Píseň mořských dobrodruhů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Píseň mořských dobrodruhů
Podtitulek: (Legenda věků XI.)
Autor: Victor Hugo
Původní titulek: La Chanson des Aventuriers de la Mer
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 148–152.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Když koráb náš z Otrantu plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

Tom Robin z Dowru lodník smělý
nám blíže Pharu s bohem dal,
šel podívat se, zda jest pravda,
že anděl ďábla ukoval,
zda lze jej vidět rudým žárem,
když Etny černý jícen vzplál.

Když koráb náš z Otrantu plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

V Kalabrii do Tarenťanky
Spitafangama šílenstvím
a v Gaetě do Michellemy
Ascagne zaplál zvykem svým,
tak láska začla parenthesu,
jež uzavřena manželstvím.

Když z Otrantu náš koráb plul,
      nás bylo kopy půl;
však v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

Ebid oběšen v Neapoli,
byl darebák a Řeka syn,
a Toni v Capri na galeje
byl zavežen pak pro cechýn,
Ofani v Maltě stal se mnichem
a z Gobby stal se harlekýn.

Když z Otrantu náš koráb plul,
      nás bylo kopy půl;
však v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

A nová ztráta: Ondřej z Pisy
u Lipari od Turků jat,
se stal, aniž by přál si toho,
eunuchem u Serailu vrat,
pro život stal se takto ctnostným,
však ďas ví, zda byl tomu rád!

Když koráb náš z Otrantu plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

Pak tři z nás, jimž nebránil zákon
ni peklo, bůh a žádný král,
šli stejně, když je zítra Eugen
a Mazarin dnes na žold vzal,
Fuetu Janov dobývati
a d’Harcourtu Turina val.

Když koráb náš z Otrantu plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

Měl Spinola as dvacet plachet,
když u Livorna potkal nás,
šest galejí a čtrnáct pramic;
ó pěkný pohled na zápas!
však při šplíchání našich vesel
armádu celou odnes ďas.

Když koráb náš z Otrantu plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

Pak ve Notre Dame de la Garde
ký obraz něžné lahody!
Diavolo Angelovu ženu
si vypůjčil hrou náhody,
tu andílek ten dopálil se
a hodil ďábla do vody.

Když koráb náš z Otrantu plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

Na cestě z Palmy do Pescary
jich prchlo osm v jeden ráz,
však loď ni den se nestavila,
to velmi málo zmátlo nás,
před Algirem zplál zápas tuhý,
na Gibraltaru láska zas.

Když z Otrantu náš koráb plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

Nás deset město zajali jsme
i krále též — boj zběsilý!
my byli pány na ostrově,
však co s tím dělat? za chvíli
nejzdvořilejším mravem světa
jsme králi město vrátili.

Když z Otrantu náš koráb plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

A čtvero grandů Castilie
se stalo z šťastných druhů tam,
šli do Sevilly hned za ženy
si vzíti čtvero dvorních dam.
Mně ale král řek: Chceš mou dceru?
já řekl: „Merci, pane, vám!“

Když koráb náš z Otrantu plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

Tam na jihu, kde valné proudy
řvou divě v nocích podzimních,
mám černookou dívku svoji,
ach její pyšný, luzný smích!
ta zpívajíc mne čeká v stínu
den každý moře na březích.

Když koráb náš z Otrantu plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.

Mám Fanzettu ve Fierone,
tam srdce moje zaletá,
juž dme se vítr! moře hučí,
jdu, vrátím se — nuž do světa!
Má korunu tvá dcera, králi,
leč krásu má jen Fanzetta!

Když koráb náš z Otrantu plul,
      nás bylo kopy půl;
leč v Cadix přišlých zpět
      nás bylo pět.