví; viděla sama pánovu jizvu na noze od kančího zubu, poznala ho hned a byla by jí tehdy již pověděla všecko, ale nesměla. Věděl to dávno Telemachos a s otcem umlouval tajně záhubu záletníkům. I ta již vykonána. Na podloubí nádvorním uloženy jsou mrtvoly zabitých a dům očištěn. Tu teprve nechce Penelopa věřiti;

       „takhle není zvěsť pravdiva, jak vypovídáš,
nýbrž bůh nějaký sklál záletníky přejasné
úkornou si na pýchu zanevřev a na zloby díla ; —
tož skrze nezbednosť zlo vytrpěli. Avšak Odysseus
návratu pozbyl Achajska podál, tam sám zahynul jest.“

Než uvažujíc o tom všem, co Eurykleia řekla a zejména o jizvě jí povědomé, sejde Penelopa dolů, a jakkoli rozčilena, mlčky opodál krbu usedne a cizince si známého dobře prohlíží. Postavou je podoben Odysseovi, ale podobou a šatem nikoli. Její rozpačitosť mila není Telemachovi; skorem vyčítá své matce, jakoby se neradovala a netěšila příchodu Odysseovu.

„Oj moje dítě milé — vece na to k němu — duch a srdce mi ve hrudi žasne —
nelze mi slůvko jakés promlouvati, nelze se tázat
v tvář jeho nelze mi vůči popatřit. Vskutku-li přec pak
jest Odysseus a domů si došel jest, my zcela jistě
navzájem ba to líp poznáme se, mámeť obadva
příznaky, ježto jiných ztajené jen my dva si víme.“

Vhod promluvila Penelopa. Ale Odysseus dříve než hodlá tajemství ono pověděti, radí se, co činiti, by před lidem zatím ztajena byla smrť záletníků. Toto pak zdá mu se býti nejvhodnější: věrná čeleď ať umyta oblékne se v roucho sváteční a baví se zpěvem a tancem; Femios bude ku hře pěti písně, by okolojdoucí myslili, že se to nepochybně Penelopin koná sňatek. Stalo se, jak poručil. A když zavládlo hlučné veselí po domě, sestoupil Odysseus v lázeň a umyv se i v roucho pěkné obléknuv přišel mezi shromážděné,

„na hlavu pak mu Athena lepých vnad rozlila hojnosť;
větším, tělnějším byl u pohled, se hlavy temných
spustila houšť kučerův, ke kvítku kosatci podobných.
Z koupele vystoupil bezsmrtným v postati rovný.“

A nyní teprve na vybídnutí Penelopino, by klíčnice Eurykleia hosti lože jeho vynesla ven na podloubí, vypráví Odysseus, jak tajemně zrobena ložnice jeho, jíž mimo něho a Penelopu neznal nikdo ze smrtelníků. Zvláštní to bylo lože Odysseovo a z komnaty samé nebylo možno ho vynésti, ani jím vůbec hnouti. Nyní teprve uvěří Penelopa a není třeba jí míti pochybnosti. Je to po dvaceti létech domů se navrátivší manžel. A tak plačíc

                „upřímo běží, ruce vůkol
šíje vrhá Odyssévu, drahou hlavu líbe a hlásá:
Nechtěj, Odysseve, na mne se horšiti, ježtotě vůbec
nad lidi byls rozumen; bohové pak stíhali trýzní,
an dvěma nám nepřáli, bychom trvajíce při sobě
mládí zčerpali slasť a si dospěli do prahu kmetství.
Však se nyní proto na mne nehorši, pranic nevyčítej,
žeť jsem hned poprvé tě zočivši neobjala takto.
Vždycky totiž milených mně ve ňadrech užáslo srdce,
ať mne jakýs smrtník sem přijda slovem neošálí,
přemnoho jich zhoubný obmýšlí úskok a podvod.“

Teď pominul její strach, má opět chotě, po kterém tolik toužila, ve své náruči. Co všecko zakusil? Proč tak dlouho byl vzdálen? Celá řada otázek se tu hrne a Odysseus věrné družce své vypráví, čeho zažil u Kikonův, u Lótojedův, jak mu Kyklops hrozil zabitím, pak o hostění u Aiola, v Télepylu Laistrygonském, u Kirky, v podsvětí, jak plul Skyllou, Charybdou, proč soudruzi provinivše se na ostrově Thrinakrijském zahynuli i s jeho lodí, jak u Faiačanův přistál a odtud domů se dostal. Dychtivě poslouchá Penelopa až sladký spánek pojal ji ve svou náruč. Dotančila spolu družina, ulehli Telemachos, Eumaios, i Filoitios. A z rána, kdy růžeprstá zora zbarvila klenbu nebeskou, vydal se Odysseus s nimi k otci Laertovi. Provází je Athena.

Té doby odhání do podsvětí Hermés, posel bohův, stíny zabitých záletníkův.

XXIV. zpěv: Druhý příchod k mrtvým. Příměří. V říši Hádově rozmlouvá Agamemnon a Achilleus; tento právě pro hrdinskou smrť je veleben a slavná památka zbyla po něm na zemi, kdežto Agamemnon ani náhrobku nemá, ani smrti jeho žaluplné vzpomínati není lze beze trudu. Hovoří spolu tito; tu pojednou shlédne Agamemnonova duše zástupy jarých, skoro vrstevníků, statných mužů. Odkud ty duše? Snad zahynuly na moři? Či kdosi je úkladem schvátil? Pozná Amfimedonta; i táže se po příčině toho zjevu. Odvece Amfimedón, žeť to duše zabitých záletníků přicházejí z ostrova Ithackého. Lákala je Penelopa sliby; tenkráte prý jednoho z nich za muže si vybéře, až dotká roucho tchánu Laertovi; slibovala a klamala je zároveň. Tu pak vrátil se domů Odysseus a zakusiv — ježto nebyl poznán — ve vlastním domě hojně útrap, pobil je všecky. Velebí duše Agamemnonova statného Odyssea; ontě došel nicméně cíle svého, navrátiv se zastal doma statného syna, věrnou choť!

               „Tož oslava nezhyne nikdy
ctností její, vzdělají líbeznou člověku píseň
Músy lepé, na počesť rozšafné Penelopeiy.“
Jaká to protiva proti Klytaimnestře!

To děje se v podsvětí. A na zemi Ithacké došli již Odysseus a jeho přátelé na statek Laertův. Stařeček dlel sám ve štěpnici a zakopával jabloň. Zevnějšek jeho zanedbán, prozrazoval zajisté hojné útrapy a hoře. Postaviv se pod ztepilou hrušeň, ronil Odysseus hořké slzy nad ubohým otcem, ale nedal mu se poznati hned. Vypráví, že před pěti léty setkal se s Laertovcem Odyssevem a nyní doufal najíti ho v Ithacké zemi. Sám z Alybantu pocházeje těšil se tu na jeho pohostinství a dary hojné.

„Takto pravil, kmeta pak hoře mrákota zastřela černá,
oběma hrstma zatím prachu nabrav mourovatého
na hlavu sobě sypal šedivou, žalem úpěje těžkým.“

Polituje Odysseus plačícího, obejme a zlíbá starou tvář a vece: „Jáť jsem onen hle ti sám, můj otče, po němžto ty pátráš.“ A na znamení, že mluví slova pravdivá, odvolává se na jizvu, kterou mu byl kanec klem bílým zasadil na Parnasské hoře, pak vzpomíná, kdy jako hoch s otcem po štěpnici se procházel a od něho obdarován byl pěkným ovocem. Uvěří ze srdce rád Laertes, sevře pažema dítě milé kmet a na své přivine srdce. Ale není jeho radosť bez hořkého pelyňku. Což pomstí-li teď zabitých záletníků smrť Ithačané? Ubrání se všem Odysseus? Možno arciť spolehnouti na bohy, ale zráčí-li se jim pomoci? Tak uvažují pospolu; tu vrací se stařeček Dolios a synové jeho. Ti když shlédli Odyssea, rázem na mysli uhádli, kdože to přišel na statek Laertův a stáli žasem strnulí ve světnici. Konečně Dolios dodá si odvahy a vítá příchozího.

Mile utíká na venku čas a v klidu nerušeném blaží návrat Odysseův rozšafného Laerta. Ve městě však nezůstala déle tajna vražda záletníků. Sběhli se lidé před palác královský a s mnohým láním odnášeli příbuzní mrtvoly padlých, aby je pohřbili; přespolní pak po lodích dopraveni, jeden každý do své otčiny. Na sněmu bouřno. Líto je padlých všem; zvláště Eupeithés ulevuje hoři svému v ostré řeči; nemůže Odysseovi prominouti, že syna jeho Antinoa skolil prvého. Vzhůru na hrad! Do boje! Za pomstou! Nejeden tu dojat Eupeithovou řečí; ale Medón rozvážný a Fémios jinak poučí shromážděných. Hlavně Medón:

„Tož mne nyní vyslyštež Ithačtí; jistoť Odysseus
naproti vůli bohův, nespáchal díla takého.
Sám já bezsmrtného viděl boha, jenž Odyssevu
stál po blízku, na div zcela Mentoru nejpodobnější.“

Také Halitherses tvrdil, že záletníci svou zpupností propadli hněvu božímu; proč v čas se nevzdálili ze sídla Odysseova? Mínění a smýšlení rokujících na sněmu rozdvojeno. Většina jich ustane ode všeho boje, jiní nicméně pod náčelnictvím Eupeithovým chystají se na pomstu. Kvapí do statku Laertova za Odysseem. Ten mimo svou družinu ještě syny Doliovy ozbrojí; ba sám Laertes a dědeček Dolios zbraně se chopí. Zas tu Athena po ruce; zas i Laertovi síly dodavši k vítězství vede Odyssea. Eupeithes proklán kopím Laertovým; půtka litá rozzuří se na místě. Netrvá však dlouho. Po vůli vševládného Dia zvolá Athéna k zápasícím:

„Pusťte se půtky kruté, Ithačtí bratři rodáci,
byste co nejrychlej rozhodli se bez krve proudův.“

Hlas její zastavil další boj. Úžasem vypadla zbraň z rukou bojujících, řinkla mohutně při pádu na zem, a hřímající Zeus potvrzoval jen, že míru a klidu si přeje mezi stranami. Stalo se dohodnutí: a

„smlouvu pak uváznou mezi oběma zřídila pozděj
Pallas Athena, lepá dcera Zeusova, temnochmurného,
Mentoru jsoucí tělem jako do hlasu divně podobna.“