Blahé zlaté mládí/1885/Pět povídek/V suchu

Pět povídek Ladislav Benýšek
Žabí lékař	V suchu

Údaje o textu
Titulek:	V suchu
Autor:	Ladislav Benýšek
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 93–98. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Několik neděl již nepršelo. Obilíčko vadlo, haluze stromů a křovin vedrem zmořené a občerstvující posily zbavené smutně klonily své vrcholky a země jícen svůj žíznivý otvírala, žádajíc si nápoje.

Nedaleko za vesničkou na vyprahlé pláni den co den hovořily spolu žitko, pšenička a jetýlek. Všem třem dařilo se zle. Míza v těle odumírala, sil ubývalo a naděje na občerstvení nebylo.

Jednoho dne po ránu probouzelo se žitko a vidouc na sousedních pozemcích bdíti již i pšeničku a jetýlek, dalo se do vzdýchání: „Ach, zle je mi, zle. Kořínek mi vadne, snad v tvrdé, vyschlé půdě docela zpráchniví. Kdo potom bude mne živiti, kdo poskytne posily sesláblému tělu? Zle je, zle! Snad klásek, jejž si v útrobách svých chovám, jenž již již chystá se z nitra mého na světlo denní prohlédnouti, si nebudu moci ani k radosti a chloubě své odchovati. Snad mocný úpal sluneční zničí ho, jak poprvé kolem tudy se poohlédne.“ Bylo žitko již hezky povyrostlé a ve vrcholku valně naduřelé! hospodář, před málo dny jdoucí okolo, povídal si, že již brzy, zvláště sprchne-li jen dost málo, povyžene klásek, že bude žito vymetati.“

Pšenička pozorně naslouchala povídání žitka. „I mně zle,“ dokládala později. „Nesílím, ač čas kvapí, ale v suchu slábnu, nezelenám se; žloutnu vždy víc a více, netěším hospodáře, ale smutným svým pohledem nutím prsa jeho k bolestnému povzdechu. Jak si na mně zakládal, jak se na počátku mého života ze mne těšil, jak si mne bedlivě hleděl, jak mi starostlivě před mým zrozením půdu upravil! A to všecko snad nadarmo. Nepřijde-li zrovna rosa s nebe, seschnu docela a nepřinesu starostlivému hospodáři mozolně zaslouženého, touženého užitku.“

Jetýlek pohnul hlavičkami. Slyše povídati žitko i pšeničku dodal si také smělosti a zahovořil: „Je vám zle; vidím to na vás obou, na tobě štíhlé žitko i na tobě milá pšeničko; ale věřte, mně snad z vás nejhůře. Mé kořeny pevnější a mocnější vašich hluboce se zarývají, aby přec alespoň něco vláhy přivedly mému uvadlému listí, ale marně. Místo vláhy a života ssajou mi z vyprahlých útrob země jenom záhubu a jistou smrť. Ach, běda — ach, běda! Kravičky lační ve chlévě, jsouce žádostivy občerstvující mé mízy; sotva však lupen svůj k pochoutce jim odchovám, snad spíše vítr prach ze seschlého těla mého do všech končin zanese. Co tu počíti?“

„Prositi,“ odpovídá žitko. „Neviděl’s jeteli, jak zbožný lid z vesničky v minulou neděli odpoledne putoval zástupem pod záštitou korouhví tamto k lesní kapličce, aby tam pro nás rosné vláhy vyprosil? Neslyšel jsi zbožných zpěvů k výšinám se nesoucích, plných prosebné touhy? Lid prosil, modlil se za nás, aby se nám posily dostalo, prosme tedy také, prosme samy za sebe.“

„Ano, prositi budeme,“ přisvědčovala pšenka. „Proto snad nám tak zle, že výšin za pomoc jsme neprosily.“

„Tedy dobře,“ souhlasil jetýlek. „Prositi budeme a to tak dlouho, dokud Pán oblohy s výše na nás suchem zmořené neshlédne a prosby naší nevyslyší.“

Žitku líbila se ta řeč i dokládalo: „Nejen prositi budeme, ale i modlitbou díků připovíme vděčiti se za vyslyšené prosby, ač-li přece vláhy se dožádáme a dočekáme.“

Ujednáno — vykonáno.

Od toho dne žitko, pšenička i jetýlek prosily Pána oblohy, aby živnou rosu seslal a smrti uchránil.

„Vyslyš nás, Pane,“ modlívalo se denně polní to zelení. „Zbav nás všeho zlého, ostříhej od smrti uschnutím; sešli rosu živou s oblohy a dej nové síly zmořenému životu našemu. Vyslyšíš-li prosbu naši, tož díkem nejpozornějším, Pane. před velebností tvou se skloníme.“

Tak modlívalo se žitko, pšenička a jetýlek den co den. Avšak vláha nepřicházela. Již žíznil i lid, jemuž studny vysýchaly ve vísce, žíznil i v nížině vždy zavlhlý luh, jemuž hojné jindy prameny z hory se řinoucí také tentokráte odepřely potřebné posily.

Každého dne slunce v celé kráse vycházelo nad hory ani mráčkem nestíženo v zlatoskvoucí záři konalo svou denní pouť k dalekému západu.

Avšak čím více obloha se usmívala, tím více truchlily nížiny pozemské v neúprosném žáru, žádajíce si vláhy.

Konečně po dlouhých prosbách svitl paprsek toužené pomoci. Jednoho dne po ránu, brzy po východu slunce, zakabonila se obloha; slunce schovalo se do přediva mraků a vše živoucí na zemi očekávalo konečnou spásu. Brzy po polednách zablesklo se, zahřmělo, a zlatý déšť pospíšil vyprahlé zemi oznámit milosti Pána.

Žitko, pšenička i jetýlek oddechly si volněji a vesele se zaradovaly ze zachráněného života.

Obloha již toho dne se nevyjasnila. Pršelo ještě celou noc, ba skoro ještě celý druhý den. Vše se znova zmladilo. Prameny pod horou zase ožily a studny vesničanů brzy zase štědře napájely každého, kdo k nim přišel o posilu.

Po přestálých deštích zahovořili zase na pláni tři rostlinní společníci, důvěrní přátelé. Přátely byly v době neštěstí, přátely zůstaly i v radosti, když výšiny se rozpomněly a hojným deštěm zemi ovlažily.

„Jak je mi veselo nyní,“ prohodilo žitko.

„Jak krásně zase na světě,“ šeptala usmívavě pšenička.

„Ba že,“ pokyvoval jetýlek. „Ale vy jste se, chlapíci, zase zmohli,“ oslovoval dále žitko i pšeničku. „Hle to hrdé žito! Už se pyšní kolébavým klasem! A ta pšenka! Jak rychle zbarvila se do temna, jak se zmladila, zhoustla, jak si nyní, plna života, vesele houká.“

„Však ty, pane jeteli, jsi také nezůstal v bujnění pozadu,“ vpadly povídavému do řeči klasatý soused a hovorná sousedka. „Kdybys jenom viděl, jak ti na výšce, síle, barvě přibylo. Sám se ani řádně nevidíš. Kdybys tak, hle, mohl s větší dálky sama sebe chvíli pozorovati; měl bys to ze sebe radosť!“

„No dobře,“ přerušoval sousedy jetel. „Přejme si života na vzájem; ale, jak bude s naším díkem, jenž slibovaly jsme Pánu výšiny oblačné? Kdo z nás díku vroucího do oblačné výše Pánu půjde vyřídit? Myslím, aby panna pšenička na cestu se vydala a vyřídila naše vděčné vzkázání.“

„Myslíš špatně, jeteli. Kterak dáti se na cestu, když tělo kořenem k zemi upoutáno? Snad spíše žitko mohlo by se dáti na cestu.“

„Chyba lávky, panenko,“ pospíšilo žito s odpovědí. „Kdybych ani k hrudě zemské kořenem nebyl připoután jako ty, klas můj již tíží mne velice, nedoputoval bych s břemenem takovým cíle cesty daleké. Ať jen jetel nebrání se a povinnosť na nás toliko nesvaluje; je drobný sic, ale z nás nejzavalitější a nejstatečnější.“

„Mně bylo by nejhůře na cestu se dáti,“ omlouval se jetel. „Vy jste teprve první rok na tomto pozemku a již kořínky vaše k místu, na němž jste vyrostly, tak vás upoutaly, že nelze vám se hnouti. Vždyť já již druhým rokem na této půdě brázdím kořeny svými v prsti úrodné. Kořeny mé, delší vašich, hlouběji se prodraly, a proto já ubožák volnosti z vás mám nejméně. Nejednaly jsme dosti moudře, přátelé! Slibovaly jsme na výšině nebeské Pánu vysloviti dík a zapomněly jsme, že k hrudě zemské kořenem těla naše ukována. Co jen však počíti? Slib je slib — nevykonáme-li co jsme připověděly, rozhněvá se Pán a horší ranou ještě třeba nežli suchem dotekne se života našeho.“

„Moudrý jsi chlapík, jeteli,“ pochvalovalo mluvícího žitko. „Pravdu pověděl jsi, raď však také, co počíti. Mně nic vhodného nenapadá. Či snad ty, pšeničko, víš poraditi?“

„Ba nikoli; nejen že poraditi nevím, ale já již lekám se nehody, kterou asi potrestá nás Pán, že nejednaly jsme s rozvahou, že sliby nemoudrými urazily jsme jeho velebnost.“

Po těch slovech všecko se zamlčelo, každý přemýšlel o radě a pomoci.

Po dlouhé chvíli jetel teprve pohnul sebou a prohodil: „Cosi mi napadá, ač nevím, moudré-li to a zalíbí-li se to vám.“

Žito i pšenice veseleji pohlédly. „Mluv jen rychle již, mluv,“ nutily jetel.

„Zde pod ochranou listů mých zrobil sobě skřivan hnízdo. Chráním ho tělem svým před zrakem nepřátel, snad by za nás vydal se k oblakům.“

„Výborně!“ volaly žito a pšenice.

„Umí dobře létati a v oblačné výši znám jest jako u nás doma. Zná i cestu k Pánu; snad abychom dík svůj v ústa mu vložily, aby city naše před Pánem tlumočil.“

„Promluvíme s ním, snad udělá nám, oč ho požádáme; slíbíme mu za to další pohostinství své domácnosti na poli i ochranu.“

„Ale není právě doma, někde se toulá.“

„Nevadí; k večeru se jistě vrátí, promluvíme s ním, ráno již za svítání může dáti se na cestu.“

Úmluva dokonána, jetel jenom ještě požádán, aby, jako skřivanův hostitel, sám u věci té vyjednával.

Netrvalo ani do večera a skřivan se navrátil.

„Poslechni skřivánku!“ oslovil ho jetel. „Máme prosbu na tebe.“

Skřivan udiveně naslouchal.

„Nezalétl bys k výšinám nebeským vyřídit našich díků za vláhu rosnou, za zachování života? Slíbily jsme tak v nouzi a starostech samy učiniti, ale zapomněly jsme, že kořen víže tělo naše k matce zemi. Máš míti, ač učiníš-li tak, naši přízeň, ochranu další i pohostinství jak na tomto jetelišti, tak i na sousedním žitništi a pšeničništi.“

Skřivan, slyše tato slova, ihned ochoten byl vyhověti. „Znám dobře cestu k výšinám,“ podotýkal; „jsem v oblačné říši jako doma, jen však co mám Pánu na výsosti od vás vyříditi? Nemám zrovna nejlepší paměť, budou-li vzkazy vaše dlouhé, bojím se, abych něčeho nezapomněl“ — —

„Neboj se,“ rušil skřivana v řeči jetel. „Nevzkážeme mnoho, slov díků našich bude jenom několik.“

Po těch slovech učil jetýlek opeřeného poslíčka slovům vzkázání. Zatím pomaloučku se připozdilo. Žitné klasy přestaly šuměti denní svoje rozhovory, pšenička již podřimovala a listí jetelové také již chystalo se k nočnímu odpočinku. Skřivan spal pod ochranou jetele jako v peřinkách. Měl pěkné sny o své nastávající cestě, o oblacích, o nebi a o Pánu.

Časně ráno již budil se jetýlek, žitko i pšenička. Ale skřivánek byl ještě rannější. Již ho v jetelišti nebylo. Vznášel se jako malá tečka vysoko k oblakům, volaje těm, kteří poselstvím do nebe jej poslali, zpěvné svoje pozdravy.