Blahé zlaté mládí/1885/Pět povídek/V pěvecké škole

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V pěvecké škole
Autor: Ladislav Benýšek
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 86–89.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Starý kos protáhl se na větvici, podrbal se na hlavičce, nasadil si okuláry a rozhlédl se kolem.

Pozval si dnes do své pěvecké školy svých pět synů, jimž před nedávnem dal otcovské své svolení opustiti poprvé hnízdo.

Sláva této pěvecké školy známa byla po celém okolí. Ptáci mnoho o tom povídali, kolik už znamenitých zpěváků vycvičil mistr kos — starý virtuos.

Mladí kosíci dostavili se na zavolání. Byli zvyklí dobré kázni, poslouchali tatíka na slovo, ba na pohled.

Každý z nich přinesl si partýsku, z nichž mělo býti podle not odzpíváno první cvičení.

Rozestavěli se na povel, kam starý v koruně stromové poroučel. Levou nožičkou opřeli tělo své, pravou přidrželi si notovou předlohu.

Starý udělal poněkud jinak. Opřel noty o větvici; nožku pravou ponechal si volnou, aby jí mohl ještě nezvyklé žáky — pěvce udržovati v řádném tempu.

Ještě posledně rozhlédl se kolem. Všecko v pořádku. Mladí podle návodu jedním okem takořka jen mrkali do not, druhým pozorujíce pohyby a pokyny svého učitele.

Mistr řekl ještě nějaké slovíčko, otevřel zoban, dal tón, kynul pravou nožkou a již to šlo.

První cvičení nebylo těžké; jen několik tónů. Školáci zpívali dobře v celku, jen nejstarší brat tam nějak nedobře notoval. Zpíval místy falešně. Také neměl v hlase žádoucí výšky. Starý mistr na něj v dalších cvičeních často si stěžoval. Ani dobře nechápal; nevyvedl se. Mistr o něm časem říkával, že kosí rodině neodroste ke cti.

Pro důkladnosť bylo první cvičení mnohokráte opakováno, až i méně čiperný kosík do muziky poněkud se vpravil. Starý otec byl velmi trpělivý učitel, cvičil mladé svědomitě, neúmorně. Časem trochu více zadíval se do not. Neviděl dobře. Říkával svým známým, že muzicírováním a mnohaletým přehlížením partesů pokazil si zrak…

Po prvním pěveckém pokusu ve škole starého mistra následoval druhý, třetí atd. Každého dne bylo cvičení, obyčejně po ránu a k večeru.

Kosíci drželi se znamenitě. Dělali pokroky vůčihledě. Starý otec těšil se z toho; jen nejstarší nedělal mu radosť. Časem se mistr při cvičení na něj zlobíval, časem mírnil se, přemýšleje: „Nu — nebylo mu s hůry dáno.“ Nešlo-li to nikterak toho neb onoho dne ve zpěvu, tož nejstarší, ten nenadaný, alespoň tatíkovi noty obracel. —

Bylo prvního dne měsíce máje. Ve škole mistra kosa panovala slavnostní nálada. Jak pak také ne? Mladí páni kosové cvičili se dnes ve zpěvu sborovém — vícehlasém. Prospěli už v učení svém tak dalece, že starý mistr mohl pokusu takového se odvážiti. Rozdány již noty — dle výšky hlasu: soprán, alt atd. Starý sám basoval. Neměl k tomu jiné v mladé svojí rodině ještě dostatečně vyvinuté síly.

Připravena byla k první této zkoušce „Májová“, k níž hudbu sám skládal hrdina náš, starý kos, na slova strnada z podlesí, proslulého v ptačí říši básníka.

Mistr kos učinil potřebná pokynutí a počalo se se cvičením. Šlo to dobře. Sad pana Záhorského, v jehož prostorách mistr kos odchoval svou rodinu i založil pěveckou svou školu, zněl krásnou písní. Přišli i hosté: pěnkavy, konipáskové a mnozí jiní. Ba i starý vrabčík opustil peleš svou ve staré sušárně a přiletěl si poslechnouti. Dojal ho kosí zpěv, ač neměl zrovna mnoho smyslu pro hudbu. Kroutil hlavou, vrtěl sebou, štilipal cos pro sebe, čemu nikdo nerozuměl. Snad vyslovil své podivení nad dovedností přátel opeřenců. Zpěv zalíbil se mu tak, že zapomněl i na pšenici, jíž chtěl ve stodole nedaleké udělati ranní svou návštěvu.

Kosíci dozpívali „Májovou“ za obecné pochvaly. Přišel také poslechnout strnad z podlesí, k jehož přání celá píseň opakovala se znova.

Sotva že začalo se po druhé, vrzlo okno v domě pana Záhorského. To starý pantáta výměnkář otevřel si, aby rozhlédl se po sadě a pokochal se také v krásách zpěvu kosího.

Znal ty umělce; pozoroval zpěv jich každého jara a těšil se z něho, maje nemalou radosť z toho, že sad domácí černí umělci vyhlédli sobě i tentokráte za sídlo své.

Starý dědoušek naslouchal koncertu velmi pozorně. Rozhlédl se oknem po sadě, ba na chvíli zadíval se i do oblak.

Tu pojednou jaksi zarazil se, ustoupil v zad, že na chvíli v okně viděti ho nebylo.

Leč v okamžiku zjevil se zas. Přistoupil těsně k oknu, zadíval se bystřejším zrakem v modravou výši jasné oblohy. Po boku jeho cosi se zalesklo a když pak klidně u okna vpřímil se, zíral tmavý otvor hlavně nabité ručnice v stinný sad.

Kosové byli zrovna v nejkrásnějším. Z ptáků posluchačů nikdo ani nedutal. Než pojednou jakoby udeřilo. Křik, pískot a cvrlikání úpěnlivé rozlehlo se sadem — a než se kdo nadál, dravý krahuj odnášel jednoho z rodiny kosů v drápech svých do oblačné výše.

Chytil toho, jenž činil starému mistru kosu nejvíce starostí, ze synů nejstaršího.

Lelkoval po stromě jako žák nepozora, když zasáhlo ho ostří krahujových drápů.

V tom, aj, bác! — houkla rána.

Z okna, u něhož stál dědeček — výměnkář, se zakouřilo.

Na sadě nové mezi ptáky leknutí. Rozlétli se na všecky strany v okamžiku. Na sadě pana Záhorského nezbylo snad ani jednoho.

Pojednou cos plesklo. To mladý, krahujem uchvácený kos, spadl s výše na pěšinku do sadu.

Byl celý zakrvácený — již nedýchal.

Dědeček — výměnkář opět do okna se nahnul. Šeptal cosi do vousů, pak dodal hlasitě: „Mířil jsem dobře na vraha. Dostal, co zasloužil.“

A krahuj, pustiv z drápů lapené kosí mládě, povětřím několikrát se převalil, pak střemhlav spadl v kamenný lom za zahradním plotem.

Byv těžce raněn ranou z ručnice do prsou, loučil se v lomu na kamení s životem.

Na sadě bylo zase ticho. Ptáci pomalu vraceli se do zahrady. Přilétali jeden po druhém oplakati předčasně zhynulého kosa…

Druhého dne zněly sadem táhlé zvuky smutečního zpěvu. To starý kos zkoušel se syny svými píseň pohřební.

Odpoledne mrtvý byl pochován. Přišli ptáci na pohřeb z celého sadu, ba i z okolí. Holubice z domácího dvora pozvala je k tomu.

Pohřeb byl slavný, účastenství veliké. Mladí kosové se zarmouceným srdcem zazpívali bratru do hrobu.

Dědoušek — výměnkář díval se tomu všemu, dokládaje: „Tobě, krahujče, nedostane se takové cti. Dobře; ať tam ve zcepenělém těle tvém na tvrdém kamení zpráchniví nešlechetné srdce tvé. Ustlal jsem ti na tvrdo, brachu; lepšího jsi sobě nezasloužil. Došel jsi konce, jakého docházejí všichni bídníci.“