Blahé zlaté mládí/1885/Pět povídek/Žabí lékař

Pět povídek Ladislav Benýšek
V pěvecké škole	Žabí lékař	V suchu

Údaje o textu
Titulek:	Žabí lékař
Autor:	Ladislav Benýšek
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 89–92. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po cestě v pláštíku cestovním kráčely dvě žabky. Starší z nich opírala se o hůlčičku. Povídaly ledaco, aby ukrátily si cestu. Mladší kráčela dosti zmužile a statně; starší pak chvílemi se zastavovala, záda sobě narovnávajíc, při čemž obyčejně povzdychla.

Cestou bylo jim jíti okolo lesíka. Došedše tohoto, slyšely s výše hned na pokraji bučiny volati hlas: „Pěkně vítám! Kam pak, milé přítelkyně? Z daleka — z daleka?“

Žabky cestující pohlédly vzhůru, aby poznaly, odkud volání pochází. I spatřily na větvi nevysokého boučku rosničku zelenou.

„Aj, panna rosnička,“ pověděla stará z oslovených. „Děkujeme za pozdrav.“

„Nu, a kam přece, milé přítelkyně?“

„K jesenickým rybníkům.“

„Jste tam pozvány snad někým?“

„Nikoli! Jdeme k žabímu lékaři.“

„Churavíte, milá paní, či vaše mladá průvodkyně?“

„Jsme churavy obě, já i tato dcera má.“

„A který jest ten lékař, jejž chcete navštíviti?“

„Pan čáp dlouhozobý.“

„Hm hm,“ divila se rosnička. „A jak jste o něm a o jeho lékařské slávě zvěděly?“

„Soused náš je dobrý a pilný čtenář. Včera povídal nám, že prý pan doktor čáp dlouhozobý nabízí se v jedněch listech léčiti všecky žabí nemoci. Slibuje léčiti s rozhodným úspěchem. Sám se chválí v novinách. Prý nikdo z našeho rodu po jeho lékařském ošetření necítil bolestí již nikdy. A co je hlavní, pan čáp slibuje léčiti zdarma, z pouhé lásky k pokolení našemu.“

„To by bylo hezké! Jen aby se všecko, co slibuje, pravdou býti ukázalo. Také jsem už slyšela, ač sama čísti neumím, že zprávami v tak zvaných novinách často osnují se podvody a klamy. Buďte opatrná, milá paní!“

„Nu, však uvidíme.“

„Kdybyste dobře pochodily, zastavte se u mne tady zase se zprávou. Dala bych se také na cestu pro lékařskou pomoc. Tuhle před nedávnem neopatrně jsem skočila a vyvrkla jsem si nějak nohu. Mám velké bolesti, sotva se vláčím.“

„To víte, že povíme vám s radostí, jak jsme pořídily.“

„Těším se. Kdybych zrovna nebyla na tomto místě, až zpáteční cestou půjdete kolem, zavolejte jen; nebudu daleko. Tedy šťastnou cestu a dobré pořízení!“

„Děkujeme. Na shledanou. Snad už zejtra uvidíme se zas.“

Žáby cestou braly se dál a rosnička na větvici přemýšlela o tomto setkání a o cestě dvou neznámých k slavnému lékaři…

Cesta byla žabám dosti obtížná. Bylo po deštích, místy se to trochu příliš mazalo. K večeru došly jesenických rybníků hodně unaveny.

Z daleka viděly již pana čápa, an vysokýma nohama brodí se vodou v rákosí. Zobanem klapal chvílemi a okem bystrým patřil do dáli.

Odloživše žáby v trávě nedaleko rybníka cestovní svůj šat, namířily přímo k učenému pánu.

Pan doktor, vida příchozí, pln laskavosti vyšel jim v ústrety.

„Aj, vzácní hosté k nám,“ oslovil klonící se žáby. „Z daleka, milé dámy?“

„Z kalužiny pod sosenskou strání, vzácný pane.“

„Daleko to odtud?“

„Ne zrovna daleko, ale nám dvěma nemocným bylo jíti sem s obtížemi dosti značnými.“

„Tedy pacienti.“

„Ano, pane učený; obě churavíme; zvěděvše o Vašnostině lékařské slávě, přicházíme pokorně prosit o radu a pomoc, já, i tato neduživá dcera moje.“

„Dobře! Bude oběma záhy pomoženo od každého neduhu. A co vlastně bolí, smím-li, milá paní, se ptáti?“

„Mám loupání v kříži,“ odpovídala starší žabka.

„Dlouho již?“

„Již, pane, na druhý rok.“

„Tedy nemoc zastaralá; bolí vás ustavičně, či jen pohybujete-li se, či snad nastává-li změna v počasí?“

„Mění-li se povětrnosť, mívám bolesti největší. Časem trpím stále, ať sedím, chodím, ať je tak anebo onak.“

„Rheumatické nastuzení, však tomu odpomůžem. A na co vy si naříkáte, milá slečinko?“ oslovil lékař mladší žabičku.

Žabí slečinka nedala odpovědi. Byla ostýchavá.

„Stydí se, pane doktore! Jest ještě neostřílena, byla ještě málo ve světě,“ omlouvala ji matka. „Mluv jen, dceruško, a nestyď se, pan doktor je pán laskavý; co by si myslil o tobě, kdybys neuznávala ho ani za hodna odpovědi,“ dokládala dále.

Mladá panenka dodala si zmužilosti a odpověděla: „Mám bolení hlavy a to velmi často.“

„Míváváte závrať, točí se vám hlava?“

„To nepozoruji.“

„Spíte dobře?“

„Ano.“

„Chutná vám jísti?“

„Obyčejně, časem však také nemívám hladu, jídlo se mi oškliví.“

„Maličkosť jen, nemoc pranepatrná; jen maličko, vyhojím vás jednoduše.“

Po té rozmluvě doktor čáp hrozivě zobákem zaklapal, až mráz kosťmi pacientům projížděl. Každé žabce zajiskřilo se před očima a bylo na vždy po bolestech.

Zelená rosnička čekala dlouho v bučině, až žáby ubírat se budou cestou zpáteční, ale nedočkala se.

Sama k žabímu lékaři nevydala se, byla přece nedůvěřivá; raději kulhala o vyvrtnuté noze dále.